Díl pátý - Stíny ve tmě

DÍL PÁTÝ

Stíny ve tmě

 

 

             

     Konečně po několika týdnech přestalo pršet. Večer se oteplilo a na jasné obloze se ukázaly hvězdy. V pevnosti i vesnici panoval klid. V Krčmě                 U Komára sedělo několik vesničanů.

 

     „Bylo to nechutné,“ promluvil vysoký vousatý sedlák „ ……rozřezávání těch potvor bylo nechutné!“

 

     „Nicméně nezbytné,“ pokračoval druhý s dlouhými vlasy. „Takové jednání odradí ty ostatní. Velitel Denever z nich nemá strach. Přece jste ho dnes viděli, jak dal tomu hajzlovi co proto.“

 

     „Ale doplatíme na to my!“ zvedl hlavu od korbelu piva kovář Ocerin. „Říkám vám, že ta jeho arogance nás všechny přivede na pohřební hranici. Směje se do očí starým bohům. Uráží je. Vrtá se ve starých legendách a stahuje na sebe všechno špatné. A to jenom proto, aby se zavděčil králi. Tato zem odjakživa patřila nám. Naši předkové přežívali jenom proto, že dokázali žít se starými lesními bohy. Bohové je chránili. A co jsme udělali my? Odvrhli je  a své životy vložili do rukou vojáků toužících po moci!“

 

     Kovář se dlouze napil. Když postavil korbel na stůl, otevřely se dveře a vešel Šoltys Doran s několika dalšími sedláky. Posadili se a poručili si pivo.

 

     Ocerin přejel pohledem nově příchozí a pokračoval: „Jedinému, komu dnes obětujeme, je Žena. Musíme se obrátit na starší a mocnější bohy. Na ty, které uctíval můj děd a vaši dědové.“

 

     „Vedeš odvážné řeči, Ocerine,“ zapojil se do rozhovoru Šoltys. „Jsou to zapomenutí a ztracení bohové.“

 

     „A nebezpeční,“ utrousil další sedlák.

 

     „Nemůžeš je ovládnout,“ dodal Šoltys.

 

     „Já bohy nechci ovládat. Musíme je požádat o pomoc, Šoltysi. Sundej si tu pásku z očí a podívej se kolem sebe,“ zvýšil hlas Ocerin.

 

     „A co uvidím?“ odvětil stejným tónem Šoltys. „Že jsme dokázali vstát z popela? Že jsme porazili Nekromanta? Že zásluhou gileadských žijeme? Přestaň s těmi řečmi, Ocerine. Bitvy ses nezúčastnil, odešels. Nikdo ti to nemá za zlé, měl jsi strach jako mnozí jiní. Ale tohle už je moc! Otevřeně navádíš ostatní ke vzpouře!“

 

     „Já chci, abychom tady žili jako dřív a nemuseli se spoléhat na vojáky a žoldáky.“

 

     „Mnozí z nich věří ve stejné bohy jako ty nebo já. A víru v jednoho Boha nám nikdo z nich nenutí.“

 

     „Ale až začnou…bude pozdě!“ „Dorane,“ zmírnil hlas Ocerin, jako kdyby mluvil k malému dítěti, „musíme si pomoct sami. Povolejme stará lesní božstva. Povolejme prastaré bohy. Povolejme čarodějky.“

 

     Korbely se zastavily v půli cesty k ústům. Návštěvníci hospody se upřeně zadívali na Ocerina.

 

     „Čarodějky?“ vyděšeně zopakoval Doran. „Chceš povolat čarodějky?“

 

     „Ano, pravé ochránkyně Komárova.“

 

     „Vyžadují lidské oběti,“ zaúpěl jeden ze sedláků sedících u Doranova stolu.

 

     „Já vím,“ pokýval hlavou kovář. „S jejich pomocí se sem vrátí mír, žádný Nekromant ani Arcipán si na nás netroufne. Před bitvou jsem utekl, teď už utíkat nebudu. Dorane…Dorane…slyšíš?“

 

     Šoltys Doran se zadíval do korbelu na hladinu stojícího piva a přemýšlel, co by tomu řekl jeho otec.

 

 

 

     Milovali se dlouho a vášnivě. Seno příjemně šimralo jejich nahá těla. Když skončili, přetáhli přes sebe černý plášť a zůstali ležet v seně. Natana dala hlavu na Malaniovu hruď a pravou rukou ho objala. Ten ji svou rukou jemně hladil po obnaženém boku.

 

     „Není ti zima?“ tázal se starostlivě Malanius.

   

     „Ne,“ odvětila Natana a lišácky se usmála. „Je mi horko. Kdyby nebylo stodoly, neměli bychom se ani kde scházet.“

 

     „Ví o nás tvůj otec?“

 

     „Neví. Celý den pracuje v kovárně a večer jde do krčmy. O našich tajných schůzkách zřejmě neví. Kdyby něco věděl, poznala bych to.“

 

     „Konečně přestalo pršet.“

 

     „Lidé ve vesnici si mezi sebou povídají, že za to může váš velitel.“

 

     „Za co? Že přestalo pršet?“

 

     „Ano, mluví o něm jako o velkém a statečném muži.“

 

     „Statečný je, to ano. A velký…je asi tak jako já,“ usmál se Malanius.

 

     Natana otočila hlavu k Malaniovi. V jejím obličeji se rýsovala starost.

 

     „Můj otec říká, že se posmívá starým bohům a uráží je.“

 

 

     „Náš velitel?“ Malanius se zvedl na lokty a podíval se jí do tváře. „Jejich pomoc jsme poznali na vlastní kůži. Kouzla lesních víl nám pomohla zvítězit. Co tvému otci vadí?“

 

     „Otec chce, abychom požádali o pomoc prastará lesní božstva. Vy nám nepomůžete. Přivedete nás jen do zkázy. Proč bych se s tebou jinak scházela tajně v noci?“

 

     Malanius si klekl a uchopil Natanu za ramena.

 

     „To si myslíte? To si opravdu myslíte? Nevidíte, kolik lidí zemřelo, aby tady mohl vládnout mír? A kolik ještě umře? Vždyť tvůj otec šíří paniku a nabádá k buřičství, jde proti pobočníkovi krále. Jde proti nám všem. To spíše on nás může všechny ohrozit.“

 

     Natana klečela nahá proti Malaniovi a dívala se mu do očí.

 

     „Neřekneš nikomu nic?“ zašeptala vyděšeně.

 

     „Nemohu. Musíme to zastavit, dokud se o tom jenom mluví,“ zamručel Malanius a začal se oblékat.

 

     „Ne, nesmíš, Malanie, to nesmíš udělat,“ žadonila dívka, snažíc se ho zadržet.

 

     „Snad sis nemyslela, že budu mlčet? Nenechám vás tady všechny zemřít….na to tě mám až příliš rád,“ dodal voják, uchopil dívku kolem štíhlého pasu a políbil ji. Potom nehlučně vyklouzl ze stodoly ven. Natana zůstala stát tak, jak ji bohové stvořili, majíc hlavu v dlaních. Slza z oka jí skanula po líci mezi prsty.

 

     „Co jsem to jen provedla!“

 

 

 

 

     „Vrátil se už Malanius?“ tázal se Mytus strážného u brány.

 

     „Zatím ne, pane.“

 

     „Co ho to jenom popadlo,“ mumlal si velitel spíše pro sebe, „skrývá se, jako kdybych mu ji chtěl zakázat!“ Až se vrátí, okamžitě ho pošli ke mně.“

 

     Strážný přikývl a vydal se na svou obhlídku.

 

 

     Malanius se nehlučně dostal k bráně vesnice, která vedla na louku pod Strážný vrch. Po smluveném signálu už hlídka věděla, o koho jde. Když průzkumník dorazil až k strážným, podaroval je několika zlaťáky.

 

     „Dneska vodcházíte nějak brzy, pane,“ divil se pirát v kožené vestě.

 

     „Pracovní důvody,“ zašeptal Malanius.

 

     „Dneska bych do tý noci nevylez, ani kdyby mi dávali truhlici zlata. Slyšeli sme z lesa divný zvuky.“

 

     Blonďatý průzkumník pokýval hlavou, položil si prst na ústa, podíval se na oba strážné a vyklouzl z pootevřené brány.

 

     Hlídkující voják se opřel o kamenné cimbuří. Zhluboka se nadechl a zadíval na hvězdnou oblohu. Potom se rozhlédl po louce před pevností a na stromy po pravé straně. Mezi stromy zahlédl nějaký pohyb. Nejprve si pomyslel, že se vrací Malanius, ale když se pohnuly dva stíny najednou, znejistěl. Náhle vzduchem něco prolétlo.

 

     Tss.

 

     Malanius se držel u kraje louky. Srpek měsíce ji ozařoval jen ledabyle, ale přesto natolik, aby si průzkumník všiml postav přecházejících přes cestu v lese na Strážném vrchu. Na louku vyšla další temná postava. Malanius sebou plácnul na vlhkou zem. Ani nedýchal a bál se podívat před sebe. Srdce mu bušilo tak hlasitě, až se domníval, že ho někdo uslyší. Raději si hruď kryl dlaní. Nakonec se přece jenom odhodlal a zvedl hlavu. Právě včas na to, aby spatřil velké množství postav, nořících se do lesa. Měli pláště a v rukou drželi zvláštně tvarované hole. O přátele se rozhodně nejednalo. Tak to Malaniovi alespoň připadalo. V první chvíli nevěděl, jak se má zachovat, jestli utíkat do pevnosti a upozornit na sebe, nebo se vrátit do vesnice a vzburcovat ostatní. Nakonec se otočil a běžel zpět k vesnici.  

 

     Tss. Tss.

 

     „Pozor na ty šípy,“ křičel Ergon, držíc se za zraněnou nohu.

 

     Nebýt Asirise, který jenom o chlup unikl šípům na cimbuří, protože zrovna scházel po schodech k ohni, vojáci by zařezaně spali dál. Události v močálech je vyčerpaly.

 

     Tss. Tss. Tss.

 

     „Ti zkurvenci vylezli snad i na stromy,“ zaklel divoce Dorian, když se mu do štítu nad hlavou zabodl šíp s elegantně tvarovanou letkou.

 

     Tss. Tss.

 

     Kromě dvou hlídek už na zemi leželi i dva průzkumníci. Jednoho, ještě žijícího, Toran a Gren odtáhli do bezpečí. Mytus musel dvakrát poděkovat Nejvyššímu za to, že šíp narazil do kamenné zdi jenom palec od jeho hlavy.

 

     „Připravte se na útok! Střelci na hradby!“

 

     Než se tak stalo, pevnost zasypaly dva velké houfy střel. Ozývaly se zvuky padajících těl, chroptění a nářku. Do mezer mezi cimbuřím se zahákly železné háky a brána se zatřásla pod prvním úderem beranidla. Vojáci si vyměnili vyděšené pohledy.

 

 

     Murod se dvakrát nerozmýšlel. Během několika minut ožila celá vesnice. Ani on nevěděl, zdali se nejedná o past a jestli se na ně někdo nevrhne, jakmile opustí relativní bezpečí dřevěných palisád. Malanius však naléhal. Přišla i velká část vesničanů v čele s Doranem. Vedle Šoltyse stál i kovář Ocerin, mumlajíc si pořád něco nesrozumitelného. Jakmile se obránci sešli, Malanius nechal otevřít bránu a vyrazil v čele s Mudorem a Halmarem.

 

     Na hradbách řinčely meče. Útočníci v černém brnění, třímající v rukách úzké, dvakrát prohnuté čepele, odrazili obránce a hrnuli se dovnitř pevnosti. Seběhli několik schodů a s lehkostí a nacvičenými pohyby seskočili na zem. Gravitace pro ně byla patrně něco cizího.

 

     Střelci na hradbách měli volné pole a na postavy kolem beranidla mohli směle střílet. Jakmile se však příliš vyklonili, srazil je šíp vypálený s naprostou přesností. Siledas se s několika vojáky opřel do brány a vlastním tělem ji držel.

 

     Mytus bojoval několik kroků od nich. Konečně poznal, kdo na pevnost zaútočil. Temní elfové. Černá kápě sklouzla útočníkovi z hlavy a odkryla dlouhé, černé, dozadu ulízané vlasy. I obličej a oči měl černé. Mytus odrazil úzký meč stranou a proklál černé brnění na hrudi. Nohou se zapřel do těla a meč bleskově vytáhnul. Na čepeli ulpěla tmavá tekutina. Okamžitě se otočil a jílcem meče vyrazil útočníkovu zbraň někam za sebe. Poté nechal meč silou gravitace padnout a rozpůlit hlavu, tak nějak překvapenému elfovi.

 

     „Temní elfové,“ zvolal Mytus. „Zatrubte na roh, nebo se nedož….“ Tupá rána do hlavy zapříčinila Mytusovu dočasnou boje neschopnost.

 

     Od brány okamžitě vyrazili veliteli na pomoc dva gileadští. Elfové se sklonili nad Mytusovým tělem a chtěli jej odtáhnout. Nestihli se ho však ani dotknout. První elf přišel o ruku a druhému jednoruční meč oddělil hlavu těsně nad kořenem nosu. Třetího elfa probodlo skrz na skrz kopí. Stačil však průzkumníkovi rozpárat břicho. Následně přiskočil velitel Osmar a dorazil elfa bez ruky. Na raněné rameno nebral ohled a vrhnul se do boje jako lev.  

 

     Zerin dvěma nacvičenými pohyby vytrhnul kopí z těla a nastavil ho zakrváceným hrotem k nebi. Právě včas. Elfský útočník, nedbaje na výšku hradeb, se s šíleným křikem vrhnul z cimbuří dolů. Zerin uskočil, ale tělo, které projelo celým kopím, ho i tak srazilo k zemi. Starý voják silně zanadával. Osmar na svého druha pohlédnul z hradeb. Když viděl, že Zerin žije, pokračoval v řezání elfských těl dál. Střelba na pevnost ustala, protože v lesíku vpravo od pevnosti nastal větší rozruch.

 

     Útok na pevnost slyšel Malanius již z dálky. Žoldáci ani piráti se neobtěžovali obléknout do těžké zbroje. Zbytečně by na ně jen upozorňovala. Malanius si však byl jist, že nepřátelé o nich vědí.

 

     Těsně pod vrcholem se o tom všichni přesvědčili. Ze tmy zasvištěly šípy. Ne všechny našly cíl, na dočasný zmatek to však stačilo. Vesničana vedle Malania provrtala střela. Muž se zakymácel, ale průzkumník ho chytil a schoval se za něho. Do těla se zabodly další střely.  

 

     „Nestůjte, vy hlupáci, a kupředu. Jste jasný cíl,“ volal Malanius na vesničany za sebou, odhazujíc ze sebe mrtvé tělo jejich druha.

 

     Murod křičel na vyděšené sedláky to samé. V tu ránu ho do pravé části hrudníku zasáhl šíp. Ihned před sebe nastavil štít, zlomil letku a vyrazil, následován svými druhy.

 

     Když se dostala obrana vesnice tak dva tucty kroků od stromů, zaútočila na ně elfská jednotka vyzbrojená dvěma dlouhými meči. Halmar s krajní nejistotou sledoval čepele, na kterých se odráželo měsíční světlo. Útočníci mu připadali jako stíny, vystupující z nočního šera. Jakmile se elf napřáhl k ráně, Halmar se pokrčil a udeřil kladivem protivníka do hrudi. Po dopadu tělo vypadalo, že na elfova žebra stoupla sloní noha. Další meč odrazil toporem kladiva a druhý konec násady zarazil útočníkovi do čela. Kost křupla a krev prskla na Halmarův obličej. Útočící elfové měli vojáky zadržet, aby se jejich střelci mohli soustředit na odkryté cíle. Halmar tento trik prohlédl a s několika dalšími piráty vlétnul mezi stromy a pokračoval v krvavém díle.

 

     Tvrdý nápor na pevnost ustal. Mytus ještě pořád ležel v bezvědomí vedle brány. Šrámy, jež utržil v boji s lišákem, opět krvácely. Osmarovy obvazy už dávno změnily barvu a krev mu tekla po ruce a hrudníku. Nepřestával však bojovat. Ergon se cítil snad poprvé na pokraji sil. Jeho zraněná noha notně krvácela. Ale ani on, ani ostatní průzkumníci se nezastavili. Čistili hradby a odstraňovali železné háky. Beranidlo zůstalo opuštěně ležet před bránou. Jeho posádka běžela pomoci svým druhům do lesíka. Nový boj se rozpoutal právě tam.

 

     Malaniova čepel projela elfským krkem hladce, zůstala však zaseklá ve stromě. Její vyproštění trvalo několik vteřin. Před jistou smrtí ho zachránil jeho druh. Do elfské rány vložil štít a proklál útočníka skrz na skrz. Malanius už naštěstí třímal meč pevně ve svých rukou a odrážel rány dalšího nepřítele. Voják se štítem usekl křičícímu elfovi ruku v zápěstí a poté rozpůlil hlavu tomu, co útočil na Malania. Ten odkopl tělo stranou a konečně se podíval svému druhovi do očí.

 

     „Bildone? Jsi to ty? Nebo mám vlčí mlhu?“ zíral na vojáka překvapeně Malanius.

 

     „Jsem to já,“ odvětil Bildon a dodal, „pojď rychle, Malanie, musíš něco vidět.“

 

     Bitevní vřava jako by ustoupila do pozadí. Elfové se zdáli, že dva kráčející vojáky vůbec nevidí. Bildon přivedl nechápajícího Malania až k okraji lesíka a ukázal na les na protější straně. Blonďatý průzkumník zprvu nevěděl, na co se má dívat. Posléze to zjistil. Mezi stromy se míhala modrá světla. Tak mu to zprvu alespoň připadalo.

 

 

     Potom se mezi stromy rozlila mlha. Nejdříve se plazila a trhaly se z ní samostatné kusy, vypadající jako ruce s dlouhými prsty. Elfové stojící mimo boj ustupovali. Jakmile se mlha dotkla jejich chodidel, zvedla se a zformovala do ženské postavy. Nepřirozené ženské ječení přerušilo chroptění elfa, kterému žena z mlhy vytrhla mozek z hlavy. V té chvíli se rozpoutalo pravé peklo. Modrobílá mlha začala kroužit kolem elfských bojovníků a přiváděla je k šílenství. Prchali, nehledíc doprava, doleva. Bildon všechny upozornil, ať nic nedělají. Jeho hlas zněl silně, a přerušil dokonce jekot i křik. Elfové padali s rozsápanými vnitřnostmi, utrženými hlavami, vyrvanými žebry, či vytrženou páteří. Jejich zbroj se zdála být z másla, nebo papíru.

 

     Ergon, Dorian, Asiris, Toran, Gren, Siledas i ostatní hleděli z hradeb na krvavé divadlo.

 

     Malanius sledoval elfa, jenž ve zmatku všechno odhodil a utíkal přímo na něj. Připravil si meč ke střetu, Bildon ho však zadržel.

 

      Mlha se kolem elfa obtočila, zvedla ho do výše a jeho hlavu s křupnutím otočila na druhou stranu. Tělo padlo k zemi a místo rozevláté mlhy stála krásná žena. Natáhla ruku a pohladila Bildona po tváři. Toho, jako by to pohlazení zabolelo, ale nakonec se přece jenom usmál. Žena potom ztratila svoji podobu a mlha se rozplynula.

 

      Elfové utekli.

 

      Malanius nechápavě zíral na Bildona. Připadal mu silnější, dospělejší a …. a starší.

 

     „Až vám řeknu, co se mi stalo, tak se z toho poserete,“ prohlásil Bildon.

 

     Mytus se konečně probral. Klečel u něho Zerin a umýval mu zaschlou krev ze šrámů na obličeji.

 

     „Sláva, veliteli, jste vzhůru, už jsme o vás měli strach.“

 

     Osmar pomohl Mytusovi vstát.

 

     „Bolí vás něco?“ zeptal se Osmar.

 

     „Hlava. Ale jak. Trpaslíci mi v ní asi kutají stříbro.“

 

     „Kvůli stříbru by se ani nezvedli od stolu. Kutají zlato. Toho tam mají jistě dost.“

 

     Mytus se usmál a s rukou na hlavě vystoupal na hradby. Měsíc mu posvítil na bitevní pole.

 

     „Kdo vyhrál?“ tázal se trochu zmateně Mytus.

 

     „Duchové,“ odvětil Dorian, „duchové.“

 

     Jakmile to dořekl, Ergon omdlel.

 

 

Konec pátého dílu