Kapitola sedmá - Návštěvy lepších společností

Vešli jsme do velkého sálu. Stoly pod okny se znovu prohýbaly pod náporem pestrobarevného jídla. Dlouhá ulice utvořená ze šlechticů a jejich manželek vedla až k trůnu. Velmož kráčel první, já druhý a vedle mě šel Morenso. Vůbec jsem si nepřipravoval projev nebo alespoň něco, co bych řekl. Připadal jsem si naprosto ztracený. Byla to faleš. Beznadějná faleš. Velmož se zastavil, popošel kousek dopředu, třikrát hlasitě bouchnul o mramorovou dlažbu a hlasitě zvolal: „Kapitán lodi Orfeus, sir Michael – Boží čepel, a kapitán lodi Andromeda, Morenso Bherde, se svým doprovodem.“

Sledoval jsem velmože, jak se postavil vedle královny. V duchu jsem mu děkoval, že nebudu terčem pozornosti jenom já. Teď mě však zaujala žena, nebo spíš dívka, která také stála u trůnu. Ta podoba. Vypadala jako královna, jen o několik let mladší. Potom mi to došlo. Královna přece má jednoho sourozence, o tom jsem už dávno věděl. Ale že jde o dívku, a tak velmi královně podobnou, nad tím jsem žasnul.

Královna vstala a ujala se slova: „Nevím, co říct.“ Ano, tak přesně bych začal i já.

„Kapitán Michael a jeho druhové si své povinnosti dokázali vždy plnit. Díky jejich lodím vládne v našem království mír. Vím, že nemohu mluvit za ně“… a tak dále a tak dále.

Královna je opravdu jedinečná žena. Její sametový hlas se krásně poslouchá, nicméně pokaždé říká vlastně to samé. Korzáři brání hranice, umírají za království, udržují mír. Dva roky plujeme po mořích a potápíme piráty. My žádný mír nemáme. Alespoň ho mají druzí - ,,jen díky kapitánu Michaeli a jeho mužům.“

Královna pokynula služebným a ty začaly mezi hosty roznášet víno. Vyhlížel jsem Verneu, ale nespatřil jsem ji.

„Na šťastné předání podílu a všech starostí, které již máme za sebou.“ Následoval přípitek.

Bílé, polosuché z královské vinice, ročník si netroufám hádat.

„Repete,“ ozvalo se potichu odněkud za mnou.

„Královno, dovolte,“ podal jsem číši Arturovi, „na znak Vaší dobrotivosti a důvěry bych Vám jménem svým i všech korzárů předal skromný dárek.“ Korzáři se rozestoupili a do popředí vyjel vozík tlačený Forestem. Královna i se svou sestrou sestoupila z vyvýšeného místa. Přišly až k nám. Půjčenou dýkou jsem přeřezal stuhu. Jako na povel se jemný samet sesunul na vozík a do prostoru zazářila šperkovnice. Sálem se ozval šumivý vzdech. Má spodní čelist také nekontrolovaně padala. Ten kus nábytku, který jsme včera předali řezbáři, zdaleka nepřipomínal tuto nádhernou šperkovnici. Dokonalé řezové rytiny, třpytící se kamínky různých barev vložené do dřeva a ten lesklý povrch, ve kterém jsem se viděl takřka jako v zrcadle. Královna v němém úžasu přistoupila blíž a rukou přejela po lakovaném povrchu. Já ustoupil krok vzad, neboť sestra královny se šla taky podívat. Než se ale začala věnovat šperkovnici, dlouze se zahleděla na Artura. Sklopil jsem oči, protože jsem si vzpomněl na jeho trefné poznámky ohledně ostatních žen. Teď bych mu to mohl klidně vrátit. Chtělo sem mi smát…..tedy v duchu jsem se smál….

„Nevím, jak Vám mám poděkovat,“ otočila se na mě královna.

„To nestojí za řeč. Jsme hrdí na to, že můžeme hájit Vaši zástavu.“ Uklonil jsem se.

Královna třikrát tleskla: „Hudba.“  To ne krucinál. Královna mi nabídla ruku.

„Odpusťte, královno,“ řekl jsem smutně, „namohl jsem si sval na noze. Nemohu s Vámi tančit. Omlouvám se. Ale může mě zastoupit kapitán Morenso. Je stejně dobrý tanečník.“

Morenso poněkud vystřízlivěl. Jeho vyděšený pohled královnu rozesmál. Chtěl něco říct, ale to už mu Kelderek sundával plášť. Tak jak jsem předpokládal, královnina sestra si zvolila za tanečníka Artura. Střed sálu jsme ponechali tanečním párům a odebrali se za sloupy ke stolům s jídlem. Šperkovnici odsunuli ke dveřím. Morenso při tanci lehce znejistěl, ale šlo mu to výborně. Artura jeho tanečnice naprosto vyvedla z míry. Tančil lépe než kdykoliv předtím. Krom jiných jsem v kruhu tanečníků spatřil i doktora Johanese. Určitě se chtěl co nejrychleji ztratit, ovšem takový sympaťák jako on? Neměl šanci nepozorovaně zmizet. Mohl jsem se taky vytratit a hledat Verneu, ale jistě mají v kuchyni naspěch, takže bych s ní dnes stejně nemluvil. U přeplněných stolů již stáli Markes Tankovic i Anton Valcuk a dopřávali si kuřecí stehýnka. Obložené stoly nabízely opravdu široký výběr. Nadívané labutí krky vypadaly neuvěřitelně chutně. Neodolal jsem jim. To, že přestala hrát hudba, jsem ani nepostřehl. Z rozhovoru s námořníky mě vyrušila něčí ruka na pravém rameni. Královna. Sklopil jsem zrak tak jako ostatní hosté v blízkosti královny.

„Doufám, že Vaše poranění není vážné, kapitáne,“ řekla. „Jak se vám to přihodilo?“

Proč bych říkal pravdu? Stormowitz by se to dozvěděl a ještě by něco rozpoutal. A možná, že by skončil v cele. Útok na někoho, kdo je pod ochranou královny, je přece zločin.

„Večer jsem si nevšimnul výmolu na ulici. Špatně jsem našlápnul……a bylo to.“

„Bolí to?“

„Bolí, ale není třeba se nad tím pozastavovat.“

Můj zrak spočinul na Arturovi. I královna se otočila stejným směrem.

„Zdá se, že má sestra našla zalíbení ve Vašem zástupci.“

S malým úšklebkem jsem přikývnul. Královna pokynula páru stojícímu opodál.

„Moje mladší sestra Eleonora.“

„Rád Vás konečně poznávám,“ uklonil jsem se.

„Kapitána ti jistě představovat nemusím,“ pokračovala královna, „o něm ti už všechno řekl jeho zástupce, že?“

Mladý pár se pousmál a vzdálil. Já i královna jsme trochu poodešli od bavících se námořníků.

„Ta politováníhodná záležitost, která se stala v hostinci, je už vyřešena?“

„Myslím, že ano,“odpověděl jsem.

„Myslíte?“

„Já jsem podíl za škodu v hostinci odevzdal. Jak se dařilo Vám?“

„Hned potom, co jste odešli, jsem Viktora nechala předvolat.“

„Jenom jeho samotného?“

„Ne. Přišel s ním i jeho zástupce a další doprovod. Přiznal rozpoutání bitky, ale prý jste ho vyprovokoval.“

Nestačil jsem se divit. „Uvedl důvod?“

„Prý ho Vaši lidé slovně napadli v přístavu.“

„To snad není pravda! Vy jste se ho zastala?“

„Řekl, že udělal chybu, jednal nerozvážně a hluboce toho lituje.“

„Lituje?!“ To mě dostalo. Lituje toho tak, až mě nechal zkopat do bezvědomí! Jak ubohé.

„A co Kreutzwieser?“

„Tvrdí, že s ním byl v přístavu, když vám zastoupili cestu. O ostatním neví nic.“

Jeho výbuch v královské zahradě tomu odpovídal. Stejně jsem mu ale nevěřil. Potom se rozhovor přesunul k Vernee Ryznerové. Jak jsem předpokládal, pomáhá v kuchyni a má plné ruce práce. Dnes ji už neuvidím. Vlastně ani zítra ne. Nevadí. Nejsem tady přece naposled. Jestli cítí, to co já, nemusím se bát.

Loučení s královnou provázelo mnoho díků a přání šťastné cesty. Poklekli jsme. Postavit se zpátky na nohy jsem sám už nedokázal. Musel mi pomoci Morenso. Zpozoroval jsem úzkostlivý pohled královny. Otočili jsme se. Korzáři vytvořili uličku a postupně se za nás řadili. Tělo mi volalo na poplach. Kopance se začínaly znovu ozývat, rozbolela mě i noha. Když jsme se za zvuku potlesku dostali konečně ven, slunce už stálo nad obzorem.

„Repete,“ ozvalo se za mnou. Byl to Anton.

„Dnes ti stačilo,“ promluvil na něj Kelderek, „vždyť nemůžeš skoro chodit.“

„Já? Nezapomeň Keldereku, že mě ještě nikdo nikdy nemusel nosit…..nebo vodit. Jo?“

Všichni se posilnili opravdu výtečným vínem. André se k ostatním snažil promlouvat německy, Anton pokračoval ve výrocích, že pití je rozděleno do dvou skupin, a Tankovic si prozpěvoval hambaté texty písní. Náš návrat na loď byl komentován jako návrat z nějaké bosácké slavnosti a ne z audience u královny. Znova jsem nechal nastoupit všechny námořníky a oznámil jim, že rozchod potrvá zhruba do třetí hodiny ranní. Jistým způsobem to bylo pro některé povzbudivé, ale když jsem jim oznámil, že v osm ráno vyrážíme, radost upadla. Muži se začali rozcházet. Já šel za doktorem Johanesem.

„Korzáre Johanesi? Vypadal jste dnes skvěle.“

„Děkuji. Děkuji. Za to vy vypadáte čím dál hůř.“

„No, opak je pravdou. Není to až tak hrozné. Uvařil byste mi ještě ten čaj? Po něm jsem se cítil dobře.“

„Hned, jen co ze sebe sundám korzára a znovu se ze mě stane doktor. V něm se cítím lépe,“ usmál se Johanes.

„Co bude teď?“ přistoupil Artur.

„Máš přece volno. Co víc bys chtěl?“

„Nic. Jenom… jestli se někam chystáš?“

„No…chtěl jsem, ale dožiji v poklidu ve své kajutě. Ať svého kapitána nikdo neruší a ať si dají pozor,“ hodil jsem na Artura hrobařský úsměv a poplácal ho po rameni.

V kajutě jsem si odložil a přesunul se k doktorovi, který už připravoval čaj.

„Dám vám do něho jeden medikament, který pomůže od bolesti namožených svalů. Je to výtažek z  rostliny, kterou jsem nasbíral u té pevnosti. Vzpomínáte?“

„Ano, na to si dobře vzpomínám, i když je to už dávno.“

Než Johanes připravil čaj, podíval jsem se za Paulem Chabiniokem.

„Tak co, Paule. Hlava bolí?“

„Ráno nebolela, kapitáne. Až když jsem přišel z kostela. Snad jsem měl raději zůstat na lodi.“

„Zítra odplouváme. Hlavně odpočívej.“

„A co vy kapitáne? Chlapi mluvili o nějakém incidentu.“

„Děkuji Bohu, že můžu stát. Měl jsem štěstí,“ jenom jsem mávnul rukou a vrátil se za doktorem. Ten již zaléval hrníček horkou vodou. Čaj jsem si zanesl do kajuty a pomalinku pil.  Snad jsem i usnul, neboť jsem sebou najednou trhnul. Měl jsem pocit, že padám. V kajutě se zešeřilo. Vstal jsem a podíval se z okna. Skutečně. Mohlo být tak sedm nebo osm hodin. Otočil jsem se ke dveřím a chtěl jít ven. Až nyní jsem si uvědomil, jak lehce se mi jde. Bolest přešla. Protáhnul jsem si ruce a udělal dřep. Napětí svalů v noze jsem cítil, ale postavil jsem se. Všelijak jsem se kroutil a protahoval. Bylo mi dobře…..Až jsem se lekl. Kdoví, jestli Joseph už šel. Že bych se tam šel podívat? Mluvil přece o slušném podniku. Nějak jsem tomu začal podléhat. Titra jsem našel u sítí, kde spí námořníci. Měl na sobě elegantní tmavomodrou košili a hnědou vestu. Černé vysoké boty a hnědé kalhoty ve mně vyvolávaly pocit, že přede mnou stojí člověk z vyšších vrstev. Nasadil si rukavice, připnul si kord a přehodil přes sebe plášť. Trochu jsem se lekl, když jsem ho uviděl.

„Jak jste se rozhodl, kapitáne? Půjdete se mnou?“

Já se dlouho nerozmýšlel: „ Půjdu. Potřebuješ přece ochránce. Počkej na mě na palubě.“

„Mám jít s vámi? Aby vás bylo víc?“ozval se Marada Palenta.

„Až budeme potřebovat někoho vyděsit, budeš první, za kým půjdeme,“ odpověděl jsem mu. Ani já jsem se nezapomněl hodit „do gala“. A pro jistotu jsem si vzal dvě pistole. Na palubě nás zastavil Artur.

„Kam se chystáte?“

„K Černému koni,“ odpověděl Joseph.

„Nezdá se mi to jako dobrý nápad!“

„Neměj strach, Arture, já kapitána ochráním,“ řekl sebejistě Joseph.

„Snad budeš mít pravdu. Ale nikdy bych si nepomyslel, Michaeli, že se necháš přemluvit.“

Artur se netvářil nijak nadšeně. Já si však byl jist, nic se nám nestane. Nechali jsme za sebou přístav a posléze i náměstí.

„Josephe, myslíš, že ta dívka, co ses do ní zamiloval, není kurtizána jako ostatní? Že takových románků nezažila víc?“

„Kdepak, kapitáne. Cítíme to oba dva. Kvůli mně toho nechá. Chtěl bych se s ní oženit.“

Zaskočila mi slina a já se rozkašlal.

„Oženit? Znáš ji jeden den. Myslíš strašně dopředu!“

Opatrně jsme prošli kolem nějaké zapáchající putyky.

„A co Luciana Compostelo?“

„Luciana je hodná, milá, pracovitá, ale Christabela, tak se jmenuje, Christabela Janis, ta je úplně jiná. Divoká kočka. Krásná divoká kočka.“

Dále jsme nemluvili. Neměli jsme vlastně o čem. Je unešený stejně jako já, když jsem potkal Verneu. Uběhlo asi deset minut. Kdyby mě Joseph neupozornil, snad bych si hostince ani nevšimnul. Budova byla zahalená do tmy, neboť měsíc zakrývaly mraky. Prošli jsme kolem keřů, které obklopovaly celý hostinec. Tedy hostinec. Poloviční hampejz? Když ale Joseph tvrdí, že se jedná o slušný podnik, musím mu věřit. Kdyby tak královna nebo Vernea viděly, kam se chystám, určitě by něco namítaly. Vchodové dveře se zdály zcela obyčejné. Snad horší než ke Kapulletému. Poté, co jsme je nechali za sebou, jsme zabočili doprava, potom doleva a nakonec jsme se dostali do široké chodby. Na jejím konci se tyčily další dveře, před kterými stály dvě dívky. Místo dobře osvětlovaly louče, takže jsem si je mohl prohlédnout. Obě vypadaly navlas stejně. Sukně i haleny bez rukávů měly gepardí vzory. Sukně byla na jedné straně kratší, těsně nad koleno a na druhé naopak delší. Dokonale tvarovaly jejich boky. Vysoké černé boty i černé vlasy svázané do culíku mi prozradily, že se jedná o stráže. Černé oči, obočí i rty. Tohle jistě nejsou žádné křepelky.

„Stůjte,“ vykročila jedna z dívek a chvíli si nás prohlížela. „Tebe jsem tu viděla včera,“ promluvila na Josepha. Přikývnul. Potom si prohlédla mě.

„Odevzdejte zbraně. Má pomocnice vám je uschová.“

Hodil jsem očko po Titrovi. Oba jsme odepnuli pásy se zbraněmi. Já ještě vytáhl nůž a obě pistole.

„Zdá se, že nic neponecháváte náhodě,“ promluvila znovu dívka a otevřela nám dveře.

„Račte vstoupit a příjemně se bavte.“

Vchod zahaloval závěs. Joseph ho odestřel. Ocitli jsme se ve čtvercové místnosti plné stolů. Vpravo se tyčily schody do dalšího patra, pod nimiž se skrývala další místnost. Její vchod zastíral červený závěs, rovněž okna nepropustila z venku ani paprsek světla. Na levé straně u stěny oddělovaly příčky jednotlivé stoly. U nich místo stoliček čněly lavice, jejichž opěradlo bylo vyšší a zapuštěné do stěny. Za touto velkou místností se nacházela ještě jedna poloviční. Vyvýšené místo na jejím konci představovalo nějaké podium, na kterém dívka v bílých lehkých šatech hrála na harfu a dodávala prostředí uklidňující atmosféru. Celý hostinec osvětlovaly dva lustry visící ze stropu. Několik petrolejových lamp svítilo i na stěnách. Než jsem se stačil rozhlédnout, někdo mi začal sundávat plášť. Dívka s rozpuštěnými vlasy. Plášť i klobouk mi dala na věšák, kde již několik podobných plášťů viselo. Dívky byly dvě. Když splnily svůj počáteční úkol, zavedly nás ke stolu s tmavě fialovým ubrusem. Tedy alespoň v odrazu světla se tak zdál. Stůl zdobila váza s dvěma růžemi. Posadili jsme se s Titrem proti sobě.

„Mohu vám donést nějaké občerstvení?“ zeptala se dívka, která šla s Josephem.

„To nejlepší červené víno co máte,“ hrdě pronesl Joseph.

„A ode mě si pánové budou něco přát?“ zeptala se druhá.

„Prozatím ne, slečno,“ pronesl jsem mile, „ale nechoďte daleko.“ Dívka si rukou prohrnula vlasy, sklonila se ke mně a zašeptla mi: „Jak si přejete, pane.“

Střih její sukně byl stejný jako u dívek, které nám odebraly zbraně. Měla krásné dlouhé nohy…..nebudu se pouštět do popisování detailů.

„Tak kde máš tu svou divokou kočku?“

„Už jde,“ pokynul Joseph hlavou směrem ke schodům za mnou. Ze schodů kráčela vysoká dívka s dlouhými, hnědými, kudrnatými vlasy v tmavě modré sukni opět stejného střihu jako u ostatních dívek, jen o něco kratší halenka jí odhalovala štíhlé břicho a útlý pás. Abychom udělali dojem, oba jsme se postavili a gentlemansky se uklonili.

„Christabelo? Kapitán Michael. Kapitáne? Christabela Janis.“

Christabela mi s milým úsměvem podala ruku. Já ji políbil. Když jsme se posadili, obsluha donesla dvě zdobené číše. Připili jsme si.

„Josephe, nechci ti kazit večer, ale já si nevzal žádné peníze. Vůbec jsem na ně nemyslel.“

„Nevadí, kapitáne, vždyť…..jste přece můj host,“ plácl rukou do stolu.

„Dáte si něco k jídlu?“ zeptala se Christabela.

„Určitě nejsem proti,“ řekl jsem. Přikývla a odešla.

„Tak co jí říkáte, kapitáne?“ otázal se dychtivě Joseph.

„Máš vkus, to se musí nechat. Snad vám to všechno vyjde podle vašich představ.“

Rozhlédl jsem se po hostinci. „Nemají tady moc plno.“

„Zatím ne, ale to přijde. Jedná se přece o noční podnik.“

Chopil jsem se číše.

„Josephe?.......Na tykání.“

„Ne….Opravdu smím?“

„Josephe?“

„Kapitáne?...tedy Michaeli?“ Přiťukli jsme si a připili. Čas pomalu utíkal.

Christabela dělala společnost Josephovi a mně Carmen Koneu. Dívka, co mi sundávala plášť. Jakmile v hostinci přibývalo mužů, přibývalo i dívek. Hlídky se přesunuly dovnitř hostince a procházely okolo stolů. Nebyly tu jen ty, které nám odebraly zbraně. Napočítal jsem jich asi šest. Všechny stejně oblečené a ozbrojené dýkou. Už jenom proto si každý dával pozor a nic si nedovoloval. Čas od času se některé páry zvedly a odešly po schodech nahoru. Nebylo mi třeba hádat, proč se vytratily. Bílou dívku s harfou nahradily tři ženy s houslemi. Pomalu jsem uždiboval z ovocné mísy a pozoroval houslistky, jak se při každém tahu smyčcem ladně prohýbají. Aspoň ta nejvyšší z nich. Tvář měla jako vytesanou z mramoru. Od Carmen jsem se dozvěděl, že jsou to tři sestry, které se učily hrát již od svých čtyř let. Po nějaké době, aniž bych si to uvědomil, od stolu odešel Joseph s Christabelou i Carmen. U stolu jsem zůstal sám a pozoroval ladné pohyby houslistek. Nejsem žádný hráč, ale myslím si, že je třeba zapojit celé tělo, aby zvuk zněl, tak jak má.

Za chvíli na mě padl stín nějaké postavy. Zvedl jsem hlavu. Pozorovala mě žena, která se od všech lišila. Měla dlouhou černou sukni s černým korzetem a tudíž odhalená ramena.

„Obsluha se o vás nestará?“ promluvila.

„Zatím není třeba.“

„Dovolíte, abych si přisedla?“

„Zajisté.“

U pasu ženě visel jezdecký bičík. Uvědomil jsem si, kdo to je. Majitelka Černého koně a já se ani nepostavil.

„Vy jste majitelka Černého koně?“

„Jak jste to poznal?“ pronesla udiveně.

„O tom bičíku, který máte u sebe, jsem už něco slyšel.“

„Skutečně? A mohu se zeptat na vaše jméno?“

„Můžete. Sir Michael, korzárský kapitán lodi Orfeus, toho času ve službách královny.“

Žena v černém nezakrývala údiv. Lokty se opřela o stůl a dlaněmi si podepřela bradu. Na její levé ruce jsem si všimnul výrazného tetování připomínajícího propletené hady.

„Jakže? Velký korzár v mém skromném příbytku? Jaká čest pro mě.“

„Skromný podnik? Ani bych neřekl. Můj…..zástupce,“ nemohl jsem přece říct, že se jedná o střelce a kormidelníka, „mi navrhnul, abych se šel malinko odreagovat. Dokonce si tu oblíbil jednu z dívek.“

„Vskutku?“ řekla překvapeně majitelka.

„Ano. Je to Christabela Janis.“

Žena jen kývla hlavou: „Váš zástupce si dokázal vybrat.“

„A jak se jmenujete vy?“ zeptal jsem se trochu ostýchavě.

„Ach. Jsem to ale nezdvořáčka. Lilian Kurah, majitelka Černého koně.“

„Jak dlouho tady provozujete tenhle podnik?“

„Něco málo přes dva roky. Dřív se to tady jmenovalo „Krčma u Závisti“. Smradlavý, oplzlý hampejz. Zdědila jsem nemalou částku, proto jsem to tady koupila a uvedla do současného stavu. Neříkám, že se jedná o počestný hostinec, ale díky pravidlům, které jsem zavedla, je to alespoň podnik na vyšší úrovni. Od začátku se mi hnusili podnapilci, kteří se sem hrnuli a oplzle jednali s dívkami. Takové jsem tu už odnaučila chodit.“ Při pohledu na bičík a při vzpomínce na tvrdé pohledy dívek u vchodu mi bylo vše jasné.

„Přece si nenechám šlapat na pověst!“

„A myslíte, že ta pověst není zneužita několikrát denně?“

„Vím, co máte na mysli, kapitáne, ale tyhle dívky jsou z těch nejchudších vrstev a některé nemají nikoho. Některé živí nemocného otce, nebo matku….nebo děti. Tady se jim z jisté strany dostává úcty.“

„Takže takový lesk a bída kurtizán!“ prohodil jsem.

„Tohle si myslí mnoho těch pámbíčkářů. Že je tady bordel a máme tady ďábla, s kterým všichni obcujeme.“

„A co královna?“ upil jsem trochu z číše.

„Viděla jsem ji jenom jednou, když jsem si šla pro povolení kupovat víno z královských vinic. V paláci mají opravdu nejlepší víno v okolí. Jak červené, tak bílé. Jsme jediný hostinec tady ve městě, který si může dovolit víno kupovat. Platím za něj paláci tak vysokou částku, že by nám spíš měli být vděční.“

Lilian Kurah měla ve vlasech spleteny černobílé bavlněné copánky. Když seděla, vlasy jí dopadaly až na korzet. Takto z ní vyzařovala přísnost.

„Tak to si nevedete špatně.“

„Ne. Právě naopak, a když nás svou návštěvou poctil samotný kapitán korzárů, co víc si přát?“

„Já jsem jen taková malinká postavička,“ usmáli jsme se. „ A co žoldáci? Ti tu bývají často?“

„Ti sem nemají přístup vůbec,“ zpřísněla Lilian. „Jsou to sprostí špinavci, kteří můj podnik pokládali za svojí domovskou krčmu.“

Po několika dalších větách se vrátil Joseph s Christabelou. Lilian jim uvolnila místo a sedla si vedle mě.

„Máte rád rychlou hudbu?“ zeptala se Kurah. Já přikývnul.

„Tak poslouchejte. Tohle je instrumentálka na irské téma.“

Irskou hudbu i tanec jsem měl rád. Líbilo se mi na ně dívat. Ta přesnost a to úchvatné tempo. Nejvyšší dívka začala hrát nižším tónem typickou irskou hudbu. Někteří jedinci v hostinci začali do rytmu tleskat. Já i Kurah jsme se přidali. Dívka hrála opravdu bravurně. Smyčec i prsty se jí tak rychle pohybovaly, až jsem přestal věřit, že to hraje člověk. Její sestry se k ní přidávaly jen v kratičkých intervalech. Poté sólová houslistka zvedla tón a hrála na nejtenčí struny. V momentě se však vrátila do původní melodie. To se k ní přidala druhá a doprovázela jí jednorázovými zvuky rytmu. Třetí stále čekala. Obecenstvo pořád tleskalo a nevycházelo z údivu. Potom se přidala i třetí houslistka. Kdybych je pouze slyšel a neviděl, zajisté bych řekl, že tempo jim začal udávat buben. Třetí houslistka jen krátce uhodila smyčcem na struny a tím vyvolala zvuk hlubšího tónu. Buben. Když skončily, hostincem zahřměl obrovský aplaus.

„Tak tomu se říká talent,“ přiklonil jsem se k Lilian.

„Někteří tady chodí jenom kvůli nim,“ odpověděla mi hlasitě, neboť dav stále tleskal.

„Myslím, že k vám taky začnu chodit častěji,“ prohodil jsem spíše jenom z povinnosti, než abych pochválil houslistky. Ty se uklonily a odešly. Když se lidé uklidnili, všichni se zaměřili na tlumené zvuky vycházející z horního patra. Za chvíli jsme uslyšeli kroky, které se rychle blížily ke schodišti. Kurah si stoupla a trochu popošla do uličky mezi stoly. Na schodech se objevila dívka v zelených šatech, která se spíš mračila, než aby byla vyděšená.

„Ten chlap se mi od začátku nelíbil. Skoro se nahoře poblil. Vypil celou flašku, prase!“

„Pravidlo ctí výjimku,“ otočila se na mě Kurah. „Čas od času se tady někdo takový najde.“

Já i Titr jsme si stoupli. Lilian Kurah vytáhla bičík a pomalu mířila ke schodišti. Na schodech se objevil středně vysoký muž s elegantním knírkem, delšími vlasy a rozepnutou košilí. Něco jako kabát si držel v ruce. Kymácel se a opíral o zábradlí.

„Křepelko,“ začal, „třešničko, chtěl jsem si tě jenom utrhnout.“ Ihned zjistil, že jej pozoruje mnoho očí.

„Na koho tak všichni čumíte, co? Já si zaplatil a chci svoji křepelku zpátky. Ještě jsme neskončili.“

„Ani jsme nezačali,“ okřikla ho dívka.

„Pojď, já čekám,“ sešel muž ze schodů. Kurah ho však rázně odstrčila.

„Vypadni! V tomto stavu se k ní nepřiblížíš!“

Muž náhle zjistil, že leží na schodech a rychle se znova postavil. No…rychle je trošku přehnaný výraz.

„Co ty, černá krávo,“ vybuchl muž, „za to se mi omluvíš!“

„Na co pak tu žebráš,“ zamířil jsem k opilci, „na chlast? Nebo na své panečnice?!“

„Co si to dovoluješ?“ narovnal se muž. Já se zastavil vedle Lilian.

„Pokání malé učiníš. Sedm dní budeš uchráněn před pokušením ďáblovým ve věži. Doplníš ten sud vína ve svém břichu vodou!!“

„Co? Ty mi nemáš co rozkazovat!“

Muž odhodil věci na zem a chtěl uhodit před ním stojící Kurah. Ta mu však pravou rukou chytila zápěstí. Muž začal funět a snažil se jí přetlačit. Lilian stála pevně a ani se nehnula. Jedna z hlídek mu podrazila nohy a muž si kleknul. Paže mu zkroutila tak, až muž syčel bolestí. Trochu jsem ustoupil dozadu. Neměl jsem se do toho vůbec zapojovat. Nevěděl jsem však, co je Lilian Kurah vlastně zač. Ta uchopila bičík a silnými ranami začala muži značkovat tvář. Místo obličeje se mu začala tvořit krvavá kaše. Když hlídka pustila mužovy ruce, ten se jenom svalil na zem. Poté ho otočila.

„Zkusíš se tady objevit ještě jednou a dopadneš hůř!“ sykla Kurah a přidala poslední ránu.

Hlídka ho za nohy odtáhla ven. Následně dala pokyn, ať umyjí podlahu i její bičík.

„Máte můj nejvyšší respekt,“ řekl jsem, když jsme se vrátili na svá místa.

„Královna by na mém místě všechno řešila domluvou. Kdyby se o všem mělo jednat, nedělala bych asi nic jiného. Omluvte mě.“ Lilian odešla.

Chvíli jsme se s Titrem na sebe dívali.

„Viděl jsi to taky?“

„Viděl.“

„Kapitáne, budete se ……, „řekl jsem, že si tykáme, Josephe.“

„Promiň, já si teprve zvykám. Budeš se na mě zlobit, když s tebou dnes nepůjdu zpátky?“

„Mám pocit, že ti nerozumím. A kdy bys chtěl jít? Ráno v osm přece vyplouváme.“

„To už budu zpátky. Chceme strávit ještě pár společných chvilek,“ pronesl něžně Joseph a s Christabelou se na sebe podívali jako dvě hrdličky.

To je přece hloupost. Šel jsem s ním, abychom byli dva pro případ, kdyby se něco semlelo.

„Nemáš náhodou povinnost hlídat svého kapitána?“

„On to ví,“ promluvila místo Titra Christabela. „ Přece si na vás nikdo netroufne.“

„To už jsme viděli,“ mávnul jsem rukou.

„Ale vám se opravdu nic nestane. Umím číst z očí.“

„Tak? A co tam vidíš?“

„Strach. Strach z věcí, kterým se nedíváte do tváře.“

Mluvila tajemně. Na pověry nedám, ale pravda to byla.

„Máte strach z noci. Čeká v ní něco, čeho se jednoduše bojíte – pevnost, šípy …“

„Dnes? Dnes se mám bát?“ Christabela se mi dlouze podívala do očí.

„Dnes ne. Budete se bát později.“

„Tak to jsi mě uklidnila. Teď vím, že můžu jít sám.“

Christabela se usmála, dala Josephovi pusu, potom vstala a vyběhla po schodech nahoru.

„V době inkvizice by šla ihned na hranici. Právě tak vypadaly čarodějky. Krásné a tajemné jako nějaký hrad v Karpatech.“

Dopil jsem víno z číše.

„Už půjdu,“ a vstal jsem. „Díky za pozvání a v osm ráno vyplouváme. Pamatuj si, jestli se opozdíš, roztrhnu tě jako hada. Měsíc budeš bručet v cele.“ Z věšáku jsem si vzal klobouk. Plášť mi někdo podal. Byla to Lilian Kurah.

„Už odcházíte, kapitáne?“

„Ano, je čas.“

„ A co váš zástupce?“

„Ten má osobní volno.“

„Jste štědrý.“

Uklonil jsem se a chtěl odejít, ale napadla mě ještě jedna otázka: „Všimnul jsem si na vaší ruce vytetovaného znaku, který mají i ostatní dívky… Co značí?“

„Že všechny patří pode mě.“

„Chytré.“

Když jsem za sebou zavřel dveře, rychle jsem zamířil ke vchodu.

„Kapitáne? Co vaše zbraně?“ zavolal někdo za mnou.

Zarazil jsem se a vrátil se zpět.

„To se nás tak bojíte?“ ušklíbla se dívka a vrátila mi kord, nůž a obě pistole.

„Potom, co jsem tu viděl, mám důvod se i bát,“ řekl jsem a s úsměvem odešel.

Venku jsem se otřásl zimou, až mi naskočila husí kůže. To asi z toho, že jsem několik hodin strávil v teple. Na nic jsem nečekal a pospíchal na loď.

V hlavě mi vířily černé myšlenky. Co když jsou žoldáci někde nablízku?  Nebo ten opilý chlap? To snad ne. Ten nebude schopen několik dní mluvit. Srdce se mi rozbušilo při každém hlasitějším zvuku. Jednou rukou jsem držel rapír a druhou pod pláštěm pistoli. Nejvíce mě vyděsily kočky přebíhající ulici přímo přede mnou. Nakonec jsem se však šťastně dostal na loď. Hlídce jsem oznámil, že se Titr vrátí až ráno. V kajutě jsem se ještě jednou pořádně protáhnul. Doktorovy čaje jsou úžasná věc. Vůbec nic mě nebolelo. Postel mi však připadala jako kámen, protože na lavicích u Černého koně se tak měkce sedělo. Trochu jsem změnil názor na vykřičené domy.

U Černýho koně,

tam je víno pro mě.

Děvy tam nalejvaj,

korbele ubejvaj,

tam je víno pro mě. Hej.

Konec sedmé kapitoly

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz