Díl třetí - U rozbořené věže

DÍL TŘETÍ

 

 

U rozbořené věže

 

 

     „Z toho by jeden zestárnul,“ lamentoval Dorian, „víme, že máme zabránit konci světa a nemůžeme nic dělat. Protože ani nevíme, co dělat.“

 

     „Čekat. Nic jiného ti neporadím,“ odvětil Mytus.

 

     „A potom se z toho všichni posereme.“

 

     Pokud neměli vojáci hlídky, nebo se nevydali do vesnice pro vodu či do lesa na dřevo, zdržovali se v prostorech pevnosti. Koně se vrátili bez úhony a přístřešek průzkumníci do oběda opravili. Netušili, jak dlouho může holubu trvat let v takovémto počasí.

 

     Mytus zvažoval přesunutí několika hlídek do míle a půl vzdálené rozbořené věže, stojící vedle cesty do Lavendoru. Pro případ, kdyby poslové nečekaně dorazili. Nepředpokládal, že informaci přinese holub. Vojáci tento návrh však odmítli. Denevera tato odpověď nepřekvapila. Hlídky sice cestu nad tvrzí procházely, ale až k rozbořené věži se nepouštěli. Mytus si sebou přinesl již minulý rok mapy Dryádích hvozdů, ale nebyly tak staré, aby zobrazily zřídla, či dokonce místo zakletého Arcipána.

 

     A tak nastal den další a po něm další.

 

     Koně unaveně bořili svá kopyta do bláta. Jejich břicha i nohy jezdců pokrývala silná vrstva bahna. Dvanáct jezdců se krylo před nepříjemným deštěm černými nepromokavými plášti. Prapor Gileadu sklesle visel na jezdcově kopí. Až na dva muže uprostřed spolu nikdo nemluvil. Oběma na bedrech zářil stejný znak. Lev s křídly. Každý z nich měl přehozen křížem přes hruď kožený vak.

 

     „Jak dlouho už děláš v Lavendorské knihovně?“ zeptal se silný muž s čerstvým strništěm na tváři.

 

     „Tři roky,“ odvětil jeho o mnoho let mladší spolujezdec.

 

     „Tři roky?“ zasmál se muž s vousem. „Připadá mi, Peitare, že jsi nastoupil včera. Jsi schovaný v podzemí v chladu a u svíček překresluješ mapy zemí a měst, které už neexistují.“

 

     „Ale Kondore. Víš dobře jako já, že ty staré kresby a pergameny v chladu přetrvají. Můžeme se chlubit, že máme mapu zemí, kterým vládli Dračí vládci, a též skalních měst, která na severu vybudovali trpaslíci. Když to někdo potřebuje, stačí vše pečlivě obkreslit a vynést na povrch. Dryádí hvozdy jsou toho nejlepším důkazem. I když….upřímně řečeno, moc toho z ní už nezbylo. Den předtím, než jsem nastoupil, tu mapu ochutnaly myši. A já ty myši musel potom chytat, protože kočka nepřipadala v úvahu.“

 

     „Za pár let budeš slepý, Peitare.“

 

     Mladý knihovník se usmál.

 

     „Nevíme, co se stane zítra, natož za pár let….. Co vlastně tak naléhavého přinesl holub, že musíme v tomto počasí neprodleně do hvozdů?“

 

     „Ty se ptáš? Víš toho víc, než my všichni dohromady. Přece neseš kresbu Dryádích hvozdů ještě před zničením a já snad nejstarší knihu světa, kde se o těchto událostech píše.“

 

     „Četls to?“

 

     „Já? Ne. Jenom úzká část lidí s modrou krví to dokáže. Pobočník krále, Mytus Denever jako šlechtic a potomek Paladina, to umí.“

 

     „Je to slavný muž. Každý v království ho zná.“

 

     „Každý slavný muž slavným se stal až po své slavné smrti,“ vznešeně pronesl Kondor.

 

     Najednou se voják držící prapor silně rozkašlal. Velitel se ohlédnul a poručil zastavit.

 

     „Myslel jsem si….že…mě to už….přešlo. Do hajzlu,“ kašlal starý voják s velkým knírem.

 

     „Je to ještě daleko?“ zeptal se další.

 

     „Už moc ne,“ odvětil velitel, „až pojedeme kolem rozbořené věže, tady Patt zatroubí na roh, aby o nás gileadští věděli. V pořádku Zerine?“

 

     Starý voják se napil z čutory a utřel si hustý knír:

 

     „Ano, veliteli. To přejde.“

 

     „Dobře. Tak jedeme.“

 

 

     Čtyři gileadští průzkumníci se zastavili v zatáčce na cestě nad tvrzí. Padal drobný déšť.

 

     „Co myslíš, Ergone, můžeme se vrátit, ne?“ promluvil první průzkumník.

 

     Bitvami ošlehaný Ergon se rozhlédnul kolem cesty.

 

     „Tak co? Budeme tady jen tak stát? Chodíme kolem dokola skoro dvě hodiny a nic jsme neviděli.“

 

     „Něco přece, Asirisi,“ otočil se Ergon. „To hejno vran. A já pochybuju, že jsme je vyplašili my.“

 

     Zbylí tři družníci mlčeli.

 

     „Jdeme zpátky. K rozbořené věži už nepůjdeme.“

 

     Otočili se a vydali se zpátky k pevnosti. Neudělali však ani deset kroků, když za sebou uslyšeli hluk. Přicházel z dálky.

 

 

     Dvanáctičlenná skupina jezdců se blížila k rozbořené věži. Velitel skupiny Osmar zvedl ruku.

 

     „Patte, zatrub. A hezky zvesela, ať nás gileadští slyší.“

 

     Trubač vyndal zpod pláště roh s překrásnými pozlacenými rytinami a dal ho k ústům. V momentě, kdy do něho chtěl vypustit vzduch z plic, se mu do krku zabodnul černý šíp. Patt sebou trhnul, vyprsknul z úst krev a zůstal viset z koně. Roh se zabořil do bláta.

 

     Vzduchem zasvištěly další šípy. Ne všechny ale našly cíl. Vojáci střelám ihned nastavili štíty.

 

     „Kryjte se. Kryjte se a kupředu. Musíme jim ujet,“ křičel velitel.

 

     Než však stačil koně pobídnout do cvalu, zaútočil na něho vysoký muž v rudém obleku. Obličej zakrývala kápě a za ním vlál černý plášť. Velitel vložil do rány svůj štít a poté sekl nepřítele do krku.

 

     Další uctívači, spolu s tvory v ryšavých kožešinách, zaútočili na zbývající vojáky.

 

     „Peitare,“ zvolal na svého druha Kondor. „Rychle, jedeme! Ty zprávy se nikomu nesmějí dostat do rukou.“

 

     Pobídli koně a vyrazili.

 

     Ostatní vojáci také na nic nečekali. Zerin zaťal ostrým koncem svého kopí do hrudi uctívače a chystal se k další ráně, když se do krku jeho koně zabodnul šíp. Kůň se vzepjal a shodil svého pána, který se skutálel pod cestu mezi stromy.

 

     Dva poslové se prodrali kolem velitele Osmara. Ten se sice rozjel hned za nimi, ale šíp ho doslova vynesl ze sedla. Peitar se hnal dopředu jako blesk nevšímaje si, že jeho druha z koně srazilo kopí.

 

     Kůň klouzal po bahnité cestě, až se zdálo, že jezdec vyletí ze sedla. Byl pronásledován. Najednou za koněm něco dopadlo a minulo to koňský bok jenom o pár palců. Také si všiml, že na svahu nad cestou běží dvě nezřetelné postavy. Když se však podíval před sebe, už už se chystal divoce zastavit. Před ním stála postava v černém plášti vypouštějíc ze svého luku šíp. Ten zasáhl divoce se ženoucího tvora v kožešinách. Než se Peitar vzpamatoval, obstoupili ho čtyři muži.

 

     „Co jsi zač?“ tázal se ho ten s lukem, připraveným k dalšímu výstřelu.

 

     „Já, já, já jsem posel. Nesu zprávu. Napadli nás u nějakých ruin.“

 

     „Do prdele. Rozbořená věž,“ zaklel Ergon, z jehož meče kapala tmavě rudá krev. „Asirisi,“ mávl rukou na svého druha, „jeď s ním do pevnosti a vzburcujte posádku.“

 

     Než si to mladík uvědomil, seděl za ním gileadský průzkumník a ukazoval mu směr jízdy.

 

     „Je tam ještě jeden posel. Nese zbytek zprávy,“ promluvil bledý mladík.

 

     „Tak už sakra jeďte!“ okřikl je Ergon.

 

     Potom se otočil a rozběhl se lesem ke zbytkům věže. Jeho dva druhové ho beze slov následovali.

 

     Nasadili ostré tempo.

 

   Lučištníci už střelbu zastavili a dopřáli svým druhům užít si boj zblízka. Raněný velitel Osmar nedbal na šíp v rameni a tvrdě odrážel útočníky. Kondor se v boji vyznal a s mečem to uměl, ale rozbitá hlava ho bolela a tekoucí krev ho oslepovala. Zbytek vojáků, povětšinou raněných, se bránil poblíž velitele mezi mrtvolami koní.

 

     Na svahu nad cestou stáli tvorové oblečení v liščích kůžích. V rukou drželi dlouhé kosti. Na pařezu čněl jejich vůdce a jazykem si přejížděl mezery po zubech, které mu vyrazil gileadský velitel. Těšil se na čerstvé maso a teplou krev. Slastně zavrčel.

        

     Zabral se do své letargie natolik, že přeslechl zvuky za ním. Procitl až v momentě, kdy se mu nad levou lopatku zavrtal šíp. Bolestě zavyl a otočil se.

Gernon znova natáhnul tětivu a vypálil. Tentokrát tvor uskočil. Gernon neváhal a založil další šíp. Ergonův a Grenův křik se roznesl okolními lesy. Obklíčeným vojákům se do krve dostala nová síla a zaútočili, jako kdyby jim na pomoc přijel samotný král.

 

     Netušili, že jim na pomoc přišli jen tři gileadští průzkumníci.

 

     Kondorovi v hlavě bušilo kladivo. Opřel se zády o strom a sesunul se k zemi. Stačil si ještě všimnout, než se mu zatmělo před očima, že se na něho žene tvor v kůžích. Zpoza stromu se najednou vysunulo kopí s gileadským praporem a útočník se nabodl přímo na něj. Starý voják vykroutil hrot z těla, utřel si zakrvavený nos a vytáhl meč.

 

     Ergon rozsekl hlavu i luk uctívače stojícího nad cestou. Grenovi se do štítu zabodnul třetí šíp. Než však lučištník stačil zamířit, srazila ho gileadská střela. Další střela zasáhla černou kápi. Jiný šíp ale nevylétnul, Gernona probodly dvě ostré kosti. Průzkumník se bezvládně skutálel ze svahu do bahna na cestu a připojil se tak ke svým druhům do nebeského království. Ergon odhodil štít, zvedl ze země pěkně tvarovanou širočinu a spolu s mečem zaútočil na raněného tvora.

 

     Gren zůstal osamocený. Všiml si, že na cestě stojí už jen čtyři gileadští rytíři. Neměl, co ztratit. Zemřít pro Gilead bylo to, po čem každý průzkumník toužil. Rozběhl se a skočil mezi uctívače.

 

     Ergon věděl, že jeho liščí protivník je raněný, a tak nepřestával útočit, dokud mu stačily síly.

 

     Najednou se ozval roh. Ergon spatřil mezi stromy míhající se postavy a na cestě jezdce. Tvor toho využil, skopl ho na zem a začal utíkat. Průzkumník se sice hned postavil, ale věděl, že ho nedohoní. Tvor běžel k opuštěnému Kondorovi, zarazil mu ostrou kost do obličeje, přetrhnul pás a spolu s tornou skočil do hustého křoví. Tvorové se postupně začali proměňovat v lišky a velmi rychle opustili bojiště. Uctívači prchali po svých. Gileadští je pronásledovali a koho dohnali, toho nemilosrdně popravili.

 

     Mladý posel zůstal stát před bojištěm. Při pohledu na trčící kost z Kondorova obličeje se mu udělalo špatně.

 

     „Ta prašivá cháska mě chce asi pořádně nasrat,“ cedil mezi zuby Ergon sestupující ze svahu.

 

     „Ty a nasraný. To neznám,“ pokýval hlavou Malanius a pomohl Grenovi vstát. Gren odvážný útok přežil, ale zaplatil za to mnoha tržnými ranami.

 

     „Dneska mě ale nasrali. Dostali Gernona. Ten liščí parchant ho probodnul těmi svými dlouhými kostmi.“

 

     Mytus pohlédl na ležící tělo svého druha. Potom se otočil. Před ním stál muž se zlomeným šípem v rameni.

 

     „Osmar, velitel skupiny gileadských. K vašim službám, pane,“ oznámil vyčerpaný velitel. „Jsem rád, že Vás opět vidím,“ dodal a bezvládně padl na Mytusovu hruď.

 

     „Honem. Raněné do pevnosti.“

 

     A déšť pořád padal.

 

 

 

 

 

        

Zobrazeno 1674×

Komentáře

Michal Martinka (Sokolík)

Aneb jak přišli poslové do pevnosti.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz