Na pokraji konce – Kapitola Čtvrtá

Na pokraji konce – Kapitola Čtvrtá

 

Má teorie o cestě k přístavišti se potvrdila. Pod pevností naši průzkumníci skutečně našli cestu, vysypanou drobným kamením. Musela vést okolo pevnosti.

To nás však v této chvíli moc nezajímalo. Když jsem nesl plachtu s raněným, vedle mě šel Wilfogg, který nesl dalšího.

     ,, Michaeli?“

     ,, Ano, pane Wilfoggu?“

     ,, Á. Nech těch formalit. Kapitán se mnou mluvil. Chvíli před tím, než nás ti domorodci přepadli. Já vím, že nemám žádné velitelské schopnosti. Všichni to tady ví. Otec byl vlivný hodnostář a chtěl ze mě vždycky lodního kapitána. Tak mi to dohodnul. A já jsem šel po nějaké době dělat zástupce. Bez jakýchkoliv zkušeností. Snažil jsem se vybudovat respekt a kariéru, ale…prostě na to nemám. Promiň, Michaeli, prostě jsem nepřenesl přes srdce, že moje chyby bez problému někdo odkryje a nahlas je řekne. Mě to prostě hrozně sralo. I svou dýmku jsem tam někde nechal, když jsme utíkali, sakra.“

Já pokýval hlavou a chtěl jsem odpovědět, ale naše kolona se zastavila u našich průvodců. Otevřel se nám pohled na moře. Ne příliš dobrý, ale viděli jsme všichni – bílý opar v dálce – .

     ,, Je poledne“, prohrábnul si hustě kudrnaté vlasy Andreas. ,, Začíná se dělat mlha. Začíná.“

     ,, Asi jsme v prdeli, že?“, okořenil situaci André.

     ,, Hm. Jsi bystrý“, doplnil Joseph.

     ,, Nepanikařte, chlapi“, snažil jsme se je uklidnit, ,, vidíte, jak je to daleko? Jestli tady máme umřít, tak umřeme. Bůh dopíše naši knihu života a hotovo. On to ví. Ne my. Tak jdeme.“

Přes tato hrdá slova jsem měl pořád velký strach. Nepostupovali jsme o moc rychleji, než před tím. Cíle jsme však dosáhli. Zarostlý a zanedbaný prostor dříve vyplňoval čtvercový půdorys. Pár pobořených domů mezi stromy, dřevěné zábrany i dřevěná lávka sloužící jako schody na palubu lodí tiše ležely jako vojáci na bojišti. Po schodech se dalo sejít dolů k vodě. Břeh vyplňovaly malé bílé kamínky, které nám chrastily pod nohama.

Najednou jsme v dálce nad námi uslyšeli křik a zvláštní dusot. Nikdo nepochyboval, že to jsou naši nepřátelé. Štěstí, které se na nás v této poslední sekundě usmálo, nám vlilo novou krev do žil. Vanoret našel pod velkými palmovými a bambusovými listy, které rostly na břehu ostrova, dlouhé prostorné čluny. Jakmile zavolal, že je má, na nic jsme nečekali, popadli raněné a běželi k loďkám. V mžiku se houpaly na vodě. Do tří člunů se vlezli tři muži s jedním těžce raněným. Ve čtvrtém museli sedět jenom dva. Dva čluny se již krokem vzdalovaly od břehu, když mi došlo, že na břehu stojí pořád Andreas a Wilfogg.

     ,, Dělejte, honem. Nasedejte“, ukazoval jsem na další člun.

     ,, Musíme je zdržet, jinak by nás dohonili“, sklesle promluvil Andreas, odrážejíc člun s Vanoretem od břehu.

     ,, Andreasi, to přece nemůžeš. Já tě tady nenechám. Pusťte mě, doktore. Já ho tady nenechám. Né. Bratře“, snažil se Vanoret vyprostit s doktorova sevření.

     ,, Tak přidejte do těch vesel chátro zahnojená. Chcete tady umřít?“, okřikl nás Wilfogg a potom klidně dodal ,, A nevzpomínej na mě ve zlém, Michaeli.“

   ,, Uděláme jim do lodi díry“, volal Andreas, ,, tak vás aspoň nebudou pronásledovat.

Seděl jsem čelem k moři a spolu s Arturem, který seděl přede mnou, vesloval, co to šlo. Za mnou na konci seděl Emilio s připravenou mušketou. Nemohl nijak manévrovat s poraněnou pravou rukou a i zvednutí muškety mu dělalo problémy. S hlavou otočenou jsem sledoval břeh.

         Andreas vytáhnul svůj obouruční meč a dvěma velkými ranami ťal do dna člunu. Wilfogg klečel v dalším a asi sekerou sekal do silného dřeva. Andreas skočil do dalšího, počal znova sekat. V tom se z porostů začali objevovat domorodci. Emilio zamířil a vypálil. Zasáhl. Na tu dálku a nepravidelné pohyby vesel, trefil dokonale. Vystřelil i Vanoret. Wilfogg ihned přestal sekat, odskočil od člunu, vytáhnul dvě pistole a zastřeli dva na něho se řítící útočníky. Potom vystřelil ještě jednou, odhodil pistoli, vytáhnul kord a chvíli vzdoroval. Nakonec ho však povalili a rozsekali. Veslovali jsme mdle. Krvavé divadlo neskončilo. Andrease si s jeho obouručním křižáckým mečem zapamatovali. Útočili na něj po jednom. Tři z nich díky své zručnosti zabil, avšak čtvrtý ho zranil a další se na něj vrhli. Klečícího, s tváří krvavou ho otočili k nám. Domorodec si stoupnul za něho.

     ,, To ne. To nedopustím, ty bastarde. Zastavte“, řekl Emilio a začal nabíjet mušketu, ,, Odpusť, Vanorete, ale já je nenechám ho umučit.“

Přísahal bych, že jsem tu kulku, vypálenou z Emiliovy pušky, viděl letět. Andreas cukl hlavou. Na takovou dálku ho trefil. Ten domorodec za ním se svalil na zem. Jestli ho kulka zabila, nevím. Emilio se otočil.

     ,, Asi je třeba zabrat do těch pádel.“

Čtyři čluny, plné unavených námořníků, pádlujících vstříc oceánu. Za nimi dvakrát více šílených obyvatelů ostrova, prahnoucích po jejich srdcích a mozcích. Tak mohu shrnout okamžiky, které jsme v tu chvíli prožívali. Každý ze sebe vydával maximum. Nasazené tempo jsme neměli šanci udržet. Domorodců sedělo ve člunech pět a veslovali tři, hlásil nám Emilio a pokračoval:

     ,, Až budou na dostřel, každý, kdo udrží zbraň, sypte to do nich.“

     ,, Já už nemůžu“, volal někdo ze člunu napravo od nás.

     ,, Ticho tam“, štěknul Emilio.

     ,, Stejně to nezvládneme.“

     ,, Drž hubu, Arture“, křikl jsem z posledních sil, ,, schováme se jim v té mlze.“

     ,, Tam nikdy nedoplujeme. Tomu sám nevěříš ani ty Michaeli“, pronesl smutně Emilio. Na odpověď jsem se nezmohl. Má pravdu, je konec.

A kratičké žbluňkání po dopadajících šípech to jenom potvrdilo. Jejich palbu opětovalo několik našich výstřelů. Já doufal, že úspěšných. Snažil jsem se s Arturem udržet alespoň toto dosažené tempo. Všimnul jsem si, že se nás domorodci snaží obeplout z pravé strany. Bezohledně dotírali na člun vedle nás.

Šíp usmrtil jednoho z veslařů a plavidlo se natočilo kolmo. Jeden raněný se sice pokusil veslovat, v mžiku ho ale provrtaly šípy. Poslední přeživší jednou vystřelil a s tasenou šavlí, skočil mezi domorodce na člun. Převrhnul ho, několikrát seknul a znehybněl. V místě boje voda změnila barvu. Teď jsme byli na řadě my. Na druhé straně se situace také nevyvíjela příliš dobře. Šíp ranil Vanoreta, tak, že nemohl střílet. Nejrychleji pádlovali Joseph a André.

Když se šíp zabodnul vedle mojí nohy, těsně za Arturem, opustil jsem myšlenku na záchranu. Z očekávání smrti mě však probralo burácení někde v dálce. A za pár vteřin další. Zaujalo to nejenom nás, ale hlavně naše pronásledovatele. Od ostrova jsme se vzdálili na nějakou tu míli a burácení donutilo domorodce k hádce. Zpomalili. Pádloval jsem z povinnosti, než z nutnosti utíkat. Nad očekávání se k nám mlha přiblížila dost na to, abychom do ní vpluli. To však neučinili naši pronásledovatelé. Najednou se nám z očí začaly valit slzy. Dojeli jsme k sobě blíž.

     ,, Jaký je další plán?“, otázal se Emilio.

     ,, Každopádně odpočinek“, položil se do člunu Artur.

     ,, Lepší nápad jsi ani říct nemohl“, položil jsem si hlavu do dlaní.

     ,, Hm. Serou mě jenom ty zvuky tam. Bouřka nebo výstřely z kanonů.“

     ,, Jedno nebo druhé, obojí hodně daleko“, odpověděl jsem Emiliovi.

         Počítat odpočinek na minuty si netroufám. Na desítky snad. V mlze se ochladilo, ale v mém ukořistěném kabátci to však poznat nebylo. Pár hltů vody a kousek sušeného masa nás přece jenom osvěžily. Náš nový nepřítel se jmenoval čas. Zvuky v dálce už utichly. Věděli jsme, že čluny musíme vést zády od ostrova. V mlze se nám to úplně nedařilo, když jsme ani nevěděli, kam plujeme.

Snažili jsme se alespoň manévrovat, ale ve výsledku jsme se nechali unášet.

     ,, Já se asi zastřelím, jestli se objevíme zase u toho ostrova“, pronesl do dlouhého mlčení André.

     ,, To se ale nedostaneš do Nebeského království“, odpověděl jsem mu.

     ,, Nasrat! Já na ty kecy o Bohu nevěřím.“

     ,, V tom případě je třeba začít, André. V nebi to potom pro tebe bude lehčí.“

     ,, Nasrat“, mávnul rukou André a zahájil tak několika hodinové mlčení.

Den se přehoupnul v noc. Nespali jsme klidně. Každý se v noci probouzel s pocitem, že nás znovu obkličují domorodci. Nad ránem jsme však usnuli všichni. Probudilo nás až světlo, neboť mlha již velmi prořídla. Směr jsme prostě jenom hádali. Mořské vlny nám narážely do přídě člunu. Pomalým tempem jsme proráželi hladinu moře svými pádly a doufali v zázrak. V potopeném člunu jsme nechali víc jídla i vody. Schválně jsme tam dali víc, protože tam ležel jenom jeden raněný. Kdyžto my ostatní máme dva.

Všechny starosti však přerušil ,,ZÁZRAK,,.

Aniž bychom si toho povšimli, do člunu s Andrém a Josephem narazil kus dřeva.

   ,, Hej, podívejte se. Ve vodě plave nějaký trám“, zajásal Joseph.

Za pár chvil jsme pádly zavadili o další kus. Míjeli jsme kousky desek, lana a nakonec i kus sítě, v níž plaval zamotaný muž. Mrtvý muž.

   ,, Mám pocit, že to jsou trosky nějaké lodě“, řekl Emilio, nahlížejíc mi přes rameno na hladinu.

   ,, Nebo lodí“, doplnil Artur, ,, Ty zvuky v dálce musela být střelba.“

   ,, Ano. To je dost možné, Arture“, pokračoval Emilio, ,, ale voda roznese trosky na míle daleko během několika hodin. Vlastně ani ne, jenom kdyby se ta zpropadená mlha vytratila, ať aspoň něco vidíme.

   ,, Tak včera se mi mlha nezdála horší“, zabral jsem pádlem.

Trosek pomalu přibývalo a my získali pocit, že se na nás začíná usmívat štěstí.

Vanoret těžce oddechoval. Šíp se mu zabodnul do ramene. Doktor ho sice vytáhnul a ránu ošetřil, ale nikterak jsme mu tu bolest nezáviděli. Za nějaký čas se mlha začala rozplývat a ukázalo se slunce. Pálilo v očích. Nějako dobu trvalo, než jsme si zvykli. Zprvu jsem myslel, že mám halucinace.

   ,, Vidíte ten stožár před námi? Nebo přicházím o rozum“, promluvil jsem, chráníc si oči od ostrého světla.

 ,, No. Když se tak podívám kolem sebe, asi jsme o rozum přišli všichni“, podotknul klidně Emilio.

Z vody čnělo kus ulomeného stožáru a kolem dokola na mnoho a mnoho mil se na vodě houpaly tmavé tečky. Trosky rozeseté do daleka.

 ,, Místo střetu. Tady proběhnul boj. To je jasné“, řekl Emilio a začal nabíjet mušketu.

Pomalu jsme projeli kolem stožáru, hledíc do vody. Loď seděla na mělčině. Těžká váha výzbroje ji drží na dně. Někdo asi chtěl nepřítele zahnat na mělčinu a dorazit ho. Emilio tvrdil, že to mohla být korzárská loď, ale jistý si taky nebyl.

   ,, Do hajzlu. Zase jsme v prdeli. Nikde nikdo“, rozčíleně plácnul André pádlem do vody.

 ,, To neříkej André...tam…tam je loď“, ukázal do dálky Vanoret.

Jeho skvělý zrak se opět ukázal. Než se před námi v dálce objevila, trvalo to ještě dlouho.

   ,, Teď jenom zjistit, komu ta loď patří“, ozval se doktor Johanes.

   ,, Hm? Vanorete? Podívej se…“, otočil jsem se na plavidlo vedle.

Vanoret měl skloněnou hlavu.

Doktor mu ihned zkusil tep a snažil se ho probrat: ,, Těžce dýchá“, řekl rozepínaje mu košili.

Emilio na nic nečekal. Vypálil ze své pušky do vzduchu. Následovaly další výstřely. Loď neměnila směr. Plula stále rovně, levou stranou k nám. Když se salva ze člunů opakovala, loď vypálila z děla a otočila se k nám.

André zvednul oči k nebi a přežehnal se: ,, Ježíši Kriste, konečně.“

 ,, Co jsem ti říkal“, ušklíbnul jsem se na něho.

   ,, Já vím, no. Někdy to tak na člověka přijde. Ale jinak na to seru.“

   ,, Prase. Že se nestydíš“, ironicky se ozval Joseph.

André jenom zakroutil hlavou. Během půl hodiny jsme už jistě věděli, že se jedná o korzárskou loď. Bytelná fregata se natočila směrem k nám. Desítky zvědavých námořníků se tlačily u zábradlí. Samozřejmě, že jako prvního poznali doktora Johanese. Když nás všechny dostali na palubu, vstříc nám vyšel mohutný muž v šedobílém obleku a fešáckým knírkem a bradkou.

     ,, Doktore Johanesi. Já myslel, že vás už nikdy neuvidím. Co se stalo s kapitánem Stanyslavem a lodí Zeus?“

     ,, Kapitáme Morgene, doufám, že se nebudete zlobit, když tento rozhovor odložíme. Vím, že máte mnoho otázek, ale musím ošetřit raněné.“

     ,, Jistě. Jistě, odpusťte mi. Pomozte jim do podpalubí. Zavolejte našeho doktora a nachystejte jim teplé jídlo a pořádné oblečení.“

Přednostně vzali samozřejmě raněné. Já nestačil udělat ani dva kroky, když mi někdo silně sevřel zápěstí a ramena.

     ,, Co je to za špeha?“, se zvrásněným obočím na mě hleděl o něco starší muž než já. Asi kapitánův zástupce. ,, Ty jsi Španěl? Když máš na sobě důstojnický mundúr?“

Doktor Johanes chtěl odpovědět, ale já za sebe nepotřeboval náhradu.

     ,, Michael Marthyn a jsem dělostřelec na lodi Zeus. Obsluhoval jsem dělo Polibek smrti. Jistě víte, že dělostřelci z naší posádky jsou ti nejlepší od Agelonie po Espaňol.“

Kapitán se vážně pousmál.

     ,, No. Něco jsme slyšeli od kapitána Stanyslava. Zemřel?“

     ,, Jako hrdina…pane“, hrdě jsem odpověděl.

     ,, Ještě jsi neodpověděl, odkud máš ten oblek“, řekl stále přísně tvářící se zástupce.

     ,, To jsem našel v jedné pevnosti, kde jsme se schovali. Já vám to všechno řeknu, ale musím si jít odpočinout, jsem taky raněný a bolí mě to.“

     ,, To se mi nějak nelíbí“, otočil se zástupce na kapitána.

     ,, Co se vám nelíbí. Všichni jsme z lodi Zeus. Zeptejte se doktora“, řekl Emilio, když kolem nich procházel.

     ,, V pořádku. Běžte“, pustil nás kapitán.

     ,, Ty máš na ty zástupce strašné štěstí, Michaeli“, usmíval se Artur.

     ,, Doufám, že ty takový nebudeš.“

     ,, Co?“, nechápavě otočil hlavu Artur, když jsme kráčeli po schodech do podpalubí.

Ošetření rány, suché oblečení, teplé jídlo, spánek. Nemohli jsme si víc přát. Jaké měl plány kapitán Morgen nebo co se děje s korzárskou výpravou či kdo převzal velení – nevím.

Co jsme slyšeli od posádky, několik lodí, i ta na které jsme právě odpočívali, se snaží o nečekané přepadení ,,obklíčení,,pirátů. Naše nová loď se jmenovala

 

         Další den pozdě popoledni, kdy jsme odpočívali v části lodě pro posádku, se ozvaly nějaké hlasy a dupot. Mezi sítě vběhli dva korzáři.

     ,, Všichni na palubu. Narazili jsme na piráty.“

Snad jsme ani nemuseli chodit, ale kdo mohl, šel. Emilio měl ruku zavázanou v šátku, který měl kolem krku. Doktor na něho naléhal, ale on stejně šel, tak jako já, Artur, Joseph, André a další tři. Ostatní zůstali s doktorem.

Kapitán už na palubě dával rozkazy, které pověření hned plnili. V dálce na moři pluly dvě, možná tři lodě. Naši loď doprovázely ještě dvě další. Síly tak mohou být vyrovnané. Ani jsem se nenadál a kapitán stál před námi.

     ,, Pokud se necítíte, tak nemusíte bojovat. Jistě jste zažili perné chvíle.“

Já se jenom krátce otočil na muže za mnou. Výraz každého z nich mi dal jasno odpověď.

   ,, Korzáři neustupují. Můžete s námi počítat.“

     ,, Dobře. Podpořte moje dělostřelce v podpalubí a ukažte jim, jak se má střílet.“

V podpalubí to opravdu žilo. Každý nosil munici a čistil děla. Zprvu na mě všichni zírali. Měl jsem totiž znovu na sobě ukořistěný oblek. Zavedli nás k předposlednímu dělu na přídi. Zde jsem zůstal já, Artur a Joseph. Muž, který nás sem přivedl, poté rozdělil i ostatní.

     ,, Neukážeme jim, jak střílíme, když máme tak pitomou pozici na kraji“, zavrčel Artur a začal čistit kartáčem hlaveň děla

     ,, Tak výhodu to má“, odpověděl jsem Arturovi. ,, Máme větší šanci přežít.“

Podle mého odhadu se jednalo o 24 librová děla, která sice měla daleký dostřel, ale ne takový účinek, na jaký jsme byli zvyklí na lodi Zeus. Koule zapadla, Artur zacpal zátku, já nasypal prach a společně s Josephem jsme pomocí lana dělo posunuli dopředu, až hlaveň čouhala ze střílny ven. Loď se houpala a my čekali, jestli neuvidíme nepřátelské lodě. Po nějakém čase, kdy se nic nedělo, se za námi ozval první výstřel. Poté do podpalubí vešel kapitánův zástupce.

     ,, Mají čtyři lodě a snaží se nás obklíčit. Když je neporazíme, Agelonské království a zbytek naší skupiny se dostane do velkých problémů. Tak nezapomeňte, kdo jste!“

     ,, My jsme lvi“, sborově odpověděla posádka jako jeden muž.

Zástupce pokračoval: ,, Za kapitána Stanyslava, za loď Zeus a za všechny kteří na ní umřeli. Kořist čeká jenom na vás.“

Proslov na nás všechny zapůsobil. Ale mstít bychom se měli domorodcům za posádku lodi Zeus. Ne pirátům. Ale to už je vlastně vedlejší.

Ani jsme se nenadáli, když lodí zatřásl náraz a stín plachet nám zakryl výhled na slunce. Míjela nás jedna z těch starších typů španělských lodí. Její ponor nebyl velký. Jakmile se lodě střetly boky proti sobě, na povel zazněla salva. Koule prorážely stěny lodí a častokrát vylétaly druhou stranou ven. Nejednou sebou smetly některého námořníka. Artur i já jsme cítili, jak se jedna koule zavrtala někam pod nás. Bleskově jsme začali nabíjet. Mrknul jsem kolem sebe, ale dým a zvířený prach mi toho moc neukázal. Z paluby jsme také zaslechli povely k palbě. Menší děla a lafety zarachotily. Nezdálo se mi, že to nepřátelské lodi nějak ublížilo. Také vypálila děla na levoboku. My už měli nabito a na další povel znovu vystřelili. Mám pocit, že naše střela prorazila otvor do dřevěného obložení. V tu chvíli se naše loď trochu natočila na levou stranu, právě když piráti vypálili. Jenda koule asi narazila někam dopředu blízko nás, protože se kolem nás všechno silně zatřáslo. Další koule se nějakým způsobem odrazila od některého z děl a v pase roztrhla kapitánova zástupce, který jí akorát vlezl do směru. Krev, vnitřnosti a kousky kostí se po podlaze rozlily jako talíř s omáčkou. Muž u děla vedle nás mi pozvracel boty. Nezávazný pozorovatel by řekl, že bitva je u konce. Připadalo by mu, že zmatek zachvátil přeživší u děl.

     ,, Neválej se tady, nabíjej to dělo“, zvednul jsem chlapa který mi pozvracel boty. ,, A jestli přežiješ, tak mi ty boty umyješ. A co vy ostatní?“, zvolal jsem, ,, chcete tady chcípnout? Tak připravte děla. Nabito, Arture?“

     ,, Jasně, Michaeli.“

Zatřásly s námi rány na levé straně. Otvorem pro dělo jsem uviděl pirátskou loď, která však nedostřelila. Jejich střely jenom čeřily hladinu blízko našeho boku.

     ,, Pravobok připraven?“

     ,, Ano“, ozvalo se od posádky.

     ,, Namiřte děla na trup. Těsně nad hladinou.“

Zvednuli jsme zádě děla tak, aby hlaveň mířila dolů. Myslím, že výstřely měly účinek. Některá z nepřátelských děl vystřelila, ale pochopili náš záměr a chtěli se otočit přídí k nám. Nabíječi svou práci udělali opravdu bleskově. Salva znovu zarachotila. Ne všechny koule měly stejný směr dopadu, ale za chvíli bylo více než patrné, že se nepřátelská fregata začíná pomalu naklánět na levobok. Ve stejný okamžik, kdy k nám připlulo z druhé strany další pirátské plavidlo, námi odstřelovaná loď vybuchla. Nejprve záď a posléze další výbuch uprostřed rozlomil loď na polovinu. Až potom jsme se dozvěděli, že korzárská fregata ji padla do zádi a salvou zasáhla bedny se střelným prachem.

         Nyní nás však zajímala plavidlo, které v těsné blízkosti míjelo náš levobok. Mohli jsme dokonce spatřit tváře mužů za děly. Snad jsem uslyšel povel nepřátelského velitele nebo mi něco dalo signál. Štiplavý dým na několik minut zahalil všechno kolem mě. Všechno kolem se třáslo. Já neudržel rovnováhu a spadnul na záda. Nejprve jsem myslel, že mi přes nohy padnul trám. Dost jsem se lekl. Ale když jsem ze sebe sundal námořníka bez ruky a s kusem desky v boku, zaujalo mě pouze to, co nesl v druhé ruce. Pevný řetěz, na jehož koncích visely ocelové koule. Podle křiku jsem usoudil, že piráti se snaží obsadit naši palubu. Vlastně celou loď. Podle mého mínění se snažili získat celé plavidlo pro sebe. Piráti si lodě nevyrábějí. Takže nebudou potápět pevnou půdu pod nohama vlastním lidem. Když se dým rozplynul, spatřil jsem, že jsou mezi loďmi nataženy lávky a někteří pomocí lan přeskakují k nám.

     ,, Nabíjet děla na levoboku. Nabíjet děla na levoboku. A ostatní na palubu. Potřebují vás tam.“, křičel jsem.

Emilio z děla odhodil svého mrtvého pomocníka a jednou rukou se snažil čistit hlaveň děla. Výbuch ho však přehodil přes dělo. Emilio zůstal ležet. Nemohl jsem zjišťovat, jestli žije, tak jsem ho alespoň odtáhnul na druhou stranu.

     ,, Miřte na jejich děla. Musíme co nejvíc zneškodnit jejich palebnou sílu.“

S přesností matematika jsem zamířil a vypálil. Úspěch. Hlaveň pirátského děla zmizela ze střílny. Potom se však ze schodů vedoucích na palubu skutálel jeden z korzárů a k nám vběhnul snědý pirát s šátkem na hlavě. Zarazil se pohledem na mě. Asi ho překvapilo moje oblečení.

     ,, Kavaliere?“, vytáhnul jsem šavli. Vlastně takový větší nůž.

     ,, Bastardo!“, zakřičel pirát a vrhnul se mě následován několika dalšími.

Vykryl jsem jeho ránu a seknul po krku. Dalšího se mi podařilo odhodit na dělo, kde ho dorazil Joseph. Já si vytáhnul svoji dýku s krytem pro prsty. Další útočník kolem sebe máchal širokou sekyrou. Zdálo se mi, že je hodně posilněn rumem. Když se mu sekyra zasekla do jedné z dřevěných stojek podpírajících palubu, snažil se vytáhnout pistoli. Má dýka však dvakrát rychle bodla do jeho hrudníku. Převzali jsme iniciativu. Na zádi se André bránil již zmiňovanými ocelovými koulemi na řetězu. Povalil útočníka a bušil do něho tak, až mu roztloukl hlavu. Podařilo se nám vyčistit spodní palubu.

     ,, Všichni k dělům“, zvolal jsem na posádku stojící všude okolo. ,, Nabít a zamířit na hlavní stožár. Přidejte víc prachu, ať má střela rychlost. André…ten řetěz…do děla.“

André pochopil. S řinčením vsunul řetěz do děla. Artur měl obavy z toho, že děla můžeme poškodit přidáním více prachu. Naštěstí se jeho argument o prachu nepotvrdil. Jedna střela za druhou narážely do silného kmene hlavního stožáru.

     ,, Doprdele, znova. Nabít. Pohyb.“

Právě, když jsem sypal prach, k nám dolehlo z nepřátelské lodě zvláštní křupání. Jako když se kácí strom. Hlavní stožár s plachtami se s ohromným lomozem skácel na jejich palubu a vyvolal v posádce nefalšovaný zmatek. Mezi námi zavládla radost.

     ,, Vyrovnejte děla a do nich.“

Jak jsem řekl, tak se i stalo. Z pirátské fregaty lítaly jenom třísky. Dali jsme se do nového nabíjení, když do podpalubí vešel samotný kapitán Morgen.

     ,, To stačí, chlapi! Právě se vzdali. Vítězství.“

Křik radosti, zaťaté pěsti zvednuté nad sebe. Kapitán se rozhlédnul kolem. Kousek od sebe spatřil horní část těla svého zástupce. V jeho očích se zaleskly slzy.

     ,, Všechny raněné k doktorovi…Kdy zemřel“, ukázal kapitán na svého zástupce.“

     ,, Při druhé salvě, kapitáne. Vešel střele přímo do rány“, smutně jsem odpověděl.

     ,, Kdo tedy velel?“

     ,, Já, kapitáne“, zvednul jsem ruku.

Kapitán na uznání pokýval hlavou. Ihned jsem šel k Emiliovi, u kterého už seděl Artur.

     ,, Dýchá, ale…podívej se na ty kalhoty. Má je roztrhané od třísek.“

     ,, To je od toho výbuchu. Pospěš, Arture, odneseme ho k doktorovi.“

I když doktoři operovali dva, ranění přibývali další a další. Zapojili jsme se do úklidu, který trval až do večera a potom pozdě do noci.

 

 

                                                                                     Konec čtvrté kapitoly