Vzpomínky Saula z Tarsu

Vzpomínky Saula z Tarsu

 

 

Psal se rok 67 po Kristu. Na jižním okraji Říma u Ostijské cesty v místě „ ad Aguas Salvias“, kde dříve stával Apollonův chrám, klečel na kamenné podlaze asi padesátiletý muž. Ruce měl připoutány k nízkému, otesanému sloupu. Kněží z chrámu, stojící na velkých schodech, mlčky očekávali, až bude vynesen rozsudek.  Římská posádka stála v půlkruhu a odtláčela dav lidí, kteří se drali dopředu proto, aby jim ta kratochvíle, která zde nebyla běžná, neutekla. Pavel – dříve Saul – čekal, až na něm bude vynesen rozsudek.

A ten zněl…stětí.

Má být popraven za to, že hlásal živého Ježíše Krista.

Mnozí lidé na jeho hlavu mrhali nejhorší kletby od všech bohů a proklínali i všechny jeho stoupence a mnozí jenom mlčky stáli a sledovali kata, který přistoupil k odsouzenému. Římský voják přečetl na voskové tabulce tres pro Saula z Tarsu a pokynul katovi. Kat položil čepel svého širokého meče Pavlovi na obnažený krk. Pavel zavřel oči a to důležité ze svého života spatřil před sebou.

        

         Šavel z Tarsu, farizej a přísný zastánce Mojžíšova učení, stisknul rukojeť svého meče. Ani on už nemohl poslouchat ty řeči o zmrtvýchvstalém Ježíši odněkud z Nazareta. Lidé se toho začínají držet. Je to už víc jak měsíc, co ho nechal Poncius Pilát ukřižovat. Přesto, ti jeho učedníci tvrdí, že vstal z mrtvých. Hm. Učedníci. Hlupáci, učedníci blázna. Je to jako mor. Jdou proti všem Božím zákonům. Mesiáš přece nemůže zemřít.

Celou dobu co pozoroval Štěpána, jednoho z těch pomatenců, kteří se rozhodli veřejně mluvit v chrámu, se mu v hlavě honilo velké množství úvah o nesmyslnosti jejich jednání. Všichni, včetně Saula, se rozhořčili, když Štěpán pohlédl k nebi a zvolal:

     ,, Hle, vidím otevřené nebe a Syna člověka, stojícího po Boží pravici.“

Přítomný dav začal křičet, velekněží a farizeové si zacpávali uši a všichni se po něm začali sápat. Ti co stáli Štěpánovi nejblíž, ho začali bít.

     ,, Je to rouhač!“, zvolal někdo.

     ,, Ukamenovat!“, ozvalo se odjinud.

     ,, Ano! Ukamenovat!“, začali křičet všichni.

 

Saul vykročil za davem. Štěpán, měl kolem sebe mnoho věrných posluchačů, ale než mohli cokoliv učinit, objevila se stráž. Tak Štěpána vyvedli ven z města a srazili na kamenitou zem. Saul zůstal stát kousek stranou, ale zároveň tak, aby všechno dobře viděl. Stráže věděly, co mají dělat. Každý, kdo se chystal splnit zákon, si odložil svrchní šat a pokrývku hlavy, jak bylo u židů zvykem, k Saulovým nohám.  Stráže v širokém kruhu obstoupily odsouzeného. Dost daleko na to, aby je nezasáhly kameny. Štěpán se mezi tím postavil na nohy, což dav ještě víc rozčarovalo.

Kameny narážely do těla a na šatech se začaly objevovat krvavé skvrny.

     ,, Pane Ježíši, přijmi mého ducha“ řekl a klesl na kolena.

Soudci ho chtěli co nejdřív umlčet, proto se zaměřili na hlavu.

Štěpán padl na zem. Z uší, nosu i úst mu tekla krev.

     ,, Nepřičítej jim tento hřích, Pane“, řekl ještě z posledních sil a zemřel.

Na jeho tělo dopadlo ještě několik posledních kamenů. Když se ,,soudci,, ujistili, že Štěpán je mrtev a pozdvižení ustalo, dav se začal rozcházet.

U Saula se zastavil jeden z farizeů.

     ,, Nechci si ani představit, co bude následovat. Proč jsi tomu nechtěl nezabránil, Saule!“

     ,, Každý, kdo se staví proti našim zákonům, zaslouží smrt, Gamalieli.“

Židé si mezi tím brali oděvy od Saulových nohou.

     ,, Nevím, jestli tohle řešení je správné“, otočil se Gamaliel na ubité tělo, u něhož se sešlo několik mužů a žen. Hlasitě plakali.

     ,,  Jsou to jenom slepí fanatici. Já na sobě neshledávám žádnou vinu. Naopak. Teď z nás musí mít strach. A toho musíme využít.“

Jak Saul řekl, tak učinil.

 

         V té době přišlo na všechny stoupence, kteří uvěřili v Ježíše Zmrtvýchvstalého, velké pronásledování, takže se všichni, kromě apoštolů, rozprchli po judských a samařských krajích.

Do čela pronásledovatelů se postavil Saul s Tarsu, který dostal pověření pozatýkat všechny židy nové Cesty. Začal v Jeruzalémském chrámu. Pamatoval si obličeje těch, kteří stáli na Štěpánově straně. Gamaliel se snažil jeho hněv zmírnit.

Marně.

Sám ho učil o příkladném dodržování zákonů. Saul byl jeho nejlepší žák.

Od zajatých židů se vojáci násilím dozvěděli, kde bydlí nebo se schovávají další stoupenci Ježíšova učení. Každý den přiváděli do vězení další muže a ženy. Za nejlepší považoval Saul noční přepad. Od ostatních židů, kteří pronásledovali ,,věřící,, zjistil všechna místa jejich úkrytů.

Na jednoho měl spadeno i dnes v noci.

Dozvěděl se, že jistý kupec Šloma a jeho žena Ráchel ukrývají skupinu uprchlíku ve svém domě, v úkrytu pod podlahou.

 

Ulicí se začal rozléhat ženský křik. Vojáci vyráželi dveře domů a surově vyváděli jejich obyvatele.

     ,, Šlomo, už jsou tady“, hlesla Ráchel a objala manžela.

     ,, Neboj se“, odvětil Šloma. ,, Pán je s námi. Jak řekl apoštol Petr -  Blahoslavený ten, který trpí pro Pána.“

Najednou se rozrazily dveře. Ráchel sebou trhla. Vojáci – členové chrámové stráže – zůstali stát u dveří. Potom vešel Saul.

     ,, Doslechl jsem se, že schováváš židy, kteří se postavili proti Božím zákonům!“

     ,, Nevím, o čem mluvíš, Pane“, řekl klidně Šloma.

Saul pokynul strážím.  Tři se chopili manželů a ostatní začali převracet místnost vzhůru nohama. Po chvíli našli otvor v zemi, který byl přikryt několika deskami a zakryt ručně tkaným kobercem. Skrýš byla poloviční než místnost, ve které stáli. Vojáci v ní našli oblečení a misky s jídlem. Byly částečně zahrabány v hlíně.

     ,, Schovali jste tady uprchlíky před zákonem!“, zvýšil hlas Saul, ,, a já se teď ptám - KAM UTEKLI!“

Šloma i Ráchel mlčeli.

Vojáci proto odtrhli Ráchel od manžela a Saul jí nevybíravě udeřil pěstí do břicha. Šloma zakřičel a chtěl se vrhnout na Saula. Vojáci ho však srazili k zemi.

     ,, Ptám se tě naposledy, Šlomo. Kam utekli ti uprchlíci!“

 

Po nějakém čase odcházel kulhající Šloma i s Ráchel spolu s dalšími zajatci do vězení. Noční ulicí zaduněla koňská kopyta. Saul s deseti strážnými, vyjel na sever do Judské pouště, směrem k Hebronu, zatknout uprchlé židy.

 

         Když začalo svítat, jezdci minuli několik jeskyní, které pastýři používali, když pásali na skalnaté půdě stáda koz. Schovávali se zde před sluncem nebo deštěm. Saul to věděl, proto nařídil strážím, aby celé okolí prohledali. Počítal, že pokud židé uprchli v noci a pěšky, že mohli dojít zhruba sem.

Za velmi krátkou dobu se ozval křik. Strážný chytil asi desetiletého chlapce, jenž vyběhl z malé pukliny ve skále. Najít ostatní bylo snadné. Všechny vyvedli a nahnali na prostranství vedle jeskyně. Saula mezi vyděšenými židy zaujal urostlý vysoký muž v tunice, kterou nosí římští legionáři. Měl sice husté vousy a delší černé vlasy, ale tušil, že muž je měl kratší střižené na římský způsob.

     ,, Co jsi zač?“, zeptal se Saul. ,, Nevypadáš jako žid.“

Muž vystoupil.

     ,, Jmenuji se Abenader.“

     ,, Abenad… to je přece římské jméno. Máš na sobě tuniku římského vojáka. Jsi dezertér?“

Muž neodpověděl.

Saul šel tedy blíž a odhalil mužovo levé rameno. Spatřil vypálenou značku římské armády.

     ,, Takže jsi dezertér. Jak ses dostal mezi židy?“

Saul se zarazil.

     ,, Snad se z tebe nestal stejný fanatik jako oni. Tys uvěřil v toho Galilejce? V toho ukřižovaného zločince?“

     ,, Ano“, řekl hrdě Abenader. ,, Byl jsem u toho, když ho ukřižovali a byl jsem u toho, když vstal z mrtvých. Ano věřím v Ježíše Nazaretského.“

Abenader stál pevně a zpříma. Díval se Saulovi rovnou do očí.

     ,, Říman? Říman uvěřil bludům? Mnozí židé jenom slepě následují toho, kdo jim něco slíbí. S takovými si poradím.“

     ,, Co ty o tom víš…žide.“

     ,, Ano jsem žid. Ale jsem také římský občan. Pro tvoji zradu neexistuje žádný soud…jenom smrt“, řekl Saul, vytáhnul meč a probodnul Abenadera. ,, Teď můžeš jít za svým Ježíšem.“

Abenader se svezl po skále na zem. Zůstala za ním rudá šmouha. Držel se za ránu, která silně krvácela.

     ,, Jeho svědectví je pravdivé“, řekl Abenader, zavřel oči a zemřel.

Saul utřel meč do jeho pláště a vydal rozkaz k návratu do Jeruzaléma.

 

         Po úspěšném návratu Saul pokračoval v zatýkání. Vydal se i na jih do Samaří. Protože však chtěl pozatýkat všechny přívržence té Cesty, šel za veleknězem a vyžádal si listy pro synagogy v Damašku.

     ,, Jsem rád“, řekl Annáš,, že ses rozhodnul jet do Damašku právě ty, Saule. Jako farizej víš, co pro nás tato nákaza znamená. Ať Hospodin vede tvé kroky. Pokud se všechno podaří, zmíním se o tobě prokurátorovi. Buď naší vůlí a prodlouženou rukou.“

Saul, pln pýchy a nadšení, ještě téhož dne vyrazil s deseti vojáky do Damašku k hranicím Sírie. Když se večer utábořili mezi několika palmami, Saul si vzpomenul na Gamalielova slova.

     ,, Je-li tento úmysl a toto dílo od lidí, nic z toho nebude. Je-li však od Boha, nic proti němu nezmůžete. Nechcete snad bojovat proti Bohu.“

Saul se jenom usmál. Nemusím se ničeho bát. Přece konám v souladu s Božími zákony.

 

         Druhý den jeli takřka bez přestávky. Když konečně z kopce spatřili Damašek, zaradovali se. Jenom Saul byl celý nesvůj. Už od rána měl pocit, že ho někdo sleduje. Dával to za vinu špatnému spánku. V noci se několikrát probudil a teď byl unavený. Když sjeli z návrší a stráže pobídly koně do cvalu, Saula náhle obklopilo světlo z nebe. Bílé a jasné jako křišťál. Kůň začal láteřit. Saulovi se vysunuly nohy ze třmenů a padl na zem. Neviděl nic, jenom to bílé světlo. A najednou uslyšel hlas: ,, Saule, Saule, proč mě pronásleduješ.“

Saul se vyděšeně zeptal: ,, Kdo jsi, Pane.“

Hlas mu odpověděl: ,, Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Marně kopeš proti bodcům.“

Saul se třásl strachy.

     ,, Co mám dělat, Pane?“

     ,, Vstaň a jdi do města“, odpověděl hlas. ,, Tam se dozvíš, co máš dělat.“

Muži v Saulově doprovodu zůstali stát bez hlesu. I oni slyšeli hlas, ale nikoho neviděli. Ani světlo.

Když Saul vstal, myslel, že má zavřené oči. Neměl. Zjistil, že nevidí a musel se do Damašku nechat odvést za ruku. Ve městě ho odvedli do jednoho domu a tam zůstal tři dny. Po tu dobu neviděl, nejedl ani nepil. Nechtěl ani s nikým mluvit. I po tom co ho navštívil židovský velekněz.  Většinu času Saul klečel na udusané hlíně a prosil Ježíše, aby mu ukázal směr.

Druhou noc ho opět zahalilo světlo, které po chvíli pohaslo. Uviděl místnost, ve které se modlil. Poté spatřil muže, jenž mu pomohl vstát a řekl:

     ,, Bratře Saule, já jsem Ananiáš. Pán Ježíš, který se ti ukázal na cestě, po níž jsi šel, mě poslal, abys prohlédnul a byl naplněný Duchem Svatým.“

Poté všechno potemnělo. Saul sebou trhnul. Usnul v pokleku. Když se posadil, hořce se rozplakal.

Další den, pozdě v noci, někdo zabouchal na dveře.

     ,, Kdo je tam“, zeptal se Saul.

     ,, Je tu nějaký muž. Říká, že se jmenuje Annáš.“

Saul nařídil ať vejde. Když oba muži osaměli, Ananiáš vložil na Saula ruce a řekl:

,, Bratře Saule, Pán Ježíš, který se ti ukázal na cestě, po níž jsi šel, mě poslal, abys prohlédnul a byl naplněný Duchem Svatým.“

Saul náhle prohlédnul, jako by mu z očí spadly šupiny. Ananiáš ho ještě téhož večera pokřtil. Saul-Pavel cítil, jak mu po tváři teče voda a špína z obličeje padá k nohám.

 

Když znova otevřel oči, uviděl zástupy lidí, jak čekají na jeho smrt.

Kat se napřáhnul a jednou přesnou ranou oddělil hlavu od trupu. Vytrysknul mohutný gejzír krve. Někteří lidé po popravě tvrdili, že místo krve z jeho krku vytrysklo mléko a nad hlavou se objevila záře. Protože ale stáli přímo proti slunci, nebral tento jejich výrok nikdo vážně. Pavlova hlava se dvakrát odrazila od kamenné podlahy a zůstala nehybně ležet kus od zkrvaveného těla.

Najednou se zvednul vítr a vzduch se citelně ochladil. I slunce ztratilo svoji zář a nebe viditelně potemnělo. Trvalo to ale jenom kratičkou chvíli. Když lidé opět sklopili oči k mrtvému tělu a useknuté hlavě, vyděšeni začali ukazovat na tři malé pramínky, které zčista jasna začaly vyvěrat mezi dlažebními kostkami.

     ,, Vyvěrají v místě, kam dopadla hlava“, začalo se šířit mezi lidmi. Ti, kteří stáli vzadu se začali tlačit do popředí, aby viděli ten podivný úkaz.  Nastala tlačenice, kterou museli uklidňovat vojáci.

Kat stál jako uhranutý. V němém úžasu sledoval křišťálovou vodu, která si hledala cestu mezi velkými dlažebními kameny a mísila se s Pavlovou krví. Upustil meč a složil si ruce na prsa.

Pavlova hlava zářila.

 

 

KONEC