Díl sedmý - Hraniční les

DÍL SEDMÝ

 

Hraniční les

 

 

         Jezdci minuli rozbořenou věž. Potom les prořídnul a Mytus odbočil doleva. Nejprve jeli hustým křovím, následně minuli stoleté duby, které ohlašovaly začátek Hraničního lesa a vjeli na mýtinu. Nemohla být větší než náves Komárova. V pravém půlkruhu mýtinu obrůstaly husté keře, nalevo stály mohutné smrkové stromy. Okraj Hraničního lesa.

 

     ,, Pěkné místo na smrt“, zatrpkle řekl Malanius.

 

Nedává mi vůbec žádnou naději. Ani sobě, pomyslel si Mytus.

 

Když jezdci začali sesedat, mezi stromy na protější straně prasklo několik větví. Koně nervózně zafrkaly. Mytus podal vak s krystaly Siledasovi a trochu poodešel.

 

     ,, Generále“, zavolal, ,, přijal jsem tvoji výzvu a jsem tady. Předstup, ať zkřížíme svoje meče a rozhodneme o našem osudu.“

 

Stín mezi stromy získal podobu a tvar. Generál Artax vkročil na mýtinu. Neměl na sobě žádnou zbroj. Ač nefoukal vítr, jeho plášť a dlouhé rukávy se třepetaly. Pod černou kapucí se vlnila temná hmota. Artax obličej neměl.

 

Soupeři se potkali uprostřed a zůstali stát kousek od sebe.

 

     ,, Můj doprovod“, pokynul Mytus hlavou. Siledas stál u koní, ostatní opodál.

 

     ,, Dohodli jsme se tak“, odvětil klidně Artax.

 

     ,, Tvoje zbraň generále?“

 

     ,, Vskutku. Skoro jsem zapomněl.“

 

 

Černý natáhnul ruku. Nad jeho dlaní se objevil černý chuchvalec prachu, který se začal protahovat. Když se ztratil, generál v ruce držel velký meč černější než noc. Mytus okamžitě vytáhnul svoji zbraň a vykryl první ránu. Poté následovaly čtyři kryty jako z učebnice šermu.

 

     ,, Vskutku dobrý šermíř“, prohodil generál a znovu zaútočil. Tentokrát rychleji.

 

Mytus meč tvrdě odrážel. Následně využil chvíle, kdy se černý napřahoval k ráně, udělal svoji oblíbenou otočku a přeseknul generála v pase. Avšak vteřinu před tím, než se meč vůbec dotknul těla, Artax ztratil tvar a čepel rozpůlila černě se vlnící kouř. Mytus dal do rány všechnu sílu a jakmile promáchnul, musel udělat krok navíc, aby se vůbec udržel na nohách. Zůstal otočený na svoje muže, když se před ním zjevil Artax a kopnul ho do hrudi. Velitel tvrdě dopadnul a helmou praštil o zem.

 

     ,, Ty lidský červe, já si přišel pro tvoji duši.“

 

Černý se otočil na gileadské a zarazil svůj meč do země. Všechno se zatřáslo a ozvala se mohutná exploze. Do stojících vojáku jako kdyby narazil kámen z katapultu. Náraz je odnesl o velký kus dál, než stáli a nemilosrdně s nimi praštil o zem, která jako kdyby ještě ztvrdla. Do koní narazil jenom vzduch. Ale i to stačilo, aby se splašily a vyděšeně utekly. Jeden si zlomil obě nohy a druhý ošklivě narazil do stromu.

 

Malanius si železnou rukavicí přejel po tváři. Viděl, že se před ním něco pohybuje. Když se mu konečně rozmazaný zrak zostřil, spatřil jak se na ně ženou posluhovači Arcipána.

 

     ,, Já to říkal“, dodal Malanius.

 

Do zvedajícího se Asirise, který dopadnul vlevo od Malaniuse, se zabodlo kopí. Asiris vyprsknul krev a zůstal nehybně ležet. Otřesený Malanius stačil uhnout před velkou sekerou mířící na jeho hlavu, vytáhnul dýku a bodnul posluhovače do krku. Vystříkla krev. Průzkumník vytáhnul dýku, zvednul se a hodil ji nazdařbůh do útočících nepřátel.

Dorian s sebou nesl velký legionářský štít. Ještě v pokleku udeřil štítem do posluhovačova kolena a zlomil ho. Posluhovač zakřičel a skácel se k zemi. Dorian mu štítem urazil hlavu. Siledas, který zůstal u koní a schoval se před explozí za strom, dorazil ke svým druhům. Jednoho posluhovače sekl přes hruď a druhého probodnul skrz na skrz. Potom usekl ruku dalšímu, který chtěl probodnout Grena a rozběhl se mezi stromy za dalším. Po velkém Dorianově štítu se svezlo kopí. Dorian chtěl útočníka probodnout, ale jeho protivníka usmrtil Torianův meč.

Malanius pohlédnul na hustá křoviska. Každou chvíli čekal, že se na ně sesype salva šípů. Přes všechno jeho očekávání se tak nestalo. Pohlédnul na mrtvého Asirise a rozběhnul se s ostatními za Dorianem, který vběhnul do lesa.

 

Posluhovač kličkoval mezi stromy a začal sbíhat po mírném svahu. Za sebou slyšel zrychlený dech. Když otočil hlavu, v domnění, že se vzdaluje, se mu před očima mihlo ostří. Hlava se oddělila od trupu a proud krve z krční tepny ocákal poblíž stojící stromy. Bezhlavé tělo padlo před vchod do podzemní šachty. Dva hlídající posluhovači, kteří na svého druha čekali, uskočili před padajícím tělem. Chtěli vběhnout do šachty. Siledas však prvního srazil k zemi. Druhému usekl ruku s loučí a zatnul mu ostří mezi krk a rameno. Mezitím doběhnul Dorian a skopl prvního, který se začal zvedat. Hrot meče mu přitisknul ke krku.

 

     ,, Počkej, Doriane, třeba nám něco řekne“, zastavil ho Siledas.

     ,, Na to nespoléhej Siledasi“, odvětil Dorian.

Ležící uctívač s otiskem boty na tváři prskal nadávky v nesrozumitelné řeči směrem k vojákům. Poté se mu do hrudi zabodl meč, uctívač ztichl a jeho rudé oči pohasly.

Malanius vytáhnul ostří z těla.

 

     ,, Nikdo z vás mi nevěřil, že je to past. Asiris je mrtvý a Mytus taky.“

 

     ,, Velitele nezabili“, namítnul Gren, ,, odtáhli ho do lesa. Viděl jsem to“

 

     ,, V tom případě ho odtáhli sem“, ukázal na vchod Siledas. ,, Jinak by to tady přece nehlídali.“

 

     ,, Tak dost řečí, jdeme“, pobídnul všechny Dorian.

 

     ,, Počkej, kam chceš jít?“, Malanius se nechápavě podíval na Doriana.

 

     ,, Přece musíme zachránit velitele. Co je to za otázku, Malanie.“

 

     ,, Ale z té šachty nikdo nevyleze živý.“

 

     ,, To ho tam chceš nechat?“, přidal se k Dorianovi Siledas.

 

     ,, Všechno je to past.“

 

     ,, Tak tam umřeme“, ukázal na vchod Dorian, ,, ale já si nebudu vyčítat, že jsem se o jeho záchranu alespoň nepokusil. Klidně tady zůstaň Malanie. Ostatní za mnou.“

 

Malaniovi se chtělo říct – Kdo ti dal právo velení!! – ale včas se zarazil. Nemohl říct, že v očích ostatních neviděl strach. Vchod do podzemí, vyztužený trouchnivými trámy, mu připomínal tlamu tvora z bájných legend. Vchod do pekla, z kterého není návratu.

 

     ,, Sbohem světlo“, rozhlédnul se po lese. ,, Sbohem Natano“, dodal a vstoupil do temné šachty. Musel přidat, aby dostihnul skupinu.

 

     ,, Přece vás nenechám zemřít samotné“, řekl do ticha.

 

     ,, Pssst“, syknul Dorian. Se svým štítem a loučí, která při dopadu na zem naštěstí nezhasla, šel první.

Těsně za ním kráčel se štítem Gren.

 

         Čerstvý vzduch zmizel. Na mnoha místech stěny pokrývala silná vrstva plísně. Ozvěna k nim přinášela kapání vody. Občas minuli protrženou pavučinu. Směr tedy měli dobrý.

 

V jednom místě stála voda. Stěny se neustálým vlhkem sesunuly, takže museli projít po jednom.

 

 

Dorian si všimnul rozhrabané hlíny. Zastavil se před zatáčkou, otočil se a zvednul louč výš, aby i ostatní viděli na cestu. Potom se ozvaly dva tiché zvuky. Dorian otočil hlavu zpátky do tmavé chodby. Ze tmy najednou vylétlo kopí a zavrtalo se mu do obličeje. Podlomily se mu kolena a voják padnul obličejem do mokré půdy. Gren, který stál vedle Doriana, si dlouhého kopí všimnul a štítem změnil jeho směr. To se zabodlo do stěny a průzkumník ho štítem zlomil. Uctívač s druhým kopím bodnul proti Siledasovi. Ten zbraň odrazil a bodnul uctívače do břicha. Gren druhého uctívače zneškodnil stejně. Siledas okamžitě zvednul louč a všichni zůstali nehnutě stát, připraveni na výpad.

 

     ,, Ještě pár takových výpadů a je po nás“, promluvil potichu Gren.

 

Malanius měl na jazyku palčivou poznámku, ale spolknul ji, prodral se dopředu a vzal Siledasovi louč. V tom se odněkud zepředu ozvalo krátké zadunění. Vojáci ucítili pod nohama zachvění. Ze stropu na ně padla hlína a vzpěry žalostně zavrzaly.

 

     ,, Torane, vezmi si Dorianův štít“, řekl Malanius, ,, a prohledejte mrtvoly, jestli u nich nenajdete nějakou louč. Malanius trochu popošel dopředu, nepřestávajíc sledovat chodbu před sebou.

 

     ,, Nemají u sebe nic.“

 

Malanius před sebe nastavil meč a vykročil. Vedle něj kráčel Toran, za ním Gren a Siledas.

 

Chodba zatočila doprava a začala klesat. Vzduch ztěžkl a začalo se jim i hůř dýchat. Pod nohama rozvířili čerstvě padlý prach. Když se štola dala opět do roviny, chodba se zvětšila. Malanius si všimnul, že jeden trám je divně nakloněn. Udělal ještě několik nejistých kroků. Blikající oheň louče posvítil na zával. Podle toho prachu všude kolem počítal, že čerstvý.

 

     ,, To snad není pravda“, sklopil hlavu Gren.

 

Malanius posvítil na stěny a strop.

 

 

     ,, Ta chodba je tady vytesaná ve skále.“

 

     ,, A šli vůbec tudy?“

 

     ,, Na žádnou jinou chodbu jsme přece nenarazili“, řekl Malanius. ,, Musíme si udělat průchod. Máte někdo vodu?“

 

Gren i Toran měli plné čutory. Dali se tedy do práce. Dva odstraňovali kameny, v pravém horním rohu se jim zdály menší, jeden svítil a čtvrtý sledoval chodbu za nimi.

Když se Toranovi a Siledasovi podařilo vytáhnout oblý kámen ze závalu, z druhé strany se ozvalo nepříjemné pištění. Louč hořela s posledních sil. Natolik to však stačilo, aby vojáci spatřili, jak se z díry začínají rojit velké šedé krysy. Siledas se Toranem okamžitě chopili meče a počali sekat. Hned na to se přidal i Malanius a Gren. Za chvíli byly krysy všude. Lezly po nich, kousaly je a odporně pištěly. Sekající a dupající vojáci křičeli marně.

Malanius upustil už jenom doutnající dřevo i meč a strhával ze sebe šedé odporné potvory. Házel je kolem sebe. Jedna přistála v Siledasově obličeji. Voják padnul na zem a z vaku se vysypaly zářící krystaly. Zablesklo se. Krysy přestaly útočit a začaly vyděšeně prchat. Všechny se chtěly vsoukat do díry po kameni. Lezly jedna přes druhou. Nechutně zmateného hemžení vojáci využili. Začali do propletených těl sekat jako o život. Když konečně přestali, vypadali, jako kdyby přišli z jatek. Všude se válely cáry masa s chlupy. Krev byla všude. A o krysím smradu nemluvě. Malanius uchopil jeden zářící kámen a zvednul ho do výšky.

 

     ,, Musíme pokračovat.“

 

     ,, Přes ty sračky?“

 

     ,, Volil bych jakoukoliv druhou možnost, kdyby se naskytla.“

 

Zbylé zářící kameny schovali zpět do vaku.

 

         Konečně udělali prostor, aby se jím mohl člověk protáhnout. Malanius tam nejprve hodil krystal. Chodba pokračovala dál. Když se na druhou stranu dostali všichni, chodba se dělila na dvě. Vydali se tou, kde spatřili krysí stopy.

 

     ,, Kdyby udělali zával tady, byli bychom v prdeli“, ohodnotil situaci Siledas.

 

Chodby se změnily. Měly obloukovité stropy a byly obloženy tmavým kamenem. I vzduch se zlepšil. Ale všudy přítomnou plíseň cítili pořád. Vojáci si také všimli malých děr u země. A když z jedné vykoukla zvědavá krysa, měli jasno.

 

Najednou k nim dolehl hlas. Tedy… spíše ozvěna hlasu. Opatrně pokračovali dál. Malanius schoval zářící kámen do dlaně. Vojáci se nejprve lekli. Potom se však zadívali před sebe. A uviděli komíhající se odraz hořícího ohně a znova uslyšeli hlas. Ženský hlas. Zvláštně chraplavý, nepřirozený a zlý. Malanius schoval kámen do své brašny. Sevřel rukojeť meče a vykročil po kamenné chodbě. Snažil se našlapovat co možná nejtišeji.

 

     ,, Táhni do pekla.“

 

Malanius poznal, že je to Mytusův hlas.

 

     ,, Nikdy nás neporazíš. Ááááá.

 

Ženský hlas mumlal nesrozumitelná slova.

 

Malanius se rozběhnul. Spatřil vchod a hlídku. Hlídkující voják, v černé ocelové zbroji, se otočil. Malanius do něj vrazil. Černý ztratil rovnováhu a padl na zem. Průzkumníkův meč probodl krk. Z rány vytryskla černá krev. Ze vchodu se vyřítili další gileadští.

Temný generál pustil Mytusovu hlavu a nechal ho spadnout na zem. Malanius usekl dalšímu černému nohu, těsně pod ocelovým chráničem na koleno, a zaútočil na generála. Když však bodnul, generál se rozplynul, a objevil se na druhé straně místnosti u dalšího vchodu, kde zmizel. Místnost měla podivný strop z provazů a kostí. Na stěnách hořely louče.

Malanius přiběhnul k Mytusovi a zatřásl s ním. Nic. Z druhého vchodu náhle vyběhli další strážní. Malanius se tedy chopil meče.

Siledase, který srazil k zemi útočící hlídku, něco škráblo do ramene. Když se otočil, spatřil snědou ženu, oblečenou v podivné zatuchlé pytlovině. Jednu ruku měla normální, ale na druhé jí rostl jeden dlouhý zahnutý dráp. Žena se nepříjemně zašklebila. Nestačila však udělat nic jiného. Siledas jí usekl ruku s drápem a potom i hlavu. Když žena padla na zem, Siledas si všimnul, že se Mytus zvedá. V ruce držel meč jednoho ze strážných. Voják chtěl radostí vykřiknout, ale jeho úsměv ztuhl na rtech. Mytus se napřáhnul a rozsekl Grenovi hlavu. Potom vběhl do druhého vchodu. Siledasovi se zatočila hlava.

Poslední černý se skácel do kaluže vlastní krve.

 

     ,, Co to mělo znamenat!“, rozhořčeně zakřičel Malanius. ,, Co se to s ním stalo!“

 

     ,, Já myslím“, odvětil Siledas, ,, že ho temný zaklel.“

 

     ,, Co je ti, Siledasi“, chytil ho pod paží Malanius.

 

     ,, Ta ženská mě něčím….“, položil si ruku na poškrábanou paži. ,, Nech to být Malanie. Pojďme. Třeba se tudy dostaneme ven.“

 

Siledas se vymanil z Malaniova sevření, vytáhnul louč ze železného držáku a vydal se do dalšího tunelu. Tudy utíkal i Mytus, napadlo ho. Z celé skupiny zůstali už jenom tři průzkumníci. Cesta začala stoupat. V čele kráčející Siledas se s vypětím všech sil dostal až k dalšímu, kameny obloženému vchodu. Před ním se objevila široká chodba. Po krajích byly do skály vytesané výklenky a v nich stály kamenné sochy. Na konci viděli osvětlenou místnost.

         Siledas s námahou vykročil. Když procházel kolem první sochy, ozvalo se podivné křupání. Jako když se o sebe třou kameny. Socha zvedla svůj meč a udeřila. Hlava se roztříštila a její obsah prsknul na stěnu. Louč zůstala ležet na zemi. Slabě hořela.

 

     ,, Do prdele“, zaklel Malanius.

 

     ,, Ještě se můžeme vrátit“, podíval se na něj Toran. ,, Mytus je jedním z nich“.

 

     ,, Nemám chuť se vracet, Torane. Podívej. Není nemožné to projít. Ty sochy nejsou přímo proti sobě. Mezi výklenky je vždy mezera. A socha naproti svým mečem na tebe nedosáhne. Tak jako na tebe nemohou zaútočit dvě. Zkusím to. Pokud mě dostanou… utíkej zpátky.“

 

         Malanius se natlačil co možná nejvíc na levou stranu. První socha sekla. Malanius se sklonil a překulil se přes Siledasovo bezhlavé tělo. Uchopil vak s krystaly a hodil je přes rameno. To už se pohnula další socha. Rychle vytáhnul jeden zářící krystal a hodil ho dál do chodby, aby bylo vidět na cestu. Socha sekla. Malanius odrazil meč a přikrčil se k další stěně. Po chvíli se dostal až do osvětlené místnosti. Byla kulatá. Celá z kamene. Neměla žádný jiný východ. Na stěnách hořely louče a uprostřed místnosti stál kamenný kalich, který mohl sahat Malanovi do pasu. Otočil se a zavolal na Torana.

         Toran se podíval za sebe a vydal se do uličky smrti. Postupoval stejně jako Malanius. Dařilo se mu úspěšně vyhýbat ranám díky velkému Dorianově štítu.

 

     ,, Torane“, zavolal ne něj Malanius, ,, vezmi ten krystal.“

 

Toran přikývnul. Zasunul meč do pochvy, dal nad sebe štít a přiskočil ke krystalu. Štítem otřásla silná rána. Toran se pod nárazem ještě víc přikrčil k zemi. Jednal však rychle. Uchopil krystal a nastavil štít k další ráně. Náraz ho donutil couvnout dozadu. Když se otočil do vchodu – cíli své cesty – spatřil vyděšenou Malaniovu tvář. To bylo to poslední, co spatřil. Kamenná čepel uťala Toranovu hlavu. Tělo padlo na Malania a horká krev pokropila jeho obličej a tabart. Modro-černé barvy dávno zmizely pod nánosem špíny a krve. Krystal padl vedle těla. Malanius ho zvednul. Místností přejela vlna chladu. Když se průzkumník otočil, spatřil naproti sobě stát generála bez tváře.

 

     ,, Nevěřil jsem, že se někdo dostane až sem. S takovou mocí. Jsi opravdu…“

,, Co se stalo s velitelem, hajzle.“

 

,, Zdvořilost není…“ ,, Se zlem nevyjednávám. Kydy si strč do prdele. Kde je velitel?“

 

,, Stal se jedním z nás. Zůstala mu jenom podoba. Toho se dá využít, nemyslíš?“

 

Krystal, který po smrti Torana pohasnul, začal opět silně zářit.

 

     ,, Cítíš tu moc?“, řekl generál. ,, Po spojení s tou mojí… budu nezničitelný. Nečekal jsem, že zabiji dvě mouchy jednou ranou. Dej mi je!.“

 

Generál se rozplynul a poté se zjevil u Toranova bezhlavého těla. Malanius ustoupil a napřáhnul ruku s krystalem na černou postavu. Ta, jako kdyby se nahrbila a zavrčela. Průzkumník seknul, ale protnul jenom černý dým. Světlo začalo pulzovat a místnost se začala třást. Generál zuřivě zaútočil. Malanius odrážel ránu za ranou. Když se chystal k výpadu, zakopnul o Toranovu hlavu a padl na kameny. Krystaly se rozkutálely. Místnost zahalilo tolik světla, že Malanius skoro oslepl. Temný nelidsky zařval. Průzkumník se postavil na nohy a spatřil generála, jak se kroutí a zakrývá si tvář. Zřídlo. Já našel zřídlo moci, volal hlas v Malaniově hlavě. Už neváhal. Popadl jeden krystal, přiskočil k temnému a vrazil mu krystal do těla. Jako kdyby zabořil ruku do hustého těsta. Když ji vytáhnul a odběhl na druhý konec místnosti, generál už klečel na zemi. Údy se neforemně kroutily a tělo se zmenšovalo. Poté explodovalo. Malanius měl těch nárazů akorát dost a ošklivě zaklel. V tom kamenný kalich puknul a z podlahy vytrysklo modré světlo. Kameny ve stěnách začaly pukat a drolit se. Malaniovi se začala točit hlava. Poté celá místnost vybuchla.

 

 

Konec sedmého dílu