Díl devátý - Hraničáři

DÍL DEVÁTÝ

 

 

Hraničáři

 

 

         Lesní cesta se dlouhým obloukem stáčela doleva. Na pravé straně, nad cestou, rostla křoviska a na druhé straně, pod cestou tekl potok. Prodíral se mezi kořeny ve vymleté strouze a přetékal cestu přímo uprostřed. I to byl možná důvod, proč se zde neustále drželo čerstvé bahno. V okolí se nacházelo několik podzemních pramenů, které neustále vyvěraly na povrch a neumožňovaly půdě vyschnout ani v době největšího sucha. Nejvíce se tady dařilo Velkému kapradí. Bujně se rozrůstala po obou březích potoka a dospělému muži mohla sahat do pasu. Zvěř toto kapradí používala převážně jako úkryt. Dnes však zvěř bahnité údolíčko opustila již brzy ráno. Mělo k tomu své důvody.

 

         Karavana s šesti jezdci v čele musela zastavit. Cesta se začínala svažovat a bahna notně přibylo. Jezdci v rudých tabartech, s černými plášti a kapucemi se otočili za sebe a pohlédli na své pěší druhy. Mají výhodu. Nezasviní si boty. To však neplatilo o dřevěném voze, který přepravoval dvě mohutné, železem okované truhlice. Na každé visel velký zámek. Jezdec v čele něco zamumlal. Čtyři pěšáci položili své zbraně, kopí a meče na vůz a opřeli se do dřevěných kol. Vozka prásknul opratěmi a dva černí koně se rozjeli. Asi čtyřicetičlenná skupina se vydala přes bahnitou cestu. Než se dostanou na suchou půdu, bude jim to chvíli trvat. Když se většina pěšáků i s vozem dostala asi do půlky, těsně před tekoucí potok, ozval se z křoví sýček. Jezdec v čele se otočil a vytřeštil rudé oči. Nezavřel je, ani když ho šíp srazil do bahna. Ostatní jezdci vylétli ze sedla stejně rychle jako jejich velitel. Koně, tahající vůz, se splašily a vyrazily kupředu. Velitel, ležící v blátě, vytřeštil oči ještě víc. Hlavu mu rozšlápnul kůň a hrudník rozjelo kolo vozu. Povoz sjel z cesty a zůstal zabořen do rozbředlé půdy. Koně se marně snažily pohnut vozem alespoň o píď. Čím více láteřili, tím se vůz víc propadal. Mezi pěšáky nastal zmatek. Ti, kteří s sebou nesli štíty, je nastavili proti šípům.

 

 

Někteří se pokoušeli vylézt ke křoví, ale byli zabiti ještě dřív, než se mohli vůbec přiblížit. Další se pokusili o útěk mezi Velké kapradí v domnění, že se střelcům schovají. Omyl byl pravdou. První prchající doslova ztratil hlavu. Démonicky vypadající muž, z něhož jako kdyby kapradí samo rostlo, mu protnul krk obouručním mečem. Prchajících se zmocnil děsivý strach.

Démoni z kapradí se vyhrnuli na doprovod karavany a bez lítosti je zmasakrovali. Ač se zdálo, že šípy létají zmateně, snad pokaždé našly svůj cíl. Velmi brzy bylo po boji. Ani skupina, která tvořila zadní voj, neutekla.

 

         Malanius, zamaskován do zeleného kapradí, pozoroval svůj meč. V rytmu z něj kapaly velké krůpěje krve.

 

     ,, Tak co, Peitare“, zeptal se průzkumník vedle sebe stojícího, stejně oděného přízraku, ,, jaké je to poprvé zabít.“

 

     ,, Těžké“, vysoukal ze sebe mladý kreslič map a utřel si zpocené čelo. Na hřbetě rukavice mu zůstala vrstva bahna, se kterou si natřeli obličej.

 

     ,, To byl výborný nápad s tím kapradím, Malanie“, řekl mladý hraničář, velitel celé družiny. Procházel mezi mrtvými a vytahoval z nich zabodnuté šípy. Jen málokterý našel v zemi. ,, Výborný začátek. Ještě, že mezi sebou máme tak zkušené stopaře“, pohodil hlavou ke svému druhovi. Ten se jenom usmál a mečem probodnul raněného posluhovače.

 

     ,, Odsekněte popruhy těm koňům a odežeňte je“, poručil velitel. ,, Ty bedny skutálejte z vozů a nanoste kolem nich chrastí.“

 

     ,, To se ani nepodíváte co v nich je?“, zeptal se Peitar.

 

     ,, Nemáme čas odemykat zámky a rozbíjet víka. A pokud tě to uklidní…víme co je uvnitř.“

 

     ,, Co?“

 

     ,, Démon.“

 

         Když bylo všechno hotovo, hraničáři se odebrali k odchodu. O mrtvé posluhovače se nestarali. Na své straně měli jenom pár škrábanců. Když se ocitli v dostatečné vzdálenosti od beden, jeden z hraničářů vyslal do chrastí zapálený šíp. V mžiku se rozhořel oheň. Malanius se zeptal, jestli se oheň nemůže rozšířit do proschlého okolí. Velitel ho však ujistil, že ve vlhké půdě nemá co vzplát.

Asi má pravdu. Přece to jsou hraničáři a ví, co mají dělat, řekl si. Přesto neskrýval obavy.

 

     ,, Jaký je to démon“, nedalo to Peitarovi.

 

     ,, Je to nějaká nová zbraň. Možná, že to chtěli použít v Magické věži. Třeba to má moc zničit zřídlo.“

 

Do vzduchu se vznášel dým a odletovaly jiskry. Potom začalo něco syšet a ozvala se slabá detonace. Syčení zesílilo. Vypadalo to jako zábavný ohňostroj potulných kejklířů. Poté se ozvala i druhá rána. Když se oheň zklidnil, skupina se vydala na pochod.

 

Severin. Tak se jmenoval ten mladý hraničář, který vyděsil Malania stojícího nad Bildonovým hrobem. Představil se jako velitel hraničářů (Chodců), kteří hlídají hranice s Knížectvím Temných elfů a zdržují se v bývalé pevnosti Min-Astir.

 

     ,, Teprve nedávno se k nám doneslo, že se pokoušíte najít magická zřídla. Chodíme po lesích a na nějaké včasné zprávy si příliš nepotrpíme. Měli jsme potíže s elfy. Začali si poslední dobou čím dál víc dovolovat. Zastavili jsme každého, ale jedna velká skupina nám unikla. A jak jsme se dozvěděli…zamířili sem.“

 

     ,, To místo, kde jsme jejich mrtvoly spálili, je vidět ještě teď“, odpověděl zasmušile Malanius. ,, Vzpomněl jsi zřídla. Víš o některém?“

Blonďatý průzkumník si živě vybavil, kolik životů vyprchalo kvůli jednomu.

 

     ,, Dříve tam stávala Magická věž. Pořád se do map kreslí, přesto je to jenom žalostná ruina. Chvíli ji měli lidé, potom ji obsadili elfové. Tak to šlo pořád dokola, až ji lidé zbořili. Kromě těch kamenů a několika rozpadajících se zdí tam není nic, jenom velký stoletý dub uprostřed.“

 

     ,, Myslíš, že to místo….“

 

     ,, Jak jistě víš, mezi naše schopnosti patří i schopnost vycítit magii. Ne náhodou se kolem toho dubu začíná točit čím dál víc havěti s Arcipánovými poskoky v čele. Naše hlídky si to místo pořádně prohlédly a našly kousek tohoto zářícího kamene.“

 

Severin sáhnul do vesty a vytáhnul malý úlomek krystalu.

 

     ,, U toho stromu zářil jako šílený. A teď?“, zvedl hraničář úlomek k očím, ,, svítí také jasněji, než během cesty. Možná cítí přítomnost dalších kamenů.“

 

     ,, Zůstal nám už jenom jeden“, Malanius otočil hlavu k čerstvému hrobu.“ ,, Co z toho, Severine. Návratu Arcipána už stejně nezabráníme. Možná kdyby víly našly roh…na to se ale spolehnout nemůžeme.“

 

     ,, Zabránit asi ne, ale můžeme ho oslabit. Věž hlídají zbylí hraničáři. Není nic jednoduššího než vložit kámen mezi kořeny. Ty ani já nemůžeme nic ztratit. Předáš mi kámen nebo se vydáš se mnou.“

 

Malanius se zamyslel. Má odejít? Má oslabit své druhy ještě víc? Co by podniknul Mytus.

 

     ,, Dobrá, půjdu“.

 

         Za necelou půlhodinu se Malanius a Peitar, v čele s hraničářem, vydali k Magické věži. Malaius Peitara s sebou vzít nechtěl. Ale nakonec svolil. Možná, že právě přišel jeho čas. S mečem cvičil pravidelně a Osmar s jeho výcvikem byl spokojený

Vlastně může být docela užitečný… zamyslel se Malanius, když pevnost zmizela z dohledu.

 

        

         Byli v pohybu mnoho a mnoho hodin. Navečer se k nim přidala část Severinovy skupiny a brzy ráno museli zlikvidovat Arcipánovu karavanu. Nepřišli o jediného muže. I Peitar se ukázal jako zdatný bojovník. Po vydařeném přepadu se opět vydali do lesů. Zpomalil je až kus ujetého svahu. Museli jít jeden po druhém, aby se svah znova neutrhnul.

 

Potom všichni vešli do podzemních jeskyní. Vchod za sebou Chodci precizně zamaskovali. Úzká a nízká chodba se nakonec zvětšila a všichni se mohli vzpřímit. Hraničáři zapálili louče. Dvěma průzkumníkům se nabídnul pohled na krásné krápníkové jeskyně. Severin jim vyprávěl, že dřív zde žili velcí obři, ale vyhnali je odtud trpaslíci a ty potom zase vyhnali elfové. Pradávné knížectví ale padlo a na jeskyně se zapomnělo.

 

     ,, Hlavně se mi nezdají ti trpaslíci“, prohodil Peitar. ,, Kdyby něco takového našli, určitě z jeskyní udělají doly.“

 

Když se chodba začala zvedat, Severin pokynul zastavit.

 

     ,, Od této chvíle musíme být absolutně tiše. K věži je to tři míle. Lesy kolem jsou velmi nebezpečné. Rozmístil jsem tady sice hlídky, ale stát se mohlo cokoliv. “

 

Poslední hraničář opět vchod zamaskoval. Bylo těsně před polednem. Slunce stálo za nimi. Mířili tedy na východ. Občas pod Peitarovýma nohama praskla větvička. Hraničáři se na něj podívali a zakroutili hlavami. Skupina se začala proplétat mezi kameny. Některé byly malé, jiné velké, další byly opracované do čtverců nebo jiných tvarů. Malanius se chtěl zeptat, jestli to náhodou nejsou zbytky věže. Nestačil se však nadechnout. Severin zvedl ruku. Všichni zastavili. Severin si poklepal na ucho a ukázal před sebe. Odněkud zepředu k nim dolehl hluk. Zvuk boje. Mezi stromy letěly hlasy i řinčení mečů.

Severin vyrazil. Pomalým klusem ostražitě kličkoval mezi stromy. Potom skupina narazila na první mrtvé arcipánovy služebníky. Trčely z nich hraničářské šípy.

 

     ,, Rychle k věži. Zdá se, že nás ti mizerové předběhli. Rube, zatrub, ať bratři vědí, že jsme nablízku. Honem.“

 

Ozvěna rohu se rozlehla po lesích. Zakrátko skupina vyběhla na velkou, prostornou louku. Uprostřed rostl obrovský košatý dub, kolem něhož stály v kruhu zdi. Vypadaly jako ústa staré ženy. Některé části byly vysoké, jiné byly mužům do pasu a někde byly mezi stěnami široké mezery. Kameny se válely kolem dokola. Někteří hraničáři stáli na zdech a jiní byli dokonce vylezlí v koruně dubu. Bojovný ryk Severinovy skupin přiměl útočníky otočit se. To poslední, co mnozí spatřili, byly šípy. Prorážely lebky i kožené zbroje. Služebníci ztratili zájem o útok a začali prchat. Ještě chvíli trvalo, než se poslední z nich ztratil v lese. Většina takové štěstí neměla. Zůstali ležet s šípem v zádech. Pokud byli v dostřelu, hraničáři je sráželi jako cvičné terče.

 

 

     ,, Ať lesní bohové žehnají Severinovi“, řekl vysoký urostlý muž se střapatými vlasy a velkým černým knírem. Severin proti němu vypadal jako učeň. Byl o hlavu menší a vlasů se snažil mít na hlavě co nejméně.

 

     ,, Kde jste byli tak dlouho, do prdele“, řekl muž.

 

     ,, Naši noví přátelé chtěli ukázat jeskyně“, otočil se na Malania a Peitara, ,, tak jsme jim to umožnili.“

 

Střapatý muž pokynul hlavou na znamení pozdravu k dvěma příchozím a potom se zamračil, hledíc na Severina.

 

     ,, Ale ne, Kníre. Všechno šlo podle plánu. Karavanu jsme přepadli a náklad zapálili. Nezdrželi jsme se nikde ani o minutu déle. Služebníci zkrátka zaútočili dřív než jsi čekal.“

 

     ,, Nemusel jsi tak pospíchat“, usmál se Knír – evidentně se takto popichovali velmi často - ,, chtěli jsme je rozdrtit sami. Nenecháš mi žádnou radost, Severine.“

 

     ,, Tady stávala Magická věž?“, Peitar popošel kousek dopředu.

 

     ,, Jo. Přesně tady, synku“, odvětil Knír. ,, Jenomže z ní zůstala tahleta smutná ruina a jenom bohové vědí, kdo tu zasadil tenhle dub. Dá se na něj bezpečně vylézt. Ty větve sice vypadaj, že pod tebou prasknou, ale vydrží. Proudí v něm nějaká magická síla. Jsem si jistej, že tohle bude to místo, co hledal Mytus a jeho“, Knír se na chvíli zarazil, ,, a jeho muži.“

 

     ,, Víte, kam patří ten krystal?“

 

Malanius z torny vytáhnul zářící kámen. ,, Čím dřív to vykonáme, tím lépe pro nás všechny.“

 

Knír se Severinem obešli strom a ukázali průzkumníkům místo, kde našli úlomek krystalu. Úlomek i krystal silně zářil. Malanius s Peitarovou pomocí začal kutat mezi kořeny.

 

Najednou se ozval křik. Hraničáři ukazovali k lesu, odkud přišel se svou skupinou Severin. Z lesa běželo několik Chodců.

     ,, Není to Malý Watt?“, zeptal se Severin.

 

     ,, Je. Poslal jsem průzkumníky na jižní stranu a na severní stranu. Ze severu se zatím nikdo nevrátil.“

 

     ,, Ukazuje někam za sebe.“

 

     ,, Někdo je pronásleduje. Připravte se na střet“, zaburácel Severinův hlas.

 

     ,, Na strom. Harome, Romene, vytáhněte si na horu šípy“, zvolal Knír.

 

Malanius se přestal prohrabávat v hlíně. Sem krystal určitě nepatří, řekl si.

     ,, Peitare, prohlížej kmen stromu, jestli v něm nenajdeš nějaké místo, kam by se mohl kámen vložit. Pospěš si a buď ve střehu.“

 

Mezitím hlídky doběhly ke svým druhům.

 

     ,, Elfové. Vede je ten vysoký hajzl, co nás napadnul posledně. Má sebou i tu čubku – tu čarodějnou děvku s tím dlouhým mečem. A táhnou sebou malý katapult.“

 

     ,, Proč jste se je nepokusili zastavit, Watte!“

 

     ,, Tři za to zaplatili životem. Mrtví přece střílet šípy nemůžou. A tady…“

 

     ,, Dobře, dobře, přestaň kecat“, přerušil ho Knír, ,, pomoz jim s těmi věcmi na strom a vylez si tam taky.“

 

Peitar až nyní pochopil, proč mají hraničáři tak malé luky. V koruně stromů se s nimi daleko lépe střílelo a byli v s ním obratnější.

 

     ,, Předpokládám, že umíte střílet z luku“, zeptal se průzkumníků hraničář.

 

     ,, Zajisté“, ujistil ho Malanius.

 

Vojáci dostali dva malé luky a toulec šípů. Šípy si zasunuli za pas.

 

Severin s patnácti druhy opustil věž a vyrazil na kraj lesa. Měl v plánu elfy zdržet co nejdéle, aby se obránci mohli připravit. Deset hraničářů vylezlo na dub. Ostatní se rozestavili kolem obvodu rozpadlých zdí.

Malanius i Peitar stále ohledávali vrásčitou kůru stromu. Beznadějně.

Šlo elfům a Arcipánovi o zřídlo společně, nebo jeden počká, co udělá druhý?

Z lesa se ozval hluk. Severin právě narazil na první nepřátele.

Jestli je to vůbec tady, přemýšlel Malanius, tak je to ukryté pod tím stromem. Bezpečnější úkryt si nemohli najít. Jenomže, jak se tam dostat? Táhnou sem kvůli tomu ten katapult? Malania probral až hlas hlídky na stromě.

 

     ,, Rudí“, zvolal ze stromu hraničář. ,, Z druhé strany na nás útočí rudí!“

 

Hm? Tak patrně bojují společně, řekl si pro sebe Malanius a zasadil do tětivy první šíp.

 

Velká horda Arcipánových služebníků se valila k ruinám jako rozbouřené moře. Po vyděšení z předchozího ústupu nebylo ani památky. Děsivý křik se odrážel od hlubokých lesů, takže to vypadalo, jako kdyby na ně útočily všechny armády zla.

 

     ,, Pal!“, zakřičel Knír, ,, Přivítejte tu chásku po našem.“

 

Šípy prořízly vzduch a dopadly na nepřátele. Několik jich padlo. Avšak nezastavili se ani o píď. Zuřivě se hnali pořád dopředu. Salva se opakovala ještě dvakrát. Ležících těl výrazně přibilo.

 

Pokud zůstaneme stát, neubráníme se, problesklo hlavou Malaniovi.

 

     ,, Peitare, drž se vzadu.“

 

Čerstvý velitel gileadských průzkumníků odhodil luk a šípy, uchopil svůj meč a přeskočil zeď rozbořené zdi. V té chvíli nepomyslel na nebezpečí, kterému se vystavil. Spíše si říkal, že Mytus by to tak nějak udělal. Uvědomil si pošetilost svého činu až ve chvíli, kdy se před ním objevil první Arcipánův služebník. Ústup byl vyloučen.

Hlasitě zvolal a sekl služebníka do hlavy. Bleskově se otočil a uťal ruku jinému. Poté svým mečem vykryl útok na svou hlavu a spodním sekem, přeseknul útočníkovy kolena.

Hlasy nevnímal. Nevnímal nic – jenom čekal odkud dorazí smrt.

Než se jí však dobrovolně stačil vydat, několik přesně mířených šípů poslalo uctívače kolem Malania do podsvětí.

Když Malanius vyběhnul, děsivě útočící posluhovači se zarazili. A tady přišli o výhodu. Knír, který spatřil bojujícího průzkumníka, ihned nařídil, aby hraničáři na stromech skolili ,, všechny ty rudé panáky,, a pomohli tak Malaniovi. Vedle průzkumníka hvízdaly šípy a zabíjely další a další posluhovače. Potom se hraničáři vyhrnuli ven. Vedl je Knír.

 

Hraničáři nepoužívali tradiční meče. Měli spíš větší dýky, aby jim při rychlém přesunu nepřekážely. Někteří použili kombinaci dýky a širokého nože. Jisté zprávy hovoří o tom, že někteří použili jako kryt svůj luk. To je ovšem velmi nepravděpodobná informace, neboť luk je hraničářův poklad. Nepřátelé takovýto protiútok nečekali a ve zmatku začali prchat.

Malanius probodnul útočníka, skopnul ho na zem a chystal se zaútočit na dalšího. Odrazil jeho ránu, praštil posluhovače hruškou meče do hlavy a napřáhnul se, že mu usekne hlavu. V tom vytřeštil oči a zarazil se. Z pod černé kápě na něj koukal Mytusův obličej. Tento pohled trval sotva dvě vteřiny. Posluhovač se už napřahoval se svou sekerou k ráně, ale do oka se mu zabodla Knírova dýka.

 

     ,, Ne“, zakřičel Malanius.

 

Knír se nechápavě otočil na průzkumníka.

 

     ,, Co blbneš! Ještě jeden úder srdce a ten hajzl by tě probodnul.“

 

Malanius se podíval kolem sebe a spatřil, že Arcipánovi služebníci si chtějí zachránit alespoň svoje holé životy. Hraničáři je nešetřili ani v nejmenším. Kolem dokola ležela těla v červených tabartech. Peitar stál opodál a utíral si krev ze šrámu na levém líci.

 

     ,, Nestůj tady jako zakletý“, probral průzkumníka Knír. Potom se otočil k ostatním: ,, Posbírejte šípy a všechno co se dá použít a rychle zpátky do věže. Lisane, zůstan tady hlídat s pár chlapama kdyby se ti hovniválové zas o něco pokusili.“

 

Malanius opatrně přistoupil k mrtvole, v jehož obličeji spatřil tvář svého velitele, a odrhnul kápi. Ruka se mu třásla.

Obličej byl cizí. Musel to být přelud. Jestli se mu podaří vrátit se – vrátit se – to slovo mu bylo vzdálenější než kdy jindy, tak na to musí upozornit všechny na Strážném Vrchu a v Komárově.

 

     ,, Malanie“, oslovil svého druha Peitar, ,, co se děje? Potácíš se tady jako tělo bez duše. Elfové už vyrazili z lesa a my musíme něco udělat s tím krystalem.“

 

Peitar měl v ruce několik sebraných šípů. Malanius se mu podíval do očí. Nemáme naději, chtěl říct, ale všechno raději spolknul a vyrazil do ruin věže.

 

         Elfové se už skutečně objevili na louce před lesem. Bylo jich třikrát víc než hraničářů, čili tak dvě, možná i tři stovky. Před nimi prchali zbylí Severinovi muži. Malanius sebral odložený luk a šípy, a spolu s Peitarem zaujali pozici u zdi, která jim sahala do půlky hrudníku. Elfové stáli na mírné vyvýšenině a pálili jednak po prchajících hraničářích, tak i po obráncích bývalé věže. Stále pomalu postupovali. V čele střelců stála elfská čarodějka – to Malanius poznal i na tu dálku. V ruce držela dvakrát elegantně prohnutou elfskou čepel.

 

Vedle katapultu stál elfský kapitán, kterému jeho bílé vlasy padaly až pod ramena. Ani on a ani čarodějka neměli helmu, na rozdíl od bojovníků.

Obránci věže se kryli za ruinami a vysílali k útočníkům nejednu přesnou střelu. Ze Severinovy patnáctičlenné skupiny se jich vrátilo pouze pět. Posledního, který právě přeskakoval rozdrolenou zeď, zasáhnul šíp přesně do hlavy. Hrot vyjel jeho levým okem.

 

     ,, Watte“, zavolal Severin na střelce na stromě, ,, střílejte na ten katapult. Nedovolte jim ho použít… Jinak jsme v prdeli“, dodal spíše pro sebe.

Potom zamířil k Malaniovi a Peitarovi:

 

     ,, Tak co, máte to? Přišli jste na něco?“

 

     ,, Bohužel“, odvětil Malanius. ,, První zřídlo jsme našli pod zemí a já jsem přesvědčen, že to bude pod tím stromem. Jestli tady někde je, tak dole pod námi“, dupl dvakrát nohou, , a čas na kopání teď nemáme.“

 

     ,, Pozor“, zakřičel Peitar a strhl oba dva druhy k zemi. Nad hlavou jim zasvištěly šípy.

 

     ,, Severine, mají zápalnou střelu. Chtějí nás tady upálit“, křičel Malý Watt z koruny stromu. Musíme…“, o chvilku později dopadlo tělo vedle mohutného kmene.

 

     ,, Ohnivá střela“, zaburácel Knírův hlas.

 

Všichni se přitiskli ke zdem. Malanius zpozoroval na nebi žhnoucí kouli, která za sebou nechávala kouřový ohon. Střela se zachytila o větve a dopadla vedle stromu na opačnou stranu, než stál Severin a Malanius. Střela musela být naplněna hořlavou směsí, protože se při dopadu roztříštila a okolí zachvátily plameny. Hraničáři na stromě rychle seskakovali na zem.

 

     ,, Takže oni nás chtějí upálit“, pronesl ze strachem Peitar.

 

     ,, Spíše nás vyhnat a tak nás snadněji zabít“, dodal Severin.

 

Malanius se dotknul své torny, ve které měl schovaný krystal.

 

     ,, Možná, že chtějí ohněm zničit moc zřídla.“

 

V tom se do průrvy ve zdi prodral elf. Malanius stačil jenom tak tak nastavit ráně svůj meč. Severin však chytil elfa za hlavu a podřezal mu hrdlo.

 

     ,, Braňte se, hraničáři. Braňte se.“, křičel Severin. ,, Nedáme se jim levně.“

 

Elfští střelci odložili luky a vyrazili proti bránícím se hraničářům. Využili, že se obránci snažili schovat před ohněm a dostali se k nim až na délku meče. Započal urputný boj o rozbořené zdi staré věže.

Katapult vypálil další střelu. Tahle už byla přesná. V několika vteřinách strom zachvátil ohromný požár. Žár a dunivé hoření prastarého dřeva donutilo ustoupit i horlivé elfy…pokud nechtěli dobrovolně uhořet.

 

     ,, Ven!, křičel Severin. ,, Všichni ven!“, přitom zasadil šíp do tětivy a s křikem vyběhnul vstříc ustupujícím elfům. Vypálil střelu, bleskově vytáhnul dýku a zabořil ji do krku překvapeného protivníka. Hraničáři vyrazili do protiútoku. Z početné skupiny zůstala jenom bašta posledních.

         Malanius zůstal v průrvě ve zdi. Už chvíli se mu zdálo, že kámen v jeho torně začíná vibrovat a světlo prosvítá vyčiněnou kůží. Tohle zřídlo muselo být daleko silnější. Vytáhnul tedy krystal z vaku a odvrátil tvář od bělavé záře. Kámen mu v dlani tepal jako srdce. Malanius se vysoukal z průrvy a zvednul mocně zářící krystal nad hlavu, aby alespoň něco viděl. Cítil, jak jím proniká síla, který ho chce roztrhat na kusy. Peitar zůstal u zdi, oslepený září. Ani on ani Malanius neviděli, co se děje před nimi.

 

         Elfové, kteří spatřili záři, zešíleli. Začali se třást, jejich končetiny se počaly divně kroutit. Z jejich očí začaly šlehat bílé plameny. Někteří si začali rvát vlasy, jiní škrábat oči z důlku. Hraničáři, otočení zády k Malaniovi, udiveně sledovali šílenou scénu. Čarodějka, která zůstala na chvíli omámená, natáhla svou levou ruku k zářícímu krystalu a začala pronášet zaklínadlo. Kolem její dlaně se začal formovat černý chuchvalec. Hlas přibýval na síle.

V tom přiskočil Knír a ukořistěnou elfskou čepelí čarodějčinu ruku za loktem useknul.

 

         Malanius jako kdyby zacítil úlevu. Zároveň ho ale nějaká další síla začala táhnout zpátky do věže k hořícímu stromu. Ten oheň otevřel zřídlo, hučelo průzkumníkovi v hlavě, strom byl jako zámek, sami elfové ho otevřeli, když ho zapálili. Ale já tam nechci! Ne. Krystal ho táhnul k žáru. Dlaň nebylo možno otevřít. A plameny hrozivě šlehaly.

 

         Čarodějka si stáhla zbytek ruky k tělu a s děsivou grimasou ve tváři, plnou bolesti a vzteku, se s mečem ohnala po Knírovi. Její ránu odrazil a probodnul jí pravý bok. Potom meč vytáhnul a rozpůlil čarodějčinu hlavu. Zbraň mu však uvázla mezi páteřními obratli. Knír pustil meč a nechal tělo padnout mezi mrtvá a třesoucí se těla jejího druhu. Někdo před ním zakřičel. Hraničář zvednul oči a spatřil hrot meče, který se mu zarazila do srdce.

 

         Severin vyděšeně zíral na scénu před sebou. Rychle ze země sebral luk, založil šíp a zamířil na elfského kapitána, který dorážel jeho druha.

 

         Potom se ozval mohutný výbuch. Tlaková vlna rozmetala zbytky staré věže. Hořící strom se propadal do země a k obloze se zvedl sloup modravé záře. Nebo to byl oheň?

Prastará Dryádí zřídla se probudila.

 

 

 

Konec devátého dílu

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz