Díl první - Přerušené setkání

                                                            

   DÍL PRVNÍ

    Přerušené setkání

 

            

                 

     Naris otevřela oči. Nevzbudil ji děsivý sen ani denní světlo, pořád ještě panovala tma. Zvláštní pocit úzkosti a beznaděje jí přerušil spánek. Sklouzla z mechové postele, přehodila přes sebe plášť z ptačích per a vyšla před chýš. Vzduch voněl deštěm a vlhkou zemí. Dnes je úplněk, pomyslela si Naris. Oko měsíce však zakrývaly ostře řezané mraky. Náhle si víla všimla pohybu mezi stromy. Neměla problém rozpoznat, o koho jde. V noci viděla jako ve dne. Tep srdce se jí zrychlil. Přitáhla si plášť těsněji k tělu a vykročila do tmy. Bosé nohy se bořily do vlhké půdy a nevydávaly žádný zvuk.

 

     Již několikrát spatřila matčinu čarodějku Avaru bloumat noční vesnicí. Vždy odcházela směrem k lesnímu jezírku. Dnes se rozhodla ji sledovat. Naris zůstala stát za stromem a ve skrytu stínu pozorovala, co se bude dít. Z jezírka vyzařovalo matné bílé světlo. Čarodějka si klekla, sklonila se nad vodu a dlaněmi jemně pohladila hladinu. Potom si sedla na paty, ruce zvedla do výše ramen a začala šeptat zaklínadlo. Naris už dávno viděla na čarodějce neklid. Víc času trávila sama a ještě víc času proseděla u jezírka. Sálal z ní strach, který cítila i Naris. Po nějakém čase se k čarodějce začaly slétat vážky. Kroužily jí kolem hlavy a dlaní. Když se na nebi objevil měsíc, rychle vytáhla nůž, řízla se do dlaně a krev nechala kapat do vody. Když se potom pořezanou dlaní dotkla hladiny, zář jezírka pohasla. Následně z vody začala stoupat rudá pára, která začala tvořit různé obrazce. Věští budoucnost, přemýšlela Naris. Jí se rudá pára jevila jako neforemná koule chuchvalců. Čarodějka ale musí vidět jasný obraz.

 

     Potom se všechno ztratilo a hladina opět zazářila matným bílým světlem. To, co mladá víla spatřila poté, ji vyděsilo. Na druhé straně jezírka stál mohutný jelen s ohromným parožím. Čarodějka sklonila hlavu. Lesní duch. Muselo se stát něco vážného, když se čarodějka uchýlila k prohlížení budoucnosti a k povolávání lesních duchů.

 

     Avara a jelen se na sebe jenom dívali. Hovořili se sebou pomocí mysli.

 

     Tma už začínala řídnout, když se jelen uklonil, otočil se a zmizel v lese.

 

     Naris vykročila ze stínu.

 

     „Věděla jsem, že jsi zde,“ promluvila čarodějka, když Naris stanula vedle ní.

 

     „Co se děje?“ otázala se dívka. „Proč provádíš obřady tajně v noci a radíš se s lesními duchy? Už jsem si toho všimla dávno. Chodíš pořád zamyšlená, jsi ustaraná. Máš z něčeho strach. Co se stalo?“

 

     „Legenda ožívá,“ pronesla sklíčeně Avara.

 

     „Legenda?“

 

     „Nechtěla jsem nikomu nic říkat, dokud jsem se neujistila, že je to pravda. To, co jsme pokládali za mrtvé, znova ožilo.“

 

     Naris si sedla vedle čarodějky.

 

     „Ale co? Mluvíš v hádankách.“

 

     „Nekromant byl jenom loutka na odlákání pozornosti. Skutečné zlo mezitím zesílilo. Jistě znáš historii o pádu Dryádího království.“

 

     „Samozřejmě. Ty i má matka jste nám ji vyprávěly. Nám všem.“

 

     „Bylo to trochu jinak, Naris. Království chránily kromě strážců také magická zřídla.“

 

     „Ano, to vím. Nikdy jsem o nich nikomu neřekla. Nikdy.“

 

     „Když potom mistr, Arcipán, jak mu říkali jeho nohsledi, pronikl do královniny mysli, její čarodějka udělala tu jedinou věc, kterou musela. Pomocí zřídel a magie království svázala Arcipána a uvrhla ho do nicoty. Tak se svět vyhnul svému konci. Bojovalo se o Dryádí hvozdy, ale všechny naděje se obrátily v prach. Království padlo a zůstaly jenom legendy.“ 

 

     „Znamená to, že se ten Arcipán vrátil?“

 

     „Jeho uctívači se pokusí o rituál, ať to dopadne jakkoliv. Vím jistě, že až měsíc zrudne jako silné kořeněné víno – nastane ten čas.“

 

     „Jde to oddálit?“

 

     „Některá zřídla, která svazovala Arcipána, jsou už zničena. Jestli to tak půjde dál…..“, čarodějka zmlkla.

 

     „Co je třeba udělat?“ zašeptala nejiště Naris?

 

     Čarodějka se postavila a vkročila do jezírka. Voda jí sahala po pás. Potom se sklonila a začala něco hledat na dně. Když se znova narovnala, v rukách držela pět zářících krystalů.

 

     „Pomocí těchto kamenů zřídla opět nabydou svou sílu. Když se to podaří, získáme čas.“

 

     „Čas?“

 

     „K tomu, abychom našly začarovaný roh královny Arey a s jeho pomocí vzbudily prastarého lesního druida, který může rituál přerušit a uvrhnout Arcipána zpět do temnoty.“

 

     „To přece nemůžeme stihnout, je nás málo,“ postavila se Naris.

 

     Mezitím čarodějka vylezla z vody.

 

     „Požádáme o pomoc gileadské. Jsou to stateční mužové a pevně věřím, že neodmítnou.“

 

     „A roh?“

 

     „Ten půjdeš hledat ty a tvoje sestry. Já půjdu s gileadskými a pomohu jim najít a zprovoznit zřídla.“

 

     Čarodějka jemně položila ruku na Narisino rameno.

 

     „Ať se stane cokoliv, nepřestávejte roh hledat. Ukážu ti místa, kde by se mohl nalézat.“

 

     Avara zabalila krystaly do pláště.

 

     „Zítra ráno vzkážu do pevnosti, že se chci s vojáky setkat. Nesmíme na nic čekat.“

 

     Poté víly odešly do své lesní vesnice. Zář lesního jezírka pohasla.

 

 

     V noci sprchlo. To, že je to předzvěst několikatýdenních dešťů, chladu a sychravého počasí, nikdo netušil. Bildon pozoroval zatáhnutou oblohu. Ze dne na den se teplota změnila a Bildon byl rád, že zvolil hřejivé oblečení. Jeho dvouhodinová stráž se blížila ke konci a mladý průzkumník se již těšil, až zalehne pod teplé kožešiny a na chvíli si odpočine.

 

     Hlídku měli vždy tři. Jeden procházel pevností a udržoval ohniště a dva chodili po hradbě pevnosti. Bildon se nacházel na jihovýchodní straně hradby, když spatřil, tak jako jeho společník, jezdce na bílém koni, jak vyjíždí z lesa a míří k bráně. Než se Bildon dostal nad bránu, jezdec už stál u ní.

 

     Spíše jezdkyně.

 

     Víla.

 

     „Potřebuji hovořit s vaším velitelem. Je to naléhavé.“

 

     Strážní na sebe pohlédli.

 

     „Jdu pro něho,“ oznámil Bildon.

 

     Seběhl schody a vešel do velitelovy místnosti. Jakmile na Mytuse padl stín, otevřel oči. Už nějakou chvíli nespal, ale z vyhřátých kožešin se mu vůbec nechtělo.

 

     „Přijela na koni víla, veliteli, a chce s vámi mluvit. Prý je to naléhavé.“

     Když Mytus vyšel do chladného rána, doufal, že uvidí Naris. Nesetkali se spolu už měsíc.

 

     Jednalo se však o jinou dívku z Dubového háje.

 

     Strážní otevřeli bránu a víla vjela do pevnosti.

 

     „Musím s vámi hovořit o samotě,“ sdělila dívka, jakmile seskočila z koně.

Mytus ji odvedl do své komory.

 

     „Čarodějka Avara vzkazuje, že s Vámi musí nutně hovořit. Dnes po poledni Vás bude čekat ve Vědmácké dolině.“

 

     „Co se stalo?“ zeptal se Mytus. Stalo se snad něco Naris, chtěl dodat, ale potom si to rozmyslel.

 

     „Legenda ožívá. Rudý měsíc je znamením. Nezapomeňte přijít včas, již nezbývá mnoho času.“

 

     Než si Mytus uspořádal myšlenky, víla už cválala pryč.

 

     „Legenda ožívá? Rudý měsíc je znamením? Nezbývá mnoho času?“ opakoval si, když vycházel na nádvoří.

 

     „Jaká legenda?“ tázal se Malanius vycházející z budovy pro vojáky.

 

     „Nemám tušení. Čarodějka s námi chce nutně hovořit. Patrně se něco stalo. Ale co? To nevím,“ pokrčil rameny Mytus. „Tady je to omotané tolika legendama, báchorkama a pověstma, že nevíš, kterou si vybrat dřív.“

 

     „Naše legenda hovoří jasně,“ pozvedl obočí Malanius, „zakreslit do mapy osvobozené území a král poté vybere správce, který se o toto území bude starat. Než se tak stane, přebírá tuto funkci Mytus Denever, pobočník králův.“

 

     „Máš neobvyklé nadání pro řečnění. Běž se raději podívat na holuby, Malanie.“

 

     „Musím Vás zklamat, veliteli, ale touto funkcí nedisponuji,“ usmál se Malanius.

 

     Pevnost se začala pozvolna probouzet.

 

     Poštovní holubi jsou velký přínos. Proč nás to jenom nenapadlo dřív, přemýšlel Mytus.

 

     Mraky se honily po obloze až do odpoledne. Vědmácká dolina ležela za pevností, asi deset minut pěší chůze, na jihozápadní straně v samotném cípu Strážného vrchu. Mytus vybral čtyři vojáky. Muroda, jednoho žoldáka, Malania a nového gileadského půzkumníka Batona. Baton uměl několik řečí a přečetl mnoho záznamů o Dryádích hvozdech.

 

     Když dorazili do doliny, víly už na ně čekaly u koní. Avara pokynula hlavou na pozdrav, poodešla k pařezu obalenému sytě zeleným mechem a posadila se. Její družka s lukem si sedla vedle ní na trávu. Vojáci si posedali před ně.

 

     Černé vlasy dávaly čarodějce výraz starší přísné ženy, přesto krásné a jemné na pohled. Svou hůl si položila přes kolena.

 

     Konec louky obrůstaly husté keře, divoké maliny a ostružiní. Víly seděly zády ke keřům.

 

     „Nechtěla jsem dělat nic,“ začala čarodějka, „dokud jsem si nebyla naprosto jistá. Týká se to nás všech a je to horší než Nekromant.“

 

     Mytuse, Muroda i ostatní vojáky opustil klidný výraz.

 

     „Před tisíci lety,“ pokračovala žena, „temnota zachvátila Dryádí hvozdy a donutila královnu Areu k velké válce. Určitě jste už slyšeli, jak k tomu došlo. Hranice království měli na starosti nejenom strážci, ale také mocná magická zřídla. Pánovi zla se sice podařilo je přelstít a královnu zaklel, přesto nevěděl, jak je použít. Proto je chtěl zničit. Toho však využila královnina čarodějka a díky zřídlům ho spoutala a uvrhla do nicoty. Obětovala však království. Velká válka ale k ničemu nevedla. Obě strany se natolik zdecimovaly, že víly už nedokázaly království pozvednout z prachu.“

 

     „Ano. O něčem podobném se zmínila Naris, tenkrát když jsme šli pro byliny, ale o zřídlech neříkala nic.“

 

     „Nikdy jsme si nepřipustili, že se může najít někdo, kdo by chtěl Arcipána osvobodit. A Nekromant se k tomu účelu hodil dokonale. Mezitím, co jsme se zaměřili na něho, přisluhovači Arcipána našli všechno potřebné k jeho vysvobození. A teď čekají, až se na nebi objeví rudý měsíc.“

 

     „A potom?“ ozval se Malanius. „Neexistuje nic, čím ho zastavit?“

 

     „Jedna možnost tu je. Pověřila jsem tím úkolem Naris……“

 

     Jeden kůň nervózně přešlápnul.

 

     ,, …… se svými sestrami hledá kouzelný roh, jehož zvuk dokáže oživit prastarého lesního druida, který zná rituál na odvrácení hrozby. Jakmile ho najde…..“

 

     Kůň zaržál a vzepjal se na zadní. V dálce se ozvalo hluboké zatroubení.

 

     „Znamení,“ vydechla čarodějka a stoupla si.

 

     Vzduchem se mihl stín. Černý šíp s černým opeřením projel čarodějčiným tělem. Hrot vyjel z hrudi a žena se skácela k zemi.

 

     „Štít,“ vzkřikl Mytus.

 

     Další šíp patřil víle s lukem, ale Batonův štít ho zastavil. Z křovisek se vyřítil tucet nepřátel. Všichni na sobě měli vínové tabarty ke kotníkům, černé rukavice, kapuce a pláště. Obličeje vypadaly lidsky, až na ty rudé oči. V pozadí za nimi vyskočil další tvor. V jednu chvíli to Mytusovi připadalo, že se jedná o vlka, ale tvor zůstal stát na zadních.

 

     Víla vypustila první šíp a první posluhovač rozryl vlhkou zem. Gileadší čekali, že mrtvý vstane, ale nestalo se tak.

 

     Alespoň prozatím.

 

     První Mytusova rána patřila muži s obouručním mečem. Ten ránu vykryl a ihned zaútočil. Mytus se podivil, když mu nepřítel vykryl i třetí výpad.

 

     Víla usmrtila jednoho střelce v křoviskách a dalšího posluhovače, ale když vysedla na koně, do jeho oka se zabodla dlouhá bílá kost.

 

     Kůň smrtelně zaržál, vzepjal se na zadní a spolu s jezdcem se převalil na záda. Víla sice spadla vedle koně, ale její noha zůstala vklíněna pod hřbetem dvakrát zlomená. Zvíře sebou házelo a hrabalo kopyty, což způsobovalo víle dvakrát tak větší pichlavou bolest. Než se však pokusila cokoliv udělat, něčí noha obalená v kožešinách jí šlápla na hruď. Z černého obličeje se na ni zakřenily zuby zbroušené do špiček. Tvor jí popadl za krk a vyrval jí hrtan, hlasivky i jazyk. Poté začal maso rvát svými zuby.

 

     Baton pozorujíc krvavou scénu, neudržel jídlo v břiše a začal zvracet. Po chvilce se zvratky smísily s krví, protože se mu do krku zakousl zubatý meč jednoho z posluhovačů.

 

     Mytus konečně odrazil dotírajícího muže s obouručním mečem a přesnou ranou mu usekl hlavu. Před ranou dalšího uhnul a přeťal mu žebra až k páteři.

 

     Murod zaklel.

 

     Pěkně mířenou ránu na hlavu zastavila přilba skrytá pod kapucí. Proto musel rozšířit úsměv svého nepřítele až k zátylku. V tom Muroda pokropila krev. Ruka jeho žoldáckého spolubojovníka narazila do jeho hlavy. Žoldákův křik ukončily až dvě ostré kosti v boku. Murod stanul tváří v tvář podivnému pololidskému zvířeti. Než však stačil zaútočit, povalil ho k zemi muž v modročerném obleku, Mytus.

 

     Žoldák se ihned začal zajímat o dalšího posluhovače. Denever se bleskově vzpamatoval a hruškou svého meče daroval tvorovi tvrdou ránu do zubů. Ten se překulil na záda a ve spršce krve vyplivnul pár zlomených zubů.

 

     Najednou se z lesa naproti vyřítil mohutný jelen. Malanius se v tu chvíli dostal do nepříjemné konfrontace se dvěma nepřáteli. Zůstal ležet na zádech a pokoušel se svými železnými rukavicemi zadržet meč, který se mu měl co nevidět začít bořit do břicha. Paroží se ale mihlo vzduchem a posluhovači odlétli kus dozadu. Dalšímu nepříteli jelen prošlápnul hrudník. Tvor v kožešinách se zašklebil a začal utíkat.

 

     Nejprve po dvou a potom po čtyřech. Když skočil do houští, připadalo Mytusovi, že vidí velkou rezavou lišku. Nikdo jiný z posluhovačů neutekl. Náhle se z lesa od pevnosti vyřítili gileadští. V čele běžel Dorian, kterému také říkali Vlk. Před rokem patřil k jednotce kapitána Artoria. Po bitvě o vesnici Komárov se rozhodl zůstat s Mytusem a jeho muži.

 

     Dorian se při pohledu na velkého jelena zarazil a už se chystal vydat příkaz na útok, když ho Mytus a Malanius zarazili. Všichni ustoupili jelenovi z cesty. Jelen pomalým krokem přistoupil k tělu mrtvé čarodějky a třikrát silně zatroubil.

 

     Zvedl se vítr a do vzduchu se vzneslo tisíc plačících hlasů. Jako kdyby ožilo každé stéblo trávy. Naštěstí to trvalo jenom krátce. Když hluk ustal, jelen dvakrát pohodil hlavou na Mytuse a sklonil své paroží k čarodějce. Mytus v první chvíli nevěděl, co má dělat, ale jeho vnitřní hlas mu poradil. Parohy jako by byly uzpůsobeny pro ležící tělo. Vedle ní položil její hůl. Jelen se sklonil i u druhé víly. Při pohledu na rozervané cáry jejího těla muži odvraceli zrak.

 

     Jelen se otočil a pomalým majestátním krokem zmizel v lese.

 

     „Veliteli,“ ozval se Siledas, „nepatřilo to té čarodějce?“

 

     Držel v ruce šedozelený vak.

 

     „Držadlo se přetrhlo,“ dodal Siledas, když předal vak Mytusovi. Ten ho otevřel.

 

     Světlo je donutilo odvrátit tvář.

 

     Mytus trochu nejistě sáhl do vaku a vytáhl křišťálový kámen pulzující modrobílým světlem.

 

     „Co to je za čertovinu?“ divil se Dorian.

 

     „Určitě nám k tomu chtěla něco říct, ale….. neměla příležitost.“

 

     Mytus pozvedl oči a pohlédl na bojiště.

 

     Po cestě do pevnosti vojáci vůbec nemluvili. Tušili, že dnešní události jsou předzvěstí dalších, ještě krutějších.

 

     Nad pevností se objevil nový hrob, ve vesnici vzplála pohřební tryzna a do chladného večera vzlétnul poštovní holub, který nesl zprávu do Královské knihovny.

 

 

     Všichni ho pozorovali s nadějí, že přinese povzbudivé zprávy.

 

     Pokud vůbec doletí.

 

 

V povídce Přerušené setkání účinkovali:

 

Naris – Věrka Tonkovičová

Čarodějka Avara – Mária Janíčková

Víla s lukem – Terezie Vaňková

Mytus – Martin Janáč

Malanius – Pavel Zádrapa

Bildon – Robert Beňo

Buton – Filip Polách

Murod – Jan Novosad

Dorian – Pavel Chabiniok

Liščí tvor – Richard Trčka

 

 

 

Zobrazeno 1638×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz