Díl druhý - Noční bouře

DÍL DRUHÝ 

Noční bouře

 

 

                 

     Večer, po děsivých a překvapujících událostech ve Vědmácké dolině, nechal Mytus svolat do pevnosti poradu. Soumrak ovládlo sychravé a chladné počasí. V pevnosti v kamenném krbu však hořel oheň a hořká mandlová medovina se ohřívala v ocelovém kotlíku. Muži odložili teplé oblečení a zapojovali se do diskuze.

 

     „To už jsme slyšeli,“ hovořil Murod, „co ale znamenají ty zářící kameny?“

 

     „Kdybych to věděl, tak ti to řeknu,“ odvětil Mytus. „Snad mají něco společného s těmi zřídly.“

 

     „Co když jsou to klíče, které mohou odemknout toho Arcipána?“ promluvil Ergon, míchající medovinu v kotlíku.

 

     „Víla přece říkala,“ přidal se Malanius, „že posluhovači čekají jenom na to, až se objeví rudý měsíc.“

 

     „A běs ví, kdy to bude,“ začal velitel pirátů Halmar Hell. Halmar velel po Gavrylově smrti pirátům a zabijákům.

 

     „Říkali jste, že přerušit rituál jde jenom s pomocí nějakého rohu a že ten roh hledají víly. A až to bude, tak to bude. Takže co máme my společného se zřídly?“

     „V zásadě máš pravdu, Halmare,“ pokračoval Mytus, „možná že pomocí těch kamenů jde oddálit probuzení Arcipána.“

 

     „Ale co ten rudý měsíc?“ prohodil odcházející Ergon. „Jestli čekají jenom na něj, mohou do nás bušit jak kovář do kovadliny.“

 

     „Kam chceš jít?“ zvednul svůj pohár Murod, „zrovna teď, když jsem dosáhl dna.“

 

     „Siledasi, ujmi se toho,“ ukázal na kotlík Ergon, „člověk si nemůže ani odskočit.“

 

     „No tak Siledasi, nestůj tam a nalej. Ať nám není zima,“ přidal se k Murodovi Dorian.

 

     Vzduchem zavoněly hořké mandle.

 

     Mytus chtěl začít hovořit o královské knihovně, když udeřil hrom a zablýsklo se. Mnohými to trhlo. Siledas rozlil medovinu a hrubě zaklel.

 

     Hned na to vešel Ergon s mírně vyděšeným výrazem.

 

     „Čeká nás klidná noc, pánové. Venku se začínají ženit všichni čerti.“

 

     Někteří vojáci nakoukli ven. Další blesk osvítil oblohu a za několik vteřin udeřil hrom.

 

 

     Na zem dopadaly velké kapky. Hlídkující vojáci se šli schovat pod přístřešek vedle stájí pro koně. Také se kryli před prudkým větrem.

     V jednu chvíli vítr nabral takovou sílu, že strážní museli chytit dřevěné stojky, protože se začaly nepřirozeně nahýbat. V místnosti vojáci slyšeli obrovské dunění, jako by se do pohybu dalo tisícihlavé stádo dobytka.

 

     Koně jančili.

 

     Při třetím takovém větrném náporu se přístřešek sesypal. Naštěstí se zlomila jenom jedna stojka čelící přímému větru a strážní stačili před padající částí střechy utéct. Situace u koní se zhoršila. Dva z nich ze zdi vytrhli ocelová oka a začali pobíhat po nádvoří.

 

     „Chlapi,“ zakřičel Mytus, „otevřete bránu a pusťte ty koně ven, nebo se pominou.“

 

     Halmar a Ergon otevřeli bránu. Odvázaní koně, i když to pro vojáky nebylo vůbec jednoduché, z brány vylétli jako střely.

 

     Půlka brány se pod náporem větru zavřela a srazila Helmara k zemi. Otřesenému pirátovi pomohl vstát Ergon, když k nim dolehl zvuk praskajícího dřeva.

 

     „Dřív nebo později se pod tím náporem tady ty stromy na nás sesypou,“ volal Murod.

 

     „Má pravdu, veliteli,“ přitakal Murodovi Ergon.

 

     „Vypadněme odtud, než na nás něco spadne. Zůstaneme na louce pod strážným vrchem.“

 

     V tom blesk udeřil do vysoké borovice, stojící pod pevností. Strom se rozčísnul jako dubový špalek a zůstal opřený o jihovýchodní zeď pevnosti.

 

     „Dobrá,“ mapoval situaci Mytus. „Vezměte si pláště a odcházíme. Odcházíme z pevnosti.“

 

     „Všechno kovové nechejte tady. Všechno, co může přitahovat blesk, ze sebe sundejte. Nože, nátepníky, pásky prostě všechno,“ radil Ergon.

 

     Když se z lesa ozvalo další praskání dřeva, skupina už přecházela louku.

Ze stromů padaly suché větve a kapky deště narážely do tváří takovou silou, jako by se jednalo o drobné kamení. Začalo pršet víc. Na konci louky odbočili doprava. Vysoké smrky se tak nepřirozeně ohýbaly, že Mytus myslel, že je všechny zavalí. Nevzali ani lucernu ani pochodeň. Ve světle blesku si Mytus s Ergonem stačili všimnout zlomeného stromu. Ležel přes cestu. Naštěstí tuto překážku hbitě zdolali a pokračovali dál. Když se konečně vynořili z lesa, přidali do kroku. Mohli jít do vesnice, ale mnoho vojáků to odmítlo. Museli by jít znova přes les. Pod kopcem našli šikovnou prohlubeň. Hromy doznívaly a znovu se ozývaly. Mnozí si mumlali modlitby ke svým bohům. Či Bohu.

 

     Ergon obcházel dřepící skupinu, snažíc se spočítat, kolik jich vlastně je. Ani podruhé se mu to nepodařilo. Tak toho nechal.

 

 

     Když blízko nich udeřil blesk, Halmar promluvil.

 

     „Bohové se předhánějí, kdo z nich vrhne svým ohnivým kopím dál.“

 

     „Tak to moc daleko nedohodí,“ zašklebil se Mytus, „jenom na zem.“

 

     „I to je dost.“

 

     Museli hlasitě křičet, protože větrné poryvy se pořád vracely.

 

     „Slyšeli jste příběh o té šenkýřce, co slíbila chlapci jednu noc za to, když vyloví ze studny její ztracený prsten?“ snažil se pochmurnou náladu zvednout Siledas.

 

     „Ne. Jak to s ním dopadlo?“

 

     „Dvakrát se pro ten prsten ponořil, ale až potřetí….. se utopil.“

 

     „Tak to měl smůlu,“ odvětil Bildon, „když si představím…“ najednou se zarazil a zadíval se do dálky.

     Ostatní se ho vyptávali, ale on jenom ukázal do míst, kde ležela Vědmácká dolina.

 

     A spatřili to také.

 

     Z kopce sestupovala dvě malá modrá světla.

 

     „Že by někdo zůstal v pevnosti a teď nás hledá?“

 

     „Blbost. Odešli jsme přece všichni.“

 

     „Koho napadlo jít v takový nečas ven?“

 

     „Třeba nás.“

 

     „Zmlkni, Malaniusi.“

 

     „Co vesničani?“

 

     „Hovadina. Ti se bojí vlastního stínu.“

 

     „To bych netvrdil. Začínají kout nějaké pikle. Nedivil bych se, kdyby v tom měli prsty.“

 

     „Támhle je to taky,“ ukázal na druhou stranu Bildon.

 

     „A tam taky,“ ozval se další.

 

     Zdálo se jim, že světýlka vycházejí z lesa a pomalu se k nim přibližují.

 

 

     „To jsou bludičky,“ promluvil Bildon užasle, když se jedno modré světlo zjevilo zčista jasna několik kroků od něho. Koule, plápolající malými modrými plameny velká asi jako mužská pěst, se vznášela pár stop nad zemí. Houpala se svým klidným rytmem imunní vůči větru a dešti.

 

     Bildon si ani neuvědomil, že vstal a pomalu se ke světýlku začal přibližovat.

 

     „Bildone, přestaň. Nech to být,“ odrazovali ho druhové.

 

     On však nechtěl slyšet.

 

     „Říká se, že bludičky tě zavedou k tvému osudu,“ mluvil jako ze snu.

 

     Potom se jí dotknul. Bludička se ztratila a o kus dál se zase objevila. Bildon se k ní s dětskou radostí rozběhl a znova se jí dotknul.

 

     Tentokrát bludička explodovala. Spíše prskla a v roji jisker se ztratila. Bildon to však vůbec nečekal. Lekl se, zakopl o svoji vlastní nohu a svalil se na záda. Dva gileadští mu pomohli na nohy.

 

     „Přestaň s tím, Bildone, a vrať se na místo,“ pokáral vojáka velitel. „Nevíš, co se říká o bludičkách? Jsou to duše zemřelých dětí nebo čarodějnic. A není radno si s nimi zahrávat.“

 

     „Tak já jsem četl,“ pokračoval Gernon – sečtělý gileadský lučištník, „že pokud se k nim člověk chová dobře, pomohou mu. Jinak tě zavedou do hlubokých lesů či do močálů. Objevují se za temných nocí, když se blíží bouřka nebo přímo v bouřce, jak mnozí z nás vidí. Ochranou proti bludičkám je vysypat chlebové drobky nebo mezi ně hodit nůž.“

 

     „Tak to je výborné,“ kroutil hlavou Murod, „já si v pevnosti nechal i okovaný pás do kalhot a ty mi tady kážeš o noži.“

 

     „A ještě něco,“ pokračoval Gernon, „říká se, že nemají žádnou moc nad člověkem, který má košili naruby.“

 

     Chvíli zůstalo ticho.

 

     „To bych rád zkusil,“ poposedl Ergon, „samé legendy, pověsti a báchorky. Rád bych věděl, jestli je na nich alespoň něco pravda. Bouřka odchází a pršet…….skoro neprší.“

 

     „Stačí, Ergone,“ srazil obočí Mytus, „neupozorňujte na sebe. Vůbec si jich nevšímejte.“

 

     Bludičky nějakou chvíli kroužily kolem dřepějících vojáků, ale po nějakém čase se ztratily.

   Přestalo se blýskat, hromobití se vzdalovalo a déšť prozatím ustal.

 

     Mytus chvíli pozoroval zataženou oblohu.

 

     „Doufejme, že se ten vítr už nevrátí. Jdeme.“

 

     Vojáci souhlasili.

 

     Po cestě nepřibyl žádný nový padlý strom. I tvrz zůstala neporušena, kromě stromu na jihovýchodní hradbě, rozbitého přístřešku, převaleného sudu s pitnou vodou a prázdných míst pro koně.

 

     „Kdoví, kde je jim konec,“ povzdychl si Asiris, zvedaje ze země ocelovou skobu. Asiris je gileadský průzkumník starající se o koně.

 

     „Musí se vzpamatovat. Budou tady někde v okolí. Brzy se vrátí.“

 

 

V povídce Noční bouře účinkovali:

 

Mytus – Martin Janáč

Murod – Jan Novosad

Halmar Hell – Jan Cahel

Ergon – Richard Trčka

Siledas – Dan Krajča

Bildon – Robin Beňo

Gernon – Ondra Jahoda

Dorian – Pavel Chabiniok

Asiris – Jindřich Trčka

Jedna z bludiček - Pajá Fusková