Čas na odplatu - Kapitola devátá

 

Vrátili jsme se na loď. Na Andromedě se zatřepetala korzárská a královská vlajka. Námořníci pomalu vytáhli kotvu. Spuštěné plachty ve větru plápolaly a loď se zvolna začala otáčet. Mou posádku opustil i Paul Chabiniok, neboť jeho zranění nedovolovalo účastnit se takové nebezpečné akce. Rád ho mám po svém boku, vždy je pro mě levou rukou. Tou pravou je samozřejmě Artur. Nečekaně. K naší posádce se připojil i lékař Jean Piere z Andromedy. Muž střední postavy, kudrnatých vlasů, s neustále veselou náladou. Při pohledu na odplouvající korzáry jsem napjatě čekal, až kapitán Morenso dá povel k výstřelu na rozloučenou, jak je v takových případech zvykem. Naštěstí se tak nestalo. Dobře věděl, že by na sebe zbytečně upozornil.

Všem jsem poručil, aby se vrátili do zadní části lodi, kde spává posádka. Mnoho korzárů se zastavilo před celami, v nichž jsme věznili Christabel a žoldácké špehy. André právě jednoho vyslýchal.

„Mluv, ty prase! Kde jsou? Kde jsou?? Když promluvíš, nic se ti nestane….Tak co?! Kde jste ho schovali? Co? Nic neřekneš?“

Z cely se ozývaly tupé rány dopadající na špehův obličej, záda i břicho.

„Tady není divadlo,“ zabručel jsem hlasitě k hloučku, „běžte k sítím a počkejte tam na nás.“

Cely od sebe rozdělovaly mříže z obou stran obložené deskami, aby na sebe vězni neviděli. Tedy snad to byl úmysl dřívější. Desky se časem rozlámaly a některé tam už chyběly. V poslední páté cele, prostorově největší, seděl na židli žoldák a nad ním stáli jeho soudci.

„Prozradil něco?“ prohodil jsem k Andrému, který se právě napřahoval k ráně.

„Vybrali jsme si toho kurážnějšího. Říká, že neví, kam ho schovali. Měl nás jenom sledovat v přístavu. Potom něco žvanil o Krčmě U žoldáka, ale nechce nám říct, kde se ta zaplivaná putyka nachází,“ dořekl André a vrazil mu další ránu pěstí do rozbitého obličeje.

Tak jako André, i Markes a Palenta byli potřísněni rudou tekutinou.

„Ustupte za mě,“ pokynul jsem jim, postavil se před špeha a několik minut jsem ho upřeně sledoval.

Žoldák se díval kolem sebe a na zem. Nakonec si odplivnul krvavou slinu k nohám a zvedl zrak. Do tváře mi s posměškem hleděl mladý muž s krátkými špinavými vlasy.

„Na co tak čumíš?“ zaskřehotal na mě. Viděl jsem, že mu chybí několik zubů.

„Na mrtvolu,“ odvětil jsem a bez mrknutí oka jsem mu useknul hlavu, která se skutálela Markesovi k nohám.

 

Srdce vydalo několik impulsů, díky nimž v krátkém časovém intervalu z krku tryskala krev. Tělo zůstalo sedět na židli.

„Já jsem kdysi Viktora varoval, že toho bude litovat,“ pronesl jsem rozmrzele a vzal nebožtíkovu hlavu.

Palenta mi otevřel celu, v níž se krčil druhý špeh.  Hlavu jeho komplice jsem hodil do rohu, kde seděl. Také byl příliš mladý. Křičel a panicky se tisknul k mřížím.

„Tak řekneš nám to? Určitě víš, co chceme slyšet.“

Žoldák popadal dech. „Hlídali jsme jenom v přístavu. Měli jsme vás sledovat a podávat zprávy, kdyby se něco dělo.“

„Komu?“

„Cevrusovi.“

„A kam?“

„Do Krčmy U žoldáka.“

„To už jsem slyšel,“ zakřičel jsem a popadl ho za krk. „Podívej se na tu hlavu, co leží před tebou.“

„Dřív se ten hostinec jmenoval U Rudého draka. Ale já jsem tam ještě nikdy nevkročil. Je někde u náměstí.“

„To ti tak žeru,“ zašklebil se André.

Žoldák se úplně zhroutil. Ten k nim snad ani nepatří. Pohled na mrtvolu mu byl naprosto proti srsti. Cevrus by ho stejně dřív nebo později vyhodil. Přesněji řečeno odstranil.

Palenta zavřel celu a odebral se i s ostatními do části lodě určené pro posádku. Všichni na nás již čekali a trochu nejistě se dívali po mém zakrváceném doprovodu. Bez váhání jsem k nim promluvil:

„Chlapi. Víte, co nám v těchto dnech žoldáci provedli. Bezdůvodně nás napadli v hostinci, vyhrožovali nám podpálením lodí, zbaběle si na mě počkali a přepadli mě. A to hlavní? Bezpečně víme, že unesli Josepha Titra.“

 

Mezi posádkou to zašumělo.

 

„Necháme se od nich dál špinit? Vy víte, že se straním zbytečných potyček a násilí. Dnes to ale není možné. Řekl jsem, že toho budou litovat. A také budou!!“

Ozval se radostný pokřik, až Artur musel dav uklidnit.

„Víme zatím jedno. Scházejí se v Krčmě U žoldáka. A tam se také pokusíme najít Titra!“

 

„A potom je všechny pobijeme,“ zakřičel Palenta.

Znova se ozval pokřik. Tentokráte delší a burácnější.

 

„Dobře. Tak se mi to líbí,“ poplácal jsem Artura po rameni.

 

„Kteří z vás stáli na hlídce?“ snažil jsem se překřičet posádku.

 

Přihlásilo se šest námořníků v čele s Johanem Bytonem, střelcem z Andromedy. Určil jsem ještě další čtyři.

 

„Vrátíte se zpátky do přístavu. Vezmete si nůž, jídlo, něco na sebe a počkáte mě na palubě. Arture, rozděl hlídky….. a vy,“ ukázal jsem na Palentu a Andrého, „ukliďte toho špeha, co ztratil hlavu.“

 

Poté jsem se vrátil k cele, v níž jsme věznili Christabelu. Palenta, mimochodem také žalářník, mi celu otevřel.

 

„Drahá Christabelo,“ překřížil jsem si ruce za záda, „mám ještě jednu otázku. Kdy tě má Cevrus navštívit?“

 

„Večer po západu slunce.“

 

„Vidíš, jde to i bez … “

 

„Co s ním chcete udělat?“ přerušila mě Christabela.

 

„Chceme mu dát malou lekci, ale dnes ještě ne. Dnes s tebou půjdeme domů, abys nám náhodou neutekla, nebo něco nevykecala. Potom se zase vrátíme. Ty nám od něj jenom zjistíš, kam ukryli Josepha. Jasné? Pošlu ti sem nějaké jídlo a pití.“

 

Na palubě už čekalo deset korzárských špehů. Velením jsem pověřil Johana Bytona.

 

„Zdržujte se v přístavu, procházejte se mezi lidmi a ty Vanorete, mi zjistíš, kde je nebo byl Hostinec U Rudého draka. Měl by stát někde u náměstí.“

 

„Jistě, kapitáne, žádný problém,“ napřímil se Vanoret.

 

„Až se setmí,“ pokračoval jsem, „vraťte se do blízkosti lodě, abyste viděli na světlo. Až třikrát blikne, vás pět se vrátí na loď,“ ukázal jsem na špehy. „Ostatní se vrátí zpátky na místa. Jasné? Tak běžte.“

 

Všechno šlo prozatím hladce. Až moc hladce. Mnoho lidí přece vidělo odplouvat jen jednu loď.  Určitě si pomyslí, proč neodplula i druhá? Zadumaně jsem se vracel do podpalubí.

 

„André, kam jste schovali tělo?“

 

„Zabalili jsme ho do deky a večer skončí ve stoce.“

 

Přikývnul jsem a vešel do kajuty. Na posteli jsem se protáhnul. Večer. Večer to vypukne. V Krčmě U žoldáka ti lotři zakusí, co znamená pomsta korzárů.

Zbytek dne se nesl ve znamení příprav. Čistily se muškety, chystal střelný prach, brousily se meče a sekery. Posádka si v podpalubí udělala svoji arénu a cvičila v ní boj jeden na jednoho. Dokonce se u nás objevil i velitel královské stráže Mekenzie. Odbyl jsem ho tím, že zařizujeme potraviny a pitnou vodu. Také jsem si vybral členy doprovodu s Christabelou -  Palentu, Artura, Andrého, Lamase a bratry Forestovy.

 

Na Arturův návrh jsme vyrazili dlouho před západem slunce. Musí vše vypadat, jako by celý den pobývala doma a starala se o otce. Dočasným správcem jsem určil Thomase Bherdeho. Christabela měla na sobě dlouhý šedý plášť s kapucí. Nesměl ji nikdo poznat. Na rohu Dřevěné ulice, tak aby bylo vidět do vchodu, jsem postavil Petera Foresta. Do vchodu si nepozorovaně stoupnul jeho bratr Daniel, přede dveřmi zůstal Lamas a my ostatní vešli do pokoje.

 

„Kdo je tam?“ ozval se hlas starého muže.

 

„To jsem já, Christabela,“ odpověděla a vešla za otcem.

 

„Už jste zpátky? Neudělali ti nic?“

 

„Ne, otče. Připravím ti nějaké jídlo,“ odvětila a šla do kuchyně. Postavil jsem se před staříkovu postel.

 

„Pane, zanedlouho Christabelu někdo navštíví a vy se ani slůvkem nezmíníte o naší přítomnosti nebo o tom, že jsme vás tady někdy navštívili. Jinak to s vámi dopadne špatně. Rozumíte mi?“

 

Stařík mlčky přikývnul, co jiného mu taky zbývalo. Dívka zatopila a připravovala jídlo. Potom zapálila svíčku a postavila ji do okna.

 

„Co to má znamenat?“ sykl nervózně Palenta a ukázal na svíčku.

 

„Signál pro Marthynuse. Až se setmí a on ji uvidí, ví, že může přijít. Takže být tebou, plešoune, raději bych tam neseděla!“

 

Palenta se cítil uražen. Ale jenom na chvíli. Tma skutečně nastala, ale nic se nedělo.

 

„Jestli nastražila nějakou past, tak ji holýma rukama utrhnu hlavu,“ přecházel André roztržitě po chodbě. Najednou se otevřely dveře a do kuchyně vběhnul Lamas.

 

„Už jdou.“

 

Všichni se natlačili do místnosti, kde spal stařík. Jinde se schovat nedalo.

Otočil jsem se na Christabelu a mrazivým pohledem připomněl její roli.

 

„Zjistíš, kam schovali Josepha a co Cevrus zamýšlí dál. A jestli máš zaječí úmysly…..Zajisté si rozumíme.“

 

Vešel jsem do pokoje a zavřel dveře.

 

„Proč ho nemůžeme zajmout? Potom bychom z něho lehce dostali, co potřebujeme,“ rozumoval zezadu Lamas.

 

„Cevrus je malá ryba. Mám připraveno něco lepšího a už ticho,“ odpověděl jsem.

Za malou chvíli se skutečně ozvalo zaklepání. Christabela otevřela. Slyšeli jsme, jak někdo vešel a zavřel dveře. Chvíli panovalo ticho. Dvě hrdličky se vítaly v objetí. I podle těch zvuků by se to dalo usoudit.

 

„Musíme být potichu, otec už spí,“ šeptla Christabela.

 

„Stejně by mě tu neviděl moc rád,“ odvětil Cevrus. „I můj dech ho urážel.

Chystáš se do hostince, Christabelo?“

 

Podle ticha jsme usoudili, že váhá s odpovědí.

 

„Jistě. Proč, proč se ptáš?“

 

„Dnes nechoď nikam. Zůstaň doma. Slibuješ?“

 

„Dobře, ale proč?“

 

„Chystám se na jednu akci. Jestli se povede, Stormowitz mě zasype zlatem a potom budeme moci odejít.“

 

„Marthynusi! Co chceš udělat? Zaútočit na korzáry?“ Hlas se jí mírně chvěl.

 

Asi měla sto chutí mu všechno vyklopit.

 

„Ne. Ještě ne. Prozatím ti nic nepovím. Možná bys se mnou nesouhlasila, ale tak dostanu korzáry na šikmou plochu. Jedna jejich loď odplula. A druhá vlajková zůstala. Bez pochyby se o něco pokusí. Ten kapitán…..“

 

„Ty mi to nechceš říct?“ oslovila ho mile.

 

„Nemohu, lásko. Chtěl bych, ale teď to nejde. Sama se všechno dozvíš. Odpusť, musím už jít. Rád bych se zdržel, ale mám povinnosti.“

 

André mi poklepal na rameno, klepnul si na čelo, palcem si přejel po hrdle a ukázal na dveře. Bylo mi nadmíru jasné, jak moc prahne po Cevrusovi. Já jsem jenom zakroutil hlavou, že teď to není možné.

 

„Kam jste schovali toho korzára, kterého jste unesli z hostince?“

 

Christabela stála těsně u dveří, takže jsme ji zřetelně slyšeli.

„Proč se o něho zajímáš?“

 

„Mohl bys mi pro jednou důvěřovat. Mám na jeho únosu taky zásluhu. A za další, nebyl v posteli zas tak špatný.“

 

„Abych začal žárlit.“

 

„Nemusíš, chci jenom tebe. Ale mohl bys mi říct…“  „Čí je to klobouk?“ přerušil ji Cevrus. „Nikdy předtím jsem ho tady neviděl, ale je mi povědomý.“

 

„To, to je mého otce. Našla jsem ho při úklidu a pověsila.“

 

Otočil jsem se za sebe. Marada se držel za holou hlavu a tvářil se jako vyděšený jezuita před saracénem. André zvedl oči ke stropu a chytil se postele, která zavrzala. Artur si zakryl oči, sklopil hlavu a nevěřícně kýval. Jako banda hlupáků.

 

„Otec se už asi probudil. Raději běž.“

 

„Dobře. A slib mi, že dnes nikam nepůjdeš.“

 

„Ano, lásko.“

 

Christabela zavřela dveře a my všichni jsme si v úkrytu nahlas oddechli.

 

„Ježišmarija to byl nervák,“ ulevil si Lamas.  „Víš, co by se stalo, kdyby se o ten klobouk začal zajímat?“ praštil jsem Palentu po zádech.

 

„No co. I mistr tesař se někdy utne,“ zlehčoval situaci Palenta.

 

„Mám takový pocit,“ stoupnul si André, „že je všecko v hajzlu. Jsme tam, kde jsme byli. Sakra!!“

 

„Kdybychom ho chytili….byl by pokoj svatý,“ dodal Artur.

 

Vyšli jsme z pokoje. Christabela seděla v kuchyni u stolu a plakala. Když mě uviděla, vyskočila a začala mě tlouct do hrudi.

 

„Jste odporní, nenávidím vás. Vrahové. Doufám, že vás Cevrusovi lidé zaživa stáhnou z kůže!!!“ křičela.

 

Palenta ji musel chytit. Když se uklidnila, pustil ji. Poté donesla misku s jídlem svému otci a řekla mu, že jídlo na ráno má připraveno na stole.

U vchodu nás čekali Forestové.

 

„Tak co?“ zeptal se Peter.

 

„Hovno,“ osopil se ostře André. „Celkem zbytečná akce. Nikam se to nepohlo. Kdybychom ho chytili…..všechno bychom už věděli!!“

Neodpovídal jsem jim.

 

Hodiny na kostelní věži odbily devět. Na lodi se zdálo všechno v pořádku. Pět špehů se už vrátilo zpět a Vanoret znal místo hostince. Počkali jsme ještě hodinu a potichu vyrazili k cíli. Třicet korzárů s meči a zdobenými mušketami lesknoucími se v měsíčním svitu.Vanoret nás vedl k Hostinci U Rudého draka přejmenovanému na Krčmu U žoldáka. Prošli jsme okolo náměstí a postupovali směrem k paláci. Náhle nás Vanoret zastavil.

 

„Musíme zůstat tady, než se rozhodneme, co dál. Měsíc svítí až příliš jasně,“ šeptal. „Slyšíte ten tlumený zvuk? Tam přes ulici, jak září ty dvě světla, to je náš cíl.“

 

„Tak co, Michaeli, vběhneme na ně?“ tázal se Artur a vytáhnul si kord.

 

„Musíme tu krčmu obklíčit,“ promluvil jsem. „Určitě tam najdeme nějaký boční vchod…..Na tři.“

 

„Moment,“ stoupnul si vedle mě Palenta, „mám nápad. Počkejte tady. Až vám dám signál, tak běžte na věc!“

 

„Co chceš dělat?“ vyzvídal Artur.

 

Palenta mu však neodpověděl, přitáhnul si plášť na ramena, klobouk narazil do čela a vyšel ke krčmě. Právě když chtěl vystoupit na schody, někdo rozrazil dveře. Z útrob krčmy se vykolébal malý, podsaditý, fousatý a velmi opilý žoldák. Chvíli stál a snažil se zaostřit na Palentu. Když se za žoldákem dveře zavřely, Marada spustil:

„Hej! Chceš mě zabít?“

 

„Co řveš?“ zamumlal žoldák silně znaveným hlasem. Pak se podíval pořádně.

 

„Nejsi ty Koren?“

 

Palenta se dlouho nerozmýšlel: „ Jsem. Copak mě nepoznáváš?“

 

„Já si…jen nebyl jistý. Tys nešel se Stormowitzem?“

 

„Ne. Kam šli?“

 

„Já nevím. Myslel jsem, že to víš ty!“

 

„Ne. Já jsem hlídal v přístavu a měl jsem se vrátit ke zbytku hlídat toho korzára. Ale nevím, kam ho ukryli.“

 

„Ty to nevíš?“ zakolébal se žoldák. „Vždyť jste ho tam nesli.“

 

„Už jsem ti přece řekl, že mě poslali do přístavu. Kam ho schovali?“

Žoldák sestoupil ze schodů a dal Palentovi ruku kolem ramen.

 

„Na jedno úžasné místo. Schovali ho ve stokách. Nikoho jiného než Stormowitze by to nenapadlo. Mě teda určitě ne. Inu…není žoldák jako žoldák.“

 

„A kudy se tam jde?“ pokračoval Marada, který spolu s žoldákem kráčel směrem k nám. Žoldák se nechápavě podíval na Palentu.

 

„Víš, těch vchodů je hodně, tak mi řekni, kterým se tam vchází,“ žádal mile Palenta.

 

„Tím u náměstí. Kousek od místa, kde naši přepadli toho jejich podělaného kapitána. Toho podrž sukně královny. Chlapi si tam udělali značky, aby se dokázali vrátit. Kdo nezná stoky, je ztracen.“

 

Oba muži došli až k nám. Opilý žoldák neměl ani ponětí, že před ním stojíme. Palenta ho chytil za krk a probodnul kordem. Se sípáním se mu svezl k nohám. Schovali jsme jej do stínu mezi domy.

 

„Tak to byl doslova herecký výkon,“ pochválil Palentu Artur.

 

„Náhrada za ten klobouk, kapitáne,“ otočil se na mě Palenta.

 

Neztráceli jsme čas. Pochvíli jsme se ocitli u náměstí a rozlezli se po okolí. Asi po deseti minutách se ozval Tankovic:

„Tady to je. Tady jsou schody.“

 

U vchodu jsme si zkontrolovali nabité pistole a muškety. Anton Valcuk rozdělil louče, které nesl ve vaku, a zapálil je. Přede mnou kráčel Vanoret a svítil loučí. Já šel druhý, Thomas Bherde třetí. Sestoupili jsme asi po dvaceti schodech a klesali hlouběji do stok pod město. Vlhkost nám pronikala až do kostí, cítili jsme výkaly a zápach krys. Z oblého stropu kapala voda a další stékala po stěnách na zem. Drželo se tu stále mokro. Středem tunelu vedla stoka. Voda nebo spíše břečka smíšená se vším možným. U prvního rohu nakreslili šipku doprava. Tunel poté vedl rovně.  Na konci mířila šipka doleva. U ní se stáčelo další rameno stoky. Šipka ukazovala znova doleva. Napravo, asi půl metru pod námi, tekla smradlavá tekutina. Po několika metrech jsme narazili na provizorní most vytvořený ze dvou širokých desek. Na stěně opět zářila šipka, tentokrát směřující rovně.

 

Náhle nás zarazilo světlo. Někde před námi zřejmě hořela louč. A stále se k nám přibližovala. Vytáhnul jsem pistoli a převzal od Vanoreta hořící pochodeň.  Ten nabil dlouhou mušketu. Někteří korzáři zůstali na druhé straně mostu. Dvě postavy, ujištěné zřejmě tím, že se blíží další žoldáci, se s klidem objevily před námi. Zahřměl ohlušující výstřel z Vanoretovy muškety.  Žoldák s loučí padnul. Druhý se bleskově vzpamatoval a skryl se. Zazněly další ohlušující výstřely, ale koule nedorazily do cíle. Odrazily se ode zdi. Ozvalo se zoufalé volání o pomoc. Udělali jsme chybu, že jsme zůstali stát na místě. Louč ležící na zemi zapálila oblečení mrtvého. Žoldáci se ocitli v nevýhodě. Díky ohni jsme je viděli, ale na druhou stranu jim to usnadňovalo nabíjení. Přibližující se stíny nám prozradily, že k žoldákům dorazily posily. Nezbylo nám nic jiného, než se skrýt za zdí. Stáhnul jsem se s Tankovicem na levou stranu.

 

„Zapomněl ses zeptat, kolik jich tady je, Marado,“ zavtipkoval André.

 

„Obcházejí nás z levé strany,“ zakřičel někdo zezadu.

 

Zazněly další dunivé výstřely.

Právě jsem se otočil, když mi na tvář přistála hustá kaše. Pode mě padlo tělo Markese Tankovice. Koule mu doslova ustřelila vršek hlavy. Věděl jsem, co mě potřísnilo. Jeho mozek. Pod hlavou se mu rozlévala karmínová kaluž.

 

Kalich hořkosti přetekl. Vystřelil jsem na kryjícího se žoldáka, který se stáhnul za roh nalevo od nás. Jistě se jich tam nacházelo víc. Sebral jsem si kord od mrtvého Tankovice a s křikem se rozběhnul na jeho vraha. Jeho překvapený výraz ve tváři mu zůstal, i když padnul s rozpůlenou hlavou k zemi. Druhý žoldák se mě pokusil pažbou praštit do obličeje. Stačil jsem se sehnout, takže úder odnesla zeď. Můj kord se mu zabořil do břicha. Následoval další sek, jenž mu uťal část hlavy. Artur se málokdy netrefil. Jako tenkrát na lodi proti pohanským pirátům.

Stáli jsme v chodbě, kterou nás obešli. Těžko říci, jestli věděli, že jsme je obklíčili. Já s Arturem a dalšími deseti, možná patnácti korzáry, jsme se rozběhli chodbou. Na její konec jsem dorazil první. Vlevo i přede mnou se tyčila zeď a chodba vedla doprava. Tam také hořelo tělo. Pach spáleného masa, vlasů a oblečení byl mnohem odpornější než smrad samotné stoky. Valcuk se prodral dopředu a bez váhání vystřelil. Žoldák, který nás zahlédl jako první, přišel o oko i část spánku.  Druhý se otočil a chtěl zakřičet, ale po Andrého ráně do krku nevydal ani hlásku a z úst se mu řinula pouze krev. Třetího lotra jsme neviděli. Ten se jako lasička mihnul do další chodby stáčející se doleva. André, ani nikdo z nás nečekal na to, až nám uteče. Běželi jsme za ním chodbou tak úzkou, že se do ní sotva vlezl jeden člověk. Museli jsme utíkat za sebou. Držel jsem se v čele. Žoldák zmateně vběhnul do osvětlené místnosti následující za chodbou. V tom se ozvala plná palba z několika pušek a provrtala toho chudáka přede mnou jako řešeto. No chudáka. Ale když si ho zabili jeho vlastní lidé, příhodnější označení mě zrovna nenapadlo. Žoldáci schovávající se za zdí na levé straně silně doufali, že do kamenné místnosti vběhnul někdo z korzárů. Tak svého druha z roztržitosti zastřelili a ušetřili nám tím práci. Když jsme se do místnosti dostali my, nezbylo jim nic jiného, než odhodit pušky a bojovat na meče. Uprostřed této kruhové kamenné kobky, jak ji nazval Artur, stál mohutný kamenný sloup dokola ověšený hořícími loučemi, takže jsme zde měli dokonalé osvětlení. Levou ruku s kordem jsem napřáhnul, jak to jen šlo, a máchnul. Jednomu z nich jsem uťal hlavu čistým řezem jako slovo Páně, ale v hlavě druhého se čepel zasekla. Vytáhnul jsem ji a probodnul dalšího, který odhodil mušketu a snažil se dát ruce nad hlavu. Ostatní věděli, že jsou v pasti, a proto odhodili všechny svoje zbraně. Nedostalo se jim žádné milosti. Jako kdybychom ztratili veškerou lidskost a soudnost. Anton Valcuk jednomu žoldákovi hruškou kordu rozbil hlavu tak, že z ní zůstala jenom kaše.

 

„Tady je další vchod,“ zvolal André, „půjdu se tam podívat.“

 

„Dobře. Vezmi si deset chlapů, ale nechoďte daleko,“ poručil jsem.

 

Chvíli jsem stál na místě a díval se pod nohy. Stál jsem v krvi. Proč jsme je vlastně zamordovali? Bylo to opravdu nutné?

 

„Jsou tady nějaká vrata,“ zabušil na ně Peter Forest.

 

„Jestli to jde, otevři je,“ řekl Artur.

 

Peter pažbou urazil zámek a otevřel je. Artur vzal ze sloupu louč a posvítil dovnitř. Ztuhli jsme. Ze stropu visel za ruce do půl pasu svlečený Joseph. Jeho tělo i podlaha byly potřísněny zaschlou i čerstvou krví. Sundali ho a položili na plášť. Artur mu zkusil tep.

 

„Díky Bohu, ještě dýchá. Musíme ho co nejrychleji odnést k doktorovi nebo nám umře.“

 

Když ho muži zabalili do deky, objevil se André.

„Nikoho jsme neviděli. Zdálo se mi, že slyším kroky a hlasy, ale mohla to být jenom vaše ozvěna…….kdo je v té dece?“

 

„Joseph,“ hlesl jsem.

 

„Žije?“

 

„Ano, ale musíme ho svěřit do rukou doktorovi. Neste naše mrtvé tak jako Josepha. Nikoho tady nenecháme!“

Skupina rychle opustila prostor. Šel jsem s Arturem poslední. Všimli jsme si jednoho plazícího se žoldáka. Kaluž pod ním prozrazovala, že ztratil hodně krve, ale ještě žil.

Vytáhnul jsem druhou pistoli a nabil ji.

„Od této chvíle nenecháme ani jednoho prašivého žoldáka naživu.“

 

Ozval se výstřel, jenž muži roztříštil hlavu. Za několik vteřin přiběhnul André a další korzáři. Když jsem je ujistil, že je všechno v pořádku, vrátili se zpět. Po šipkách nás zpátky vedl Thomas a Vanoret. Ti dva by se neztratili ani v bludišti. V dekách jsme nesli kromě Josehpa další tři korzáry, bohužel mrtvé. Čtvrtý spadnul do stoky a voda ho během boje odnesla.

 

„Všichni zranění, včetně těch, co jim pomáhají, půjdou se mnou,“ řekl jsem všem.

 

„Kam?“ zeptal se Artur.

 

„Ke Kapulletému. Tam budou mít alespoň pohodlí. Ty se vrátíš na loď a přivedeš doktora Johanese a Jeana Piera. Ať si vezmou šicí nástroje a takové ty důležité věci.“

 

Vanoret vyšel po schodech ke dveřím, opatrně vykouknul a dal signál, že je vzduch čistý. Korzáři uhasili pochodně a vrátili je Valcukovi do vaku.

Odebral jsem se s částí posádky, tj. s osmi raněnými a čtyřmi jako doprovodem, k hostinci ke Kapulletému…..A jak jsem si myslel, už se v něm nesvítilo. André silně zabouchal na dveře. A pak znovu a znovu, až se rozsvítilo světlo, a otevřel Lucius v bílé noční košili.

 

„Co to dě…Michaeli? Co se stalo?“ zasípal Lucius.

 

„Jednou jsi mi slíbil, že až budu potřebovat pomoc…..mám se stavit. Proto jsem tady. Takže nás, prosím, rychle pusť dovnitř.“

 

Hostinský nás zavedl do jídelního prostoru. Chlapi srazili stoly a položili na ně Josepha. Ostatní si posedali na židle či lavice.

 

„Co se vám stalo?“ dotazoval se Lucius.

 

„ Stalo se toho hodně a bylo by to na dlouhé vyprávění. Za chvíli přijde doktor. Zavolej děvčata, ať přinesou vodu a nějaké suché hadry.“

 

André zapálil louče v hostinci. Za chvíli přiběhla Veronica a Luciana, která ihned přistoupila k Josephovi. Hladila ho po tváři a plakala. Neuběhl dlouhý čas a přišel Artur i s doktory. Ti se v mžiku začali věnovat raněným. Dívky omývaly poraněná místa a doktoři zašívali a vytahovali kulky. Johanes se staral o Josepha, statečně mu pomáhala Luciana. Já si jenom umyl tvář a vyšel před hostinec. Sledoval nás někdo? Možná ano, ale tohle byla poslední věc, která mě teď zajímala. Co se s námi stane? Až se to donese královně, Bůh suď, co udělá.

 

„Přemýšlíš, co bude dál?“ vyrušil mě Artur.

 

„Dá se to tak říct. Jak si počínají na lodi?“

 

„Hlídky se vrátily z přístavu a teď spí. Nic zajímavého nespatřily…..Tedy  až na jednu maličkost. Půl hodiny poté, co jsme odešli, začalo hořet.“

 

„Hořet? Kde?“ vyhrkl jsem překvapeně na Artura.

 

„Hlídka v koši zahlédla nějakou zář hluboko ve městě. Dost daleko na to, abychom se tím museli trápit……Co teď, Michaeli? Jaký máš plán?“

 

„Zítra odplouváme.“

 

„Už jsem něco takového slyšel.“

 

„Tak věř, že to slyšíš naposledy, milý Arturku. Josepha necháme tady. Oni se o něho postarají. Má zde větší pohodlí než na lodi.“

 

„A doktor?“

 

„Johanes nějakého najde, je spolehlivý.“

 

„A co si myslíš o ztrátách, Michaeli?“

 

„Čtyři? Počet malý, ovšem víc bych se s tím smířil, kdyby se bojovalo na moři. Kdo nám teď zazpívá hambaté písně? Já? Ty?“

 

„Palenta to s Lamasem hravě zvládnou,“ poplácal mě Artur po rameni.

Vrátili jsme se do hostince.

 

„Luciusi? Musíme u tebe Josepha nechat. Má dost ošklivá zranění a přenášení by mu mohlo ublížit.“

 

„A kam ho mám schovat? Určitě musí zůstat v klidu a tady klid mít rozhodně nebude!“

 

„Luciusi, na lodi není nejlepší místo. Prosím.“

 

Hostinský se zamyslel, ale pak poručil, aby ho přenesli do zadního pokoje. Tak se i stalo. Doktor Johanes Lucianě vysvětlil, jak pečovat o Josephovy rány, a doporučil jí jednoho lékaře z města.

Po vší té patálii jsme se konečně vrátili na loď. Hlídky nám ukázaly záři ve městě.

 

„Čert ať mě vezme, jestli v tom nemá prsty Cevrus,“ zaklel André a pokračoval, „jeho kecy o tom, že se mu má něco podařit. Už teď se mi to nelíbí!“

 

Nechtělo se mi ani převlékat. Jenom jsem odepnul kord, sundal klobouk a vyvalil se na postel, která pode mnou skoro praskla. Jisté výčitky svědomí mě užíraly, ale ne zas tak moc. Zítra odplouváme.

Na lodích jsme prožili mnoho podivuhodných věcí, žádná však nebyla tak komplikovaná jako tyto dny ve městě. Místo úst jsme promlouvali děly, výhružky jsme opláceli kordem. Smrt stála kolem každého z nás. V bouři, v boji a teď už i tady. V mírumilovném hlavním městě Agelonie. V tom přece nemůže být jedna služka ze zámku. Určitě jde o vyšší politiku. Stormowitz s Kreutzwiesserem. Zde je zakopaný pes. A královna tomu všemu věří.

Díval jsem se do stropu a uvažoval…uvažoval…uvažo… a tady někde jsem zaspal.

 

Konec deváté kapitoly

 

Sdílet

Komentáře

Michal Martinka (Sokolík) Nezměnil. Ale...ale...no.....neřeknu ti to.

Danielka444 hmm:)))..dóbroš:)))

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz