Ohněm a mečem - Část druhá

                                                        Gileadské povídky

                                                 Ohněm a mečem – část II

                                                                    

                                                                      

 

         Královští a gileadští vojáci kličkovali mezi stromy a poklusem se blížili ke hluku před nimi. První nemrtví se objevili na svahu pod velkým pařezem.

     ,, Bůh to žádá. Gileááád“, zakřičel Mytus a s mečem nad hlavou se odrazil od pařezu.

Gernon vypustil šíp, který přelétnul letícího Mytuse, o vlas minul velkou ghůlovu sekeru, prostřelil jeho zápěstí a zabořil se do očního důlku. Mytusova čepel rozťala nemrtvého až do půlky hrudníku. Ghůl vytrhnul šíp z oka, jehož bulva zůstala na hrotu šípu. Poslední co druhým okem spatřil, byl zuřivě křičící Mytus.

Vlna vojáků rozrazila vlnu nepřátel jako nůž máslo. Čepele řinčely, krev cákala a déšť pořád padal.

 

         Nekromant se zaťatými zuby odvrátil zrak od bílomodré vlny, která jeho armádu napadla z pravé strany a odhodlaně se podíval na vesnici.

     ,, Znič to“, pokynul svému generálovi.

Oči rudě zazářily a generál se na svém mohutném černém koni rozjel dolů ze svahu.

 

         Počáteční chaos v řadách nepřátel minul a díky Nekromantově vůli se horda začala formovat. Ale na gileadskou zuřivost nestačila. Giledští se probojovali k místu kde stáli skřetí střelci. Než je rozprášili několik vojáků padlo. Mytus pohlédnul na obklíčenou vesnici, zvednul svůj meč a hlasitě zvolal:

     ,, Gileááád.“

Obrana palisád odpověděla zuřivým křikem.

 

         Hořící domy rozjasnily okolí a donutily mnoho nemrtvých couvnout. Též se ozvalo několik explozí.

I piráti s vesničany použili olej. Obsah nádoby se rozprsknul a hořící tekutina pokropila široký kruh srřetů a goblinů. Mnozí ale nezpevněnou palisádu přelezli.

Turon Matyas, stojící u rohu domu odrazil zakřivenou skřetí čepel a uťal mu hlavu. Jeno zbroj, kterou nosili jeho předci, pokropila černá krev. Druhý skřet zaůtočil kopím. Turon hrot odrazil, chytil násadu, useknul ji a dřevo vrazil skřetovi do hrdla. Potom Turona probodly tři šípy a nejstarší obyvatel Komárova zemřel.

Vlna útočníků se roztáhla až k dřevěné bráně u mostu. Protože ale brána byla pevná a nejlépe zabezpečená, skřeti a goblini se snažili co možná nejvíc prorazit jižní stranou. Vesničanům přiběhli na pomoc další najatí zabijáci.

Ozvaly se další exploze. Oheň stravoval jak nepřátele tak palisády.

 

                                                           

 

Velká vřava také plála v půlkruhu na severo-západní straně. Tady ghůlové zaůtočili jako první. V hradbě už chybělo mnoho kůlů a část stěny už hrozila prorazením. Gavryl bojoval vedle hořícího domu, který musel zapálit, protože se nemrtví dostali přes jeho obranu. Oheň jim cestu, alespoň na chvíli zatarasil. Dírou mezi kůly se snažil protáhnout malý sedlák s napuchlým obličejem. Gavrylovo kladivo ale nelenilo. Když ho vytáhnul z rozmačkané hlavy, spatřil mohutného černého koně s nekromantovým generálem na svém hřbetě. Ten se vzepjal na zadní a kopyty udeřil do nahnuté palisády. Kůly se vyvalily ze země a v hradbě se objevila široká mezera.

     ,, Olej. Přineste olej“, křičel na své druhy Gavryl. Démonický generál vjel otvorem za palisádu. Nespěchal. Do nového vchodu se nahrnuli nepřátelé. V tom vzduchem přelétla hliněná nádoba a roztříštila se o démonův štít. Plamen zahalil jezdce i koně a po okolí se roznesla pachuť spáleného masa. K smrti vyděšené koně rozrazily ohradu a začaly zmateně pobíhat po vesnici.

 

         Mytusův voj začal trpět nedostatkem sil. Pod svýma nohama měli desítky a desítky padlých nepřátel, ale další tucty se valily na ně. V popředí nemrtvých kráčel muž, který na sobě měl kopletní rytířské brnění a na hlavě helmu s velkými bodci.

 

                                                              

 

Když Denever z vesnice uslyšel další exploze, přestal doufat v jakýkoliv další úspěch. Kapitán Artorius o svůj štít dávno přišel. Místo něho v ruce držel část ghůlova kopí. I Ergon musel sáhnou po jiném štítu. Svůj zničil když dorážel goblina, který zabil Kocoura.

Ta zbylá hrstka co ještě žila, se seskupila a očekávala další vlnu útoku.

Vesnici měli po pravé ruce a nemrtví s  rytířem na ně mířil čelem. Pršet už přestalo, ale voda ze stromů na ně kapala pořád. Vojáci na svých tvářích ucítili jemný vánek. Mytus náhle ucítil ve vzduchu víc, něž krev pot a oheň. Ta malá naděje něčeho, co nedokázal popsat, se vytratila ve chvýli, když se velitel v brnění na Mytuse rozběhnul. Velitel sevřel meč pevněni oběma rukama a namířil na rytíře. Ten nastavil štít a pravou rukou se rozpřáhnul k seku. V tom okamžiku se mu pod paži zabodnul šíp. Další šípy zasvištěly vzduchem a pokropily hordu nemrtvých. Takové opeření používají jenom lesní víly. Na levé straně se vyřítilo asi tucet jezdců.

Naris, ze svého luku vypustila další šíp. Velitel nemrtvých však do rány vložil svůj štít. Toho využil Mytus a chtěl velitele bodnout do krku. Rytíř ale ránu odrazil. Potom se mu do boku zabodlo kopí. Artorius ještě víc zatlačil a násadou otočil. Rytíř však stačil máchnout mečem. Krev pokropila i Mytuse.

Mezitím se na kopci nad vesnici rozpoutal nový boj. Některé víly vylezly na stromy a zasypávaly nepřátele svými šípy, ostatní podporovaly vojáky na zemi. S koní musely sesednout, protože všudy přítomný ghůlí pach koně něuvěřitelně dráždil. Naris se vrhla na nemrtvé jako dravá šelma. Neúnavně ji následovaly i ostatní družky.

 

         Nekromant rozčíleně zatnul zuby.

 

         Generálův hořící kůň se vzepjal na zadní, a jezdce schodil do bláta. Jeden z pirátů chtěl generála dorazit, ale když k němu přiskočil generálova černá dýka mu proklála hruď. Svoji šavli nehledal. Kůň šíleně ržál. Oslepený olejem se stavěl na zadní a chtěl útéct. Zadní nohy mu ale podjely a kůň se nabodnul na palisádu. Přitom strhnul další část hradby. Pro splašené koně to byl signál. Vyrazily dírou ven a srážely všechny kdo neuhnul. Vesničany, piráty i nemrtvé.

Gavryl nařídil ústup mezi domy. Vesničani už svůj boj také prohrávali. Čím dál víc skřetů zdolávalo palisádu a tlačili obránce pryč.

 

                                        

 

Murod dvakrát zatroubil a všichni přeživší začali ustupovat do středu vesnice. Také si všimnul, že se na obloze roztrhaly mraky. Přes průrvu zasvitlo slunce a v dálce se ozval další zvuk.

 

         Mytus si opět pohlédnul s Naris do očí. Něvěřil tomu, že ji ještě někdy uvidí.

     ,, Nemohly jsme vás v tom boji nechat samotné“, řekla, ,, je to přece i náš boj.

Mytus rozpůlil hlavu malému goblinovi.

     ,, Nevidím tady tvou matku.“

Ozvalo se vlčí zavytí.

     ,, Už přichází.“

 

         Muroda do ramene zasáhlo ghůlovo kopí. Naštěstí se mu podařilo zkrvavený hrot včas vytáhnout a ghůla, přesnou ranou do hlavy, zabít.

Bitva vypukla uprostřed vesnice.

Hořící generál rozťal v pase kováře Danose a zaútočil na Gavryla. Dýka zazvonila o ocelové kladivo. Gavryl odrazil další ránu a praštil generála do ramene. Ten heknul, zapotácel se, ale vmžiku znova udeřil. Čtvrtou ranou vyrazil pirátovi kladivo z ruky a podélně mu rozřezal obličej těsně pod nosem. Potom se mu do cesty zastavil Murod.

 

                                                           

         Ergon se snažil už hodnou chvíli zabít zakrslého skřeta v černé zbroji – tak jako jeho spolubojovníci. Když ho konečně probodnul mečem, vyřítil se na něj statný zelený goblin. Ergonův meč ze zaseknul ve skřetím těle. Goblinova sekera už opisovala oblouk, když ho srazil mohutný šedý vlk. Jedním kousnutím utrhnul goblinovi hlavu. Poté se otočil na Ergona. Ergon dobře viděl, že vlkovi chybí část ucha. Ten vycenil zuby a skočil na svou další kořist. Mytus pomocí Naris konečně rytíře v brnění zabil. Helmu s jeho hlavou hodil na ustupující nemrtvé, a i když měl šrám na tváři a levé paži, pustil se se zbylými vojáky, vílamy a vlky na polední zteč.

 

                                                         

 

         Když se z lesa na vesnici vyřítila černovlasá žena, s matně zářící holí v jedné, a s kopím v druhé ruce, následovaná obrovským množstvím šedozelených vyzáblých močálníků, Nekromant přestal doufat v úspěch. Otočil koně a zamířil k Černým skalám. Cestu mu však zkřížila lesní čarodějka a paní Dubového Háje, Thyrael.

 

         Ghůlové zacítili, že jejich pán boj vzdal. Nečekali na nic a začali prchat. Nemrtví, kteří se taky podřizovali Nekromantově vůli, přestali bojovat. Jediní, kdo stále kladli odpor, byli skřeti, goblini a démonický generál. K smrti vyčerpaný Murod, odrážel tvrdé rány spíše z povinnosti, než z ohrožení vlastního života. Když ho generál udeřil pěstí a Murod obličejem rozryl zablácenou zem, čekal pouze na smrt. Ta ale nepřišla.

Generál se otočil za podivným zvukem a spatřil letící kopí. Bez větších problémů prolétlo hledím přilby. Generál zvrátil hlavu dozadu, potom si kleknul a zůstal opřený o násadu kopí. Černovlasá čarodějka pozvedla zářící hlavici hole do výše. Žoldák se zvednul z bahnité země a uviděl jak močálníci přelézají palisády a dorážejí na utíkající gobliny, skřety a nemrtvé. Potom se konečně postavil na nohy, uchopil meč a jednou ranou useknul generálovi hlavu. Z krku se vysápal černý stín, který se ve vzduchu rozplynul.

 

                                                       

 

         Mytusův voj nešetřil nikoho. Vlci trhali, vojáci sekali, víly dorážely. Černé mraky se protrhaly a nad vesnicí se objevila modrá obloha. Vlci a močílníci pokračovali v zabíjení dál.

Mytus vešel dírou v palisádě do vesnice. Minul ohořelého koně nabodlého na palísádě, minul dohořívající dům, překročil roztahaná střeva mrtvého vesničana a zastavil se u mrtvoly démonického generála. Teď vypydal menší než tenkrát v lese.

     ,, Vzal jsem ti kšeft Mytusi co?“

Velitel se otočil. Murodovo raněné rameno ošetřovala černovlasá čarodějka.

     ,, To je tvoje práce Murode?“, ukázal na hlavu Mytus.

     ,, Ta hlava ano, ale to kopí patří tady lesní ženě. Jinak bych tam ležel taky.

Do vesnice ze začali trousit ostatní průzkumníci, vojáci a víly.

     ,, Kde je Naris“, zeptal se Mytus.

Čarodějka vstala od sedícího žoldáka a ustaraně pohlédla na les, ze kterého zahájil Nekromant útok. Zrazu se ozval dusot a zaržání koně. Zpoza stromů vyjely dvě jezdkyně. Ta, která měla přes ramena bílou kožešinu se kymácela v sedle a křečovitě svírala koňskou hřívu. Když dojely až k nim bílovlasá čarodějka bezvládně sklouzla z koně. Mytus ji ale včas zachytil a odnesl jí do domu. Tam ji opřel o dřevěnou stěnu.

K Thyrael si hned klekla Naris a druhá čarodějka.

     ,, Nekromant je poražen“, těžce vydechla.

     ,, Je mrtvý?“, zeptal se Mytus.

     ,, Ne. Ale je z něj obyčejný smrtelník. Už nám nemůže nijak ublížit.“

     ,, Co ti to udělal matko“, promluvila Naris.

     ,, Vysála jsem jeho moc, jako se vysává jed z rány. To zlo jsem vzala na sebe. A teď mě zžírá – dokud mě nezabije. Potom bude Nekromant ze mě.“

     ,, Jde to přece zastavit.“

     ,, Ano“, pohladila svou dceru po tváři Naris, ,, Musíte mě zabít dřív, než se proměním.“

Naris se podívala na druhou čarodějku.

     ,, To není pravda. To nemůže být pravda“, vzlykala víla.

     ,, Opravdu to nejde jinak?“, zeptala se druhá čarodějka.

     ,, Už ne. Je to příliš temná magie.“

Z očí mladé víly tekly velké slzy.

     ,, Má obět je malá dceruško“, pohladila matka svou dceru po vlasech, ,, po mé smrti budeš Paní Dubového Háje ty. Věřím pevně, že budeš dobrá Paní. Teď prosím odejděte. Nechci, abys to viděla Naris.“

     ,, Ne matko“, rozplakala se víla ještě víc a položila svou hlavu na matčino rameno.

     ,, Odejděte prosím.“

Mytus se chystal k odchodu jako první, když ho Thyrael oslovila.

     ,, Kapitáne? Chci, abyste to udělal vy.“

Voják vytřeštil oči nejprve na čarodějku a potom na Naris.

     ,, Matko?“

     ,, Věř dítě, že to tak musí být.“

Mytus chtěl říci pár slov, ale nakonec jenom na prázdno polknul. Když obě víly odešly, Thyrael vytáhla dýku s bílou rukojětí.

     ,, Přesně do srdce veliteli.“

Mytus vydechnul, pokleknul na pravé koleno, položil levou ruku na čarodějčino pravé rameno, uchopil dýku a přiložil ostří k tělu.

     ,, Odpusť paní“, zašeptal.

     ,, Není co odpouštět….Děkuji.“

Mytus zatlačil a ucítil řinoucí se krev. Thyrael zavřela oči, zatnula zuby a zvedla hlavu. Žíly na krku a na obličeji zčernaly. Na stěně za jejím tělem se začala rozrůstat černá pavučina. Po chvíli se ale ztratila a obličej čarodějky dostal znova svou podobu. Thyrael otevřela oči a usmála se. Potom její život vyhasnul a hlava se opřela o Mytusovo rameno. Mytus vytáhnul dýku, utřel ji do pláště a trochu bledý vyšel z dřevěného domu. Všechny přeživší víly se shromáždily  kolem vesnické chalupy. Naris nemohla spustit oči z Mytusovy zkrvavené ruky.

     ,, Poklekněte před novou Paní Dubového Háje“, zvolala černovlasá čarodějka.

Víly začaly postupně poklekat. Učinil tak i Mytus, vojáci, piráti i sedláci.

Vrámy se začaly slétat na svou několikadenní hostinu.

 

         Bitva o Dryádí Hvozdy skončila.

 

 

Všichni kdo to viděli, vydávají o tom svědectví, protože toto svědectví je pravdivé.

 

A nebo to bylo úplně jinak?

                                                               

 

KONEC

 

V povídce Ohněm a mečem účinkovali:

 

Mytus Denever – Martin Janáč

Artorius – Michal Martinka

Murod – Jan Novosad

Nekromant – Pavel Chabiniok

Démonický geberál – Lukáš Janáč

Kocour – Zdeněk Kocourek

Malanius – Pavel Zádrapa

Ergon + Gavryl – Richard Trčka

Naris – Věrka Tonkovičová

Thyrael – Anna Siekliková

Druhá čarodějka – Mária Janíčková

 

a stovky dalších….