Láska jako ostrý meč

Láska jako ostrý meč

 

        

       Klapot kopyt se rozlehnul kamennou ulicí a odrážel se od šedivých kamenných domů. Jakmile to starý vozka uslyšel, prásknul bičem a pobídnul koně jak opratěmi, tak množstvím hrubých nadávek. Jedno kolo totiž zajelo do škvíry mezi kamennými kostkami a nechtělo se hnout, ani když se ho vozka snažil potlačit. A i když kůň zabral, vůz s velkým sudem vína, se ani nehnul. Kůň tento pokus už odsoudil a jenom zastříhal ušima. Najednou se klapot proměnil v dunění a do ulice vjeli jezdci. Vozka boj s kolem také vzdal a raději si stoupnul stranou, aby jezdcům udělal alespoň nějaké místo v zatarasené ulici.

         Jezdci zastavili. Vozka poznal rytíře královské gardy i prapor Gileadu. Statný muž v čele družiny s lesklou přilbou a vousatým obličejem pokynul muži.

     „Copak se ti přihodilo příteli?“

Vozka čekal všechno, ale toto oslovení a přívětivý tón v hlase ho překvapil.

     „Odpusť, pane, ale kolo zajelo mezi dlažební kostky a nechce se hnout.“

     „Je to těžký náklad? Co vezeš v tom velkém sudu?“

     „Víno, pane. Na trh. Pokud ale nepřijedu včas, nenajdu vhodné místo.“

Rytíř se usmál a sesedl z koně. Sundal přilbu a zavěsil ji na hrušku sedla. Poté pokynul dalším dvěma rytířům a s úsměvem poplácal vozku po rameni.

   „Chop se opratí, pane vozataji.“

Vozka pobídnul koně a vojáci zatlačili. Kolo vyjelo ze škvíry. Vozka ihned zastavil a uctivě poděkoval.

     „Říkáš, že jedeš na trh?“

     „Ano, pane. Na náměstí je Hospodářský trh a každý chce zapít dobrý obchod dobrým vínem. Schovám ti pohár, pane.“

     „Beru tě za slovo. I mí muži.“

Poté jezdci nasedli a pokračovali ulicí dál.

Poslední jezdec se zastavil u vozky.

     „Víš, kdo ti pomáhal tahat vůz z těch sraček? Pobočník králův, Lord Gabriel Denever.“

 

         Na jedné větší křižovatce, kde už se to konečně začalo hemžit lidmi, se Gabriel od skupiny oddělil.

     „Musím ještě vyřídit jednu neodkladnou záležitost.“

     „Záležitost?“ Usmál se jeden z jezdců. ,,Nemá ta záležitost dlouhé sukně, rty rudé jako krev a vlasy černé jako havraní peří a není už tři roky vdovou po ...“

„Nebuď prostořeký, Jonatane,“ skočil mu do řeči Gabriel, „sejdeme se v paláci. Buďte zdrávi.“

Gabriel zabočil vlevo a zmizel. Ostatní pokračovali rovně ke královskému hradu.

         Hraběnka Johana Navarov se před třemi lety stala vdovou. Její manžel Štefan zemřel na černý kašel, který v té době notně řádil. Někteří lidé tvrdili, že ho otrávila. Ale Gabriel tomu, tak jako mnozí jiní, nevěřil. Zůstala bydlet v domě po svém manželovi, který ji odkázal ve své poslední vůli. Ještě neměla ani třicet let a nápadníci se k ní jenom hrnuli. Všechny však odmítala. Jenom Gabrielovi dala šanci. Cítil k ní opravdovou lásku a dnes jí to chtěl říci do očí. Už čekal dlouho a následující výprava ho jenom pozdržela.

         Nejbližší cesta k jejímu domu vedla přes náměstí. Dnes však byla sobota a náměstí se hemžilo prodavači, kupci a především handlíři. Prodávali se zde koně, krávy, tažní voli, prasata, slepice a další a další zvířectvo. Gabriel pohlédnul na to množství lidí a sundal přilbu, kterou znova zavěsil na hrušku sedla. Potom sesedl, vzal koně za uzdu a vydal se přes náměstí. Pach zvířecího trusu, který ho udeřil do nosu, ještě když seděl na koni, vystřídala vůně pečených ryb, čerstvého chleba, ale i smůly a dřeva. Trhy jsou pro všechny obchodníky zlatý důl. A když se navíc jedná o tak bohaté město, jako je Lavendor, úspěch je zaručen. Když procházel kolem dvou starých manželů, kteří pletli koše, uslyšel za sebou volat své jméno.

     „Pane Gabrieli, jste to vy?“

Gabriel se otočil a překvapeně se usmál.

     „Ale ne. Koho to sem ty naleštěné boty nesou. Není to mladý Malanius?“

     „Vítejte, pane Gabrieli,“ pokynul hlavou Malanius a pevně stisknul nabízenou ruku.

     „Tak co, Malanie, zase proháníš dívčí sukně?“

     „Pane Gabrieli, co si to o mně myslíte?“

     „Já? Jenom to nejlepší.“

     „A co výprava? Slyšeli jsme, že dopadla velmi dobře“

     „Dá se říct, že ano. Tu odbojnou skupinu jsme našli a zadupali do země. Nevíš, Malanie, jestli je Mytus v paláci?“

     „Nemám tušení. Vašeho bratra jsem dneska ještě neviděl.“

     „Musím jít Malanie. Opatruj se. Však se ještě uvidíme.

Gabriel zatáhnul za uzdu a pokračoval v cestě. Po nějakém čase se zastavil a koupil několik jablek. Jedno hned rozpůlil a půlku dal svému koni.

     „Bucifale, Bucifale ty jeden koni pitomý, kdyby tebe nebylo.“

Kůň najednou pohodil hlavou a zastříhal ušima. Odněkud zepředu se ozval hluk. Potom Gabriel uslyšel ženský křik a volání o pomoc.

     „Pomoc! Chyťte ho! Zloděj! Ukradl moje peníze! Všechny moje peníze!“

Gabriel spatřil člověka prodírajícího se mezi lidmi, kteří se ho raději nepokoušeli zastavit, protože měl v ruce dýku a hluboko do tváře staženou tmavou kapuci.

Uzdu koně vrazil do ruky nějakému sedlákovi i s půlkou jablka.

     „Pohlídejte mi to, strejdo.“

Potom se propletl mezi dvěma vozy, na kterých se nacházelo nepřeberné množství zeleniny, a zamířil do nejbližší uličky mezi domy. Nacházel se totiž skoro na samotném okraji náměstí. Zloděj netušil, že ho někdo předběhnul a zabočil do téže uličky. Když se konečně podíval před sebe, spatřil koženou rukavici. Gabriel ho udeřil do obličeje takovou silou, že se zloděj sesypal jako pytel brambor, přičemž pustil dýku i naditý měšec s penězi. Gabriel vytáhnul meč a položil ostří čepele na zlodějův krk.

     „Být tebou, tak se nehýbám.“

Ze zlomeného nosu muži crčela krev.

Okamžitě se kolem nich utvořil zástup zvědavců, mezi nimiž se prodral muž tlustý jako káď.

     „Má moje peníze?“

Gabriel zvednul ze země honosný měšec a podal ho muži v bohatém sametovém obleku. Poté zasunul meč do pochvy.

     „Darebák jeden“, lamentoval muž.

     „Ničema! Uřízl mi řemínek tou svojí dýkou. Jak drzé a sprosté!“

Potom se zadíval na svého zachránce.

     „Odpusťte, pane. Jsem z toho ještě trochu vedle. Děkuji, nastotisíckrát děkuji. Jmenuji se Alfred Magg a říkají mi Medový nebo Včelí král. Komu dlužím své díky za záchranu svých úspor?“

Gabriel si sundal pravou rukavici.

     „Jsem rád, že Vás poznávám, pane Alfréde. Jmenuji se Gabriel Denever – toho času pobočník králův.“

    „Pobočník králův? Pobočník králův?“ Vyslovil muž, jako kdyby odříkal část modlitby. „Je mi ctí, Pane,“ dodal muž a uklonil se, až se Gabriel podivil, jak to s tak velkým břichem dokázal. Někteří z okolo stojících se uklonili též a jiní rovnou poklekli. Gabriel si rychle nasadil rukavici, neboť se blížila vojenská hlídka.

     „Vstaňte. Já přece nejsem král ani hlava církve,“ usmál se Gabriel.

Ti, kteří klečeli, si opět stoupli a ustoupili z cesty třem vojákům a dalším zvědavcům, mezi nimiž šel i Malanius. Kupec Alfréd vylíčil hlídce až příliš barvitě jako ho ten muž okradl a jak ho pan Gabriel zadržel. Vojáci tedy zloděje odvedli a Gabriel se vrátil zpět ke svému koni. Sedlákovi, který mu koně hlídal, vložil do dlaně zlaťák. Muž se zatvářil jako dítě, které dostalo hračku, a s mnoha díky odběhnul. Gabriel popadl uzdu a spěchal z náměstí pryč.

 

         Než dorazil až k domu hraběnky Navarov, musel projet její rozkvetlou zahradou. Mezi mladými stromy rostly úhledně seřazené různobarevné tulipány, růže, orchideje a jiné vzácné květy. Zahradníci a služebné se uctivě poklonili, když kolem nich projel na koni. Zastavil se před několika schody a seskočil z koně. Pacholek koně ihned odvedl a Gabriel vešel do domu. Uvědomil si, že má u boku meč, který chtěl původně nechat na koni. Do stáje se mu ale už vracet nechtělo. Vyběhnul točité schodiště, rukavice zastrčil za pásek a jemně zaklepal na dveře do hraběnčiných komnat. Hlas na druhé straně dveří ho vybídnul, ať jde dál. Gabriel tak učinil. Hraběnka na něj už čekala. Okna směřovala do zahrady, takže ho viděla přijíždět.

         Měla na sobě krásné bílé šaty se zlatým lemováním, vzadu velký límec a v černých vlasech čelenku. Její rudá ústa se usmála. Ale jinak než byl Gabriel zvyklý. Teď na to však nedbal. Pokleknul před hraběnkou a z vaku vytáhnul růži.

     „Slíbil jsem, že ti přinesu růži. A tento slib plním. K tvým nohám, že položím tento rudý květ. Rudý, jako tvoje ústa, má paní.“

Hraběnku to příliš nepřekvapilo. Opatrně uchopila květ. Gabriel stisknul její ruku svými dlaněmi a jemně ji políbil. Potom se postavil a zadíval se do jejích oříškových očí.

     „Miluji tě. Miluji tě celým svým srdcem. Čekal jsem dlouho, ale už nemůžu. Vím, že TY jsi ta pravá. Udělám pro tebe všechno. Zkrátka… jsem do tebe zamilovaný až po uši.“

Johana sklonila hlavu a pousmála se. Byl to však trpký úsměv.

     „Děkuji ti, Gabrieli,“ začala hraběnka. „Vážím si tvé upřímnosti. Každopádně jsem to tušila, že to bude něco podobného. Už dlouhou dobu to na tobě pozoruji, vidím to… cítím to… žena to pozná, když o ni má muž zájem. Moc si toho vážím. TEBE si vážím, Gabrieli. Známe se již dlouho a vím, co bys pro mě udělal. Jsi ochotný, obětavý, vstřícný… lidé tě tady v království mají rádi – a hlavně jsi vytrvalý, protože tak dlouho se o mě zajímat, i když jsem ti nedávala takřka žádnou odezvu, chtělo opravdu hodně energie a vytrvalosti. Ale když muž někoho, nebo něco chce, tak o to bojuje. A ty jsi bojoval – jako nikdo snad. O to víc si tě VÁŽÍM, Gabrieli. Ale musím ti říct, že tvé city nemohu opětovat. Mé srdce patří někomu jinému.“

Do Gabriela jako kdyby udeřil blesk. Připadalo mu to jako sen, z kterého se musí dřív nebo později probudit.

     ,,Já vím Gabrieli, že to pro tebe bude hořké zklamání, ale bohužel …láska si nevybírá….modlila jsem se, aby mi Bůh…“

     „Kdo?“, skočil jí do řeči Gabriel. „Kdo je to?“

     „ Já, Gabrieli,“ ozvalo se ode dveří.

Ten hlas znal, a když se podíval do Johaniných očí, spatřil slzy. Otočil se a spatřil u dveří stát jeho mladšího bratra Mytuse.

     „To kvůli němu?“ Otočil se Gabriel zpátky na hraběnku.

Mytus za sebou zavřel dveře a udělal několik kroků k bratrovi.

     „Odpusť, Gabrieli, ale přišlo to samo. Bránil jsem se, protože jsem věděl, že ji máš rád.“

     „Co ty víš o citech,“ zavrčel starší bratr.

     „Málo. Ale už vím co je to láska.“

Gabriel se znova otočil na hraběnku.

     „Kvůli němu mě opustíš?!“ zakřičel Gabriel.

Johana ho chytila za rameno, ale Gabriel její ruku strhnul. Jeho oči zvlhly. Mytus chtěl k Johaně přiskočit, ale bratr ho odstrčil a tasil meč.

     „To jsi neměl dělat Mytusi!“

     „Přestaň, Gabrieli, to není řešení.“

     „Prosím, Gabrieli, přestaň,“ vzlykala hraběnka a snažila se ho zadržet. On se jí však vysmeknul a shora sekl po Mytusově hlavě.

 

Mytus bleskově vytáhnul meč a ránu vykryl. Nyní byl Gabriel vděčný za to, že meč nenechal na koni. Všechno se kolem něj v šílené nenávisti rozmazalo. Zůstal jenom jeho protivník. Nikoliv bratr. Protivník. Neslyšel pláč hraběnky ani Mytusovy protesty.

Zaútočil tvrdě a bez všech pravidel. Mytus uskočil a odrazil výpad Gabrielova meče. Ten svůj meč stáhnul a vedl sek ze spodu na Mytusovo levé rameno. Mytus čepel zblokoval a nastavil ho tak, aby se na něj Gabriel nabodnul. Starší a zkušenější voják tento tah ale znal a při kroku dozadu čepel odrazil a okamžitě zaútočil. Oběma rukama praštil Mytuse do obličeje. Pomohl si též hruškou svého meče. Nekrytý Mytus stačil do rány vložit jenom levou ruku. Z nosu vystříkla trocha krve. Meč však nepustil a během pádu sekl Gabrielovi přes hruď. Na tunice se objevil šrám. Gabriel jenom vytřeštil oči, napřáhnul se a seknul. Mytus však před čepelé stačil uhnout, která z podlahy vyrazila několik drobných třísek, na pravém koleně se zvedl a z otočky zabodnul svůj meč do Gabrielova břicha.

Při tom se mu z hrdla vydral vítězný křik. Radost ho okamžitě opustila, když meč vytáhnul a z rány se začala valit krev. Oči bratrů se setkaly. Potom se Gabriel skácel na pravý bok a zůstal ležet na zádech s rukama na krvácející ráně.

     „Gabrieli, já nechtěl. Ježíši Kriste, já nechtěl.“

Hraběnka ihned přiběhla k ležícímu muži a klekla si vedle Mytuse.

     „Musím zavolat ranhojiče“, hlesla.

     „Ne,“ zasípal Gabriel. „Když Denever zasadí ránu… je vždy smrtelná,“ potom se rozkašlal a postříkal hraběnčiny bílé šaty krví.

Pod tělem se začala zvětšovat karmínová kaluž. Mytus se hořce rozplakal.

     „To ne, Gabrieli. Odpusť.“

     „Ne já tobě Mytusi. To vy mě odpusťte. To byla dobrá rána, bratře.“

Gabriel zvedl zkrvavenou ruku. Mytus ji uchopil a pevně stisknul. Druhou rukou pohladil hraběnku po červeném líci.

     „Tvé jméno je jako ozvěna v horách,“ řekl.

Poté Gabrielova ruka ztěžkla, padla na hruď a z úst mu vytekl úzký pramínek krve.

Gabriel Denever vydechl naposled. Domem se ozval žalostný křik.

 

                                         -----------------------

 

         Mytus Denever otevřel oči a posadil se na posteli. Ve dveřích jeho velitelské místnosti stál voják.

     „Jsi to ty Malanie?“

     „Ano. Stalo se něco?

     „Ne, ne nic. Co se tady děje?“

     „Je tady nějaký sedlák z Komárova. Blábolil něco o        Šakalech. Prý napadli salaš za lesem a roztrhali baču a jeho syny. Nějaký lovec je mu na stopě. Máme se k němu přidat.“

 

Konec

 

(Tento příběh navazuje na povídku Lovci Šakalů)

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz