Neplánované přistání - Kapitola první

Neplánované přistání – Kapitola první

 

     ,, Pane Bože, ta koule mu utrhla hlavu.“

     ,, Odneste ty raněné.‘‘

     ,, Musíme je potopit. Nesmí nám utéct.“

Takovéto výkřiky jsme slyšeli v podpalubí my, kteří jsme se měli starat o mohutná 36 librová děla. Já a mí přátelé Artur a Vanoret Vanssar, nejmladší ze tří bratrů, jsme obsluhovali dělo s názvem Polibek smrti. Všichni tři jsme se snažili nabíjet dělo co možná nejrychleji, protože do podpalubí vešel kapitánův zástupce Lucas Wilfogg, který svoji dlouhou, tenkou dýmku neodložil ani v největší bouři.

     ,, Doufám, že ta děla už máte konečně nabita, vy jedna zavšivená pakáži“, podíval se na mě. ,, Až vám dám znamení, rozstřílíte té kocábce, co pluje prdelí k nám, kormidlo na třísky. Děla na pravoboku připravit!“, zakřičel zástupce a podíval se dírou po kouli na loď, kterou jsme pronásledovali.

     ,, Začíná se točit vítr. Točí se vítr“, ozvalo se z paluby.

Skutečně. Loď se začala pomalu otáčet jinam, než měl kapitán v úmyslu. Ve směsici křiku se ozval dosti zřetelný kapitánův hlas: ,, Proč tam dole nestřílejí, přicházíme o palebnou pozici!!“

     ,, Chlapi, palte“, zakřičel jsem ze všech sil.

Mohutné rány zatřásly lodí. Koule roztříštily část zádě, ale především znehybnily nepřátelské kormidlo. Mezi muži u děl vypuknul jásot. Jenom jeden muž zarytě mlčel a upřeně se díval na posádku Polibku Smrti.

     ,, Kdo si dovolil neuposlechnout moje rozkazy!“, zakřičel rozčílený Wilfogg.

     ,, Kdybychom ještě chvíli čekali, tak jsme je možná už nezasáhli. Vítr se přece…,, Rozkazy ti dávám já!“, vpadl mi do řeči. ,, Raději nabíjejte děla. Za to budeš potrestán, kryso!“

Dostal jsem se s ním do zbytečného konfliktu. Svojí vlastní vinou. Naštvaně jsem vzal kartáč a začal čistit hlaveň děla.

     ,, Pane Wilfoggu“, zavolal někdo, ,, kapitán Vás volá. Hned.“

Ještě než odešel, tak mi věnoval velmi ostrý pohled. Právem.

     ,, Zapisuješ si to, kolikrát jste se pohádali?“, zeptal se mě Artur.

     ,, Naštěstí ne. Byl by to dlouhý seznam. Ale asi měl pravdu. Raději jsem měl mlčet. Co mě vlastně po tom.“

     ,, Hovno“, ozvalo se z druhé strany, ,,Ty svinstva, které kouří, mu vysušily mozek. Kdyby nekouřil, tak se zblázní. Divím se, že ho tu kapitán ještě vůbec trpí.“

         Najednou se ozval signál z velkého hlásného rohu, který dal znamení k ústupu. Nejbližší loď, která ho uslyší, znamení pošle dál. A to je tak dlouho, dokud se všechny lodě nedají na útěk.

Do podpalubí mezi nás vběhnul Vanoretův starší bratr Janos Vanssar.

     ,, Zeus se otáčí. Vítr začal foukat proti nám a před námi se z ničeho nic zjevily ostatní pirátské lodě. Mají vítr v plachtách a jedou přímo proti nám.“

Většina z nás na nic nečekala. Věděli jsme, že užiteční budeme na palubě a ne pod ní. Všichni jsme vylézali na palubu, oslněni slunečním světlem. Musel jsem si zakrývat oči, než jsem si zvyknul.

     ,, Rychle na stožáry, spusťte všechny plachty“, křičel kapitán. ,, Musíme se otočit po větru a zmizet.“

Mnoho námořníků se natlačilo na pravobok snažíc se zahlédnout pirátské lodě, které se objevily před námi. Naše plavidlo se skutečně bleskově točilo.

     ,, Nestůj tady a neočumuj. Pomoz jim stáhnout tu plachtu“, zakřičel a strčil do mě Vanoretův nejstarší bratr Andreas Vanssar. Měl dlouhé kudrnaté vlasy svázané do copu. Vousy na bradě měl také stočené, ale do dvou malých copů. Pro zastrašení nepřátel si pod oči vždy maloval dvě svislé žluté čáry. Při boji nosil dlouhý šedý kabát, za pasem rapír (o kterém jsem si já mohl jenom zdát), pistoli a na zádech měl v pochvě velký obouruční meč. Vanoret mi vyprávěl, že ten meč patřil jejich předkům, kteří bojovali ve Svaté zemi proti Saladinovi. Andreas byl jeden z těch, kteří mnou pohrdali tak, jako zástupce Wilfogg. Je neštěstí mít na takovém malém místě tolik ,,nepřátel“.

         Když jsme konečně napnuli plachtu a já opět stanul na pevné zemi naší paluby, zaujala mě pirátská loď, na kterou jsme před chvílí stříleli. Byla natočena pravobokem k nám a připravena v palebné pozici. Zeus už odplouval, když se za námi ozvaly rány.

     ,, Kryjte se!“, zakřičel Andreas.

Dělové koule dopadaly do vody, nebo přeletěly nad palubou. Ty, které zasáhly, nám udělaly nemalé škody. Jedna z koulí proletěla zádí přes prostor, kde operoval doktor Johanes. Jiná udělala díru v trupu a stačila sebou vzít několik mužů a zničit dvě děla. Na palubě další koule utrhla kus zábradlí a amputovala nohu mladému námořníku. Já i s velkou částí posádky okamžitě lehl na břicho a chráníc se rukama jsem se snažil schovat za smotaná lana.

     ,, Doleva! Otoč kormidlo doleva!“, křičel kapitán na muže u kormidla, držíc se lana, jenž viselo ze stožáru. Stoupnul jsem si a spolu s ostatními sledoval dění za námi.

     ,, Kapitáne, odplouváme opačným směrem, něž naše ostatní lodě.“

     ,, Já vím, Wilfoggu, ale jejich fregaty nám odřízly cestu. Teď je důležité jim utéct.‘‘

     ,, Kapitáne“, zavolal ze stožáru košař Orestes, ,, nepřátelské lodě se rychle přibližují.“ Ten mu pokynul rukou, že slyšel.

     ,, Wilfoggu, najdi Gorbu, ať si sežene chlapy a prohlédne podpalubí, jestli nenabíráme vodu.“

Zástupce hned vběhnul do podpalubí. Kormidla se ujal Andreas. Ozvala se nová salva z lodi, stojící za námi. Koule však provrtaly už jen hladinu moře. Zeus nabral rychlost, ale ani pirátské fregaty nezpomalovaly. Široko daleko bylo moře poseto troskami. Dvě nepřátelské lodě hořely a dvě se potápěly. Jedna patřila nám. Zbylých devět lodí plulo daleko od své vlajkové lodě. Byli na tom o poznání lépe, protože nebyli pronásledováni. Po chvíli napjatého sledování zádi se znova ozval košař Orestes:

     ,, Mlha. Přímo před námi je mlha.“

Každý najednou ignoroval dění za námi a napjatě sledoval bílý opar v dálce.

     ,, Nasměruj tu loď tam“, promluvil kapitán a ukázal Andreasovi směr, ,, ztratíme se jim v mlze.“

Kormidelník tak učinil. Po nějakém čase se kolem lodi začala valit bílá mračna.

     ,, Nepřátelská plavidla mění směr“, volal Orestes, ,, zdá se, že nás už nepronásledují.“

Za chvíli jsme se do mlhy ponořili celí. Nikdo z nás neviděl na dva metry před sebe. Takovou mlhu z nás nikdo nikdy neviděl. A ještě uprostřed dne. Ale podařilo se mi vyslechnout jeden krátký úsměvný rozhovor.

     ,,… a teď ještě chybí, aby se tu objevila Černá perla.“

     ,, Cože? Ty na ty báchorky věříš?“

     ,, To nejsou báchorky. Ona opravdu existuje. Já ji viděl. Viděl jsem její černé plachty.“

    ,, Tys viděl loď s černými plachtami a s posádkou zatracenců, kterým velí kapitán tak hříšný, že ho vyvrhlo samotné peklo?“

     ,, Ne. Ale viděl jsem loď s černými plachtami.“

     ,, Tak to neznamená, že jsi viděl Černou perlu. Dost! Jsou to nesmysly....“

Když jsme tam tak stáli, začal mezi námi procházet zástupce Wilfogg a posílal nás do podpalubí, abychom dali do pořádku děla, pak je nabili a byli ve střehu. Tento nesmysl si každý z nás přeložil po svém.

     ,, Do prdele, vždyť si skoro nevidím špičku nosu, tak jak máme dát do pořádku děla. Sakra“, promluvil otevřeně Gorbův pomocník Emilio Butrageňo. Při té příležitosti do mě ještě narazil, neboť viděl to samé, co já. Když jsem se teda nějakým způsobem dostal do podpalubí, spatřil jsem Artura i Vanoreta.

     ,, To jsem rád, že vás vidím. Není vám nic? A co náš miláček? Je v pořádku?“

Artur jen poklepal po hrdle děla.

     ,, Že váháš, Michaeli. Toho jen tak něco nezničí.“

Raněné odnášeli k doktorovi, který měl snad nejvíc práce za poslední tři měsíce. Pomohli jsme otočit převrácená děla zpět na kolečka, trosky házeli na jednu hromadu a snažili se nabít děla. Ano, snažili. Mlha se prostě dostala všude, takže jsme posádku vedle sebe viděli jenom tak tak. Všichni ztichli, až na operované námořníky, kteří do toho ticha křičeli od bolesti. Právě jsem uvažoval o nedávné hádce s naším panem zástupcem, když se za mnou objevil kapitán s Wilfoggem.

   ,, Dělostřelče Michaeli, byla mi na tebe dána stížnost o tom, že jsi neuposlechnul rozkazy mého zástupce. Proto tě trestám deseti ranami bičem. Rozsudek bude vykonán, jakmile se dostaneme z téhle proklaté mlhy.“

Když odešli, ze zadu se ozval starý Gorba:

     ,, To Wilfoggovi jde. Stěžovat si a potom vykonávat rozsudky. To jaksi zapomněl kapitánovi sdělit, že váhal, jestli má vystřelit nebo ne. Já mu to ale řeknu“.

     ,, Wilfogg má vysušený mozek, já to říkám pořád“, dodal Emilio.

Jakmile to dořekl, pocítili jsme, že loď se zastavila. Do podpalubí vběhnul Janos. Vlastně jsme ho poznali podle hlasu. Byl to takový informátor mezi kapitánem a námi.

     ,, Nemáme vítr. Stojíme.“

Takováto situace znamenala hodiny a hodiny čekání na vítr. Někdy to trvalo jenom nějaký čas. Doufali jsme v to.

Vybraní lidé nosili mrtvé na palubu. Už si nevzpomínám, kolik jsme jich měli. Někdo ten počet říkal, ale já už nevím. Nemohli jsme ani spustit čluny. Tak uběhnul celý zbytek dne a celá noc. I když jsme měli pohotovost, spánku jsme se neubránili. Já se o půlnoci s Arturem vystřídal na hlídce. Ten klid. To strašné ticho. Plachty byly celou dobu spuštěny, ale ani ráno se nic nedělo. Žádný vánek. Nic. Když jsme spolu s Vanoretem ráno vylezli na palubu, kroutil jsem hlavou nad tím, jak se jim v takové mlze podařilo všechny mrtvé seřadit vedle sebe. Jenom na stožárech prorážely mlhu hořící lucerny. Mlžné moře. Teď mi až bylo jasné, od čeho je název odvozen. Nikdo z nás nedokázal určit kolik je hodin.

         Kapitán právě odpočíval ve své kajutě, když začal pofukovat mírný větřík. Tato zpráva se po lodi roznesla rychlostí blesku. Košař Orestes do mě narazil, když se pokoušel vběhnout do podpalubí.

     ,, Všichni na palubu“, křičel Wilfogg. Tedy myslím, že to křičel on.

Mnozí měli problém dostat se z podpalubí na palubu, ale nakonec se tak stalo. Vítr zesiloval, plachty se napínaly. Posádka začala jásat.

     ,, Drž směr, Andreasi“, volal kapitán na nejlepšího kormidelníka, jakého jsem do té chvíle znal. Dokázal si výborně vypočítat, kam a kdy s lodí zatočit nebo uhnout. To, co následovalo potom, mu nikdo nevyčítal. Jak pak by mohl, když nic neviděl. Loď nabrala velkou rychlost, neboť začal foukat velmi silný vítr. I bílý opar prořídnut, takže jsme konečně viděli celou fregatu od přídi až po záď. Nedávalo mi to smysl. Určitě jsem nebyl sám, kdo si myslel, že jsme se dostali do bouře. Celá loď se začala houpat. Slyšeli jsme vlny, jak narážejí do přídě. Každý se něčeho držel. A najednou jsme do něčeho vrazili. Najeli jsme snad na mělčinu? Lodí to trhlo a naklonila se dopředu. Já nečekal takový náraz, i když jsem se držel lana. Padnul jsem na palubu a kutálel se dopředu. Tak jako všichni.

     ,, Au…. Do všech mořských nestvůr…. Co to bylo“, ozývalo se odevšad.

Děla se nahrnula dopředu a smetla určitě kromě silných dubových podpěr i několik členů posádky. Ten křik a rámus tomu odpovídal. S těžkými nadávkami vedle mě spadnul ukecaný dřevorytec (o kterém jsem se už zmínil) Emilio Butrageňo.

     ,, Já se na to vyseru…. Sakra…. Tohle je loď plná komediantů. Nevíš, kam pluješ, nevíš, do čeho narazíš.“

     ,, To přece nemůžeš nikomu vyčítat. Nikdo ti přece neřekne, co se bude dít.“

     ,, Já vím Michaeli,…, ale na tu bolavou ruku jsem nemusel spadnout.“

Zeus se po nárazu zvedl, potom se vrátil do původního stavu a zůstal na místě. Všichni jsme se začali pomalu stavět na nohy. Vítr už tak nefoukal, ale byl silný na to, aby pomalu odháněl bílou mlhu.

     ,, Kapitáne, odpusťte….Já nevím, co se stalo“, vykoktal ze sebe vyplašený Andreas.

To bylo poprvé, co jsem ho viděl v rozpacích.

     ,, Z toho si nic nedělej“, odpověděl mu kapitán, který se užasle díval kolem sebe.

Vanoret se pomalu přišoural k zábradlí na levoboku a upřeně se díval do dálky.

,, Támhle něco je“, zvolal a ukázal na moře.

Šel jsem k němu a sledoval směr, kterým ukazoval. Měl výborné oči. Skutečně. Za chvíli se z mlhy vynořil obrys stojící lodi. Tedy, byla nahnutá na boku. Její plachty potrhané větrem bezvládně visely ze stožárů. Najednou z podpalubí vyběhnul Gorba:

     ,, Kapitáne, pojďte se na něco podívat. Tomu neuvěříte.“

Ke zvědavcům jsem se přidal i já.

     ,, Vypadni zmetku“, okřiknul mě Wilfogg. Kapitán ho však uklidnil a pokynul mi, ať jdu s nimi.

         Gorba nás zavedl do podpalubí mezi děly. Přídí jsme najeli na kamenný sloup, stesaný do špice, který prorazil příď lodi i spodní palubu.

     ,, Musíme stát na mělčině, jinak bychom se už převrátili“, promluvil vážně kapitán a zaposlouchal se do zvuků tekoucí vody pod námi. ,, Rychle vyneste co nejvíc zásob na palubu, ať nám to nezaplaví voda. Michaeli, zavolej nějaké chlapy z paluby“.

Po cestě jsem si kladl otázku, co budeme dělat, ale odpověď přišla, jakmile jsem vylezl na světlo.

     ,, Pojďte nosit zásoby na palubu. Je to kapitánův rozkaz. Nabíráme vodu.“

Skupinka, ke které jsem promluvil, se spěšně odebrala do skladu zásob. Já však zůstal stát jako opařeny. Před námi ležel ostrov. Písečná pláž, stromy. Zaujaly mě ovšem další vraky lodí. Vpravo i vlevo. Některé tu stály již dlouho, jiné podle plachet ne.

     ,, Spusťte čluny na vodu“, řekl Wilfogg vycházející z podpalubí následován kapitánem.

     ,, To bude složité, pane“, odpověděl vážně Janos Vansar.

     ,, Proč by to mělo být složité? Nemáme čluny?“

     ,, To ne……ale podívejte se do vody.“

Ve vodě se to hemžilo dřevěnými špičatými kůly, nakloněnými tak, aby se na ně nabodla každá připlouvající loď. Tak jako náš Zeus (i když my jsme narazili na trochu větší kůl a ještě k tomu kamenný) a jako všechna ostatní plavidla okolo nás.

     ,, Musíme se dostat na tu pevninu. Tahle loď se umí už jenom potápět“, smutně konstatoval kapitán. ,, Kolik máme člunů Janosi?“

     ,, Pouze tři, kapitáne.“

     ,, Dobře. Do každého člunu naložte poloviční náklad, aby se nepoškodily. Wilfoggu, vezmi si to na starost. Přece ti všechno nebudu říkat“, řekl kapitán a zmizel v podpalubí, ze kterého vycházeli námořníci se zásobami, které pokládali ke hlavnímu stěžni. Všichni jsme čekali, co nám nakonec zástupce řekne.

     ,, No tak spusťte ty čluny na tu vodu, ale opatrně“, dostal sebe nakonec, ,, a doneste sem střelivo.“

         Wilfogg nám nařídil, ať v prvním člunu jede posádka na vykládání zásob a střeliva z ostatních člunů. V prvním člunu nás jelo dvanáct. Nepřipadalo mi, že jsme poloviční náklad. Každý měl šavli, mušketu, pistoli a malý vak s osobními věcmi. Na přídi stal Andreas a navigoval muže u vesel. V dalších dvou člunech se za pomocí dvou veslařů se hromadily zásoby. Několikráte jsme škrtli spodkem o některý z kůlů, ale nakonec jsme šťastně dopluli. Vyložili jsme náklad a čekali, až dopluje další várka. To trvalo dobrou půlhodinu. Tentokráte přijel i Wilfogg.

     ,, Jak to tady vypadá. Dá se v tom lese schovat?“

     ,, My jsme čekali tady. My jsme nikam nešli“, odpověděl Gorba.

     ,, To jste tu celou dobu jen stáli? To jste se nemohli tady trochu porozhlédnout?“

     ,, Nikdo nám takový rozkaz nedal, pane Wilfoggu.“

Wilfogg pokýval hlavou:

     ,, Dobře. Gorba a Michael se tady porozhlédnou.“

Přidal se k nám i Artur. Naše skupinka vešla do palmového lesa.

     ,, Vrtá mi hlavou, jak se Wilfogg stal zástupcem“, promluvil Artur.

     ,, Ten vysušený mozek“, pojal se odpovědi Gorba, “ vystudoval nějaké školy a univerzity. Vlastně se může stát kapitánem, ale jeho zkušenosti se nepřibližují ani k tvým Michaeli. Je s kapitánem Jaskowitzem dobré tři roky, ale naučil se jenom komandovat posádku. Co mu kapitán neřekne, to neudělá. Ostatně, to jste viděli už nespočetněkrát. To jeho minulý zástupce, to byl korzár. To byly roky. Já mám padesát, ale takového vola jsem ještě neviděl.“

         V lesíku jsme narazili na vyšlapanou cestu. Šli jsme asi dvacet minut, když jsme se objevili na travnatém poli. V zadu před námi na nás vykukovaly střechy nějakých chýší a na kopci nad nimi se tyčila nějaká stavba.

     ,, To je nějaká pevnost? Nebo hrad?“, zvážněl Artur.

     ,, To se mi nelíbí“, sundal z ramene mušketu Gorba. ,, Krk za to dám, jestli to není jeden z těch španělských opevněných ostrovů. Už ty kůly ve vodě. Jestli jsou kolem celého ostrova, tak to je důležité místo španělských pirátů.“

     ,, A co ty lodě a posádky na nich,“ nasypal jsem si na pánvičku pistole prach.

     ,, Piráti to tady znají. Pro ostatní, tak jak pro nás, to je past. Rychle zpátky.“

Cesta k pláži nám trvala o poznání méně. To už měli naši chlapi zásoby nanošeny pod stromy na okraji lesíka.

     ,, Běžíte, jako by vás pronásledovali piráti“, s úsměvem nás přivítal Vanoret.

     ,, Nejsi s pravdou moc daleko“, odpověděl mu udýchaný Artur.

Běželi jsme k zástupci a kapitánovi. Gorba a já jsme jim osvětlili danou situaci.

     ,, Dobrá. Tak se tam vraťte a zajistěte to“, s klidem odpověděl Wilfogg.

Teď musím říci, že jeho slova mě šokovala. Vlastně rozesmála, protože to byl vrchol neschopnosti.

     ,, Máme tam znova jít a zajistit to?“, neudržel jsem se a zvýšil hlas, ,, přemýšlíte u těch slov, pane Wilfoggu?!“

     ,, Jak se opovažuješ, ty ničemo!“

     ,, Slušně se vás ptá, jestli jste normální“, přidal se Gorba.

     ,, Do pekla, Wilfoggu, přestaňte. A vy se taky uklidněte“, přistoupil k nám kapitán. ,, Od této chvíle budeš dělat jenom to, co ti řeknu Wilfoggu. Jenom to co ti řeknu“, zdůraznil slova kapitán.

     ,, Rozkaz, kapitáne“, pokynul hlavou zástupce.

     ,, A od vás jsem tohle slyšel naposledy“, obrátil se kapitán na nás. ,, Nebudete se žádným způsobem otírat o mého zástupce. Jestli se to bude opakovat, budu to považovat za vzpouru…..Tak a teď mi řekněte, co jste našli.“

Po krátké poradě nás kapitán poslal zpátky. Velení patnácti čelné skupiny se ujal Gorba a Andreas Vanssar. V palmovém lesíku jsem zaslechnul rozhovor našich velitelů. Tedy jenom útržky.

     ,, Nefunguje tady vůbec kompas. Střelka se otáčí všemi směry.“

     ,, Možná je to magnetický ostrov.“

     ,, Možná.

………………..

     ,, Když jsme na vás čekali na pláži, kapitán dalekohledem pozoroval ty ztroskotané lodě. Zdálo se mu, že jedna vypadá velmi zachovale. Vlajka tam sice nebyla, ale podle kapitána se jednalo o Portugalskou obchodní loď.“

...........................

         Rozkazy na konci lesíka byly jasné. Nenápadně jít až k vesnici.

Tráva nám sahala až k pasu. Pomalu jsme se v rojnici blížili k těm žlutým střechám. Cesta trvala slabou míli. K našemu překvapení jsme zjistili, že vesnice je prázdná.

     ,, To je zajímavé“, ostražitě se kolem sebe rozhlížel Andreas. ,, Jako kdyby ty domy lehly popelem a zároveň je někdo začal stavět. Vidíte tu popravenou střechu?“

Jednalo se o obyčejné chatrče z bambusů a palmových větví. Na některých místech jsme spatřili černá kola.

     ,, Jako kdyby odtud někdo rychle musel utéct“, nahlédnul Vanoret do jedné z chatrčí. ,, Věci jsou tu porozhazované.“

     ,, Jestli se tu někdo na chvíli schoval, počítám s tím, že utekl do té kamenné stavby na tom kopci“, ukázal na stavbu Gorba.

     ,, Myslíš, že je to pevnost?“, zeptal se Gorby Andreas.

     ,, Co jiného. Leda tak rozpadlý hrad…..Dobrá….Vás pět se vrátí na pláž. Řekněte kapitánovi, že je tady opuštěná vesnice“, rozhlédnul se kolem sebe, ,, je tu místo pro raněné a dá se tady spát.“

Janos a další čtyři odběhli.

         Já a Artur jsme vešli do rozpadlé chýše. Stály tam dvě postele, stůl a na zemi ležely dvě židle. Část palmové střechy padla na jednu z postelí. Když jsme ji uvolnili, našli jsme šavli.

     ,, Hm“, potěžkal ji Artur, ,, obyčejný meč, který tady má každý druhý. To, že tady někdo přebýval, je jasné. Jenom mi vrtá hlavou, kam se všichni poděli.“

     ,, Třeba přece jenom budou v té pevnosti na kopci.“

     ,, Myslíš?“

     ,, Možná, že jsme se dostali do začarovaného území.“

     ,, O tom pochybuji“, poškrábal se na bradě Artur, ,, kapitán by se o tom přece zmínil.“

Nebyli jsme jediní, kdo v chatrčích něco našli. Pár pistolí, nějaké muškety, potraviny v dřevěných bednách, rozbité sudy s vodou, nádobí. V některém nádobí našli i jídlo. Přesněji řečeno – nestravitelné zbytky.

         Zhruba po půlhodině se začali do vesnice trousit další korzáři. Každý šel ověšen potravinami a zbraněmi. Tři hlídky chodící kolem pevnosti nechal Gorba vystřídat. Samozřejmě si nezapomenul cvaknout ze své kožené čutory hlt rumu. Nestalo se, aby ji neměl prázdnou. Nemohu říci, že Gorba byl pijan, zkrátka občas si cvaknul. Nikdo mu to nevyčítal. Koneckonců, staří vlci mají různé výhody. Andreas nařídil skládat veškeré jídlo do větší chýše uprostřed vesnice. Já s Arturem jsme si to vzali na starost. Námořníci, kteří donesli jídlo, se opět vraceli na pláž pro další zásoby. Jiní se dali do oprav rozpadlých chatrčí.

         Čas pomalu ubíhal a jako poslední, za pomoci svých spolubojovníků, přišli ranění. Ty doktor Johanes nechal uložit do opravených domu blízko sebe, aby byli všichni pohromadě. Kuchař si konečně vzal i se svým pomocníkem zásoby na starost a my si mohli odpočinout. Díky stálému vánku se dalo sedět i na slunci. Když se konečně donosilo všechno jídlo, zbraně a ranění, každý si někam sednul nebo lehnul. Únava se snesla na každého.

Kapitán s Andreasem procházeli mezi odpočívajícími.

     ,, Máš stejný přehled v hodinách jako já?“, promluvil kapitán na svého společníka. Ten se zadíval na slunce a hned odpověděl:

     ,, Bude pár minut po jedné.“

     ,, Hm“, pokýval hlavou kapitán. ,, Ať Bernardo (náš kuchař) začne rozdávat porce jídla a vody. Raněným nejdřív.“

Andreas nevydával takový respekt, když si dal jenom lehkou košili, ale jeho burácející hlas oznamující ,, Jídlo“ všemi pořádně trhnul. Kuchař každému naplnil čutoru vodou až po okraj s tím, že na den má vystaráno. Soudky s vodou se rychle vyprazdňovaly. Každý se se svou porcí jídla vrátil na své místo a pokračoval v odpočinku.

 

                                                                                    Konec první kapitoly

Zobrazeno 1669×

Komentáře

Michal Martinka (Sokolík)

Dříve než se MIchael stál kapitánem, musel si své postavení nejdřívě vydobýt.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz