Díl osmý - Čarodějky

DÍL OSMÝ

 

 

Čarodějky

 

 

        

         Malá rezavá liška, která se v noci vydala do lesa na lov, zbystřila a otočila se. Jehličnatá půda se jí pod nohama zachvěla a malinko propadla. Liška se lekla a odskočila. Země se ve velkém kruhu znova propadla a ozvala se exploze. Mezi stromy se rozlétla hlína, jehličí a úlomky kamenů. Do okolí vyšlehlo modré světlo. Bylo tak mohutné, že se dokonce vzneslo i nad vysoké stromy. Liška už dávno na nic nečekala. Běžela, co jí nohy stačily.  Za sebou slyšela praskání dřeva a zvuk padajících stromů. Oslnivá záře však po chvíli ustala a celý les se opět ponořil do tiché, noční tmy. Jakmile se všechno uklidnilo, zvědavá liška se znova vrátila na místo.

 

Lákal jí vábný pach čerstvé krve.

 

Nadskočila silnou smrkovou větev, poté podlezla kmen jednoho ze čtyř vyvrácených stromů, a zůstala stát na okraji velké jámy, nad kterou se vznášel zvláštní mlhavý opar. Chvíli zůstala stát na okraji, ale pach ji donutil slézt dovnitř. Čenich ji přivedl ke kusu špinavé látky. Z hlíny trčela lidská ruka. Chvíli čichala. Potom se zakousla do rukávu a chtěla ruku odtáhnout na klidnější místo, kde by se do ní mohla pustit. Když však zjistila, že se jí to nepodaří, zakousla se tedy do špinavé dlaně. V tom sebou ruka cukla. Liška vyběhla z jámy. Ruka sebou ještě několikrát máchla, potom se zapřela a z hlíny se začal zvedat podivný tvor. V druhé ruce držel podivný přízrak, meč.

Malanius si utřel z obličeje směsici hlíny a krve a zůstal ležet na okraji velké jámy. Bolel ho každý centimetr těla. Po chvíli, pomocí meče, vstal.

Silně pochyboval o tom, jestli vůbec žije. Propadnul dojmu, že je v očistci, nebo lépe řečeno na předměstí samotného pekla. Pak si ale vzpomněl, že se z pekla právě dostal.

Sám.

Když se jeho oči přizpůsobily noci, vydal se ze zalesněného svahu dolů. O meč se opíral jako o hůl. Dvakrát se mu však nohy zamotaly do kořenů a padnul. Když už si začínal myslet, že to světlo mezi stromy je výplod jeho otřeseného mozku, spatřil mezi stromy měsíc. Zanedlouho se dostal na cestu. Ta ho vyvedla z lesa a mířila k mostu. Celou krajinu ozařovala část dorůstajícího měsíce. Instinktivně sešel do koryta potoka a rozplakal se, jako kdyby našel živou vodu. Nejprve se napil. Voda mu lahodila víc než silná kořeněná medovina. Potom si umyl obličej a ruce. Po krátkém odpočinku se vydal proti proudu potoka. Jestli je to ten správný, potok – musí ho přivést do Komárova. Jestli je to ten pravý.

Šel dlouho, ale když spatřil Strážný vrch, do očí mu vlétly slzy.

Jestli ho poslední úsek cesty něco nezabije – musí jít za Ocerinem a říci mu, že Natanu miluje.

 

         Když vyrazil ke bráně Komárova, zarazil se. Měl bych jít spíš do pevnosti, nikdo neví, kam jsme šli, zamyslel se. Nakonec však usoudil, že to vyjde na stejno. Pošlu do pevnosti zprávu. I tak už mám toho courání se pěšky dost.

Zamířil tedy na most před bránou. Když se dostal do půlky, od palisády se ozval hlas:

 

     ,, Ještě krok a chcípneš! Kdo je tam?!“

 

     ,, Malanius. Z pevnosti nad Strážným vrchem. Rychle pošlete do tvrze zprávu, že jsou všichni mrtví. Otevři mi. Sotva stojím na nohách…a vzbuď Halmara.“

 

     ,, Kteří všichni? Pojď blíž ke světlu.“

 

Malanius tedy udělal několik kroků k vystrčené pochodni. Strážného pohled na průzkumníka vyděsil. Nařídil tedy, aby otevřeli.

 

         Další dění si Malanius vybavoval jenom stroze. Vybavoval si Halmarův vyděšený obličej, sedláky s pochodněmi i to, že mu někdo svléká šaty. Trochu se probral, když se ocitl v kádi s horkou vodou. Potom cítil na těle pálení, jak mu někdo čistil rány. Probudil se, až když slunce dosáhlo poledne. V ústech měl jako v poušti. Celé tělo ho pálilo. Nejraději by skočil do chladné vody.

 

     ,, Jak se cítíš mladíku“, ozvalo se.

 

Vedle něj seděla na posteli Sigrid a omývala mu čelo.

 

     ,, Mám žízeň.“

 

     ,, Natano, přines Malaniovi Makové mléko.“

 

     ,, Natana?“

 

     ,, Ano je tady“, podívala se na dívku, která právě vešla do místnosti. ,, Celou noc u tebe seděla a nechtěla odejít, dokud se neprobereš.

 

     ,, Myslela jsem, že se neprobudíš“, řekla starostlivě dívka, když si sedla na postel vedle Malania.

 

     ,, Co je to“, upřel pohled na hliněný hrnek.

 

     ,, To je vývar z máku, smíchaný s medem. Tvoje tělo si potřebuje úplně odpočinout. Když to vypiješ, tak hluboce usneš…a když se probudíš, budeš plný nové sily. Podle toho, co jsi říkal, budete sílu potřebovat.“

 

     ,, Já něco říkal?“

 

     ,, Mluvil jsi v noci ze spaní. Říkal jsi: ,,Celá družina je mrtvá. Velitel padl. Zakleli Mytuse. Je mrtvý. Vidíš, je mrtvý.“

 

     ,, Ano, to je pravda.“

 

     ,, A teď Malanie, vypij to mléko a na nic nemysli. Teď si musíš hlavně odpočinout.“

 

Malanius tedy vypil obsah hrnku a usnul se vzpomínkou na Nataninu krásnou tvář.

 

         Probudil se další den ráno. Všichni v pevnosti i vesnici s napětím čekali, co jim Malanius povypráví. Takže jakmile se probudil a najedl srnčího masa, okamžitě k němu dorazil Halmar, Osmar, Peitar, Zerin, Ocerin a Rivodan – který se načas stal velitelem žoldáků místo Muroda. Konečně se probral i Ergon a Murod. Spolu s ostatními mlčky poslouchali smutné vyprávění. Když Malanius skončil, nikdo nebyl schopen slova. Ticho přerušil až Murod.

 

     ,, Viděl jsi Mytuse teda zemřít?“

 

     ,, Vždyť to říkám Murode“, odvětil Malanius, ,, ten nesmrtelný ho proměnil v jednoho z nich. A pokud to třeba přežil…bude stále jedním z nich.“

 

     ,, Třeba se to zakletí zlomilo“, utrousil Zerin.

 

     ,, To by byla velká náhoda“, zapojil se do rozhovoru Osmar. ,, A i kdyby,    

kde ho hledat? Jak ho najít. Kdo nám s tím pomůže?“

 

     ,, Víly?“

 

     ,, Nevozvaly se takovou dobu. Podle mýho, leží někde rozervaný na kusy. Je to ve sračkách. Má někdo nějaký řešení?“, zeptal se Helmar.

 

     ,, Podle mě“, ujal se slova Malanius, ,, musíme o všem informovat krále. Pošleme do města zprávu.“

 

     ,, Chvíli s vámi člověk není a všechno se posere“, zakončil rozhovor Ergon.

 

         Zpráva o smrti Mytuse Denevera a masakru jeho družiny se roznesla jako oheň na slaměné střeše. Najatí žoldáci se začali bát o své slíbené zisky a vesničani počali kout plány proti průzkumníkům. Nedávali to samozřejmě nijak znát a vystupovali k nim jako dřív.

Malanius se vrátil do tvrze. Rozeslal zprávy jak ke králi, tak do pevností ve vnitrozemí. Nyní na něj padla veškerá zodpovědnost. Z původních průzkumníků zůstal jenom on, Bildon (každým dnem víc stárnul a chřadnul), Ergon (ten ještě musel zůstat u Sigrid) a dva čerství gileadští rekruti.

Neměl tušení jak pokračovat. Rozhodl se tedy počkat do chvíle, kdy se objeví víly nebo pošlou zprávu z království. S Halmarem také vybral několik jezdců, aby se pokusili přivézt každého, kdo by chtěl pomoci v boji proti Arcipánovi.

 

         Jednoho klidného večera stál Malanius na hradbě a pozoroval měsíc. Nemohl určit, jestli se mu to zdá nebo měsíc opravdu získává jasně karmínovou barvu. Většina posádky se však shodla, že barvu opravdu mění. Nebyl sice ještě v polovině, ale každým dnem narůstal o kousek víc. Celodenní přípravy a povinnosti ho unavily. Vesničanům se dostával každodenní, několikahodinový výcvik se zbraněmi. Nemohl však zapomenut na Ocerinovy přísné oči. Zabodly se do něj jako pirátský hák. Asi začíná něco tušit, pomyslel si. Předsevzetí, které si dal v den, kdy dorazil do vesnice, už dávno vyprchalo. Hodil tedy všechno za hlavu a vydal se do Komárova. Osmar se mu to snažil vymluvit, ale přesto věděl, že je to zbytečné. Když prohodil poznámku o zamilovaném bláznu, sešel z hradeb a vydal se k sudu s vodou. Nemohl si nevšimnout Bildona. Seděl u ohně už hodnou chvíli. Jeho záda se zaoblila a tvář pokrylo mnoho vrásek. Vlasy zešedly a dostaly sivý odstín.

 

     ,, Děje se něco Bildone“, zeptal se ho Osmar, když se vrátil s pohárem vody.

 

     ,, Mám nějaké divné tušení. Ale nevím, jak bych to popsal.“

 

     ,, Čím jsi starší, tím jsi mrzutější“, řekl Osmar, ale ihned se Bildonovi omluvil.

 

     ,, Dávejte pozor, Osmare. Buďte bdělí.“

 

         Malanius vešel do vesnice jihovýchodní branou. Na stromech stále ještě visely pozůstatky lišáckých nepřátel.

 

     ,, Zítra to musíme sundat“, řekl si. ,, Ten smrad je otřesný.“

 

Věděl, že hlídkám u brány se nevyhne. Překvapilo ho však něco jiného. U hlídky seděli dva sedláci. Věděl, že Halmar se snaží využít i místní muže, proto mu to až tak divné nepřišlo. Přesto cítil, že něco není v pořádku. Jindy by se na to snažil upozornit, ale dnes na něho dolehla únava.

Rychle sklouznul do stínů domů. Předpokládal, že na této straně vesnice bude méně zvědavých očí.

Konečně dorazil do stodoly, kde se měl – jako už tolikrát před tím – sejít s Natanou. Seno příjemně vonělo a tiše šustilo pod nohama. Odložil dýku na seno, opřel se o trám a čekal.

 

A čekal dlouho.

 

Jeho nervozita stoupala hlavně proto, že pořád slyšel kroky. Dokonce měl pocit, že nedaleko stodoly prošla větší skupina lidí. Opatrně nakouknul ven, ale v blízkosti nikoho nespatřil.

Když se jeho pohár trpělivosti začal plnit až po okraj, přiběhla Natana celá udýchaná.

Malanius ji chtěl vzít do náruče a políbit. Ona se mu však vysmekla.

 

     ,, Musíš odejít, Malanie. Rychle! Něco se ve vesnici děje. Můj otec…vrať se rychle do pevnosti. Tam SNAD budete v bezpečí.“

 

Malanius jejímu chování nerozuměl.

 

     ,, Co se děje? Co chystá tvůj otec. Co se stalo?!“

 

Jakmile to dořekl, někdo otevřel vrata a několik postav se vrhlo na mladý pár. Malanius se nedokázal vzpamatovat. Úder do obličeje a do břicha ho donutil nemyslet na odpor. Malania i Natanu spoutali a do úst jim vložili roubíky.

 

     ,, Přivažte ji k tomu trámu, ať neudělá nějakou blbost“, přikázal silný hlas.

,, Nemusíme losovat, koho obětujeme bohům. Oběť přišla sama. Tohle jsi mě Natano neměla dělat. Začít si s vojákem. S rouhačem, který se klaní cizímu božstvu.“

 

Malanius už věděl, komu patří ten hlas. Ocerin. Také mu přišlo na mysl, že je sem Natana dovedla. To však vypustil z hlavy a na další úvahu se nezmohl. Rána do hlavy ho na nějakou dobu uspala.

 

Průzkumníka probraly až facky na tvář.

 

     ,, Vstávej zdechlino…nebudeme tě nosit!“

 

Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Pod svahem ležela vesnice. Dva muži mu surově pomohli na nohy, protože ruce měl svázané za zády.

 

     ,, Jdeme zdechlino!“ A jestli se o něco pokusíš“, zamával mu sedlák před očima ručně vyrobeným nožem, ,, upustím ti trochu života!“

 

Přivedli ho do samotného cípu louky mezi tvrzí a Komárovem. Na kraji stál starý kamenný obětní oltář. Byl pokrytý břečťanem. V širokém kruhu kdysi na zemi ležely kamenné desky. Mnoho se jich za ta léta odvezlo na stavbu základů vesnických chalup. Dnes ležely desky už jenom kolem oltáře. Malanius si také všimnul kamenných mohyl mezi stromy. Dříve muselo být obětiště honosné, napadlo ho. Když ho dva silní vesničani přivedli před oltář a podrazili mu nohy, tak se začal v tichosti modlit.

 

         Vesničani přivázali Natanu k dřevěné vzpěře tak silně, že měla pocit, že jí odumřou končetiny. Ani roubík v ústech se nedal povolit. Všimla si odložené dýky, kterou Malanius položil do sena i s řemenem, ale protože se nemohla pohnout, vzdala se veškeré naděje. Natana myslela na otce. Ty řeči o čarodějkách a lesních běsech, které uctívali jejich předkové…určitě se je pokusí vyvolat a Malania nabídnou jako oběť.

 

Najednou vrzla vrata a do stodoly vešla Sigrid. Spěchala.

 

     ,, Musíš rychle běžet do pevnosti“, hovořila udýchaně, uvolňujíc při tom Nataně pouta, ,, a zburcovat posádku. Tvůj otec se s ostatními snaží probudit Lesní čarodějky. Jdou k jejich obětišti v pravém cípu louky nad vesnicí. Víš přece, kde to je.“

 

Natana měla na jazyku mnoho otázek. Všechny však zapudila a vyběhla z vesnice zadní branou. Komárov se ponořil do ticha. Do ticha před bouří.

 

         Ocerin stál v čele shromáždění. Malanius klečel vedle něj s novou modřinou pod okem.

 

     ,, Bohové lesa“, zaburácel Ocerinův hlas. ,, Bohové země. Mocné Lesní čarodějky, vyslyšte nás. Prosíme vás o pomoc. Přijďte a ukažte se. Bohové našich předků…zjevte se nám. Přinášíme vám dar. Oběť na usmířenou.“

 

Malanius věděl, že on je ta oběť. Nečekal žádný zázrak.

 

     ,, Zapověděli jsme vás“, pokračoval Ocerin, ,, ale nyní přicházíme pokorně žádat o pomoc. Bohové lesa, bohové země, zjevte se nám.“

 

         Natana doběhla k pevnosti. Celou cestu utíkala. Mezi stromy se vznášel hlas jejího otce, který volal Lesní božstva.

Celá uřícená a zadýchaná zůstala stát u brány. Stráže na ni dvakrát volaly, ale musela se nejdřív vydýchat.

 

     ,, Malanius je v nebezpečí“, vyhrkla.

 

     ,, Co? Malanius?“, nad cimbuří se naklonil Osmar. ,, V jakém?“

 

     ,, Vesničané chtějí provést obřad, kterým by povolali prastará Lesní božstva – čarodějky – které před staletími chránily naši vesnici.“

 

     ,, Do prdele“, zaklel Osmar, ,, Bildon měl pravdu. Kde je Malanius.?“

 

     ,, Chtějí ho obětovat.“

 

     ,, Sakra.“

 

     ,, Osmare“, zavolal na něj Bildon od ohniště. ,, Rychle mu běž na pomoc. Musíte ho zachránit.“

 

Osmar se otočil na Natanu. ,, Zavedeš nás k tomu obětišti?“

 

     ,, Ano, zavedu, jenom už konečně pojďte. Vždyť ho zabijí.“

 

Osmar tedy svolal muže. Nebylo jich mnoho. Bildon slíbil, že povolá přízraky.

V tom se ozvalo tlumené zadunění a nad stromy se vznesla rudá záře. Vypadalo to, jako kdyby začal hořet temný oheň.

 

         Nejprve vesničani uslyšeli zadunění. Potom se z lesa vyvalila rudá mlha a zahalila okolí. Malanius čekal, kdy mu podřežou hrdlo. Ocerin i s ostatními však ustoupil několik kroků dozadu. Z mlhy se najednou vynořily postavy žen. Měly černé šaty i obličeje. Jenom jejich oči rudě zářily. Postupně mlha prořídla a odhalila další postavy. Už tak vystrašení sedláci zjistili, že jsou obstoupeni dalším lesními démony. Bytosti připomínaly starce na sklonku svého života. Propadlé oční důlky a hlavy bez vlasů tomu jenom nasvědčovaly. Každý však v ruce držel podivně zakřivené čepele, různé druhy podivných seker nebo zvláštních sukovic. Čarodějky stály před Ocerinem a klečícím Malaniem.

Ocerin se hluboce uklonil.

 

     ,, Kdo nás povolal do tohoto světa bez krve prolité na našem oltáři?“, zeptala se starší čarodějka záhrobním hlasem.

 

     ,, Vesničané Komárova, jejichž předkové vás měli ve velké úctě“, hovořil Ocerin. ,, Oběť jsme vám chtěli předat osobně.“

 

     ,, Proč bychom se o vás měli zajímat“, řekla druhá žena. ,, Tolik let jste nám neobětovali! Zanevřeli jste na nás! A nyní jste nás přišli prosit o pomoc? Proč?!“

 

Ocerin přešlápnul z nohy na nohu.

 

     ,, Vojáci, kteří sídlí ve zdejší pevnosti, mají za úkol střežit toto území. Mnozí z nich však pohrdají existencí našich božstev a sami se klaní dřevěnému kříži, který visí na stěně. Nechceme jejich víru ani pomoc. Chceme, aby nás chránily stará lesní božstva. Tak jako naše předky.“

 

     ,, Jedna oběť je málo“, řekla první – starší – čarodějka.

 

     ,, Vojáků je mnoho. Můžete si vzít, koho chcete.“

 

Čarodějka přistoupila k Malaniovi a jemně ho pohladila po tváři. Potom zvedla jeho hlavu a podívala se mu do očí. Cítila skleslost a vyčerpání. Ne. Nemá v sobě tu dostatečnou sílu, kterou nyní potřebuji.

Žena upustila Malaniovu hlavu a přistoupila k Ocerinovi.

 

     ,, Ano. Můžeme si vzít, koho chceme.“

 

Kovář ucítil dlaň na svém rameni. Zprvu si myslel, že ho chce políbit. Místo toho se mu však zahryzla do krku. Ocerin strnul a zblednul. Vesničané se zmohli jenom na to, aby vytřeštili oči. Z lesa se ozvalo pískání a na oblohu se vzneslo tisíc netopýrů. Mezi hučením křídel Malanius však zaslechl i jiný zvuk. Z lesa se vyřítila posádka pevnosti. Teprve teď sedláky napadlo utíkat.

 

     ,, Nachlemtejte se jejich krve!“, zakřičela mladší čarodějka.

 

Započal boj. Sedláci se bránili velice toporně, i když zkušenosti jim vojáci předali. Mrtvým nebo raněným vesničanů se démoni zakousli do tepen a snažili se vysát co možná nejvíce krve, aby získali sílu. Osmar s vojáky jim ale příliš mnoho času nedali. Zaútočili tvrdě a rychle.

Malanius se také konečně vzpamatoval a uhnul před úzkou čepelí mladší čarodějky. S rukama za zády to šlo velmi obtížně. Při jednom výpadu se kolem ní otočil a skopnul ji na zem. Poté prokličkoval mezi bojujícími a zmizel v lese.

Smrtelně ranění démoni se rozpadli na černý prach. Osmar rozetnul mečem vrásčitou hlavu a démona srazil k zemi.

 

     ,, Do prdele. Proč už tady nejsou ty přízraky, co nám slíbil Bildon“, zakřičel Zerin a pustil se do dalšího démona.

 

Starší čarodějka už dávno vysála z Ocerina krev a jeho seschlou tělesnou schránku odhodila stranou. Mladému gileadskému rekrutovi – jehož jméno se nezachovalo – vytrhla z břicha střeva a opět se mu zakousla do tepny.

Zerin právě hrotem kopí urazil dalšímu démonovi temeno hlavy, když spatřil stojící čarodějku zády k němu. Probodnul jiného běsa, který se rozpadnul na prach a napřáhnul se k ráně. Když však bodnul, čarodějka se roztrhala na malé černé části, z kterých se stali netopýři. Hrot projel jenom gileadským rekrutem, kterého právě čarodějka usmrtila.

Netopýři začali dorážet na útočníky. Větší část však vzlétla nad stromy a zamířila k vesnici.

 

Několika vyděšeným vesničanům se podařilo z obětiště utéct. Jejich druhové, kteří zůstali hlídat u brány, jim otevřeli. Podivný lomoz a hluk boje probudil Halmara, žoldáky, piráty i nic netušící obyvatele Komárova. Halmar hulákal, co mu jen plíce stačily.

Když se ozvalo pískání a vlna křídel protnula vzduch, začal křičet, ať se všichni schovají do domů.

Hustý chuchvalec netopýrů se začal točit kousek nad zemí. Z následného víru vykročila čarodějka a spokojeně se usmála.

 

         Bildon se s vypětím všech sil dostal na hradby. Spolu s hlídkou a Peitarem, kterého Osmar nevzal na přepad, pozorovali děsivé dění na obloze. Ta chvíle přišla. Ten den, kdy zemře. Bildon narovnal shrbená záda a zvolal:

 

     ,, Je čas. Volám vás podruhé. Povstaňte a zažeňte běsy zpátky do temnot. Můj život, váš pokoj.“

 

Chvíli se nic nedělo. Potom vojáky na hradbě ovanul slabý větřík. Před Bildonem se zjevil šedivý přízrak ženy. Políbila ho. Bildon se usmál a vydechl.

Pustil se cimbuří a nebýt vojáků, spadnul by z hradby.

 

Lesem se začaly míhat mlhavé stíny.

 

         Osmar vykryl další ránu čarodějčinou čepelí. Pohybovala se velmi ladně a hbitě. Uhýbat a uskakovat jí nedělalo žádný problém. Osmarovy paže začaly pociťovat únavu. I Zerinovy výpady ochably. Zlomené kopí musel odhodit a vytáhnout meč. Když se mu předpisově podařilo useknout dalšímu démonu hlavu, zaslechl podivné štěkání. Otočil se k oltáři a spatřil mohutné psy. Sotva se Zerin vzpamatoval, pes se odrazil a skočil. Ve vzduchu ho však smetla šedivá mlhavá postava. Další pes zpomalil, ale i toho zahalil šedivý stín.

Přízraky mrtvých duší se vynořily ze tmy a pohltily vyvolané běsy. Ti se rozpadali na černý prach. Mladou čarodějku přízraky rozcupovaly na kusy.

Osmar, Zerin, prořídlá posádka pevnosti a těch několik vyděšených vesničanů zvedlo oči k vesnici. Tam krvavé divadlo stále pokračovalo.

 

         Obloha nad Komárovem se černala. Netopýři prolétali mezi domy a strhávali každého, kdo se včas neschoval. Mnoho hlídek, uspaných vesnickým nápojem, se probralo až ve chvíli, kdy jim netopýři začali drásat tvář. Čarodějka odhodila již několikátou lidskou schránku bez duše a krve. Načerpala tolik potřebné síly, aby dokázala rozmetat vesnici sama. Avšak pocítila neviditelný magický odpor. Cítila, jako kdyby jí do břicha vrazili rezavý nůž a pomalu jím otáčeli. Potom pohlédla k obloze. Spatřila modré přízraky, které se vrhly do změti netopýřích těl.

 

Z oblohy se sypal prach a popel, který pokryl celé okolí Komárova. Čarodějka nečekala takový silný magický útok.

Ochromil ji.

Netopýři začali zmateně poletovat. Žena se zastavila a soustředěně začala odříkávat zaklínadlo, aby netopýry opět ovládla. Tohoto zaváhání okamžitě využily přízraky. Vrhly se na ni a počali ji trhat. Černo-šedá změť se vznesla k obloze. Zamířila zpět k obětišti. Přízraky ji odnesly zpět do míst, odkud démoni vyšli na zem. Po dopadu se ozvala dunivá rána a země se zatřásla. Prach se usadil a Komárov se znova propadnul do klidné noci, která jako by si nevšímala předešlého dění.

 

Osmarova skupina třídila mrtvé a raněné. Raněných moc nezůstalo. Nejvíce to odnesli vesničani. Z dvaceti členné skupiny, která se vydala na obětiště, jich přežilo méně než deset a to nepočítali sedláky, kteří zůstali ve vesnici. Utrpěli i Halmarovi muži. Dvanáct pirátů a žoldáků bylo zabito čarodějkou či netopýry.

Osmar soptil na vesnici všechny kletby, které doposud znal. Zarazil ho až příchod Malania a Natany.

Když se Malanius konečně vymotal z běsnící vřavy, schoval se do lesa. Tam potkal Natanu, která také zůstala skryta. Když Osmar spatřil Malania, zhrozil se, jak je průzkumník dotlučený.

 

     ,, Jsem zbabělec“, bědoval Malanius. ,, Utekl jsem jako pes. Jsem sráč. Zasraný sráč.“

 

     ,, Přestaň, Malanie“, oslovila ho Natana.

 

     ,, Ano přestaň“, přidal se Osmar. Dobře si to ti hajzli vyčíhali. Nemůžeš se z toho vinit. Nebýt Bildona, kdo ví, jak by to dopadlo.“

 

     ,, Ano Bildon je hrdina…pravý hrdina. I Mytus je hrdina. Raději se nechal zabít, než aby utekl.“

 

     ,, Mrtvý toho moc nedokážeš. Ještě tady máme práci.“

 

         Vesničané, kteří se zamotali do vzpoury, toho museli hodně vysvětlovat. Ocerin zemřel, tak jako všichni důležití rozdmýchávači nepokojů. Malanius, Osmar, Halmar i Murod (který se také tu noc probral a řekl, že nehodlá někde ležet a odpočívat) se museli spolehnout na vyprávění sedláků, kteří byli, více či méně, donuceni na účasti nepokojů. Uvařili silné snové víno a potom ji rozdali hlídkám. Neměli v úmyslu je zabít, protože věřili, že se podvolí mocným bohům. Na Malania narazili spíše náhodou. Ocerin měl podezření, že Natana se schází s některým z průzkumníků. A tak ji nechal hlídat. Měli úspěch a tak nemuseli hledat jinou oběť.

 

         Pálení mrtvých se stalo nedílnou součástí života Komárova. Hlídky také hlásily, že na severu se celou noc linula záře.

 

     ,, To není dobré znamení“, utrousil Murod, když hleděli s Halmarem na tmavý dým, stoupající v dálce nad lesy.

 

     ,, Jako kdyby se poslední dobou nějaké ukázalo“, dodal Halmar.

        

 Konec osmého dílu

        

 

        

 

        

 

 

        

 

 

 

Sdílet

Komentáře

Michal Martinka (Sokolík) Pokud se vám nechce číst z monitoru - mám tu pro vás knižní vydání. Zhruba do dvou měsíců bude tady :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz