Díl čtvrtý - Do močálů

DÍL ČTVRTÝ

Do močálů

 

 

 

     Pozdě večer se v pevnosti sešli všichni důležití mužové Gileadu, aby vyslechli zprávy, které jim přinesl posel z Lavendorské knihovny. Porady se zúčastnil Murod a jeho dva žoldáci, Halmar a dva jeho druhové, Šoltys Doran, Mytus, Malanius, Ergon, Dorian a přeživši vojáci z doprovodu.

 

     „Myslím, že jsme tu všichni. Začni, Peitare,“ oslovil mladého posla velitel Mytus.

 

     Peitar se nadechl a začal:

 

     „Tahle mapa,“ ukázal na omšelý svitek v ruce, „je přesná kopie jediné, pravé a do dnešních dnů zachované mapy Dryádích hvozdů z doby, kdy zde ještě leželo Dryádí království. Ta pravá mapa se umí už jenom rozpadat. Proto je schovaná v podzemí v chladnu a přístup k ní mají jenom oprávnění lidé. Já jsem tedy jedním z nich.“

 

     „A co ty fleky tam?“ přerušil Peitara hlas jednoho z průzkumníků.

 

     „K tomu se dostanu. Nemějte strach.“

 

     Rozvinul svitek na stůl a pokračoval: „Ta bílá místa jsou díry. Z té mapy, když se podíváte, mnoho nezůstalo. Co je ale zřetelně vidět, je toto,“ zabodl prst do středu pergamenu Peitar. „Tohle je střed Dryádího království. Srdce hvozdů. Tady leželo sídlo královny dryád. Zkuste se na to podívat!“ stoupl si posel, aby i ostatní na mapu viděli.

 

     „Je to kruh. Všechno ostatní leží okolo. V kruhu. Určitě to pro víly mělo nějaký smysl, nějaký význam. Možná to bylo napsáno v té knize, co sebou vezl Kondor. Já vám můžu říct jenom to, co mi sdělil můj mistr.“

 

     „A co zřídla?“ zeptal se Mytus. „Víš, kde leží zřídla?“

 

     Peitar se znovu nadechl a zklamaně dodal: „To nevím.“

 

     Mezi muži to hlasitě zašumělo.

 

     „To snad nemyslíš vážně!“

 

     „Co to znamená, že nevíš?“

 

     „K čemu jsi teda vlastně dobrý?“

 

     „Jediné, co potřebujeme vědět, a právě to se nedovíme!“

 

     „Ani náš mistr to neví!“ úzkostně vykřikl Peitar.

 

     Mytus ale všechny ihned uklidnil a vybídl posla, ať hovoří dál.

 

     „Jednalo se o jejich nejstřeženější tajemství a já nevidím důvod, proč by to museli dávat na pergamen. Možná na to měly dryády speciální místa v podzemí nebo v korunách stromů. Možná v tom je lesní magie. Nebudou přece všem ukazovat, jakou mají obranu.“

 

     „Ale…“

 

     „Mistr říkal, že ani ty mapy nemusejí být dryád. Někdo v té době zkrátka nakreslil Dryádí království a vůbec netušil, že existují zřídla.“

 

     „Anebo to nakreslil a ani o tom nevěděl,“ dodal Malanius.

 

     Mytus se sklonil nad mapu. Očima přejížděl po zakreslených kopcích, údolích, potůčcích a cestách. Zaujaly ho popisky v neznámém, patrně dryádím jazyce.

 

     „Kdyby tu byl Gernon nebo Buton, možná že by názvy těch míst přeložili.“

 

     „Já ty názvy dokážu přeložit, mistr mě to všechno naučil,“ ozval se Peitar.

     „Tak?“

 

     „Tohle znamená,“ ukázal na nápis ve středu mapy, „Dům královny“. „Tady,“ posunul prst trochu doleva, ,,obětiště, nebo přesněji místo obětování, a tady,“ přejel dlaní takřka na kraj pergamenu, „Vrch stráže – dnes se to dá nazvat jako Strážný vrch.“

 

     „Co to říkáš? Strážný vrch?“ zvedl obočí Mytus.

 

     Ergon uchopil lucernu a otočil mapu po světle.

 

     „Je tady cesta….a vede nad Strážným vrchem. To je určitě ono. Tady někde leží Komárov a v těchto místech jsou močály.“

 

     „Ale o zřídlech víme hovno,“ sykl Murod.

 

     „Tak potom musely ležet někde v tomhle kruhu,“ označil místo na mapě Peitar, „což může znamenat, že vaše tvrz je na jednom zřídle třeba postavena. Zkrátka, nacházíme se na hranicích Dryádího království.“

 

     „Hmm, to je mi ale novina,“ odfrknul si Murod.

 

     „Otázka zní,“ zapojil se opět do hovoru Malanius, „jestli dryády nezaznačily místa zřídel, tak kde je hledat?“

 

     „Mohly to vyrýt do nějakého posvátného stromu.“

 

     „Nebo velké desky.“

 

     „A co když si to předávaly ústně? Z generace na generaci.“

 

     „A proč se vlastně nezeptáme víl?“ rozhodil rukama Halmar.

 

     Většina osazenstva se otočila na Mytuse. Všichni věděli, že se schází s Naris, Paní Dubového háje.

 

     „Já nevím, jak se dají přivolat. Když něco potřebují, tak přijdou a potom se zase ztratí. Naris hledá roh a nemůže přestat, dokud ho nenajde. Mnozí z vás to slyšeli z úst čarodějky. A ta je taky mrtvá. Ne. Musíme si pomoci sami.“

 

     „A co kámen?“ uvažoval Šoltys a popošel blíž ke stolu. „Co když místo zřídel vryly do kamene?“

 

     „To se mi moc nezdá,“ kroutil hlavou Ergon.

 

     „Co když k tomu kameni,“ pokračoval v úvaze Šoltys, „přiváděly oběti, aby jejich krev vlévala sílu zřídlům? Tak se obětuje do dnešních dnů. Darujeme plody země i krev zvířat bohům za dobrou úrodu, za déšť, za počasí.

 

     „Místo obětování,“ ukázal Doran na mapu.

 

     Mytus chvíli přemýšlel.

 

     „To může být ono. Kámen. Hm? Pamatuješ si na ten kámen v močálech, Murode?“

 

     „Myslíš ty močály, kde jsme skoro všichni zařvali?“ šlehl hněvivým pohledem po Mytusovi. „Ne nepamatuju. Nechci si to totiž pamatovat.“

 

     „Byl celý porostlý mechem a stál na okraji těch mokřad,“ ignoroval jeho hněv Ergon a pokračoval: „Murod je starý bručoun, ale jeho rozhodnutí celkem chápu. Nevíme, jestli je to ono.“

 

     „Musíme to zkusit,“ pronesl rozhodně Mytus.

 

     „Slyším dobře?!“ Velitel žoldáků se opřel o stůl. „Ty se chceš vrátit mezi ty slizké, šupinami pokryté potvory, co roztrhaly moje chlapy??“

 

     „V bitvě nám pomohli.“

 

     „To je ale čarodějka ovládala. Ukázala jim, na koho útočit. Nechej to tak, Mytusi.“

 

     „Zkusíme to jako Naris.“

 

     „Ty nejsi víla, Mytusi. Na tebe se mohou tak vysrat!“ zvýšil Murod hlas.

 

     „Nemusíš se mnou chodit. Jsi velitel Komárova, Murode, a tvou povinností…“

 

     „Co si o sobě myslíš? Chceš, aby tě močálníci rozsápali? Někdo přece na tebe musí dávat pozor. Mléko ti ještě teče po bradě. Mě zkušeného vojáka bude poučovat…………..cucák.“

 

     Mytus se pousmál. Raději by cítil vůni Narisiných vlasů než smrad močálu. Potom se vzpřímil a dal si ruce za záda.

 

     „Dá-li Pán Bůh, přežijeme. Nedá-li……zemřeme.“

 

        

 

     Ráno z pevnosti vyrazilo pět gileadských průzkumníků spolu s Peitarem a dvěma vojáky z jeho doprovodu. Ve vesnici se k nim připojil s žoldáky a piráty Murod s jedním koněm bez jezdce.

 

     Halmar převzal dočasné velení.

 

     U plotu stojící dívky mávaly odjíždějícím vojákům. Jedna z nich svou dlaní přejela po koňském boku a dotkla se Malaniovy nohy. Když se průzkumník podíval do jejích očí, spatřil slzy.

 

     „Ať si nevykroutíš krk, Malanie,“ popíchl svého druha Ergon. „Já jsem věděl, že je v tom ženská. Ty časné večerní odchody a brzké příchody…“

 

     „Zmlkni!“ sykl ostře Malanius hledíc přímo před sebe.

 

     „Mytus o tom ví?“

 

     „Říkám zmlkni!“

 

     „Myslím, že ti to až tak vyčítat nebude. I on je zamilovaný do víly.“

 

      Malanius jenom zakroutil hlavou a popojel dopředu.

 

     „Co se děje, Murode? Tváříš se nějak zatrpkle,“ otázal se žoldáka Mytus.

 

     „Bordel. Neuvěřitelný bordel!“

 

     „Já ti říkal, že s námi nemusíš jezdit.“

 

     „Ale o to nejde,“ mávl rukou Murod. „Nebude to dlouho trvat a vesničani Šoltyse sesadí.“

 

     „Proč? Co se stalo?“

 

     „Já se do jejich záležitostí nemíchám… a ani bych to nedělal,“ začal Murod. „Kovář začíná rozhlašovat, že my jsme ti špatní, neuctíváme jejich bohy a že proti nim štveme svými názory. Zatím je s ním jenom pár zaujatých sedláků, ale mám strach, že se ten problém rozroste do větších rozměrů. Musíš se tam ukázat a…… malinko jim domluvit. Malanius je tam častěji než ty.“

 

     „Malanius?“

 

     „Ano, Malanius. Ty o tom nevíš? To se divím. Chodí za jednou holkou z vesnice. A právě ta holka je dcerou toho kováře, který proti nám začíná bouřit vesničany.“

 

     Mytus se otočil za sebe na mladého průzkumníka. Ten se díval před sebe, ignorujíc okolí.

 

     „Sakra,“ odplivl si Mytus, „zamilovaný voják. To mi tak ještě scházelo… ale Malanius není žádný zelenáč, je to budoucí velitel gileadských průzkumníků. Myslím si, že ví, co dělá.“

 

     „Když se před mužským objeví žena, začíná přemýšlet něčím jiným.“

 

     Murod se naklonil k Mytusovi.

 

     „Mám strach, aby ti prevíti toho nějak nevyužili.“

 

     „Jak se jmenuje ten kovář?“

 

     „Ocarin. A ta holka se jmenuje Natana, kdybys to chtěl náhodou vědět.“

 

     Skupina vyjela z vesnice. Do železa zakutí žoldáci se chopili štítů a drželi se na okraji. Ergon s Bildonem jeli v popředí. Minuli rozbořenou věž a pokračovali severovýchodním směrem k močálům. Temný les se díky sychravému počasí stal ještě temnějším. Na jezdce kapala voda z větví. Pach močálů ucítili velmi zřetelně, ale než dorazili až k němu, jeli ještě hodnou chvíli. Zastavili před mlhou mezi stromy. Vojáci mlčky sesedli.

 

     „Přiveďte toho koně,“ přikázal Mytus, „dovedu ho k močálu.“

 

     „Nemá to udělat raději někdo jiný?“ opáčil Murod.

 

     „Ne.“

 

     Denever vzal koně a uvázal ho ke stromu u mokřad. Kůň sebou nervózně trhl a pohazoval hlavou. Pach hniloby neskutečně sílil. Všichni poodstoupili a čekali.

 

     Déšť přidával na síle.

 

     Ani po nějakém čase se však nic nestalo.

 

     „Neudělali jsme něco špatně?“ zeptal se Malanius.

 

     „Nemám tušení. Možná mají dopolední oddech,“ ušklíbl se Mytus.

 

     „Čekáme tady už celou věčnost,“ namítal nervózně Ergon. „Jdu se tam podívat.“

 

     „Zůstaneš tady,“ pokáral ho velitelsky Mytus.

 

     „Jak jinak se dostaneme k tomu kameni? Když mě napadnou, tak zjistíme, že o žádné dary nestojí. Ale třeba nepohrdnou dobrým lidským masem.“

 

     Mytus měl nutkání se za vojákem vydat, ale nakonec to neudělal. Pevně sevřel jílec meče a čekal. Bušení jeho srdce přerušilo i déšť.

 

     Ergona pohltila mlha.

 

     Po několika dlouhých minutách se najednou kůň lekl a poskočil. Všichni okamžitě zbystřili.

 

     Z mlhy vykročila postava. Ergon pohladil koně po šíji a zavolal na ostatní:

 

     „To musíte vidět.“

 

     „Vás pět zůstane tady,“ otočil se na piráty Murod, „a jakmile se něco hne…poplach a sledujte koně. Mají na to šestý smysl.

 

     Poté se družina vydala za Ergonem. Pach zesílil. Jakmile vkročili do promočené půdy, zjistili proč. Na okraji leželi přes sebe dva močálníci. Červi na nich hodovali s velkou vervou a vůbec jim nevadilo, že je déšť neustále vyplavuje z  očních důlků.

 

     „Co to je?“ otázal se s rukou na nose Peitar.

 

     „To je vrásečník, obyvatel močálu,“ odpověděl mu Mytus.

 

     „Vidím kus dalšího,“ ozval se Malanius, ukazujíc na kus takřka sežrané nohy.“

 

     „Tady se asi něco stalo, že?“ promluvil vlajkonosič Zerin. Dnes prapor odložil a chopil se štítu a meče. Několikráte vybrušovaná čepel svědčila o mnohých střetech.

 

     „To ano!“ sevřel v dlaních rukojeť meče Mytus. „Buďte opatrní, vrásečníci pro nás nepředstavují tu největší hrozbu.

 

     Skupina se opatrně sunula kupředu.

 

     V močálu naráželi na velké poválené plochy trávy i na mrtvé a roztrhané obyvatele mokřad. Peitar měl plášť přes obličej a s velkou nechutí odvracel zrak od ještě nedávno živých tkání. Mnohokrát se stalo, že se vojáci bořili až po kotníky do půdy nasáklé mokrem. Déšť pořád padal a dodával kraji velmi temného vzezření.

 

     Ve chvíli, kdy vojáci začali uvažovat o tom, že se ztratili, se z mlhy vynořil kámen, který dělil močál od bývalých Dryádích hvozdů.

 

     „Nebudeme se tady zdržovat ani o minutu déle,“ promluvil k Mytusovi Murod.

 

     Nečekali, že se dostanou bez úhony až ke kameni, ale…dostali se.

 

     „Peitare,“ zavolal na posla Mytus, „máš jemné prsty, zkus strhnout mech z toho kamene. Pokud je ten kámen to, co hledáme, musí na něm být něco vyryto. Ergone, Malanie, zajistěte okolí a oči na šťopkách. Murode, zůstaňte tady a udělejte kolem kamene železnou hradbu.“

 

     Jeden z pirátů pomohl Peitarovi  z mechem.

 

     Průzkumníci se rozlezli do močálů. Drželi se pouze tak daleko od sebe, aby na sebe viděli.

 

     Malanius se zastavil a začal se zamyšleně rozhlížet.

 

     „Sakra, ta mýtina už tady není. Jsme vůbec na dobrém místě, krucinál?“

 

     „Vy jste nás sem přece přivedli,“ podotknul Zerin, který se držel vedle Malania. „Hledali jste přece ten kámen.“

 

 

     „To ano, ale mezi lesem a močálem ležela mýtina. A tam před námi z mlhy vystupují stromy. Tady je něco špatně.“

 

     Malaniovi se náhle rozjasnilo a jeho výraz ve tváři zkameněl.

 

     „Neutralita je porušena, Dryádí ochrana selhala. Mrtví močálníci….                    do prdele!“

    

     Ve stejné chvíli, kdy Malanius hledal mýtinu, se před Bildonem v trávě zjevilo modré světlo a Peitar s pirátem nalezli rytiny v kameni. Bildon upřeně zíral na houpající se modrou kouli.

 

     „Dnes se mi neztratíš. Nedám ti šanci.“

 

     Bludička však prskla, jako tenkrát v noci, a v roji jisker se ztratila. Bildon sebou trhnul a zůstal nehnutě stát. Z trávy na něho vrčela velká liščí hlava.

 

     Peitar už porovnával rytiny z kamene s mapou, když se z trávy před ním ozval křik.  Pirát přestal očišťovat kámen vodou a stoupl si. V tu ránu se mu do zad zabodla dlouhá bílá kost. Zašpičatěný hrot vyjel z hrudníku. Než se Peitar vzpamatoval, mrtvé tělo jeho druha už leželo na něm a zkrápělo ho krví.

 

     Velké liščí tesáky secvakly před Bildonovým obličejem. Držel lišku za krk a pokoušel se ji ze sebe dostat. Najednou zasvištěla vzduchem čepel a kus liščí hlavy ve sprše krve odlétl stranou. Mytus pomohl Bildonovi na nohy.

 

     „Zpátky ke kameni,“ zvolal.

 

     Na žoldáky zaútočili tvorové v kožešinách. Srostlé obočí, chlupaté obličeje, špičaté uši a velké tlamy plné zubů. Kostěné zbraně se od žoldáckých pancířů a štítů odrážely jako ledové kry od boku lodi.

 

     Malania povalila liška. Průzkumník jí vrazil železné rukavice do tlamy a ze všech sil se ji snažil otevřít. Nakonec však odpor ustal. Zerinův meč lišku přesekl skoro v půli. Další liška se v běhu postavila na zadní a proměnila se v postavu takřka lidskou. Zerin si jí stačil všimnout a připravil se na střet. Na tvorova záda však skočil Ergon, povalil ho a počal mu hruškou svého meče rozbíjet hlavu: „Dnes…mi…ani…jeden…bastard…neuteče,“ mluvil pro sebe přerývaně.

 

     „Do hajzlu, tak dělej něco s tou mapou,“ křičel na Peitara Murod, „obkresli to! Dělej!“

 

     Peitar ze sebe sundal mrtvého piráta, ze země zvedl skoro promáčenou mapu a přiložil ji ke kameni.

 

     Tvorové věděli, že proti ocelové hradbě nemají šanci, proto začali po žoldácích, ale i po ostatních, metat kostěná kopí. Tak na to doplatil gileadský rytíř, který spolu se Zerinem a velitelem Osmarem přežil jatka u rozbořené věže, i dva žoldáci.

 

     To už Murod vybuchnul: „Do hajzlu se vším, Mytusi! Ty opravdu chceš, abychom tady všichni pochcípali?“

 

     Průzkumníci se drželi od kamene dál, aby co nejvíc ulevili žoldáckému oddílu.

 

     Murodovy nadávky zanikly v sílícím dešti a vřavě.

 

     Mytus odkopl dalšího mrtvého tvora a zůstal stát čelem proti vůdci této smečky. Chybělo mu několik předních zubů. Mytus na něho namířil meč.

 

     „Kdo vás poslal? Chcete oživit Arcipána?“

 

     „Maso těch tvorů chutnalo odporně,“ zavrčel tvor, „ale na vašem mase si chuť spravíme,“ a zaútočil.

 

     Kostěné zbraně se míhaly tak rychle, že je Mytus skoro neviděl. Odrazil rychlou ránu a pokoušel se zaútočit. Tvor však odrazil jeho meč a sekl mu po krku. Mytus zatnul zuby a chytil se za krk.

 

     „Neboj se, jenom škrábnutí“ ušklíbl se liščí muž, „tebe potřebujeme živého. Alespoň na chvíli,“ a opět zaútočil.

     Ustupující velitel jenom koutkem oka zahlédl modré světýlko. Neměl vůbec čas myslet na to, co tady bludička může znamenat. Leda tak smrt. K velkému údivu však spatřil piráty, které nechal Murod hlídat koně. Jeden z nich se okamžitě vrhl na vůdce liščí smečky. Mytus toho využil a bodnul, snažíc se proklát tělo nepřítele. Kost však čepel odrazila. Mytusovi se alespoň podařilo skopnout tvora na zem. Tvor ale ihned uskočil do vysoké trávy za ním.

 

     „Rychle pryč, dokud máme únikovou cestu,“ ukázal pirát na vyšlapaný chodník, nad nímž se houpala modrá bludička.

 

     Nepřemýšlet-Nepřemýšlet.

 

     „Ústup. Všichni pryč. Zpátky,“ volal Mytus zplna hrdla.

 

     Murod, jako by na nic jiného nečekal, popadl mladého posla za paži a táhl ho pryč. Stačil ještě zabít lišku, sápající se mu po noze.

 

     „Bildon. Kde je Bildon?“

 

     „Dostali ho.“

 

     „Sakra!“

 

     Piráti vedli skupinu přeživších chodníkem, který jim ukázaly bludičky. Koně našli o trochu dál, než je nechali. Nečekali na nic. Ergon měl šrám na noze. S bolestivou grimasou ve tváři se vyšplhal do sedla. V tom okamžiku se do koňského krku zakously ostré liščí zuby. Ergon chtěl popadnout meč, ale ze sedla ho srazila další velká liška. Kůň se svalil na bok a přivalil zadní nohy zvířeti, které se chtělo pustit do Ergona. Starý Zerin ještě nenasedl a přiskočil mu na pomoc. Probodnul skrz na skrz přivalenou lišku a pomohl Ergonovi vstát. Druhou lišku přirazily k zemi kopyta Mytusova koně.

 

     O několik málo chvil se už lesem hnala zbylá družina gileadských, pronásledovaná liščími tvory. Někteří utíkali po dvou, jiní zůstali na čtyřech a pokoušeli se jim z pravé strany nadběhnout. Koně bez jezdců se hnali v popředí.

 

     Vedle Mytuse jel pirát, před kterým se vzepjal kůň, probodnut ostrou kostí. Pirát stočil koně doprava. Mezi nohy se však zvířeti zamotala padlá větev a kůň se převalil. Zvíře si při pádu zlomilo vaz a pirát si rozdrtil hlavu o kmen stromu. Ostatní jezdci se museli této kolizi vyhnout a zpomalit. Další žoldák za to zaplatil životem. Nedal se jim ale levně.

 

     Lesem zazněl zvuk Murodova rohu. Jezdci nezpomalili. Piráti otevřeli bránu na poslední chvíli a jezdci se jí prohnali jako příval vody. Poslední jel Mytus a před otevřenou bránou zastavil. Chvíli zíral do prostoru někam před sebe.

 

     „Veliteli.“

 

     „Mytusi, proč stojíš? Chceme tu bránu zavřít,“ hulákal na něho Malanius s Murodem.

 

     Mytus sesedl a plácnul koně po zadku. Ten rychle vběhl do bezpečí palisád.

 

     „Zavřete bránu a připravte se na útok,“ zvolal velitel.

 

     „Mytusi, co to děláš? Nehraj si na….“

 

     „Zavřete tu bránu a zůstaňte všichni na místě. To je rozkaz!“

 

     Žoldáci uposlechli. Mytus dobře viděl, jak se kolem něho stahují tvorové. Utvořili půlkruh. Střelci za palisádami a na věžích natáhli tětivy a připravili kopí.

 

     Proti Mytusovi vyšel vůdce smečky.

 

     „Nezapomněli jste tam něco?“ zavrčel a hodil na zem kus potrhaného a promočeného papíru.

 

     Až nyní si Peitar uvědomil, že nemá papír s obkreslenou mapou. Murod se na něj zlostně podíval.

 

     „Můžete si ji klidně vzít,“ pokračoval tvor dál, „a hledat zřídla. Než je najdete, nastane naše chvíle.“

 

     „Proč mě potřebujete živého?“

 

     Tvor mlčel.

 

     „Postav se mi, ryšavý ksichte. Když zvítězíš, můžeš si mě odvést, kam chceš. Když vyhraju já… na místě tě zabiju a tvoji smečku čeká to samé.“

 

     „Přijímám,“ zašklebil se bez dlouhého přemýšlení tvor a zaútočil.

 

 

     Mytus se vyhnul ráně, vytočil se do boku, odrazil ránu na břicho a sekl po tvorově hlavě, na které byla připevněna liščí hlava. Lišák hbitě uskočil, odrazil se od stromu a vrazil do Mytusovy hrudi. Ležící Mytus se vyhnul první kosti. Zabodla se do země. Druhou kost chytil do rukavic a vykroutil ji z tvorových pařátů. Potom ho kopnul do slabin a kostí vyrazil zbylé zuby. Lišák bolestně zařval a odkutálel se stranou. Mytus se chopil druhé kosti. Tvor vyplivl krvavé sliny a skočil po veliteli. Jeho první výpad Mytus odrazil, druhý ale vykrýt nestihl. V momentě se na Mytusově levé půlce obličeje objevily tři dlouhé rudé rýhy. Oko naštěstí zůstalo neporušeno. Tvor se znova napřáhl, ale Mytus udělal bleskový výpad. Jednou kostí mu probodl hruď a druhou břicho. Vůdci smečky začala z tlamy vytékat krev. Ostatní tvorové scénu nehybně sledovali. Mytus ze země zvedl svůj meč. Vůdce padl na kolena. Mytus se napřáhl a sekl. Hlava odlétla z krku a krev začala stříkat na všechny strany. Zacákala i na zemi ležící mapu.

 

     „Palte,“ zavelel Mytus.

 

     „Střílejte,“ ozvalo se z palisád.

 

     Na tvory se sesypal déšť šípů a kopí. Ve stejnou chvíli se otevřela brána a z ní vyrazil Halmar se svými piráty. Zakrátko boj skončil, neboť většina tvorů se proměnila v lišky a utekla.

 

     „Všechny ty mrtvé parchanty pověste ze stromů za nohy a rozřežte je na půlku,“ nařídil Mytus. „V Dryádích hvozdech nebude nikdo dělat bordel!“

 

 

 

V povídce U rozbořené věže účinkovali:

 

Peitar – Pavel Cigánek

Zerin – Zdeněk Řehák

Mytus – Martin Janáč

Ergon a Vůdce smečky – Richard Trčka (je to jeho již druhá dvojrole)

Malanius – Pavel Zádrapa

Murod – Jan Novosad

Bildon – Robert Beňo

Halmar – Jan Cahel

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

        

Zobrazeno 1267×

Komentáře

Michal Martinka (Sokolík)

Není to špatné kurnik. Eliška Masařová to dobře opravila :))

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz