Velká bouře – Kapitola Třetí

Velká bouře – Kapitola Třetí

 

         Chodby se mi zdály užší než před tím. Snad už jsme se dostali na konec, neboť útěk se zpomalil. Zajatcům ven pomáhali naši chlapi, když jsem uslyšel tupý zvuk. Hrozivě vypadající domorodec vytáhnul sekyru z hlavy uprchlíka a napřáhnul se. Moje ruka však byla rychlejší. Pistole zaburácela a já konečně vypadnul z chodby.

     ,, Ten kámen zpátky, rychle“, volal jsem na korzáry.

Domorodci se začali objevovat na schodišti. Naštěstí nemohli utíkat jinak než po jednom. Do pomalu zmenšujícího se otvoru neustále stříleli naši chlapi. Už když se zdálo, že je po všem a i otvor že je dost malý, objevila se tam ruka a hned i druhá. Dva osvobození přiskočili a začali do rukou bodat. Následovalo ještě několik ran, než deska zapadla úplně.

     ,, Do prdele, co to mělo znamenat?! Co to bylo za chlapy?!“, rozčíleně rozhodil rukama Vanoret.

     ,, Jsou to kanibalové z ostrova“, poprvé promluvil jeden z našich nových přátel. Ihned na něho upřeli zrak.

     ,, Po tom, co jsem viděl tam dole, mohu jenom souhlasit“, řekl Artur.

     ,, Chceme vám poděkovat, alespoň za nás tři“, pokračoval sklesle muž střední postavy. ,, Jmenuji se Joseph Titr, tohle je André de Casto“, ukázal na svého společníka s rudým šrámem na hlavě, ,, a tohle je Marko Garoman. Ten stál mezi námi.

Pokývali jsme hlavami.

     ,, To se mi přestává líbit. Začíná se to tu srát. Michaeli, pojď za mnou“, mávnul na mě Gorba.

     ,, Postarejte se o ně“, řekl jsem Arturovi.

Gorba mě zavedl na hradbu nad bránou a ukázal do divně osvětlené mlhy.

     ,, Tak čtvrt hodiny po tom, co jste vlezli do té chodby se dole, a já mám pocit že ve vesnici, ozvala střelba a muselo tam začít hořet. Ta záře. Nic jiného mi to nepřipadá,“

     ,, Do hajzlu, to snad ne. Počkali si, až se setmí“, opřel jsem se o kamennou hradbu.

     ,, Kdo? Myslíš, že to jsou ti z té chodby?

Jenom jsem zvednul ramena.

     ,, Co jsou vlastně zač? Ti co s vámi přišli?“

Ve zkratce jsem Gorbovi povyprávěl zážitky s podzemí.

     ,, Tak to je konec, sakra. Já jsem nechtěl z pevnosti pustit nikoho. Čert ví, co se tam stalo.“

     ,, Dobře jsi udělal, Gorbo. Tady máme přece jenom větší šanci. Zesil hlídky a přiložte do ohně.“

Já sešel schody a vešel do kasáren, které se takřka vylidnily. Vanoret pomalu obvazoval Andrému hlavu. Ten jen mlčel a civěl před sebe.

     ,, Váš společník je ještě ve stresu“, řekl jsem směrem k Josephovi, který právě jedl.

     ,, Nejsem ve stresu, do prdele“, ožil André, ,, Jenom mě sere, že se mi stalo tohle“, ukázal si na hlavu. ,, Nikomu se nic nestalo, jenom já, sakra.“

     ,, Ty můžeš být rád, že jsi vůbec přežil. Místo toho pyskování bys mohl raději poděkovat“, otočil se k Andrému Joseph.

     ,, To už jsi udělal, tak co.“

     ,, On je takový pořád. To si musíte zvyknout“, mávnul rukou Joseph.

     ,, A vy jste se sem dostali jak?“, sedl jsem si na postel.

Joseph polknul.

     ,, No. Jedna Portugalská loď hledala nějaké námořníky. Také na obranu, kdyby snad něco. Jednou večer nás zahalila mlha a držela se nás celou noc. Ráno se zvednul vítr a hnal nás přímo na ty špičaté….“

     ,, Popláááách“, ozvalo se z venku.

Rychle jsme všichni vyběhli na nádvoří. Stráž na hradbě ukazovala do tmy.

     ,, Někdo tam dole vystřelil. Bylo to blízko.“

     ,, Připravte se“, zakřičel jsem. ,, Doneste na hradbu pochodně, dřevo a hadry.

     ,, Připravte pušky a střelivo. Doneste to na hradby“, volal Gorba.

Zaburácel další výstřel. V mžiku jsem stál s Gorbou, Arturem, Vanoreten a našimi novými společníky na hradbě nad bránou.

     ,, Zapal jeden ten hadr a hoď ho dole.“

Joseph ho hodil kousek od brány. Mlha se v tom místě začala ztrácet. Během několika minut, kdy se vnitřek pevnosti podobal mraveništi, se pod bránou ozvaly hlasy.

     ,, Je tam někdo? Otevřete nám pro lásku Boží. Prosím.“

U dohasínající látky stál Janos Vanssar.

     ,, Pohyb, chlapi, to jsou naši. Otevřete ty vrata, ale pozor na ty druhé“, volal Gorba na hlídku u brány.

     ,, Počkejte, nezavírejte. Je nás tu víc“, ozvalo se pod námi.

Pod hradbou se rychle kmitli další. Kapitána Stanyslava podpíral Andreas s Wilfoggem.

     ,, Pozor, ti pancharti jsou za námi“, unaveně promluvil Andreas.

     ,, Kapitán je raněný, musíme ho ihned ošetřit“, řekl doktor, který jako poslední vklouznul přes bránu.

     ,, Nějací pološílení domorodci nás přepadli, chvíli po tom, co padla mlha“, odpovídal na otázky Janos.

     ,, A to je všechno? Kde je zbytek?“, zmateně kroutil hlavou Gorba.

     ,, Už nikdo. To že přežilo nás devět je zázrak. To snad ani nebylo…“

Janose přerušil dopad těla na zem. Z hrudi zabitému zlověstně trčel tmavý šíp. Za sekundu se ozvaly další pády těl.

     ,, Schovejte se za ty hradby, rychle“, máchl jsem rukou.

Nad sebou jsem slyšel svištění šípů. Chlapi se rozutekli a krčili se buď nahoře na hradbách nebo dole u zdí. Já se přitisknul k bráně. Za chvíli za mnou přiběhnul Artur.

     ,, To vypadá špatně Michaeli.“

Jakmile to dořekl, do vrat se mezi naše hlavy zabodnul šíp.

     ,, Nechtělo by to pásku přes oči?“, zažertoval Artur.

     ,, Hm. Tady určitě chcípneme. Na hradby.“

Naštěstí se nám to podařilo. Zaklekli jsme vedle Andrého a Josepha.

     ,, Co budeme dělat, do prdele“, zaklel Gorba krčící se vedle otvoru pro dělo.

     ,, Zapalte ty louče a hadry a hoďte je pod hradbu. Ale ne všechny. A řekněte jim to dál. Nevystrkujte hlavy“, křičel jsem z plných plic.

Šípy narážely do hradeb, nebo přeletěly a dopadly na nádvoří. Světla pojednou přibilo, když korzáři zapálili látky a začali je shazovat pod hradbu.

Ozval se výstřel a potom někdo zvolal.

     ,, Mám ho, dostal jsem ho.“

Já se malinko vyklonil a na osvětlené hradbě spatřil nějaké stíny.

     ,, Oni lezou po hradbách“, ozvalo se zoufale z druhé strany pevnosti, kde stály budovy. Mlha ustoupila a na hradbách se zřetelně rýsovaly postavy polonahých domorodců, mávajících svými sekyrami.

Najednou vedle mě zarachotil výstřel. Artur vypálil na domorodce, sklánějícího se přímo nade mnou.

     ,, Kdyby tě viděla tvoje máma, byla by asi dost smutná“

     ,, Cože? Já myslel, že ty si moje máma Arture.“

Na chvíli jsem se zvednul a pod hradbou uviděl opravu velké množství čekajících útočníků. Mnoho z nich mělo luky a střílelo na nás.

     ,, To nepřežijeme. Tomu nevěřím“, konstatoval vystrašený, ale stále připravený Joseph. ,, Děkuji vám, pane Michaeli, že jste nám alespoň o trochu prosloužil život. Tady to má alespoň nějaký smysl.“

     ,, Hovno“, zakřičel André a s opravdu ohlušujícím křikem usekl útočníkovu plešatou hlavu a znova se ukryl za hradbou.

         Ti, kteří zůstali dole, šli pomoct chlapům, bojujícím za budovami. Tam domorodci prorazili obranu a pomalu se dostávali na nádvoří. Začalo to s námi vypadat bledě. Hořící hadry, oblečení i dřevo shazovali zoufalí obránci na své nepřátele. Oheň musely vidět lodě na míle daleko, ale při naší smůle jsem nevěřil, že nás někdo uvidí. Ta mlha se ještě pořád držela na ostrově. Nádvoří se začalo zaplňovat. Na malou chvíli mě zaujala postava máchající ohněm osvětleným obouručním mečem. Andreas Vanssar s ohromným nápřahem rozpůlil domorodce od hlavy až do půlky hrudníku. Zapřel se nohou o tělo a vytáhnul rudý meč. Kolem stojící domorodci couvli.

Nám na hradbách nebylo vůbec jasné, jak se sem po kamenné stěně ti šílenci dostali. Nebo jsou to nadlidé? Někteří naši chlapi padli dovnitř pevnosti a zabili se o kamennou dlažbu. Tak dopadnul Marko Garoman. Najednou mě někdo chytil za ruku. Já se otočil. Držel mě domorodec, který se druhou rukou držel kamenného cimbuří. Jako kdyby i na druhé straně se dalo chodit. Naštěstí jsem ruku s rapírem měl volnou, tak jsem mu jeho usekl a srazil ho dolů. Zato Artura chytil asi dvoumetrový silák a chtěl ho přehodit přes cimbuří. Naštěstí mu pomohl další korzár, který ale nešťastně uklouznul a společně s domorodcem spadl.

     ,, To neudržíme. Dolů“, volal jsem a rychle sbíhal schody. Domorodci, který dorážel na Andrease, jsem useknul pravou nohu a následně ho probodnul.

     ,, Michaeli“, zvolal Emilio a hodil mi mušketu.

Podařilo se mi zastřelit útočníka, divoce se ženoucího na Andrého. V tom mi něco prsklo na krk a vedle mě padlo bezhlavé tělo domorodce. Já se otočil a spatřil Wilfogga. Mířil na mě kordem a já si už myslel, že ho chce použít, ale on se otočil a bránil se dalšímu útočníkovi.

Mnoho chlapů se z hradeb nedostalo. Najednou se mi do levé nohy zabodnul šíp. Naštěstí jeho rychlost nebyla velká. Projel jen masem nad kolenem. V tom se nám zablesklo před očima a náměstím zazněla ohlušující rána. Vytrysknul gejzír světla a kouře. Do třesku zbraní se přidal zoufalý křik raněných. Jak mi později došlo – ne našich - .

     ,, Zalezte do těch budov. Začne to tu bouchat. Honem“, volal někdo ze zbrojnice.

My se jako pomatení začali cpát do úzkých dveří. Výbuch za námi nás povalil, některé odhodil. Rozmazané, ozářené, divně se mihotající postavy se tak jako já tlačily, mnohdy po kolenou do vchodu. Další záblesk a následoval výbuch. Sednul jsem si a opřel o zeď kasáren. V hlavě mi od předcházející rány hučelo. Zbraně jsem ztratil. Byl jsem raněný, unavený a dnes již jistě vím - čekal jsem na smrt. A ti, co tam se mnou leželi, asi také. Pomalu mi začal před očima probíhat můj život.

         Po nějakém čase, který se dal počítat na minuty, se vchodem začalo prodírat další světlo. Stále jsme žili. Žádný výbuch, žádný oheň. Měsíční světlo.

     ,, Oni jsou pryč. Jsou pryč. Utekli“, volal někdo z venku.

První ze dveří vyšel Andreas a následně i my ostatní. Šíp už jsem v noze neměl. Asi se v tom zmatku nějak vytáhnul. Cítil jsem, jak mi po noze teče krev, ale chodit jsem mohl. Měsíční světlo nám odkrylo tragedii dnešní bouřlivé noci.

         Masakr. Jinak to ani nazvat nejde. Na hradbách neleželo tolik lidí. Spíš pod nimi. Z mnohých trčely šípy jako pomníky míru. Těla nakulená na sobě, pod nimiž se rozlévaly kaluže karmínové krve, odrážející jasný měsíc.

     ,, Janosi!“, zvolal Andreas.

Ve dveřích zbrojnice stál Emilio, za ním trčela hlaveň děla a před ním ležel zakrvácený Janos Vanssar. Andreas zahodil zbraně, kleknul si k jeho tělu, vzal ho do náruče a hlasitě naříkal. Vanoret seděl kousek dál s hlavou v dlaních.

Emilio ke mně přistoupil s pravou rukou bezvládně visící podél těla.

     ,, To vy jste strůjci těch výbuchů?“, zeptal jsem se.

     ,, Zavřete tu bránu do pevnosti“, obešel mě Emilio, ,, Opatrně. Doufám, že to teda půjde. Několik mužů zrychlilo krok k otevřené půlce brány. Nejdříve však museli odsunout mrtvé.

     ,, Ano, to byl Janosův nápad házet sudy se střelným prachem. Nejprve jsme vypálili z děla, a když jsme získali čas, Janos sudy házel a já do nich střílel. Ten poslední hajzl ho dostal, ale naštěstí to už nerozchodí.“

     ,, A kam se najednou poděli?“

     ,, Jakmile se roztrhla mlha a ukázal se měsíc, začali panikařit. Prostě začali utíkat. Nevím proč. Asi cítili, že moment překvapení je pryč. Ale to se mi moc nezdá, vždyť nás už měli.“

     ,, Možná, že jste je dostali těmi výbuchy.“

     ,, Michaeli? Máte jít za kapitánem“, promluvil na mě doktor. ,, Jste raněný?“

     ,, Na noze. Ale je to jenom škrábnutí.“

     ,, Já se na to potom podívám.“

Johanes se ihned začal starat o raněné. Já ho však neposlouchal.

V kasárnách hořely lampy. Kapitán měl obvázané stehno a hrudník. Potil se a třásl. Nevypadal na to, že přežije.

     ,, Kapitáne? Volal jste mě?“

     ,, Ano…Michaeli“, těžce odpověděl kapitán. Před každým slovem se musel nadechnout.

     ,, …Gorba?...“

     ,, Nevím. Ještě jsem ho neviděl.“

     ,, Podařilo…se ti…udržet…pevnost.“

     ,, Ne, mě ne. Všichni ji udrželi. Emilio a Janos použili pár soudků se střelným prachem.“

     ,, Ano…ano…slyšel jsem…Michaeli…musíte se odtud dostat…abyste mohli říct, že kapitán Stanyslav Jaskowicz…nezemřel…jako zbabělec.“

   ,, To přece není pravda.“

Kapitán zakroutil hlavou.

     ,, Wilfogg není velitel, ale když…mu řekneš…co má …dělat…tak to udělá. Já…už jsem s ním mluvil. Musíte se dostat pryč. K našim člunům se asi nedostanete…ale dole…pod pevností…na břehu…jsou skryté. U toho nábřeží.“

Najednou mě chytnul za kabátec.

     ,, Odpusťte…první důstojníku…Všichni“, a začal kašlat.

To už u mě stál doktor s Arturem a Wilfogg. Já odstoupil. Kapitán se ještě dvakráte nadechl, křečovitě se zvednul a zůstal ležet. Nakonec mu z úst vytekl tenký pramínek krve. Předpokládám, že se nám všem do očí tlačily slzy. Doktor mu zatlačil oči.

     ,, Vypadá to, že nebude poslední. Ukažte mi tu nohu - první důstojníku - .“

     ,, Hm. To by měl být Gorba. Za ty roky, co u kapitána slouží.“

     ,, Sloužil“, promluvil smutně Artur.“ ,, Je mrtvý. Našli ho pod hradbou. Měl v sobě několik šípů a pořádnou ránu na břiše. Nedal se jim zadarmo.“

Doktor mi roztrhnul nohavici, vlil do rány štiplavou vodičku a ukázal Arturovi, jak ránu obvázat.

     ,, Jestli je ten šíp otrávený, a to je u těchto lidí dost možné, nepomůže vám ani ta desinfekce.“

     ,, No, děkuji vám za upřímnost, doktore.“

Ten se jenom pousmál a pospíchal ven.

     ,, Kolik nás vůbec přežilo?“, zeptal jsem se, hledíc na mrtvého kapitána.

Artur zvednul hlavu a začal počítat. ,, Patnáct? Dvacet? Asi dvacet.“

     ,, Cože? Vždyť nás tady bylo aspoň šedesát.“

     ,, To jistě, ale jestli jste si nestačil všimnout, sire, domorodců se na nás valilo přinejmenším dvakrát víc.“

     ,, To je fakt.“

   ,, Ano. To je dost podstatný fakt“, dodal Artur a plácnul mě po obvázané noze.

     ,, Au! Ty hlupáku, vždyť to bolí!“

     ,, Omlouvám se, sire“, pokynul rukou Artur a svalil se na postel.

     ,, Já už nemůžu.“

Představa, že můžu díky otrávenému šípu zemřít, mě na náladě nijak nepřidalo. A jestli nás mají v noci pozabíjet……………………………………………….

     ,, Michaeli. Michaeli“, ozývalo se někde přede mnou. ,, No konečně. Pokouším se vás vzbudit aspoň hodinu.“

Já konečně pochopil, že se mě někdo snaží vzbudit. Sedl jsem si na postel. Přede mnou stál doktor Johanes.

     ,, Můžete si jít lehnout dozadu na zem? Chceme sem položit raněné.“

Já jsem asi pořád spal, ale požadavek jsem pochopil. Na posteli vedle mě ležel místo mrtvého kapitána korzár, s omotanou hlavou a břichem. Doktor mi dal trochu chleba, masa a hrnek čaje. Na posteli, kam jsem se přesunul, jsem to snědl a usnul. Ještě si pamatuji, jak někdo říkal, že Artura už neprobudí ani rána z děla. Museli ho přenést v rukách, protože ho nevzbudili.

 

         Když jsem se probudil, záře denního světla plála do dveří tak mocně, že jsem si několikrát musel protřít oči. Není to snad nebe? Ale to chrápání. Postele v kasárnách byly obsazeny všechny. Při tom počtu, který mi sdělil Artur, jsme se sem mohli klidně vecpat všichni. Když počítám i sebe, v místnosti nás spalo šestnáct. Mnozí i na zemi. Opatrně jsem našlapoval na zraněnou levou nohu. Venku u ohně seděl doktor a v ocelovém kotlíku něco vařil. Na nádvoří chodili Emilio, Andreas a Vanoret a něco sbírali.

     ,, Dobré ráno, Michaeli. Jak se cítíte?“, oslovil mě doktor.

     ,, Kdyby mě nebolely všechny kosti v těle, nevěděl jsem, že mám zraněnou nohu a necítil se jako novorozenec, tak skvěle. Šíp asi nebyl otrávený…Kolik je vůbec hodin?“

     ,, Asi jedenáct“, odpověděl Andreas, nesoucí dva rohy s prachem a tři pistole, které opatrně položil u stěny zbrojnice, kde už rostla hezká hromádka.

     ,, Jedenáct?“, udiveně jsem zvednul obočí, ,, Oni se tady už neobjevili?“

     ,, Tak…já jsem vstával asi v devět, ,, promluvil Emilio, ,, a vůbec nic jsem neviděl ani neslyšel. Před hradbou se mrtvých nikdo ani nedotknul.“

     ,, Takže využili mlhy jenom k útoku?“, řekl jsem.

     ,, To je dost možné. Když se v noci na nebi ukázal měsíc, oni prostě přestali bojovat. Utekli. Mohli mě dostat jako Janose.“

Chvíli jsem přemýšlel.

     ,, To je šance. Když mlha přijde až večer, máme hodně času na útěk.“

     ,, Pravda to je“, vložil se do rozhovoru Andreas, ,, ale když jsme pluli na lodi, tak se mlha objevila v poledne.“

   ,, A právě proto se může dostat na ostrov až večer“, mnul si Emilio pravou ruku.

   ,, Dobře“, namítnul Andreas, ,, a kam utečme, hm? Nasedneme na čluny a poplujeme vstříc moři? Kdo ví, kde se teď pohybují naše lodě.“

   ,, Kapitán, před tím, než zemřel, mi řekl, že u vody pod pevností jsou schované čluny.“

     ,, Tam u toho nepoužívaného nábřeží?“, zeptal se Emilio.

Pokýval jsem hlavou.

     ,, A proč nám o tom neřekl včera při poradě…mohli jsme odplout hned. A co když vlastně mluvil z cesty. Horečka…“

     ,, Rád bych ti odpověděl Andreasi, ale nevím. Třeba si nebyl jistý. A včera nás tady ztroskotalo přes sto. Ne dvacet.“

     ,, A nemyslel čluny na pláži, kterými jsme se sem dostali včera?“, namítnul Emilio.

     ,, Ne, ne. Mluvil o člunech na nábřeží…Já vím , že to zní divně. Taky mě napadá mnoho otázek ale… když začneme myslet selským rozumem, tak údajný přístav“, ukázal jsem rukou směr, ,, je kousek od pevnosti. Jestli tady Španělé opravdu přebývali, nějak sem ty děla a všechny ty krámy museli dovézt. A pochybuji, že to sem vozili od té vesnice. Ta cesta sem k tomu není určena. Našel někdo v okolí pořádnou kamennou silnici? Ano?“

     ,, Ne“, ozvalo se ode dveří kasáren, ,, měl jsem na starost hlídání vesnice a nic takového tam nikdo nenašel.“

Wilfogg si odkašlal a přišel k nám.

„ Včera večer kapitán, ještě před tím útokem, něco mezi řečí naznačil o nějakém způsobu záchrany. Něco v tom smyslu, jak říkal Michael. Nebál bych se držet jeho slov.“

Malinko jsem byl vyveden z míry. Tak jsem našeho zástupce nikdy neslyšel hovořit. Ne nadřazenost, ale vyrovnanost vycházelo z jeho hlasu.

     ,, A co s raněnými“, pronesl do této chvíle poslouchající doktor. ,, Až na několik světlých výjimek jsou tady ranění úplně všichni.“

     ,, Můžete to rozebrat doktore?“

     ,, Jistě. Pohmožděniny má kromě mě ještě Emilio,‘‘ pravou ruku měl obvázanou. „ Andreas, Wilfogg a Artur - lehká zranění, která nevyžadují zvláštní pomoc, pak jste vy a dalších sedm námořníků a posledních šest se musí nést.“

     ,, Dobrá. Najíme se, řekneme plán ostatním a vyrazíme“, řekl jsem.

     ,, A co když tam ty čluny nebudou. Co pak?“, neodpustil si ještě poslední otázku Andreas.

     ,, V tom případě půjdeme ke člunům z lodě a budeme doufat, že narazíme na korzáry“, poplácal jsem Andrease po rameni.

         Wilfogg začal budit spící. Mezitím doktor uvařil čaj z oněch modrých kvítek, rostoucích u zdi pevnosti. Na jazyku jsem cítil hořkou chuť, ale zároveň medovou. Jídla bylo najednou dostatek. Mrtvé korzáry jsme ukládali do řady vedle sebe. Domorodce jsme nechali tak. Andreas a Vanoret třídili a nabíjeli pistole a pušky. Nalezené vaky se naplnily jídlem, čutory vodou. Naši noví přátelé Joseph a André se začlenili velmi rychle. Stísněná atmosféra se linula kolem nás pořád, ale občas jsme se prostě museli zasmát.

Jako například, když André vylezl z kasáren a zoufale hledal svoji pistoli, kterou si před chvílí zastrčil za pás.

         Většina mužů sahala po pistolích. Emilio ani Vanoret však na své muškety nedali dopustit. Snídani jsme spojili s obědem. Vše ale narušovala mračna bzučících much, která se přihnala za mrtvou kořistí. Jestli jsem spekuloval nad tím, jestli mám napsat, že pod hradbami na nádvoří ležely hromady mrtvol, tak říkám, že ano. V noci mi to nepřišlo, ale teď odpoledne říkám, že ano. Některé korzáry jsme z těch nakupených mrtvol prostě nemohli vytáhnout. Pět nemohoucích, počet se ráno upravil, neboť jeden raněný zemřel, jsme nesli v plachtách a dekách nalezených v pevnosti. Nikdo neprotestoval, když jsme jim sdělili rozhodnutí o pochodu k přístavišti. Ještě poslední pohled na těla položená vedle sebe. Obličeje jsme jim zakryli. Ani já jsem v této chvíli nedoufal, že se mi podaří přežít. André a Joseph vylezli na hradby a potvrdili v okolí pevnosti klid. Nikdo jiný než Vanoret a Emilio se nemohli stát našimi zvědy. Po otevření vrat opatrně vyklouzli ven. Emilio dal signál a naše skupina vyrazila. Deset lidí se střídalo v nesení raněných. Do plachet jsme dali také vaky s vodou a jídlem. Čaj z bylinek opravdu zaúčinkoval. Nepříjemná bolest ustala, i když po dlouhém nesení se zase občas vrátila.

     ,, Někdy se sem musíme vrátit a nasbírat si toho ještě víc“, promluvil doktor, dívaje se na modré květiny.

Při pohledu na kamennou hradbu pevnosti nám až teď došlo, jak se mohli dostat na druhou stranu. Některé z kamenů byly zasunuty dovnitř, další chyběly a mezi jinými se utvořila mezera. Vznikly tedy „schody“, pomocí nichž domorodci šplhali po zdi. I tak jsme nad tím kroutili hlavou.

 

                                                                                     Konec třetí kapitoly