Pobijem je všechny - Kapitola desátá


      Slunce už vycházelo. Spánek mi velmi prospěl. Z poklidného vstávání mě vyrušilo hlasité dupání na chodbě. Že by mi námořníci chtěli udělat radost a připravovali loď k vyplutí? Nasadil jsem si klobouk a vyšel z kajuty. Chodbou na palubu procházelo několik námořníků.

 

     „Slyšel jste to, kapitáne?“ zeptal se Palenta.

     „Co jsem měl slyšet!?“

     „Navštívila nás královská garda. Artur s nimi debatuje na palubě.“

To už jsme stoupali po schodech. Ihned, jak si mě velitel stráže Mekenzie všimnul, vyslal ke mně dva vojáky. Uchopili mě za lokty.

     „Co, co to děláte?“ překvapeně jsem ze sebe vykoktal.

     „ Na rozkaz královny Vás mám ihned předvést,“ pronesl ledově Mekenzie.

     „Jen tak bezdůvodně!?“

     „Jsou to blázni, Michaeli,“ mávnul rukou Artur, „tvrdí, že jsme včera vypálili ten bordel, kde jsme hledali Josepha!“

     Nechápavě jsem vytřeštil oči na svého zástupce.

     „Je to rozkaz samotné královny, takže bych Vám radil podřídit se, kapitáne!“ otočil se ke mně Mekenzie.

     „Zůstaňte na lodi a dávejte pozor,“ stačil jsem ještě křiknout, než mě vojáci odvedli z lodě a posadili na koně.

 

     V doprovodu stráží jsem vešel do velkého sálu. Ještě předtím mi nasadili pouta jako trestanci na galejích.  Vedle královského trůnu stála nejen královnina sestra Eleonora a velmož, ale také Kreutzwiesser a vojáci. Pod nimi postávaly dívky ve špinavých a ohořelých šatech.  Nevzpomínám si, kdy naposledy královna vypadala tak rozezleně. Dívala se do země, v rukou držíc kord a dýku. Po chvíli vstala a hodila mi ty věci k nohám.

 

     „Můžete mi říci, kapitáne, komu patří tyto zbraně?“ Pořádně jsem si je prohlédnul a nestačil se divit.

     „Vždyť je to můj rapír a dýka!“ Pak jsem ale zvážněl.

     „Jak se k Vám mé zbraně dostaly?“

     „Stráže je objevily před Hostincem U Černého koně. Včera v noci byl vypálen, jak se Vám jistě už doneslo!“

Záře nad městem.

     „A vy si myslíte, že jsem to udělal já a mí muži? Někdo moje zbraně jen tak pohodil u hostince a to již dokazuje můj čin? Vy máte svědky, kteří nás viděli?“ pousmál jsem se.

Královna napřímila hlavu: „ Chcete tedy popřít, že jste předešlého dne nenavštívil hostinec?“

     „To nepopírám. V neděli večer jsem tam byl s…“

     „Mám svědky, jež Vás včera viděli s pochodní v ruce……Je to on?“ otočila se královna ke třem vystrašeným dívkám. Ty jen mlčky přikývly. V jedné z nich jsem poznal Carmen, která mě v hostinci obsluhovala.  Srdce mi začalo bušit a dech se mi zrychloval.

     „Tak dost!“ zakřičel jsem přes celý sál. Jeden ze stráží se mnou trhnul a uštědřil mi políček. Klobouk jsem už dávno někde ztratil.

     „Jak se opovažuješ, ty zmetku, křičet, na královnu?“ vyštěkl na mě Kreutzwiesser.

     „Přece jim nevěříte, královno,“ snažil jsem se hájit. „Je to lež. Past. Snaží se Vám předhodit důkazy postrádající logiku. Kam se poděl zbytek dívek z hostince?“

     „Uhořely, nebo byly pobity,“ dodala královna, aniž by se na mě podívala.

     „Udělali to žoldáci,“ znova jsem se vzpřímil. „ Meč a dýku mi ukradli, když mě v sobotu večer přepadli ve městě. Potom unesli jednoho z mých mužů. Špehují nás v přístavu.“

     „Snažíš se přesvědčit královnu svými argumenty, které sis teď vymyslel,“ zašklebil se černý mladík, sestupuje ze schodů.

     „Zavřete ho prozatím do cely,“ zavelel a mávnul rukou na stráže.

Vojáci se chystali mě odvést. Vzpouzel jsem se.

     „Královno, to neuděláte. Královno, máme svědka. Na lodi. Jednoho z těch špehů. Královno………..“

Tupá rána do hlavy. Tma.

 

     Jak dlouho jsem se nacházel v bezvědomí, nevím. Mlha, která mě obklopovala, se pozvolna rozplývala a já otevřel oči. Hlava mě trochu bolela. Malý proužek světla ozařoval kamennou místnost, chladnou a smrdutou díru. Cela? Kobka? Trocha slámy a plesnivá deka bylo vše, čemu zde říkali postel.    Až do poslední chvíle jsem doufal, že se mi jen zdál špatný sen, ale realita byla jiná. Zadíval jsem se na těžké masivní dveře na protější straně. Ignoroval jsem částečnou nevolnost z bolesti a odporného smradu z výkalů a začal jsem bouchat a kopat do dveří.

 

     „Pusťte mě, vy ropuchy! Královno! Je to návnada, na kterou jste se měla chytit. Zavolejte královnu! Musím s ní mluvit! Slyšíte?“

 

     Odpověď přišla záhy. Kopanec do dveří a nevrlá nadávka žalářníka, abych zavřel rypák. Ulevil jsem si nadávkou, praštil naposledy do dveří a znova se posadil do zatuchlé slámy. Nechce se mi ani pomyslet na to, čemu všemu královna dokázala uvěřit. Nabídli jí víc bohatství? Nebo ji donutili násilím?             Že by Stormowitz započal svoji pomstu královně? Či jsme se dostali do rukou temné magie? S těžkým srdcem jsem si položil hlavu do dlaní. Doba čarodějů a mágů zmizela už dávno pryč. I když? Vzpomněl jsem si na jednu událost z doby, kdy jsem působil ještě jako dělostřelec na….  To už je však dávno. Ubíhaly vteřiny, minuty, hodiny. Slunce na obloze opsalo svůj půlkruh a zapadlo. Chvíli jsem se procházel po cele, chvíli jsem snad i zaspal, ale nakonec se moje oči upřely na malý otvor vysoko na stěně, kterým sem proudil vzduch. Včera vážený člověk, dnes zločinec. Ještě nějakou dobu jsem pozoroval otvor, když tu se za dveřmi ozvaly hlasy a zařinčely klíče v zámku. K mému údivu ke mně přistoupil černý mladík s plápolající pochodní. Založil jsem ruce a s výrazem ignorujícím jeho přítomnost jsem promluvil:

 

     „Ty? Královna si dobře vybrala…Tak to udělej…Bodni do mě ten meč, co ti visí u pasu. Dobře jste sehráli divadélko…..pacholci.“ Bylo mi skutečně jedno, jestli do mě ten meč skutečně bodne.

     „Kapitáne, ne tak nahlas.“

     Jeho vlídný tón mě naprosto překvapil.

     „Já vás chci pustit…“  ,,Ano?“ vpadnul jsem mu do řeči. „Ty mě pustíš a venku mě stráže zadrží za pokus o útěk. Dost naivní počin, Kreutzwiessere!“

     „Ne! Poslouchejte mě, kapitáne. Já vím, že jste s korzáry nepodpálil hostinec, ani nezabil všechny uvnitř. Stormowitz si myslí, že s ním jdu proti královně, ale já královně sloužím tak jako vy. To Viktor se snaží vyřídit si s ní účty. Začalo to tím vypálením. Dobře vím, jak vás přepadli a vzali vám zbraně, aby je mohli takhle lstivě použít. Vím také o únosu jednoho z vašich. Chtěli vás tím vyprovokovat.“

     „A zdařilo se jim to,“ prohodil jsem se zaťatými zuby.

     „Žoldáky také naštvalo, když jste ho našli a zachránili. Já jsem vás chtěl, kapitáne, jenom postrašit za to, jak jste se mnou vybabral na plese. Opravdu jsem netušil, že to Viktor použije, aby mohl jít proti královně. A já s tímhle svinstvem nechci mít nic společného.“ Mladík se chvíli odmlčel.

     „Zde máte svůj kord a dýku. Jděte ke vchodu mířícímu do zahrady a potom utečte na loď. Cestu jistě znáte.“

     „A co stráže?“

     „Všechno jsem zařídil. Když všechno půjde tak, jak má, zítra,“ položil mi ruku na rameno, „zítra budeme bránit královnu.“

 

     Tak tomuhle se říká ZAMOTANÉ ÚPLNĚ VŠECHNO. Vykročil jsem z vězení. Při odchodu jsem se ještě otočil na mladíka: „A co královna? Jakmile se o tom dozví….“

     „Já se o to postarám. Dlužím vám to.“

 

     Stalo se tak poprvé, co jsme se rozešli v dobrém. Vězení bylo součástí paláce. Po schodech jsem vyběhnul do velké haly, kde se nacházel vchod do aleje. Skutečně jsem zde nikoho nepotkal. Společníkem mi byl jen můj stín, který se střídavě objevoval za mnou a přede mnou podle toho, jak rychle jsem prošel kolem loučí na stěnách. U dveří do zahrady mě vyrušily kroky. Klidné a rychlé.

 

     „Kapitáne, oslovil mne dívčí hlas, „tady máte klobouk.“ Poznal jsem Verneu.

     „Vy?“

     „Ano, já. Musím za vámi zamknout. Běžte rychle.“

 

     Stačil jsem se jenom podívat do jejích mahagonových očí a rychle jsem běžel k zarosteným vratům. Tma mi skýtala výborné krytí. Obešel jsem oklikou obě brány a drže svůj rapír a dýku jsem utíkal na loď. Podvědomí mě však stále varovalo, že jde o past. Každou chvíli jsem čekal, kdy na mě někdo skočí.  Při sebemenším zvuku jsem se přitisknul ke zdi a čekal. Ale………. Nic se nestalo.

 

     Na lodi se svítilo. Velká lucerna na přídi i na zádi a několik menších na palubě. Jakmile jsem stoupnul na lávku, zaburácel nade mnou hlas: „Ještě krok a vystřelím ti mozek.“ Světlo z lucerny prozrazovalo přítomnost dvou stráží mířících na mě mušketami.

 

     „Tak mluv. Co tady chceš?“ opět se ozvala hlídka.

     „Jako kapitán této lodi bych se na ni rád dostal.“

     „Haha. To ti tak žeru. Větší hloupost sis nemohl vymyslet?“

     „Tak si na mě posviť lucernou a uvidíš!“

 

Hlídka trochu váhala. Jeden se nakonec rozhýbal, vzal světlo a přišel až ke mně.

 

     „Ka…kapitáne. Co, co to má…. ,, Nekoktej, Vasku,“  skočil jsem mu do řeči a spolu s ním vystoupal na palubu. Druhý muž na hlídce mezitím vklouzl do podpalubí a zburcoval posádku, která se ve spěchu vyrojila na palubu. Všichni mě vítali, jako bych vstal z mrtvých. Poslední přišel Artur a přátelsky mě objal.

 

     „Říká se, že štěstí má každý trošku, ale ty Michaeli, ho máš plné vědro. Co to mělo ráno znamenat? Proč tě tak spěšně odvedli?“

 

     Když jsme tak stáli na palubě, vyprávěl jsem jim vše od mého zatčení až po návrat na loď. Korzáři hltali každé mé slovo, a buď se mračili, nebo nevěřícně kroutili hlavou.

     „Opravdu divné. Vůbec tomu nerozumím,“ rozhodil rukama Artur.  „Podívej se, co nám žoldáci hodili na loď.“

 

     Artur vytáhnul z kapsy zažloutlý papír. Jeho podrobný obsah si nepamatuji, ale jednalo se o soukromé vyřizování účtů mezi námi a žoldáky. Měli jsme se sejít za svítání na Starém náměstí a bojovat mezi sebou.

 

     „Zdá se mi to dosti úzkoprsé,“ poznamenal Artur.

     „To není úzkoprsé, to je volovina,“ opravil ho André, „jak mohli vědět, že se kapitánovi podaří utéct z vězení?“

     „Ale ve vzkazu není o kapitánovi ani zmínka,“ promluvil Artur. ,,Podle mě počítají s tím, že budeme bojovat bez něho. Teda…..jestli budeme bojovat.“

     „Hm,“ zamyslel jsem se. „Tady mě pouze zaráží Kreutzwiesserovo jednání. Řekl mi, že zítra bude bojovat za královnu. Že nepůjde proti ní.“

     „Já nevím. Podle mě se jedná past. Past pro všechny,“ dodal úzkostlivě Artur.      „Na náměstí nás všechny obklíčí a …..ty jsi kapitán. Rozhodni to sám.“

Zakručelo mi v břiše.

     „Předtím, než půjdu spát, se najím.“

     „Cože? Co to vykládáš?“ udiveně se na mě podíval Artur.

     „Nic. Na tohle přece čekáme. Sami nám nabídli boj a myslí si, že s vámi nebudu. Teď, když nám svitla malá naděje, ji přece nepromarníme.

     „Všechny je pobijeme,“ zakřičel Palenta.

     „Všechny,“ zaduněly hlasy. „Za Josepha, za kapitána,“ stoupalo k tmavé noční obloze. Mé srdce však naplňoval strach.

 

     Slunce se ještě neobjevilo, když na lodi Orfeus začal život. Přebrušování mečů, kordů, sekyr, nožů, čištění pušek donutilo všechny vstát tak brzy. Nikdo toho moc nenamluvil. Při práci se občas někdo zakousnul do jablka nebo chleba, či se napil vody. V tuto časnou hodinu jsme se v korzárských oblecích cítili velmi příjemně. Byli jsme připraveni. Před odchodem jsem stanul před posádkou.

 

     „Do této chvíle jste udělali hodně, to moc dobře vím. Boje nás stály už několik životů, ale je třeba dokončit ještě jednu věc. Nepodaří se mi vás zachránit všechny a vy to víte. Dnes leží osud tohoto království v našich rukou. Nezapomeňme však na to, že jsme lvi,“ ukázal jsem rukou do města, „na Starém náměstí na vás čeká kořist. Tak jděte, je vaše.“

 

     Snad jsem svým korzárům vlil novou krev do žil, neboť v očích ani jednoho z nich se nezračil strach. I Artur vypadal povzbuzen. Podání ruky zpečetilo vše. Na lodi tentokráte nezůstane nikdo. I přes moje obavy šli oba dva doktoři s námi. Snad to bude tak lepší. Jejich pomoc vlastně docela uvítáme. Naše skupina zamířila kolem Kapulletého dál, podél kamenného břehu. Staré náměstí je součástí Starého města, ve kterém žije jenom chudina. Dobře si to Viktor naplánoval. Daleko od zámku, v místě, kde se stráže objeví pouze jednou do roka, a to při Štědrém dnu, kdy chudině dovezou jídlo. Arturova poznámka, že se jedná o léčku, se mi s každým krokem jevila reálnější. Zhruba půl míle od náměstí, kdy jsme zabočili do stromy zarostlého prostoru, jsme se museli zastavit. Cestu nám zahradili nějací lidé v černém. Na první pohled šlo o nějaké ženy s dětmi, ovšem když jsme se přiblížili, zůstali jsme jako opaření. Do popředí vyšla žena s dlouhými bíločernými vlasy spletenými do malých copánků. Lilian Kurah z Hostince u Černého koně.

 

     „Předpokládala jsem, že půjdete tudy,“ promluvila a vyrazila směrem ke mně.

     „Počkej,“ zbystřil jsem, „my jsme hostinec nezapálili. To byli žoldáci. Viktor a… „A Marthynus Cevrus,“ doplnila Lilian.

     „Já vím, že to spáchali žoldáci. Jdete na Staré náměstí. Čekají tam na vás. A jestli dovolíte, drazí korzáři, rády bychom se k vám přidaly. „Žoldáci nám hodně dluží,“ pronesla se zábleskem v očích. Podívali jsme se s Arturem na sebe.

     „Určitě neodmítneme, ale….. nějaké slabé dívky nám moc nepomohou.“

     „Podceňujete nás. Tak jako Viktor a ostatní,“ dodala s ledovým klidem Lilian, otočila se a zamířila k dívkám. Vyšli jsme za ní. Všechny do jedné měly úplně stejné oblečení. Černé boty, kalhoty, vesty, jejichž rukávy končily až u loktů, na obou rukou měly nátepníky a krátké kožené rukavice. U pasu se všem houpaly elegantní kordy a dýky. Dívek mohlo být tak dvacet. S Arturem jsme souhlasně pokývali hlavou a společně s ozbrojenou dámskou družinou jsme zamířili k náměstí.

 

     „Víte, kapitáne,“ začala Lilian, „ten znak, co mají mé dívky vytetované na pažích, neznačí jenom to, že patří mně. Jedná se o znak bratrstva Černých růží.“

     „Nájemné vražedkyně?“ vykulil oči Artur.

     „Ano. Nájemné vražedkyně. Nikdo tady ve městě to neví. Tedy……. nevěděl do včerejšího večera. Cevrus uplatil několik dívek, musí mezi nimi být i Christabela. Chtěl se zbavit konkurence a svést to přitom na vás. Naštěstí jsem dívky stačila ukrýt do sklepa propojeného s tajnými chodbami, o kterých nikdo neví.“

     „Ani královna?“

     „Ta se o takové věci nezajímá.“

     „A jak jste se dověděla o Starém náměstí?“

     „Mám svoje tajné zdroje.“

 

      Náměstí mělo rozlohu zhruba poloviční oproti tomu, na kterém se konají trhy. Žoldáci seděli všude kolem na zemi i na schodech vedoucích do jednoho z domů.  Náměstí sice ohraničovaly ze všech čtyř stran domy, ale vejít se dalo odkudkoliv. Uličkami mezi domy, či hlavní ulicí jako jsme přišli my. Jakmile nás žoldáci spatřili, několik jich vběhlo do domu. Začali přivádět své druhy. Hlava na hlavě. Muži zocelení válkami a bitvami. Mohutní, urostení chlapi. Šumělo to mezi nimi a nejeden z nich si na mě ukázal prstem. Zaručeně jsme měli proti sobě přesilu. V tom se do popředí prodral Cevrus.

     „Co to má znamenat? Kde ses tady vzal a odkud přišly ty děvky??“

     „Zmlkni, pse!“ sykla Lilian. „Nečekal jsi, že žijeme co? Ženy mají trochu jinou intuici než muži!“

     „Proč se tváříš, jako by ti upadly hračky do kanálu?“ utrousil jsem a udělal dva kroky směrem k Cevrusovi a svůj klobouk hodil na zem. „Situace se změnila. Nedávno ses vezl na koni ty, teď jsem hold na koni já.“

Všechen můj strach najednou zmizel pryč. Alespoň v tuto chvíli. Cítil jsem jistotu, že žoldáci jsou předem vyřízení a že všechna esa mám v rukávu já. Inu….člověk se snadno splete.

 

     „Ty jsi tak akorát v prdeli,“ zařval Cevrus.

     „Přestaň, Marthynusi,“ ozvalo se z dřevěných schodů nad žoldáky. „Trocha úcty by ti neuškodila.“ Jistě, sám velký vůdce žoldáku Viktor Stormowitz pomalu scházel schody a pokračoval:

     „Dnes, doufám, zbraně nepoužijeme, i když vaše výprava na záchranu našeho zajatce by zasluhovala pořádnou odvetu.“ Všechno ztichlo.

     „Kapitáne…..jednejme.“

      Žoldáci udělali Viktorovi průchod. Ten se pomalu přibližoval.

     „Kapitáne Michaeli, nic proti tobě nemám. Jsi rozumný muž jako já. To ten blázen Kreutzwiesser nás dostal až sem. Je přesvědčený, že chystám nějaký puč nebo co.“

     Pomalým krokem jsem vyšel i já. Oba jsme se zastavili uprostřed náměstí.

    „My dva se dokážeme dohodnout,“ lísavě zašveholil Viktor hned, jak jsme se zastavili.

     V tu chvíli se mi hlavou honilo neskutečné množství myšlenek. Žoldáci napjatě sledovali každý můj pohyb. Seřazení žoldáci s puškami připravenými k výstřelu mě strážili před každým nečekaným pohybem.

Nikdo nedýchal.

Vystrašené hlavy lidí z města se krčily za okny vysokých domů.

Pomalu jsme si s Viktorem podali ruce a chytli se až u loktů. Starý pozdrav smíru. Viktorovi se u levého boku houpal těžký rapír s hruškou draka, který jsem viděl u kováře na náměstí. Tak tady má svého majitele.

 

     Viktor, jist si svým úspěchem, se začal usmívat. Také jsem mírně pozvednul koutky, naklonil hlavu až dozadu, poté stisknul Viktorovu ruku a přitáhnul ji k sobě. Zároveň jsem ho čelem udeřil do obličeje. Ze zkrouceného nosu mu začala téci krev. Viktor se s naprostým omámením sesunul k zemi. Pustil jsem mu ruku a rychle z pochvy vytáhnul jeho rapír. Žoldáci vytřeštili oči, ale zůstali stát na místě jako přikovaní. Vše proběhlo v několika vteřinách. Napřáhl jsem se s Viktorovým těžkým rapírem a hodil ho směrem k Cevrusovi. Meč opsal několik pravidelných kružnic a zabodnul se Cevrusovi přímo do hrudi. Nohy se mu podlomily. Kleknul si a začal chraptět. Jasný povel k útoku. Za mnou se ozvala salva z mušket a několik žoldáků se s krvavým obláčkem u hrudi či u hlavy skácelo k zemi. Výkřiky předznamenávaly divoký útok. Vytáhnul jsem z pochvy svůj rapír a rozběhl se na nepřátele. Celým náměstím se rozléhalo dunění bot. Žoldáci postavení po levé straně zareagovali jako první a vyrazili na zteč. Klečícímu Cevrusovi jsem uťal půlku hlavy, která se i s tělem sesunula na dlažební kostky.

 

     Dvě „armády“ se srazily. Třesk mečů, křik bojujících, sténání raněných a obláčky dýmu stoupající nad rozlíceným davem. V první chvíli jako by se mě žoldáci lekli, když ztratili svoje velitele. Zachvěli se. Korzáři i žoldáci se vzájemně propletli, chráně si svůj život. Před divoce útočícím žoldáckým mečem jsem kleknul a ťal majitele kordu do břicha. Další kord jsem svým rapírem vykryl a dýku zabořil do očního důlku křičícího nepřítele. Ten pustil zbraň, chytil se za oko a řval bolestí.

  

     „Ti pancharti střílejí z oken,“ zvolal André a bodal kordem do břicha své oběti. Koutkem oka jsem viděl stoupat obláčky dýmu z oken domů, pod nimiž čekali žoldáci. K zemi mě srazila něčí noha. Vmžiku jsem se otočil. To už jsem ale viděl z hrudi vousatého žoldáka trčet část Arturova rapíru. Odhodil mrtvolu a otočil se zády ke mně, aby mě bránil proti dvěma nepřátelům. Bleskově jsem si stoupnul a vzal si jednoho na starost. Ťal jsem ho přes ruku. Žoldák se za ni s bolestivou grimasou v obličeji ihned chytil. Svou dýku jsem mu bodnul pod bradou směrem nahoru. V očích se mu objevilo bělmo. Čepel dýky jsem vytáhnul a odkopl žoldáka na dva bojující přede mnou. Padl přímo na Vasku Calla. Ten se svalil na všechny čtyři. Zvednout se však už nestačil. Jeho protivník mu nemilosrdně usekl hlavu. Kameny pode mnou se změnily v karmínové řečiště.

 

     „Ty svině nás tu všechny postřílí,“ ozvalo se odněkud. Další žoldák, s čerstvou jizvou přes oko, mě chytil pod krk. Mazlavé rukavice se mi začaly sápat po obličeji. Naštěstí jsem v obou rukách držel ostří. Pořezal jsem ho a hruškou rapíru bouchnul po jizvě. Najednou se za ním zjevil Vanoret. Chytil ho pod krk, do jeho břicha zabořil kord a s vítězným křikem ho zase vytáhnul. Jeho hlas však umlčela kulka střelená do krku. Chytil se za ránu, jenže rychle tekoucí krev se mu drala mezi prsty a z těla mu vysávala život.

 

Další křik. Další výstřely.  Další mrtví.

Ještě než jsem se vyhnul dalšímu meči, spatřil jsem jednu z bojujících dívek. Mistrně zkroutila žoldákovu ruku se zbraní a bodla přesně mezi nohy. Poté však padla s rozťatou hlavou. Svůj rapír jsem útočícímu nepříteli zaťal do hlavy přesně v oblasti očí. Krev mi stříkla do obličeje a na šaty.

 

     „Zády k sobě, Michaeli, zády k sobě,“ volal na mě Artur. To jsem také učinil a kromě útočících nepřátel viděl také Andrého, jak celý od krve useknul hlavu muži bez ruky. Viděl jsem i dívku, která ač raněná, stále odrážela o hlavu většího žoldáka. Opodál ležel na zemi další muž držící se za břicho. Snažil se do něj vrátit své vnitřnosti ležící vedle něho. Bránící se žoldák však neviděl toho na zemi, botou stoupnul do mazlavých lidských střev a udělal z nich kaši. Ležící muž strašlivě začal křičet a bodl ho nožem do nohy. Až teď jsem viděl, že zraněným je Anton Valcuk. S děravým břichem žoldáka povalil a ubodal ho.             O několik vteřin později, kdy jsem usekl vršek hlavy vysokému, štíhlému muži, jsem kromě dalších žoldáků, kterých rapidně přibývalo, spatřil i Lilian Kurah. V jedné ruce držela meč a v druhé něčí hlavu.

 

     Slunce se schovalo za mraky. Ráno nikde ani mráček a teď se oblohou valila mračna šedivá jako vlasy staré ženy. Boj neustával, avšak místo pro něj ubývalo. Obtížně jsme hledali pro nohy místa mezi těly. Někteří stáli na mrtvých.  Artur se za mnou úporně bránil. Žoldák útočící s polovičním rapírem mě skoro probodnul. Naštěstí zakopnul o mrtvého a rána mě těsně minula. Ruku i s kordem jsem mu useknul a následně ho dorazil ranou do zad. Z čista jasna se odněkud blížily zvuky kopyt a ržaní koní. Mnoho bojujících se zastavilo a dívalo se směrem, odkud zvuk přicházel. Na náměstí z obou ulic vjeli vojáci ze zámku v čele s černým mladíkem. Žoldáci hledíce na královské barvy začali couvat a následně utíkat. Vojáci na povel sesedli a počali přes bojiště žoldáky pronásledovat. Alespoň v tu chvíli se mi to zdálo. Byl jsem ujištěn, že vojáky máme na naší straně. Rozběhnul jsem se za dvěma žoldáky stoupajícími po schodech nahoru do domu. Dřevěné schody i zábradlí vypadaly ledabyle, ale udržely. Vběhnul jsem do dveří a zabočil doprava. Následovala srážka se žoldákem, který se snažil utéct. Neutekl.

 

     Ti dva, jež jsem pronásledoval, se schovali za zdí, kryti jiným žoldákem. Ten na mě vystřelil, ale minul. Viděl jsem, jak je rozrušen, a má dýka ho na krátkou vzdálenost zasáhla. Poté z úkrytu vyběhli i zbylí dva. Z podlahy jsem si vzal kord a oběma rukama se každému zvlášť bránil. Nakonec se mi ale podařilo jednomu z útočníků zablokovat výpad a seknout mu po krku. Na mém rukávu se objevila čerstvá krev. Druhý žoldák ihned využil mé soustředěností na jeho spolubojovníka a probodnul mi levou ruku asi deset centimetrů nad loktem. Bolestí jsem heknul a špičku rapíru vrazil do jeho krku. Žoldák upustil meč a chytil se čepele. Oba dva jsme stáli. Jeho oči prosily o milost. V tu chvíli se za mnou ozvaly kroky a hlas:

     „Kapitáne, to stačí!“ Otočil jsem se. Nabodnutý žoldák se točil se mnou se zoufalým křikem, protože při pohybu se špička rapíru nořila do jeho krku čím dál víc.  

 

     „Přestaňte, kapitáne,“ přikázal mi rozčíleně velitel stáže Mekenzie. Ze stavu bojovné agónie jsem se pomalu dostával. Uvolnil jsem napjaté svaly v obličeji. Prudce jsem zatlačil, až se špička mé čepele vynořila na druhé straně žoldákova krku. Potom jsem s rapírem zatočil a vytáhnul jej. Napjatou atmosféru v místnosti pročíslo chraptění a pád těla na zem.

 

     „Ve jménu královny jste zatčen. Odzbrojte ho,“ poručil Mekenzie vojákům.

     „Počkejte, je to jinak. Nesahejte na mě!“

 

     Křik a vzpírání mi nepomohly. Přestával jsem všemu rozumět. Kdyby se jednalo o představení pro žoldáky – snad bych to pochopil – ale v místnosti jsme stáli sami. Ruce mi pevně svázali a vedli mě po schodech dolů. Před nemalou chvílí náměstí tvořily jenom kamenné kostky. Teď se jeho součástí stala krev, těla a vnitřnosti. Vojáci pomáhali živým nosit mrtvé a raněné na připravené místo. Doktoři Johanes i Jeans Piere měli plné ruce práce. Vojáci mě vedli krajem náměstí. Mlčky jsem se díval na spoušť kolem sebe. Tu ležel žoldák s rozseknutou hlavou, z níž vyčníval mozek. Vedle se válel zakrvácený trup bez hlavy a na něm jedna z dívek s pobodanou hrudí. U jejích nohou ležel korzár, jemuž protivník odseknul ruku i s částí těla. Hustá seschlá krev se na ránu nalepila jako houba. Mezi mrtvými spočívalo mnoho zakrvácených dívek. Také Lilian Kurah, která se s hlavou Viktora Stormowitze bránila proti nepřátelům. Artur zůstal naživu, stejně tak jako André, Palenta nebo Lamas. Všichni, kdo nás ohrožovali, jsou po smrti. Pomsta dokonána. Doktor Johanes mi ránu omotal jen kusem látky, neboť vojáci mě rychle posadili na koně a v doprovodu černého mladíka a velitele stráže dovezli do zámku. Nikdo se mnou nepromluvil ani slovo, i když jsem se dožadoval odpovědi. Oblohu stále halily šedivé mraky. Kus látky na ruce jsem měl promočen krví. V ráně mi tepala palčivá bolest. Špinavého, propoceného a od krve potřísněného mě nechali stát přede dveřmi do sálu. Každý, kdo šel okolo, vyjeveně vytřeštil oči a s nevýslovným odporem se odvrátil. Poté sluhové otevřeli dveře a vojáci mě předvedli před panovnici.

 

                                                                                     Konec desáté kapitoly

 

 

 

 

 

 

 

Sdílet

Komentáře

Michal Martinka (Sokolík) Předposlední kapitola příběhu o korzárském kapitánu Michaelovi.

Danielka444 super..je to dobré :))..úplně mrtě moc krve..dost kruté :D ..ale dobréé fakt dobréé..škoda že je to předposlední kapitola.. :) ..ej fakt toho hlavního hrdinu necháš umřít?? :))zachraň ho nějak:)))))

Michal Martinka (Sokolík) Vážená slečno - nemohu. Kvůli vám bych udělal opravdu všechno ale tohle po mě nemůžete chtít. Jak je to napsané tak to musí skončit. Nic se nedá dělat.

Danielka444 šak jasné..a nevykaj mně..:P

Michal Martinka (Sokolík) musím nic sa už nedá dělat

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz