Příběh Velikonoc

Jaké to asi bylo, když Pán Ježíš vstal z hrobu? Co vlastně viděli vojáci a co si mysleli? Tak sem o tom napsal krátký příběh. Nesnažím se napsat novou část evangelia ani ho nijak upravovat. Snažil jsem se podle Nového zákona zachovat všechno, co je napsáno v Bibli a rozepsat to, co je napsáno jenom stroze. Viděl jsem mnoho filmů a přečetl mnoho článků, ale přesto jsem chtěl, aby se to nejvíce podobalo samo sobě. Některými jmény a několika scénami jsem se samozřejmě nechal inspirovat. Věřím však, že to výsledné verzi nebude připisováno k mínusu. Zažijte spolu se mnou:

 

PŘÍBĚH VELIKONOC

 

         Ježíšovo zkrvavené a zbičované tělo ochablo a zůstalo bezvládně viset na kříži. Temná mračna nehnutě ležící na obloze už od poledne, ještě zhoustla a víc potemněla. Davy lidí přihlížející popravě, ucítily pod nohama zachvění. Při dalším zachvění se přidal vítr a kříž se s mrtvým tělem zakymácel. Římští vojáci se vyděšeně začali rozhlížet kolem sebe. Zbylí dva odsouzenci ještě žili a při každém dalším zachvění bolestně vzkřikli. Hřeby vražené do jejich zápěstí a nohou jim zvětšovaly rány a způsobovaly velkou bolest.

 

Římský setník, ke kterému se vojáci pomalu stahovali, seděl na koni a hladil ho po šíji, aby ho uklidnil. Po dalším zachvění pukl velký, větrem ošlehaný balvan napravo od jezdce. Kůň se lekl, vyděšeně zaržál a vzepjal se na zadní. Setník byl však zkušený jezdec a na koni se udržel. Srdce mu nestačilo čtyřikrát zatlouci, když pukl další kámen. Ihned sesedl a chytil koně pevně za uzdu. Dva vojáci se dali na bezhlavý útěk. Setníkovy rozkazy, které za nimi křičel, unesl vítr. Ani lidé sledující odsouzence na nic nečekali. Bili se v prsa a obraceli oči k nebi. Několik farizeů, kteří sledovali Ježíše až do jeho posledního vydechnutí, odjeli na oslech mezi prvními. V blízkosti kříže stálo několik žen. V popředí stál mladý muž, který podpíral starší ženu, jejíž oči se upřeně dívaly na utýranou tvář jejího syna. Najednou se země otřásla víc než doposud a u paty kříže se objevila trhlina. Mladý muž objal matku mrtvého pevněji. Pukl další kámen a trhlina se objevila několik stop za plačícími ženami.

 

         Setník, který všechno v němém úžasu pozoroval, polohlasně řekl:

 

     ,,Odsoudili jsme nevinného. Opravdu to byl Boží syn.“

 

Vojáci se na svého velitele vystrašeně podívali.

 

     ,,Zůstaňte tady na stráži“, rozkázal setník a nasedl na koně. ,,Ty ženy nevyhánějte. Jedu zpátky do města“, řekl a pobídnul koně.

 

Zemětřesení přestalo a vítr ustal. Obloha však zůstala pořád temná.

 

     ,, Proč je nemáme vyhánět, Cassie?“, řekl voják s pichlavýma očima a ostře řezanou tváří svému druhovi, stojícímu vedle

 

     ,, Je tam matka toho mrtvého Galilejce.“

 

     ,, No a co!“

 

     ,, Je tam jeho matka, Volusie! A dostali jsme rozkaz!“

 

Vojáci se tedy posadili na jeden puklý kámen a sledovali, jak matka mrtvého objala jeho nohy a začala je líbat. Zatímco Volusius odvrátil zrak, Cassiovi do očí vběhly slzy. Vzpomněl si, jak k němu přistoupila, když je na popraviště vedli Jeruzalemskými uličkami. Jediný pohled stačil, aby žena našla odvahu dojít až sem a sledovat tak krutý konec svého syna.

 

         Setník před městskou branou zpomalil. Lidé vyděšeně pobíhali sem a tam. Pobídnul tedy koně a přijel až k vojákovi, stojícímu u zdi hradeb.

 

     ,, Co se to tady děje, vojáku?“

 

     ,, Při zemětřesení popraskaly stěny některých domů a také se objevili trhliny na podlaze židovského chrámu. Židé jsou z toho celí bez sebe.“

 

Setník otočil hlavu ke Kalvárské hoře. ,, Židovský král?“, problesklo mu hlavou.

 

Udeřil koně do slabin a vjel do města. Zamířil k prokurátorovu paláci. Trvalo mu nějakou dobu, než se tam dostal. Události posledních hodin vyvolaly ve městě chaos. Když se konečně otevřela brána a on projel kolem kasáren do stájí, uviděl dva vojáky, kteří utekli při zmatku z popraviště.

 

     ,, Vy nejste žádní diváci v amfiteátru“, zvýšil hlas setník. ,, Za to, že jste utekli ze stráže, bych vás měl nechat pořádně zmrskat…..Vrátíte se tam zpátky, vystřídáte Cassia a Volusia a budete tam hlídat, dokud odsouzenci nevypustí duši!“

 

Potom si setník sundal přilbu, napil se vody, umyl si obličej a ruce, oprášil z rudého pláště prach a vydal se k Pilátovi.

 

         Nečekal dlouho. Poncius Pilát ho ihned přijal. Setník nestačil ani pozdravit.

 

     ,, Ten Galilejec už zemřel?“, zeptal se Pilát oblečen v bílém senátorském obleku.

 

     ,, Ano, Excelence.“

 

     ,, Není to příliš brzy?“

 

     ,, Na to, co v posledních hodinách prožil, zemřel až příliš pozdě.“

 

Pilát se na setníka vyčítavě podíval, ale po chvíli změnil výraz.

 

     ,, Byl tady Kaifáš a židovská velerada. Žádají, aby odsouzenci byli sňati z kříže. Podle jejich zvyku odsouzenci nesmějí přes sobotu zůstat na popravišti. Zajistěte to, Abenadere, a přesvědčte se jestli ten… ten Ježíš je skutečně mrtvý.“

 

Abenader se nadechl ještě k jedné otázce, když je vyrušil Pilátův sluha.

 

     ,, Omlouvám se, Vaše Excelence, ale je tady nějaký Josef z Arimatie a chce s Vaší Excelencí hovořit o nějakém Ježíši Nazaretském.“

 

Setník s Pilátem si vyměnili překvapené pohledy.

 

     ,, Čeká venku?“, zeptal se Pilát.

 

     ,, Ne, Vaše Excelence. Čeká za dveřmi.“

 

To Piláta ještě víc udivilo. Nevadí mu, že se obřadně znečistí, když vstoupí do domu římského prokurátora těsně před začátkem sobotního klidu a Velikonoc?

 

     ,, Ať vstoupí“, pokynul Pilát.

 

Kroky se vzdalovaly.

 

V kamenné místnosti stálo křeslo, potažené kůží. Bylo otočeno přímo k velkým vchodovým dveřím. Pilát se na něj posadil.

 

     ,, Člen Židovské velerady?“, podivil se voják.

 

     ,, Také mě to udivuje“, dodal Pilát.

 

Dveře se otevřely a vešli dva muži. Pomalu kráčeli mezi kamennými sloupy. Starší muž s bílými vlasy a hustým bílým plnovousem kráčel v popředí. Podle honosnějšího obleku Pilát poznal, že je to Josef. Druhý muž měl oblečení všední a jeho tvář pokrývalo strniště.

 

   ,, Čemu dlužím za tak vzácnou návštěvu, Josefe z Arimatie“, rozevřel v přátelském gestu ruce Pilát.

 

     ,, Odpusť, Prokurátore“, uklonil se Josef, ,, ale přicházím v předvečer velkého svátku, abych s tvým svolením sundal z kříže a pochoval ukřižovaného Ježíše Nazaretského. Byl popravený dnes….“

 

     ,, Ano, ano já vím“, pokynul rukou Pilát.

 

Abenader stál vedle kamenného křesla a mlčky naslouchal.

 

     ,, Ví o tom ostatní členové velerady?“

 

     ,, Ne, Vaše Excelence. Velerada již učinila to, co chtěla. Já tvrdím, že tento člověk si zaslouží být pohřben s úctou. Ne jako zloděj v jámě.“

 

     ,, Hrob je nákladná investice.“

 

     ,, Mám nedaleko místa popravy zahradu a v té zahradě je moje nová hrobka. Pohřbím ho tam.“

 

Pilát chvíli přemýšlel.

 

     ,, Abenadere. Ručíš mi za to, že všechno se obejde bez komplikací. Zlámejte všem nohy a sundejte je z křížů.“

 

Poté se otočil k prosebníkům.

 

     ,, Konej, jak uznáš za vhodné, Josefe z Arimatie.“

 

Muži se zdvořile uklonili a odešli.

 

Po chvilce je následoval i setník. Ten zamířil do stájí. Dva vojáci, kteří utekli z Kalvárské hory, se právě chystali k odjezdu.

 

     ,, Vezměte kolenolam“, řekl setník, ,, mrtví nesmí zůstat přes sobotu na křížích. Prokurátor to nařídil.“

 

Jeden z vojáků seskočil z koně a odešel ze stájí. Po chvíli se vrátil s těžkou palicí, která se na jednom konci rozšiřovala. Setník si nasadil přilbu a vojáci vyrazili.

Snášel se soumrak. Mraky se protrhaly a kamenné domy pokryl paprsek zapadajícího slunce. Lidí v ulicích ubylo. Připravovali se na sobotní klid. Vojáci vyjeli z města a zamířili na popravčí kopec nad městem.

 

         U křížů stála už jenom římská hlídka. Jezdec podal kolenolam Cassiovi a ten na rozkaz setníka přistoupil k prvnímu živému odsouzenci. Ten zatnul zuby. Palice dopadla na koleno a odsouzenec vzkřiknul bolestí. Po druhé ráně se paže napnuly a muž zůstal viset jenom za ruce. Dusil se. Oči se přetočily, křeč v těle povolila a hlava se opřela bradou o hruď. Potom Cassius přistoupil k druhému odsouzenci. Bolestný výkřik a následné sípání po chvíli ustalo. Voják odložil kolenolam.

 

     ,, A co ten třetí?“, zeptal se voják na koni.

 

     ,, Ten už je přece mrtvý“, odvětil Cassius a podíval se na nehybně visící tělo.

 

     ,, Volusie, přesvědč se o tom“, pokynul hlavou setník.

 

Volusius uchopil kopí a probodl mrtvému pravý bok, mezi žebry. Z rány se vyřinula voda a poslední zbytky krve.

 

         Poté se vojáci dali do práce. Z žebříků oběma odsouzencům vyrazili hřeby z nohu a ze zápěstí a spustili je dolů. Když spouštěli druhého odsouzence z kříže, objevil se Josef z Arimatie v doprovodu dvou mužů a několika žen.

Volusius a Cassius jim pomohli sundat Ježíšovo tělo z kříže. Také odstranili ceduli s nápisem ,, Ježíš Nazaretský, Král židovský,, a hodili ji vedle hřebů a trnové koruny. Když zbičované tělo konečně položili do klína jeho matky, přehodili přes něho plášť. Matka ho jemně hladila po vlasech a líbala ho na čele a na lících. Cassius odstoupil stranou a klekl si před ženu na kamenitou zem. I na Volusia padl zvláštní pocit úzkosti. Sundal si přilbu a sklopil hlavu. Po chvíli k ženě přistoupil Josef a dal jí ruku na rameno.

 

     ,, Marie, je čas. Už je večer.“

 

Marie uchopila ruku starého muže a upřeně se na něj podívala. Potom vstala.

 

     ,, Nikodéme“, řekl muži, který s ním byl u Piláta, ,, rozlož plátno.“

 

Pomohl mu druhý mladší muž, který přišel s nimi a který stál pod křížem spolu s Marií.

Cassie chtěl Josefovi pomoci s tělem, ale Maria ho zadržela. Necítila vůči němu zášť. Jenom ho chytila za ruku a pokývala hlavou. Voják tedy ustoupil.

Josef s Nikodémem položili tělo na plátno a ženy jej zabalily. Hlavu tenkými pruhy plátna zamotala sama Maria. Muži uchopili zabalené tělo a zamířili do Josefovy zahrady, kousek pod Kalvárským kopcem. Setník zástup chvíli pozoroval a potom se vydal za nimi.

 

         Zahrada bujela zelení. Náhle se objevila jeskyně vytesaná ve skále. Abenader nešel až k ní. Zůstal stát opodál. Josef s Nikodémem, kteří nesli tělo, sestoupili několik schodů a vešli do skalního hrobu. Dříve se tady těžil kámen na stavbu Jeruzalemského chrámu. Nyní se tady nacházely hroby. Tělo opatrně položili na kamenný výklenek naproti vchodu. Nikodém k tělu přiložil vonné masti, které sebou nesl. Ženy zůstaly s mladíkem, jenž podpíral Marii, venku. Když muži s kleslými obličeji vyšli na povrch, chopili se velkého otesaného balvanu, ale nepohnuli s kamenem víc než o dlaň. Setník sundal přilbu, odepnul plášť i meč a šel jim pomoci. S vypětím všech sil kámen posunuli až do prohlubně a zavalili vchod. Josef mlčky pokynul setníkovi a spolu s ostatními opustil druhou stranou zahradu.

         Abenader si znovu opásal meč, připnul plášť, nasadil přilbu a vrátil se zpátky za vojáky. Přišel právě, když z popraviště odjížděl malý vůz tažený mezkem. Měl naložená zbylá dvě těla. Vojáci už měli všechno sbaleno a čekali jenom na velitele. Setník nasednul na koně o rozhlédnul se.

Tam před několika hodinami stály davy lidí a hleděli na umírající muže, teď tu stály jenom tři prázdné kříže. Potom mu zrak padnul na trnovou korunu pohozenou mezi kameny.

 

     ,, Může vůbec Boží syn zemřít?“, pomyslel si a pobídnul koně.

 

Dva jezdci ho následovali a zbylí vojáci se spolu s žebříky pěšky vydali do města.

 

Byl pátek večer, začátek sobotního klidu.

 

 

         Druhý den, časně ráno, seděl Pilát ve své pracovně a listoval pergameny. Byl tak zabrán do své práce, že si ani nevšimnul, že ve dveřích stojí jeho žena. Všimnul si jí, až když přistoupila blíž ke stolu.

 

     ,, Ty už nespíš?“, překvapeně se zeptal Pilát.

 

     ,, Moc jsem toho tuto noc nenaspala. Pořád musím myslet na včerejší den.“

 

     ,, Už se tím netrap, Claudie. Je to za námi.“

 

 

Jakmile to dořekl, vešel Pilátův sluha a zdvořile se uklonil.

 

     ,, Vaše Excelence. Na nádvoří Vás čekají židovští kněží.“

 

     ,, Židé?“, řekl udiveně Pilát a podíval se na Claudii.

 

Spolknul ostré poznámky a vstal.

Venku ho už čekal Abenader a přidal se k němu. Minuli soudcovské křeslo zvané Dlažba, hebrejsky Gabata a sešli na nádvoří, kde včera davy židů žádaly smrt jejich krále.

 

     ,, Čemu dlužím za tuto brzkou ranní návštěvu, Kaifáši?“, pronesl chladně Pilát.

 

     ,, Prokurátore“, uklonil se Kaifáš, ,, vzpomněli jsme si“, ukázal rukou na ostatní, ,, že když ten bludař ještě žil řekl - Za tři dny zase vstanu. Pošli vojáky, ať hlídají hrob, alespoň do třetího dne, aby snad v noci nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a nezačali hlásat – Vstal z mrtvých. To by byl ještě větší blud než ten první.‘‘

 

     ,, Tolik se ho bojíte?“, podíval se Pilát na Kaifáše. ,, Je mrtvý a pohřbený. Abenader byl u toho, když zavalovali kámen.“

 

   ,, Kámen lze zase odvalit“, namítnul Kaifáš, ,, je to pro blaho všech. Nakazil svými řečmi mnoho lidí. A kdyby jeho… jeho ,,učedníci,, začali říkat, že vstal z mrtvých… bylo by to…“, Kaifáš zakroutil hlavu.

 

Pilát židovskou veleradu příliš v lásce neměl, ale nepokoušel se jim nijak vzdorovat.

 

     ,, Máte svoje stráže, tak učiňte, jak uznáte za vhodné.“

 

Na to se židé uklonili a odešli.

 

Pilát se otočil k setníkovi.

 

     ,, Abenadere, vezmi deset mužů a hlídejte s nimi ten hrob až do zítřejšího rána. A dávejte dobrý pozor. Jejich jednáni se mi vůbec nelíbí.“

 

Setník pozdravil a odešel. Pilát se ještě podíval za odcházejícími farizeji a začal stoupat po kamenných schodech.

 

         Když římští vojáci dorazili ke hrobu, okolí se již hemžilo židovskými strážemi. Setník spatřil chrámové stráže v kožených šupinových zbrojích s meči a kopími i obyčejné muže s krátkými noži u pasu. Vojáky zaujala skupina mužů zapečeťující kámen roztaveným voskem. Mezi kámen a skálu nalili vosk a do něj otiskli pečeť Židovské velerady.

 

     ,, Proč zapečeťují ten hrob?“, zeptal se Abenader jednoho z židovské stráže, který vypadal jako jejich velitel.

 

     ,, Nikdo nemůže vědět, že se mezi tolika lidmi nenajde nějaký zrádce. Ta pečeť je bude všechny držet dál.“

 

     ,, A naše hlídka?“

 

     ,, Vy budete hlídat až v noci. Římští vojáci jsou přece proslavení tím, že v noci při stráži nikdy nezaspí“, pousmál se strážný a odešel ke hrobu.

 

Setník tedy seskočil z koně a odvedl ho stranou. Vojáci své štíty a kopí poopírali o sebe a zřídili ohniště. Abenader důkladně obešel celé okolí. Hrob byl celý vytesaný do skály a přijít se sem dalo jenom od popraviště nebo z druhé strany od města. Židovské stráže se nepokoušel počítat.

 

         Slunce zapadlo a vládu převzala noc. Strážní zapálili ohně. U hrobu vždy stály čtyři hlídky a po hodině se střídaly. Abenader zaslechl, jak se strážní dohadují o vině či nevině popraveného Ježíše. Sám nevěděl na jakou stranu se přiklonit. Sám věřil, že jde skutečně o spravedlivého a nevinného člověka. Co však řekne, až se ho na jeho názor zeptá Prokurátor nebo vyšší vojenský představený? Tak se zaposlouchal do vlastních myšlenek, že se přistihl, jak mu hlava padla na prsa. Z polospánku ho však vyrušil příchod strážného.

 

     ,, Je řada na vás. Do svítání jste na hlídce. Kdyby se něco přihodilo, stačí zavolat. Mnozí z nás spát nebudou.“

 

     ,, Kolik je vlastně hodin?“, zeptal se ospale Volusius.

 

     ,, Hodinu po půlnoci“, odvětil strážný.

 

Na jasné obloze svítilo tisíce hvězd. Ohně vydávaly jenom malé světlo, jako kdyby se bály.

 

Čas plynul.

 

Na hlídku nastoupil Cassie a Volusius. Během jejich hlídky jako kdyby tma zhoustla. Obloha se zdála být jasná, přesto se setníkovi něco nezdálo.

 

     ,, Ty hvězdy“, řekl si, ,, kam zmizely všechny ty hvězdy.

 

Potom uslyšel vzdálený hřmot.

 

Vojáci na sebe překvapeně pohlédli. Ozvalo se další zaburácení. Připomínalo to vzdálené hromobití. Po dalším zahřmění, které jako by vycházelo odněkud ze země, se zatřásla zem a přihnal se vítr.

 

Většina spících se probudila a vyděšeně sledovala nebe.

 

Vítr se začal točit před kamenem, kterým byl zavalen vchod. Římští vojáci vystrašeně odstoupili od skály. Obloha se zableskla a vír světla dopadl na zem před hrob. Náraz byl tak silný, že vojákům podlomil kolena. Prach vířil, ale všichni věděli, že se tam něco pohybuje. Větší půlka židovských stráží se dala na bezhlavý útěk. Zůstala jenom chrámová posádka a Římané. Ti si museli držet svoje pláště, aby jim je vítr nepotrhal. To, co ve víru dopadlo na zem, zářilo jako slunce. Všichni si museli oči krýt dlaněmi. Vítr pomalu ustával a prach sedal. Záře, připomínající mohutnou lidskou postavu, pohlédla na strážné. Ti se nedokázali pohnout. Jako kdyby jim zkameněly nohy.

 

Postava se zapřela o kámen a odvalila ho. Pečeť z vosku se rozlomila a poté rozpadla. Z hrobu vyrazila záře, která měla jas čistší než křišťálový kámen. Trvalo to však jenom kratičkou chvíli. Z hrobu někdo vykročil. Jakmile to strážní spatřili, padli na zem jako mrtví. Kromě Abenadera.

Ten měl ruku pořád před obličejem a sledoval, jak pohasínající záře dostává tvar.

Setníkovi se podlomily kolena. Spatřil bosé nohy a v nich díry po hřebech, šat, který měl barvu bělejší než svit měsíce a poté tvář. Tvář toho muže, kterého židé odsoudili, na Pilátův rozkaz vojáci zbičovali, poté trním korunovali a nakonec přibili na kříž a zabili. Tvář zářila. Spatřil v ní pokoj a klid. Žádný náznak pomsty.

 

Muž se na setníka usmál a řekl:

 

     ,, Ty jsi ten, který to viděl a vydá o tom svědectví a jeho svědectví bude pravdivé. Víš, že říkáš pravdu, aby i ostatní uvěřili. Toto se stalo, aby se naplnilo Písmo. Všechny věci činím nové.“

 

Potom se setníkovi zatmělo před očima a omdlel.

 

 

Když konečně Abenadera vojáci probudili, pospíchali do chrámu k židům. Tam jim kněží dali mnoho peněz a přinutili je říkat, že při své stráži zaspali. Abenader však hodil měšec zlata Kaifášovi do tváře, vrátil se zpátky za Pilátem a všechno mu povyprávěl. Prokurátor mu ale nevěřil. Když potom přišli ostatní římští strážní a řekli, že všichni při hlídce zaspali, Pilát dal Abenadera vsadit do vězení a vojáky za neuposlechnutí rozkazu zmrskat. Židovští kněží však druhý den Piláta uchlácholili, že nezaspali jenom jeho vojáci, ale i jejich stráže.

Abenader se však do své funkce už nevrátil. Dobrovolně opustil vojenskou službu a přidal se ke skupině křesťanů prchajících z Jeruzaléma. Byl zajat a popraven na rozkaz Saula z Tarsu, který po Judsku a Samaří pronásledoval stoupence nově se formující víry.

 

 

KONEC