Strašlivá pravda – Kapitola druhá

Strašlivá pravda – Kapitola druhá

 

Po nějaké době, kdy jsem spokojeně odpočíval, mě najednou zahalil stín a

někdo mě kopnul do bot.

     ,, Vstávej dělostřelče. Máš jít za kapitánem.“

Už podle hlasu jsem poznal Wilfogga. Jeho prohnaný úsměv naznačoval, že se asi bude jednat o posunutý trest ještě z lodi. Podíval jsem se na Artura a bez vzpouzení šel za zástupcem. Jednu z chýší si kapitán zvolil za poradní místnost. Kromě mě a dvou jmenovaných tu stál také Gorba, Andreas a doktor Johanes.

     ,, Michaeli?“, začal kapitán, ,, slíbil jsem ti trest za neposlušnost vůči svému nadřízenému. Vzpomínáš si?“

Přikývnul jsem.

   ,, Věřím, že to bylo naposled, proto trest ruším.“

Nejvíce překvapený a snad i uražený se cítil Wilfogg.

   ,, Stanyslave, to nemůžeš. Urazil přece moji osobu.“

     ,, To ano“, odpověděl kapitán, ,, ale za těchto okolností by trest neměl smysl. Rány bičem člověka odrovnají na nejméně dva dny. Potřebujeme každého dobrého korzára.

     ,, Korzára? On není žádný korzár!“

     ,, Tak jako ty, Wilfoggu“, probodnul očima kapitán svého zástupce. ,, Dobře víš, jak to je. Za těchto okolností nemůžeme vytahovat na světlo staré spory. Platí to jak pro Michaela, Gorbu, tak i pro tebe. Ztroskotali jsme na zvláštním ostrově a nebudeme se tady hádat jako malí. Rozumíte?....Všichni?“

Přikývli jsme. Kapitán se opřel o stůl a hlasitě vydechl.

     ,, Rozdělíme se do tří skupin a trochu to tu prohledáme. Jelikož kompas a mapy jsou nám naprosto zbytečné, navrhuji následující. Já s deseti muži se vrátíme na místo, kde jsme přistáli a vydáme se vlevo po pláži. Andrea si vezme další námořníky a půjdou po břehu na opačnou stranu. Jestli tady někdo byl, musel se sem nějak dostat. Někde tady musí být místo, kde se dá s lodí přistát. Nevěřím, že ty kůly jsou kolem celého ostrova...Třetí skupinu tvoří Michael, který si vezme Gorbu a dalších deset námořníků a prozkoumají tu stavbu na kopci.“

Takové povýšení jsem nečekal.

     ,, Wilfogg zůstane tady a prohledá okolí vesnice. Hledáme všechno, jestli tady někdo je nebo alespoň byl. Za patnáct minut vyrážíme a za tři hodiny se sejdeme tady. Něco nejasného? Ne? Výborně.“

     ,, A co když narazíme na obyvatele ostrova. Na nějaké domorodce.“, promluvil na odcházejícího kapitána Andreas.

     ,, Pokud se s vámi začnou bavit, přesvědčte je, že jste přátelé. Výstřel znamená poplach. V tom případě pošle Wilfogg posily po směru výstřelu. Snad jsme na nic nezapomněli. Ještě nějaké dotazy?“

Všechno zatím klapalo. Artur tuhle akci s radostí uvítal.

     ,, Tomu říkám konečně odborná práce. Žádné čučení u děla v podpalubí. Teď můžeme kapitánovi ukázat, co v nás je.“

     ,, Myslím, že kosti, maso, vnitřnosti a další důležité orgány, jako je například mozek, který mnoha lidem chybí“, ozvalo se z chatrče, u které jsme odpočívali. Vyšel z ní Vanoret se dvěmi puškami, pistolí a za pasem měl dvě šavle.

     ,, Sakra, ty jsi ale opatrný.“

     ,, Nejdeme přece na procházku, ale na bojovou výpravu“, odpověděl mi Vanoret.

Ruch a přípravy trvaly jen krátce. Gorba přivedl deset korzárů, takže dohromady nás čítalo čtrnáct.

     ,, A kdo vlastně bude velet?“, otázal jsem se Gorby.

     ,, Kapitán řekl, že Gorba půjde s Michaelem, ne že Michael půjde s Gorbou.“

Odpověď zněla jasně. Velel jsem já. Kapitán nám řekl, že máme vyrazit deset minut po jeho odchodu. Trochu jsme se zdrželi, protože Gorba si doléval svoji čutoru a konstatoval toto zdržení větou že:

     ,, Stejně ti boháči žijí z našich peněz a malinké zdržení je o moc peněz neobere.“

S úsměvem na rtech jsme vyrazili.

         Za vesnicí nás čekala vysoká tráva, potom husté křoví, ale posléze jsme se dostali do řídkého pralesního porostu. Vanoret šel v popředí. Na jeho skvělý zrak a sluch jsme se mohli vždy spolehnout. Muškety nabité, prsty u spouští připravené. Po nějaké době Vanoret narazil na cestu. Dlouho nepoužívanou cestu. Občas již zarostlá trávou, jindy přehrazená padlou větví. Stoupali jsme do kopce. Po čase jako když les utne. Před námi se na skalnaté vyvýšenině tyčila jedna z hradeb pevnosti. Cesta vedla přímo k velké bráně. Před pevností dobrých padesát metrů byly všechny stromy vykáceny. V okolí se již dlouho nikdo nezdržoval, tudíž zde rostly keře a malé stromky, ale nepřítel se stejně v tomto porostu ukrýt moc nemohl. Alespoň ne přes den.

Křídlo brány jsme museli otevřít čtyři. Naše skupina ostražitě vklouzla na kamenné nádvoří. Překvapilo nás, jak je malé.

     ,, To dělají ty hradby. Jsou masivní a vysoké“, polohlasně promluvil Emilio, který se zastavil uprostřed nádvoří u převráceného děla. ,, Asi tu měli i palebnou podporu“, pokračoval Emilio, ,, ale jak se tak koukám...velmi skromnou.“

Na hradbách jsem si všimnul dalšího děla. Cimbuří pevnosti se po nějakých dvaceti krocích zvětšilo a jak nám později došlo, stávalo na tom místě dělo, proto byl otvor vždy větší. Emilio napočítal jedenáct dělových míst. Pouze jedno stálo na hradbách, ale zub času a počasí již nedovolilo jeho použití.

Zatímco se někteří jali prohlídky hradeb a cimbuří, Artur se vydal do prohlídky domků, které stály na pravé straně za bránou. Vešel jsem s ním a Vanoretem do místnosti v domku, kde snad spala posádka.

     ,, Hm. Tady už dlouho nikdo nebyl“, řekl Vanoret, když přejel prstem po zaprášeném stole. ,, Nezdá se mi, že se tu někdo nedávno schoval.“

     ,, Spíš dávno“, pokračoval Artur, ,, A to ještě odtud spěchal. Vidíte ty rozkrámované věci? A na každé je taková vrstva prachu“, zatřepal s jednou košilí Artur.

Na stěně i na podlaze jsem spatřil tmavé šmouhy a cákance.

     ,, Myslíš, že je to krev?“, zeptal se Vanoret.

     ,, Vypadá to tak“, odpověděl jsem.

     ,, Veliteli?“, objevil se ve dveřích Emilio. ,, Volá tě Gorba. Je na hradbě u toho děla.

     ,, Veliteli?“, překvapeně jsem pokýval hlavou. ,, Jakýpak já jsem velitel?“

     ,, Jsi. Určil tě tak kapitán a já mu dávám za pravdu“, velice vážně odpověděl Emilio.

Gorba stál u zrezavělého děla.

     ,, Michaeli, podívej se. Přímo naproti. Nemám sice do dálky dobrý zrak, ale myslím, že je tam dole dřevěné nábřeží. Tam musejí přistávat lodě. Jestli se po tom břehu dá dojít, některá skupina to musí najít. Stromy tam jsou vykácené, a když se zadíváš na moře, v okolí není jediný vrak.“

     ,, ...Máš pravdu.“

     ,, A tam dole“, ukázal na levou stranu, ,, je vesnice. Snad si nás už všimli.“

Od brány pevnosti směrem dolů, kde se nacházel náš dočasný tábor, jsme viděli travnaté plochy a lesní porosty. Moře jsem viděl do dálky a nemohl jsem si nevšimnout mnoha vraků, které vypadaly jako větší tečky na modré podlaze. Kdežto na druhé straně za pevností se táhly husté neprostupné lesy. Pevnost stála na jediném kopci asi v půlce ostrova. Počasí bylo krásné. Obešel jsem hradbu a po schodech u brány jsem se opět dostal na nádvoří.

     ,, Je to postavené tak, aby ji mohly bránit slabé tři tucty obránců“, mluvil jsem si pro sebe.

Z nejvyššího okna budovy, stojící nejvíc do nádvoří, se vyklonil Artur.

     ,, Pojď se podívat nahoru Michaeli.“

Dříve, než jsem po schodech vyběhnul nahoru, nalevo od nich mě zaujala kamenná deska, ve které se nacházely vytesané úchyty pro ruce, kdyby ji někdo chtěl náhodou odstranit. Já tomu však nevěnoval až tak velkou pozornost.

Točité schody mě dovedly do ,,honosné“, tedy dříve honosné místnosti.

Stůl, několik židlí, postel, skříň, španělský znak a obraz      španělského krále.

     ,, Tak přece španělská tercie.“

Pavučiny a zaprášené věci. U skříně se skleněnými dveřmi stál Artur.

     ,, Něco pro tebe Michaeli. A tady v tom šatníku taky něco najdeš.“

Ve skleněné skříňce jsem našel honosný rapír s krytem pro prsty a dýku a ve skříni zachovalý důstojnický mundůr. Světle modrý, krajkový. Stejné barvy kalhoty a hnědé vysoké boty.

     ,, Obleč se do toho a vylez ven. Všichni padnou na prdel.“

     ,, No, nevím. Kdoví, která mrtvola v tom ležela.“

     ,, Ale no tak. Žádná mrtvola. Je to nový oblek neprožraný moly.

Přemluvil mě. Stal se ze mě -Španělský důstojnický švihák-.

     ,, Asi měli opravdu na spěch, když tu nechali i takovéto věci“, promluvil Artur. ,, Třeba je vyhnali piráti.“

     ,, Děkuji za radu, vážený pane. Španělský král přece piráty podporuje. Sám jim dodává střelivo, jídlo a lodě, jen aby pokořili Agelonské království. A jen tak mimochodem, drahý Arturku. Po pirátech by tady zůstaly jen čtyři holé stěny. Když už přijde na věc.“

         Venku mě nikdo nepoznal. Hlídky u brány na mě dokonce mířily. Nejlépe všechno vyřešil Emilio. Když vyšel z malého domku vedle ubytovny pro posádku, zarazil se, vytřeštil oči, sundal klobouk a uklonil se.

     ,, Sire Michaeli? Račte za mnou. Prosím“, ukázal na dveře. Já vešel a zkameněl. Uprostřed místnosti čněla hromada zbroje. Helmice, železné rukavice, nátepníky, halapartny, kyrysy.

     ,, Třicet mužů se dokonale vyzbrojí.“

V pravém zadním rohu, stálo na kolech 24 librové dělo, tři sudy prachu, kartáč a železné koule. V druhém rohu stálo ve stojanu dvanáct pušek, pistole a rohy s prachem.

     ,, Zbrojnice. Nevyrabovaná zbrojnice“, utřel si zpocené čelo Emilio. ,, Nechápu. Brána otevřena, žádné známky dobývání, žádné mrtvoly, jen hromada zbraní a hlavní věc…studna s pitnou vodou.“

Emilio vešel do spojovací chodby, která vedla do ubytovny pro vojáky a zahnul doleva. Na okraji studny stálo vědro. První se napil on, potom já.

Následně jsem nechal na nádvoří všechny svolat.

     ,, Myslím, že jsme úkol splnili. I časově nám to vyšlo“, podíval jsem se k obloze. Slunce ukazovalo něco kolem půl čtvrté. I když se to nezdálo, strávili jsme tady dlouhou dobu.

     ,, A nebude lepší tady někoho nechat?“, otázal se Artur.

     ,, To ne!“, bleskově odvětil Gorba, ,, něco se může posrat a vina půjde na nás všechny.“

         Zpáteční cesta utekla rychle. S námořníky čekajícími ve vesnici jsme si zahráli takovou hru. Gorba mě vedl před sebou jako španělského zajatce. Nikdo mě nepoznal, protože jsem si nakreslil knír a klobouk narazil do čela. Za chvíli se tomu všichni smáli a hodně se vyptávali. Také se nám donesla zpráva, že dva těžce ranění korzáři zemřeli. Zdejší podmínky jim asi příliš nesvědčí. Pochovali je za vesnicí na hřbitově, který tam Wifoggovy hlídky našly. Větší zajímavost je ta, že tam našli šest poměrně čerstvých hrobů s kříži. Okolní kamenné náhrobky již byly zarostené trávou a drny.

Když jsem se vracel do vesnice, mezi domy mě zaujal rozhovor doktora a Vanoreta.

     ,, Kde jsi našel tu květinu“, zeptal se doktor.

     ,, Tam…u té pevnosti. Roste jich tam hodně.“

     ,, Říkáš hodně.“

     ,, Ano.“

     ,, Víš…připomíná mi to jednu lékařskou bylinku, která dokáže během 20 hodin znova vykvést. Nikdy jsem ji neviděl. Tedy…jenom na obrázku.“

     ,, A co je na ní ještě vzácného?“

     ,, Ulevuje od bolesti na celý den a pomáhá k lepšímu hojení. Jestli do té pevnosti ještě půjdete, nezapomeňte mě zavolat.“

     ,, Dobře, doktore.“

Během půl hodiny se vrátil kapitán i Andreas. Opět jsme se sešli v ,,poradní chýši“.

Jeden po druhém jsme vyprávěli.

Andreas se dostal k příkrým, strmým skalám, o které se zastavují vlny. Pláž tam končí a následují husté, nepropustné lesy.

Kapitán se dostal se svými lidmi až k dřevěnému přístavišti. Podle všeho nepoužívanému, ale sám by za to ruku do ohně nedal. Následovalo moje vyprávění, ve kterém mě místy doplnil Gorba.

     ,, Takže se dá v pevnosti ukrýt daleko lépe?“, zvedl hlavu kapitán.

     ,, To určitě“, odpověděl tázaný Gorba, ,, Celá pevnost je ve výborném stavu. Žádné trhliny ani pukliny. Nic.“

Kapitán stojící vedle zamračeného Wilfogga chvíli mlčel.

     ,, Dobře… Doporučujete převézt raněné do pevnosti, doktore?“

     ,, Myslím, že ne. Na zdraví jim to nijak nepřidá. Raději bych je nechal tady.“

     ,, Také mám ten pocit…Pane Wilfoggu? Kolik zůstalo mužů? Dohromady?“

     ,, Sto…dvacet“, odpověděl nejistě zástupce.

     ,, Raněných máme?“

     ,, Přes dvacet“, promluvil doktor. ,, Většina sice může chodit, ale tady mají větší pohodlí.“

 ,, Dáme na vaše rady, doktore. Mám následující plán. Čtyřicet mužů odejde na kopec do pevnosti. Vezmete si zbraně a nějaké jídlo. Budete z pevnosti pozorovat moře. Jestli někde v dálce uvidíte loď, musíte na sebe co nejrychleji upozornit. To je váš úkol. Velitelem jmenuji tebe, Michaeli. Tvůj zástupce bude Gorba.“

Na takovou poctu jsem ani nepomyslil.

     ,, Já, Wilfogg a Andreas se postaráme o zbytek. Můžete vyrazit ihned.“

Wilfoggova tvář vyzařovala znechucení.

         Vydal se s námi i doktor Johanes. Nasbírá si tu zázračnou rostlinu a spolu s Janosem se vrátí do vesnice. Do vaků jsme si naložili sušené ryby, maso a zeleninu. Veškerou vodu jsme z čutor vlili do soudku. Přece si ji nebudeme brát, když máme plnou studnu. Gorba si naplnil ještě jednu čutoru rumem.

     ,, Noci mohou být chladné“, konstatoval.

Já, obtěžkán novým oblekem, rapírem a dýkou, jsem kráčel za Vanoretem. V pevnosti Gorba rozdělil na hradby hlídky. Každou hodinu se střídaly. Doktor si s sebou vzal deset námořníků a šel trhat malé modré květinky. V nalezené zbrojnici jsme s Emiliem, Arturem a Vanoretem zkontrolovali všechny muškety, pistole, dělo i střelný prach. Nezatékalo sem, proto se dalo všechno použít. Emilio a Artur dělo nabili, dovezli do středu nádvoří a hlaveň zvedli co nejvíc k nebi. Už se pomalu smrákalo, když doktor v doprovodu Janose Venssara odcházel. Na hradbách se v železných koších založil oheň. V jednom větším jsme si zatopili i dole. Kdo neměl na starosti hlídkování, spal. I ve vesnici si rozdělali několik táborových ohňů. Mnoho korzárů si šlo lehnout do kasáren. Noční oblohu osvětlovaly jen hvězdy a mírně plápolající hlídkové ohně. Zamyšleně jsem se díval do plamenů, když na mě z hradeb zavolal Orestes, že se mám na něco podívat. Ostatní, kteří nespali, šli samozřejmě také.

Jako kdyby mraky lehly na hladinu a pomalu se sunuly k pevnině. Do půl hodiny ostrov zahalila mlha. Ne tak hustá jako dnes ráno na lodi, ale vesnici jsme z hradeb už neviděli.

     ,, Klid, chlapi“, uklidňoval jsem stráže, ,, to bude dobré. Musíte si dávat větší pozor.“

Jako velitel se nemusím účastnit hlídek, takže jsem si šel lehnout do postele španělského důstojníka. Ovšem můj spánek přerušil Artur.

     ,, Michaeli, vstávej. Něco se děje!“

Vyzbrojen pistolí a rapírem jsem s Arturem sešel schody, kde čekal Vanoret.

     ,, Michaeli, poslouchej. Všichni buďte zticha“, mávnul rukou Vanoret.

Chvíli jsem nevěděl, co mám poslouchat, ale po čase mi to došlo. Od někudy se ozývalo: Bum, bum, bum…..bum, bum, bum…..bum, bum, bum.

     ,, Co to je?“, zněla moje otázka na okolo stojící.

     ,, Připomíná mi to bubny“, jal se odpovědi Vanoret. ,, Už to tady poslouchám hodnou chvíli. Zprvu jsem si myslel, že je to vzdálená střelba nebo že se blíží bouřka, ale ty zvuky mají na bouřku rytmus.“

     ,, A odkud to vlastně jde?“

Vansar se zadíval na kamennou desku vlevo od schodů.

     ,, Přilož k ní ucho, Michaeli.“

Vanoret měl pravdu.

     ,, Máte někdo nějaké návrhy?“, stoupnul jsem si.

     ,, Odtáhnout tu desku“, řekl Artur.

     ,, Možná jsou tam ti, co přežili ztroskotání“, řekl někdo jiný.

Nakonec jsme rozhodli, že desku odsuneme. Tak se i stalo. Čtyři jsme měli co dělat. Nejprve se musela zvednout a pomalu odsunout. Oheň z pochodně nám prozradil, že točité schodiště pokračuje dolů a ten smrad dodal, že čerstvý vzduch se tam dostal až teď.

Vanoret se jako průzkumník přihlásil jako první. Druhý se přidal Artur a nakonec Emilio.

     ,, Gorbo“, zastrčil jsem si za pás jednu ze tří pistolí, ,, pokračujte v hlídkování. Pět chlapů nechej tady, kdyby se něco pokazilo.“

     ,, To jako, že odtamtud na nás někdo vyběhne?“

     ,, Tolik vraků a ani jeden přeživší?

     ,, Třeba jsou tam dole napůl šílení“, doplnil mě Artur.

         Jako první šel samozřejmě Vanoret. Za ním já. Každý nesl louč a krátký meč, který jsme potřebovali, když jsme vnikli do podpalubí nepřátelské lodě. Za námi kráčel Artur a poslední Emilio. Točitá chodba byla pro jednoho tak akorát. Schody mířily dolů. Občas se na stěně objevil prázdný držák pro louč. V některých místech pavučiny udělaly doslova další zeď. Nakonec jsem rád, že nejdu první. Zvuk bubnů stále sílil. Po chvíli schody končily a my pokračovali kamennou chodbou, která zabočovala doleva. Tato kratičká chodba končila ve větší jeskyni. Vanoretova louč ozářila nevelký prostor jeskyně. Avšak co jsme tu našli. Na zemi sedělo nebo leželo mnoho mrtvých mužů. Jako kdyby se sem šli jenom schovat. Museli tam strávit dlouhou dobu. Staly se z nich mumie. Vysušené obličeje, kostnaté prsty držící zbraně. Až teď jsem se podíval na Artura a zjistil jsem, že zacítil stejný puch jako já. Rozklad mrtvol už sice trochu vyprchal., ale ztuchlé lidské maso jsme cítili všichni. Emilio mě zatahal za rukáv a loučí posvítil na oblek jednoho z mrtvých. Podobala se tomu, co jsem našel v pevnosti. A nyní ho mám na sobě já.

Ticho, které si nikdo z nás neuvědomil, znovu přerušilo rytmické: Bum, bum, bum…...bum, bum, bum…...bum, bum, bum.

K tomuto zvuku se přidalo sborové hekání, nějaká slova, křik. Vanoret stál na hromadě sutin, které ležely vlevo od vchodu, a díval se před sebe do dalšího průchodu. Arturovi a Emiliovi jsem dal rukou pokyn, aby zůstali na místě a poté jim odevzdal svoji pochodeň. S krátkým mečem jsem vlezl do průchodu, odkud se linulo světlo. Až tady jsem zacítil ,,vůni“ pečeného masa. Ten smrad před chvílí byl daleko horší. Po kolenou jsem opatrně vylezl z malé jeskyně a dostal se na nějaký výklenek, jenž vedl dál. Mohu to přirovnat k táhlému balkonu bez zábradlí. Já se naštěstí schoval hned u vchodu, kde čněl velký kámen. Zpozoroval jsem u stěny muže, kteří měli ruce nad hlavou svázány nějakými zrezivělými řetězy. Napočítal jsem jich patnáct. Celý tento chodník, na kterém stáli, se na druhé svažoval do dalšího prostoru. Najednou jsem spatřil, jak po něm kráčí nějaký polonahý muž. Zařinčely řetězy a ten muž odcházel s jedním z těch přikovaných ke skále. Dole pod námi, jak jsem mohl vidět zpoza kamene, stálo mnoho dalších jako ten, co vedl svého zajatce. Od pasu nahoru byli nazí. Snad jen různá, červeno černá tetování. Na plešatém temeni měli velký cop a přes oči nakreslen červený pás. V popředí té velké jeskyně stál nějaký kamenný stůl od krve a za ním vysoký člověk, oblečen do dlouhého černého pláště z černých kůží a před sebou držel krvavý nůž.

Domorodci, kteří mají lidské oběti? Přesně tak. Toho nešťastníka položili na záda přes kamenný oltář. Muž v černých kůžích za doprovodu bubnů a hekajícího davu pronesl nějako řeč a bodl svou oběť do hrudi. Jak jsem správně uhodnul, vyřezal tomu muži srdce a ukázal ho nad hlavou. Následně ho podal mladíkovi stojícímu vedle něho. Ten ho snědl. Muž na oltáři stále chraptěl, i když mu začali ostrým kamenem rozbíjet hlavu. Tak jak jsem nepředpokládal, otevřeli mu hlavu a vytáhli mozek. Mladík vedle musel sníst i to. Takto umučeného člověka následně odnesli do dalšího vchodu. Z toho místa se občas zablesklo světlo a vyšel bílý dým. Musel jsem odvrátit hlavu a trochu se zhluboka nadechnout. Ani jsem si nevšimnul, že vedle mě všechno pozoruje Vanoret. Hlavou jsem mu pokynul, ať se vykloní a podívá na zajatce. Učinili jsme tak oba dva. Přikovaný muž na kraji si nás však všimnul. Takovou bezmoc a zároveň nevyslovitelno naději jsem jak živ v žádných očích neviděl. Mému společníku jsem do prachu na zemi napsal ,, Připravte se,, a ukázal do jeskyně, kde čekal Artur a Emilio.

Domorodci dole neměli nejmenší tušení, že tam jsme, tak jako netušili, že všichni zajatci ožili a otáčí hlavy na pravou stranu k nám.

         Když všechno skončilo, holohlavý muž vylezl znova nahoru a z pout vyprostil dalšího zajatce. Ten však sebral všechnu odvanu a chtěl vzít domorodci jeho sekeru, co mu vysela za pasem. Já si stoupnul a chtěl vystřelit. Oba muži však ztratili rovnováhu a spadli z kamenného chodníku.

     ,, Arture“, zakřičel jsem a vystřelil na muže, jenž se stal pro všechny zajatce katem. Kulka zasáhla hruď a povalila ho za stůl. Bubny utichly a překvapení domorodci nevědomky zírali kolem sebe. V tu chvíli z průchodu vyběhnul Emilio s velkou sekyrou a jednou ranou přeťal již hodně opotřebované řetězy prvnímu zajatci. Ten je shodil ze zápěstí a osvobozoval dalšího. Domorodci se konečně vzpamatovali a ve velkém houfu začali křičet a utíkat po chodníku k nám. Osvobodili jsme čtyři zajatce. Někteří přikovaní dokonce skopávali lidojedy z chodníku a tak nám šetřili čas. Domorodci je však začali zabíjet. Nezbyl nám čas.

     ,, Pospěšte si, utíkejte za nimi“, volal jsem na tři osvobozené muže a ukazoval směrem do průchodu. Ten čtvrtý utíkal poslední. Z pistolí, které jsem mu dal, pálil za sebe. Utíkali jsme ke schodům. Ještě teď slyším křik přikovaných mužů, jak zoufale volají, abychom se vrátili. Abychom je zachránili. Šílený povyk našich pronásledovatelů se přibližoval.

 

                                                                                    Konec druhé kapitoly.