Hrad Pluczyna/ Plučin/ Pulčín /

 

Zapomenuté dějiny

 

Hrad Pluczyna/ Plučin/ Pulčín /

 

 

 

         Obec Půlčiny, původně Plučiny, byla založena dvakrát. Předchůdcem vesničky bylo první osídlení na vrcholu protilehlého kopce Hradiska ( 773 m), který už v 1.tisíciletí před našim letopočtem obýval  tzv. lid popelnicových polí. Archeologové zde našli veliké množství keramiky a nástrojů z pazourků aj. - (tyto nálezy si můžete prohlédnout v Moravském zemském muzeu ve městě Brně ).

        

         První založení obce, proběhlo asi ve 13. století. Na nejvyšším bodu hlavních skal, vypínajících se nad údolím potoka Pulčiňáku, vznikl gotický hrádek, později léno Brumovského panství. V době rozkvětu Českého království

dal král Přemysl Otakar II, zbudovat několik strážních hradů a Plučin byl jedním z nich. Z hradu a jeho okolí byl obdivuhodný pohled do širokého kraje, zvláště k uherským hranicím a tak sloužil k zajištění bezpečnosti na důležité stezce z Moravy do Uher, která zde v minulosti probíhala. O začátcích hradu Plučiny nemáme písemných zpráv a již se to asi nikdy nedovíme.

První písemná zmínka o hradu je až z roku 1426, kdy císař a král Zikmund listinou ze dne 11. června 1426 odevzdal své manželce královně Barboře Selské držení hradů Světlova, Brumova a Plučin /Zwethlo, Brunino, Pluczyna/. Tato listina nám dokazuje, že prvními písemně doloženými majiteli hradu byli císař Zikmund a jeho manželka Barbora. Královna Barbora však dlouho tyto hrady nevlastnila, protože už po roce 1435 se zde uvádějí noví majitelé – Cimburkové. Ve starých kronikách stojí, že Cimburkové vlastnili hrad již od roku 1436. Jinde kroniky tvrdí, že oficiálními majiteli se stali až od roku 1441 do 1464. Na brumovském hradě sídlil Bernard z Cimburka a Brumova na pulčínském hradě jeho strýc Miroslav z Cimburka a z Plučin.

K hradu Plučiny v té době patřily osady – Plučiny, Zubrovka, Lomná, Lhoty Petrovské a Senice. K nim potom přibyly další okolní vsi – Lidečko, Lidče, Lačnov, Poteč a Študlov, které měl Miroslav z Cimburka už od roku 1424 v zástavě od císaře Zikmunda. Oba Cimburkové, Miroslav i Bernard zneužívali tehdejší neklidnou dobu a dopouštěli se častých loupeží a přepadů, o čemž svědčí mnohé zápisy v olomouckých Knihách půhonů a nálezů.

O Miroslavu z Cimburka a z Plučin zde uvádí, že jeho lidé loupili na svobodné cestě /v Lomensku/, že si přivlastňoval cizí vsi a dvory a že zadržoval cizí majetek. Z dříve pohledné osady Lomná se stalo opuštěné místo, zarůstající hložím a keři. Ideální místo pro přepady kupců a karavan. Říká se, že Miroslav, kterému se začalo říkat loupeživý rytíř Konrád (po jednom lupiči z dolních Uher) měl ochočeného velkého černého vlka a ten na povel chytal ukryté vesničany a rdousil je svými mohutnými čelistmi. Nebál se strhnout splašeného koně ani divokého kance.

Další historka hovoří, že hradní pán Miroslav /Konrád/ pořádal loupeživé výpravy se svým přítelem, dnes již zapomenutým šlechticem,  který pocházel z nedalekého hradu, na slovenské straně v Uhrách, z Vršatce.  

                  

                               Vršatec zhruba ve 14. století.

 

Měli prý hrady spojeny podzemním tunelem a ještě dnes můžeme část tohoto tunelu spatřit na Pulčinských skalách pod kazatelnou.

                      

                               Údajný vchod do jeskyně pod Kazatelnou.

V roce 2005 se pod zříceninou hradu Vršatec renovoval Hotel Vršatec. Při výměně vodovodních trubek pracovníci narazili na již propadlý tunel. Jestli se však jedná o onen zmiňovaný tunel – nevíme. Další hledání z důvodů renovace bylo přerušeno až do dnešních dní. Snad i zrušeno.

         Také se traduje, že Miroslav/Konrád/ z Cimburma měl velmi krásnou dceru Ludmilu. Tu namluvil svému příteli, hradnímu pánu z Vršatce. Ludmila měla však už vybráno. Chudého myslivce z pod Plučinského hradu , s kterým se tajně scházela. V den své svatby se měli brzy ráno opět setkat. Když však myslivec přišel na smluvené místo na jedné ze skal, pod ní uviděl ležet mladou Ludmilu. Od té doby se skála jmenuje - Ludmilina skála - .

Další povídka říká, že Ludmila byla dcerou bohatého rychtáře z osady Plučin. Ten ji chtěl provdat za syna dalšího bohatého sedláka, aby došlo ke zvětšení majetků. Ludmilu však miloval chudý myslivec. V den své svatby se měli setkat na vysoké skále….. a to ostatní jste si už četli.

Historikové se přiklánějí spíše k druhé verzi příběhu. Podle všech dochovaných zpráv Miroslav/Konrád/ nebyl ženatý a nikdy tudíž neměl dceru.

Tak či tak jedná se spíše o pověsti než skutečné příběhy.

 

Miroslav/Konrád/ z Cimburka zemřel roku 1464. Důvody jeho smrti jsou však zahaleny tajemstvím.

První verze uvádí, že vydechl naposledy ve své posteli na hradě. Tu noc jeho vlk, vyl až do rána a zůstal ležet u pánovy postele dokud nezemřel hladem a žízní. Jeho tělo se však ztratilo a nikdo neví kam se podělo. Tak jako se neví, kde je hrob Miroslava z Cimburka. Podle legendy se v den jeho smrti  v okolí hradu zjevuje černý vlk a dlouhým vytím volá svého pána.

Druhá verze tvrdí, že když si uvědomil kolika strašných skutků se dopustil a že se jeho jediná dcera zabila pádem ze skal, probodnul se mečem a skutálel se do jeskyně , která se s velkým lomozem uzavřela. Jednou za rok vyjíždí na svém koni a trestá všechny špatné lidi. Svůj meč si z hrudi nikdy nevytáhne.

Jiná vrze vypravuje, že za své loupežné výpravy byl odměněn  ztrátou hlavy a majetku, hrad rozbořen a původní vesnička zpustla. Tato verze je však nepravděpodobná. Po Miroslavu z Cimburka se stal držitelem plučínského hradu od roku 1449 Jan z Liče a Petrůvky a ten dostal vše, tak jak je Cimburkové zanechali. Tady prozatím končí poslední samostatná zmínka o hradu Plučin. Jana z Liče a Petrůvky našly stráže před otevřenou bránou s roztrhaným hrdlem.

Vše se připisovalo černému vlku, který měl zastrašit každého, kdo by chtěl panovat na hradě Plučin. To vypráví dochované legendy.

V dalších letech se střídali majitelé hradu, o kterých nemáme žádné záznamy snad i proto, že trvaly jen krátce

V roce 1493 původní lenní statek pulčinský už patřil k hradu Brumova a další osudy pulčínského hradu i obce jsou spojeny s dějinami broumovského panství.

Další zprávy máme až z let 1500 – 1520, kdy v Moravských zemských deskách /kupních smlouvách/ se už uvádějí – „hrad pustý Plučiny, ves pustá Plučiny, ves pustá Zubrovka, ves pustá Lomná“. Jak hrad i obce skutečně zanikly, nevíme, nemáme písemných zpráv. Plučínský hrad mohl být pobořen z rozkazu moravských stavů jako i jiné menší hrady v kraji při likvidaci loupeživých feudálů. Příčinou zániku hradu i okolních vsí mohly být též válečné události v té době.  A snad legendy vtělené do velkého černého vlka, který střeží majetek původního pána z Cimburka.

          A teď jenom pro vaši představu, jak tento středověký skalní hrádek asi vypadal: : jeho hlavní částí bývala obytná věž o půdorysu 15x15 m, jejíž zdi obepínaly vrcholové skalisko hlavních skal, pod ní se nacházelo malé nádvoříčko, kde ale chyběla stavba paláce. Další objekty už byly převážně dřevěné a hospodářského rázu, chyběl prostor na stavbu větších budov. Hradbu - nejspíš jen palisádovou doplňovalo "přírodní" opevnění ve formě skalisek, přes hradní příkop vedl padací most. Do dnešních časů se nám zachoval jen ten dosud hluboký příkop, oddělující hlavní skály od hřebene, spadajícího sem z vrcholu Hradiska. Dále tzv. "Zámčisková cesta" stoupající sem napříč svahem zdola z údolí. Po vlastní obytné věži pak jen záseky a dražé, vyrubané pro ukotvení dřevěných trámů na nejvyšším skalisku, nazývaném Ludmilinou skálou a zarovnaná plošina na jejím vrcholku. Je přístupná strmým chodníkem a zachovanými, do skály vyrubanými třemi schody - proto se skála někdy označuje jménem "Na schodkách"

         

Hrad Plučin už obnoven nebyl, zůstaly po něm jen patrné zbytky stavebních úprav, záseky a schodky ve skále, názvy míst –

Zámčisko, Propadlý hrad a jiné.

 

Druhé založení pulčínské obce proběhlo pravděpodobně ve druhé polovině 16. století, nově byl osídlen kopec naproti Pulčínských skal. V roce 1574 v Moravských zemských deskách /vklad zámku Brumova/ se už uvádějí Pulčiny mezi ostatními obcemi brumovského panství. Původní název obce i hradu Plučiny se časem změnil na Pulčiny a tento úřední název obci zůstal až do konce první republiky. Snad za války či po válce se teprve objevil nový název obce Pulčín , ale místní rodáci a občané však své obci stále říkají Pulčiny.

 

Snad nejzajímavější /mohli bychom říci nestrašidelnější/ události, jsou z let stavby tratě Vsetín – Bylnice v letech 1924 – 1928.

Trať byla stavěna s nákladem asi 127 milionů Kč. na dnešní dobu velmi malá částka.

V místech, kde se nachází Lomensko – dnešní zastávka Lidečko – pracovníci tratě mnohokráte zahlédli zvláštní mlhu připomínající lidskou postavu. Několikráte si i stěžovali vedoucímu stanice oficiálu Juliusi Gapovi. Ten jejich výmysly však smetl okamžitě ze stolu.

Se svou neveselou historkou přišel i František Perdoch, zaměstnanec ze staničního úřadu Karolinina Huť, jenž byl na stavbu přidělen v roce 1925.

Při počítání délky kolejí, položené za jednu směnu, se zničehonic leknul a upadl. Když se ho ostatní ptali co se stalo, tvrdil, že před sebou uviděl vrčícího vlka. Stavba tratě v tomto úseku byla hotová velmi rychle. Nikde jinde se podobné věci již neopakovaly.

 

Za zmínku stojí i rok 1929.

Rok 1929, byl rokem velkých výstředností a povětrností. Hned počátkem roku byly třeskuté mrazy, které se dále stupňovaly. Dne 3. února bylo -30^OC, dne 10. února dokonce -37 ^OC. Takových sibiřských mrazů nebylo pamětníka. Prameny udávají, že asi před 150 lety byly podobné mrazy. Silnice železnice byly úplně zaváty sněhem, doprava železniční a automobilová byla přerušena téměř měsíc. Vlaky vázly v závějích a trvalo často den i více dní, než se dostaly z místa. Mnoho lidí omrzlo, zvlášť na rukou, nohou a boltcích ušních. Ještě 1. a 2. března vlaky vázly v závějích.

Dochovaly se výpovědi ze zapadlých vlaků. Prý se na sklech vagonů, objevovaly obrazce podobné lidským tvářím. Také se několik cestujících shodlo, že viděli koutkem oka běžícího či stojícího černého psa. Někdo tvrdí, že vlka.

V lednu vypukla v obci Lidečku vzteklina psů, která způsobila několik ranění kousnutím psů a koček, při čemž byl postižen také zdejší, již zmiňovaný zaměstnanec Fr. Perdoch, který rovněž asi s 10 občany byl odvezen do Pasteureova ústavu v Praze, odkud se vrátil uzdraven dne 5.2.1929.

Tentokráte se občané v Lidečku jednohlasně shodli, že vše má na svědomí prokletý černý vlk. Od té doby se však už nikde neobjevil. Jenom na den úmrtí

Miroslava/Konráda/ z Cimburka se z lesů, kde stával hrad Plučin, ozývá žalostné vytí.

                    

 

Jednoho letního mlhavého rána roku 1947, kdy několik dřevorubců procházelo dnešním Lomenskem, se kolem nich začala podivně linout mlha, vystupovat a točit se kolem nich. Utekli a pro své odhozené nářadí se vrátili až druhý den odpoledne.

 

I dnes vedle cesty na louce pod zastávkou Lidečko, můžeme za mlžných ran a večerů spatřit bloudící duše vesničanů, kteří prý hledají černého vlka, aby se mu pomstili za svoji smrt.