Gileadské Povídky - Poklad pirátů - část 1

Gileadské povídky

Poklad pirátů – část I

 

 

        

     Malanius přihrnul trávu zpět do původní polohy.

 

     „Jsem si jistý, že to místo je opuštěné nejméně tři měsíce. To vidím odtud.“

 

     Potom se podíval na svého společníka: „Dneska jsi překvapivě tichý, Kocoure.“

 

     „Když je potřeba, umím i mlčet.“

 

     „To určitě. To znám,“ s úsměvem pohodil hlavou Malanius.

 

     Kocour se nepěkně ušklíbl, pozvedl se nad trávu a uviděl mávajícího vojáka v modročerném tabartu.

 

     „Už se vracejí. Je to tam čisté….. Jdeme Malaniusi.“

 

     Plán Gileadské skupiny spočíval v průzkumu lesů na východ od vesnice Komárov. Uprostřed lesů se často nacházely travnaté plochy, které ať už Komárovjané, či jiní vesničané - když tady ještě žili -  využívali jako pastviny pro dobytek. Ve dvou skupinách už třetí den vyráželi do lesů. Nacházeli nepoužívané cesty, jež je přiváděly do opuštěných salaší, statků či dalších vesnic. Pětičlenná družina pod vedením samotného velitele Mytuse Denevera dnes jednu takovou právě objevila.

 

     „Tak co?“ zeptal se Malanius zbytku skupiny, když se všichni sešli na kraji vesnice u dřevěných domů. „Můj odhad tři měsíce stále platí.“

 

     „Vidím to taky tak,“ odvětil Mytus, „s nějakým zabezpečováním si hlavu nelámali.“

 

     „Utíkali ve spěchu,“ zapojil se do hovoru Gernon, sečtělý lučištník stojící většinu času na hlídce pevnosti, „ale předpokládám, že s tím nepočítali. Viděli jste přece ten ohromný lán žita pod kopcem. Ne nadarmo se ty lesy tady jmenují Temné.“

 

     Mytus se ještě naposledy podíval na opuštěné domy za sebou a na nebe nad nimi.

 

     „Je čas vyrazit. Nechceme se přece do pevnosti dostat za tmy.“

 

     Všichni souhlasně přikývli a vyrazili.

 

     Vedle vesnice Komárov tekl potok. Dvě míle po proudu, u Starého mostu, stála prastará kamenná studna. Dávno se už nepoužívala a bezpochyby patřila nějakému většímu statku, nebo dokonce mlýnu, po kterém tady zůstaly úhledně uložené kameny. A právě u studny Mytusova družina zastavila, aby počkala na druhou skupinu vedenou Ergonem.

 

     Právě když se uvelebili k odpočinku, zpoza kamenů se vykolébal člověk. Podle zvláštního funění si nejdříve mysleli, že jde o nemrtvého, ale jakmile se okolím roznesla slova písně „Nalej mi, šenkýřko, pivo, pivo nalej“ všichni v ten moment věděli, o koho jde. Strakač, jak mu říkali vesničané, pocházel z Lavendoru. Ale místo poctivé práce měl raději bohémský život, bujaré pitky a veselí. Mnoho let proseděl ve vězení a pár let odsloužil i na vojně. Na stará kolena se usadil v Komárově, a co si u místních za práci vydělal, to zase propil v krčmě. Nikdy nikomu neublížil a stal se neodmyslitelnou součástí vesnice.

 

     Vojáci se s ním ještě nikdy nebavili. Až nyní. Strakač se kolébavou chůzí dostal až k vojákům. Stále si s někým povídal a pořád na někoho ukazoval. Když konečně spatřil vojáky, zvážněl. Chvíli to vypadalo, že naprosto vystřízlivěl, a potom řekl:

 

     „Kde mám koňa?“

 

     Průzkumníci se rozhlédli kolem sebe.

 

     „Máte toho v sobě už hodně, že?“ zeptal se Drogo.

 

     Strakač zvedl pravou ruku zaťatou v pěst, něco zamumlal a potom vykřiknul:

 

     „Na vojně jsem sloužil dvacet měsíců….Já chlap….Vomašte.“

 

     „Tak to je jasné. Je sťatý jak motyka,“dodal Kocour.

 

     Mezitím se na kraji lesa objevili zbylí průzkumníci. Než přišli, Mytus se z opilce snažil alespoň něco dostat. Dozvěděl se, že Strakač je vynikající švec a jde z trhu, kde prodal všechny svoje výrobky. Potom se ukázalo, že se vrací ze stavby, protože dělá tesařinu. Když dorazil Ergon, společně dostali z opilce, že se potřebuje dostat do Komárova. Dokonce Strakač veliteli přislíbil svoji sestru, když ho tam dovedou.

 

     Strakač po cestě samozřejmě pořád hledal svého koně. Když mu vojáci už poněkolikáté zopakovali, že kůň stojí už ve stáji – přitom věděli, že žádného neměl – tak se uklidnil. Mnohokrát se prostě zastavil, uklonil se a požádal toho před ním, zda mu nenaplní tabákem jeho smyšlenou fajku. Nejvíc se s ním po cestě spřátelil Anatrist. Jednak mu pomáhal jít a jednak mu dokázal na všechno odpovědět k Strakačově spokojenosti.

 

     Mytus a Ergon kráčeli vedle sebe.

 

     „Takže říkáš, že na východě žijí lidé, Ergone?“

 

     „Jak jsem řekl, veliteli. Starci a stařeny. Žijí v rozpadlých srubech, do kterých jim zatéká a škvírami ve stěnách fouká. Živí se kořínky a kůrou ze stromů. Jedna žena, připadala mi z nich nejmladší, nám řekla, že všichni mladí už dávno odešli. Jakmile se roznesly zvěsti o temnotě na severu, vzali nohy na ramena. Staří totiž tvrdili, že zlo nejdříve zničí je a že pomoc z království nikdy nedorazí. To je tak všechno, co stojí za vypravování.“

 

     „Zvláštní,“ povzdechl si Mytus, „Černé skály jsou míle a míle daleko a oni přesto utekli.“

 

     „Co čekat od vesničanů!“

 

     „Jak od kterých.“

        

     Okolí Komárova se změnilo takřka k nepoznání. Před nějakým časem Mytus navrhl opevnit vesnici. Sedlákům nezbylo nic jiného, než se podvolit. Nejdříve se vykácely stromy a potom se začala stavět dřevěná palisáda. Samozřejmě nejdříve od severu. Velitel žoldáků Murod se ukázal jako velmi dobrý stavbyvedoucí a jeho muži jako neúnavní pracovníci. Gileadští však taky nezaostávali. Jakmile se naskytla volná chvíle, přicházeli do vesnice pomáhat. S velkou podporou vesničanů hradba rychle rostla.

 

     Družina dorazila do vesnice, když pracovníci na palisádách pomalu končili a odcházeli i s nářadím domů. Minuli několik domů a vešli na náměstí. Strakač se odpojil od svých průvodců a zamířil ke krčmě. Beze strachu si prorazil cestu asi půl tuctem mužů stojících přede dveřmi. Mytus si jich okamžitě všiml. Podle oblečení je přiřadil k potulným lapkům. Dlouhé tmavé obnošené kabáty, vysoké boty, třírohé klobouky nebo šatky a u pasu se houpající elegantně zahnuté šavle. Také oni si všimli nově příchozích. Mytus udělal několik kroků vpřed.

 

     „Hledáte někoho? Nebo něco?“ otázal se cizinců.

 

     Odpověděl mu muž s páskou přes oko a robustním kladivem na rameni:

 

     „Proč se ptáš, chlapče?“

 

     „Nikdy jsem vás tady neviděl, a protože mám tuhle vesnici na starost, ptát se musím.“

 

     „Neboj se, chlapče, něco si vyzvedneme a zase vodejdeme. Nemusíte mít strach, vojáci Gileadu.“

 

     Při posledních slovech se malinko uklonil.

 

     „Kdybyste potřebovali s něčím pomoci, najdete nás v pevnosti na Strážném vrchu.“

 

     Poté vojáci odešli.

 

     Mytus s Ergonem ještě prohlédli nově postavenou část palisád a jako poslední opustili Komárov.

 

     Když odešli, k muži s kladivem přistoupil jeho společník:

 

     „Gavryle,“ řekl muž, „ti chlapi pro nás představujou problém. Můžou nám to všechno zhatit.“

 

     „Taky mě to napadlo, Vernone, i když na první pohled vypadaj jako směšná banda zelenáčů, vlastně by se nám hodili.“

 

     „Můžeš mi říct jak, Gavryle?“

 

     „Sedláci říkali, že to tady celý hlídaj Gileadští průzkumníci. A z toho, co sem vo nich slyšel, to nejsou žádný z děvky vzešlí prasožrouti. Vodkrouhli Šakalí bratry a prosekali se močály na jih vodtud, aby pro víly získali kouzelný byliny.“

 

     „Selský žvásty. Ani nevíš, jestli je to pravda. Co to pro tebe znamená, že nám můžou bejt k užitku? Chceš se s nimi podělit?“

     „Moje posádka čítala padesát vostrejch chlapů. A každej moh dostat pět tisíc zlatých. Dokážeš si spočítat to množství?“

 

     „To dokážu,“ pohodil rameny Vernon, „ale zbytečně to rozhazovat…..“

 

     „Nemusíš dostat vůbec nic,“ klidně odpověděl Gavryl. Tomuto muži táhlo už na šedesátku, a i když byl mezi svými muži víc než nejstarší, pořád budil úctu a respekt. Pokračoval:

 

     „Všichni ti, kteří mi pomohli to bohatství získat, ležej už desítky let na mořským dně a jejich duše už převozník dávno vodvez. A kdybych zatřepal botama i já, tak to nenajde nikdo. Tak už konečně přestaň pochybovat, Vernone. Po západu slunce se mnou pudeš do té jejich pevnosti.“

 

     Společník se odmlčel a oddaně přikývnul.

 

     Gileadští o jejich pohybu věděli takřka okamžitě. Denever poslal k vesnici Gernona a ten hlídky upozornil dohodnutým signálem. Mytus už čekal na hradbě, když se dva muži zastavili u brány.

 

     „Do dálky už nevidím tak dobře, chlapče,“ začal Gavryl, „ale předpokládám, že seš jejich velitel.“

 

     „Uhádl jsi. Čeho si žádáš?“

 

     „Rád bych s tebou vo něčem hodil řeč.“

 

     „O čem?“

 

     „Myslím, že u ohně a rohu medoviny to proberem snáz.“

 

     „Tak dobře. Pusťte je dovnitř.“

                                                           

     Když se Mytus, Ergon a Murod posadili i s hosty k ohni, nejdříve si připili.

 

     „Slyšel sem vo vás ve vesnici hodně vyprávět. Můžu vám teda věřit?“

 

     Mytus se podíval na své společníky a přikývl.

 

     Gavryl se ještě jednou napil, utřel si rukávem mokrá ústa a začal vyprávět:

 

     „Sme piráti. Žádní korzáři sloužící tomu či onomu panovníkovi. Sme ti tvrdí nelítostní bukanýři z moří, jejichž jména ste nikdy neslyšeli. Lodě sme potápěli po desítkách a nakradli si takové množství, že bysme si mohli založit vlastní království.“

     „A potřebujete si najmout královskou gardu?“ zeptal se zamračeně Murod.

 

     „K něčemu podobnýmu se teprv dostanu,“ odvětil Gavryl a pokračoval:

 

     „De vo to, že všecko už je minulost. Zvostala jen jedna truhla, zato však plná až po vokraj. Tu truhlu sme zakopali tady v lesích na sever od vesnice. Stojí tam…tedy…tenkrát tam alespoň stával starý smrkový les. Nedovedete si představit, jak se to mezi těma kořenama kopalo.“

 

     „A my vám máme ten poklad najít?“ stoupl si rozčíleně Murod. „Tak do toho nejdu. A mí chlapi taky ne. Mytusi, jsme tady kvůli něčemu jinému. Ne kvůli pirátům a vílám.“

 

     „Nevíme ještě, kvůli čemu vlastně přišli.“

 

     „Já to vím až moc dobře. A říkám, že do toho nejdu.“ A s těmito slovy odešel.

 

     „Nedivím se mu,“ řekl za odcházejícím Murodem Mytus, „ztratil pár dobrých chlapů. Pokračuj. Ať se dostaneme k jádru vašeho problému.“

 

     „Je to patnáct, možná dvacet let, co sme to tam zakopali. Už ani nevím. A taky pořádně nevím, kde sme to zakopali. Ale pokud to místo uvidím, předpokládám, že si vzpomenu.“

 

     Průzkumníci Gileadu se na sebe podívali.

 

     „Má to místo nějaký název?“

 

     „Vlčí údolí.“

 

     „To je údolí pod Mohylovým vrchem,“ promluvil Ergon, „tak tři hodiny klidné pěší chůze.“

 

     „Vedli jste už průzkum tím směrem?“

 

     „Prozatím ne,“ hovořil dále Mytus.

 

     „Vesničané vo vás říkali, že dokonale znáte vokolí.“

 

     „To je pravda, ale sever jsme procházeli jenom okrajově. Žádný úkol nás tím směrem nezavedl.“

 

     „Dokážete nám dělat doprovod, dokud poklad nenajdeme a nevykopeme?“

     Mytus si prohrábl rukou husté strniště na bradě. Na nějaké holení v těchto dnech nebyl čas.

 

     „Zvláštní nabídka….inu….tušil jsem něco podobného. A jaká bude odměna?“

 

     „Dobrá votázka. Plný měšec zlata každýmu, kdo půjde jako hlídka s námi.“

 

     Gavrylův společník se na svého velitele vyčítavě podíval.

 

     „A jaké nám hrozí nebezpečí kromě toho, že míříme na sever?“

 

     „Spíše na severozápad,“ opravil Mytuse Gavryl. „Údolí dostalo název podle vlčích smeček. Tenkrát jsme to kopali v noci a museli jsme se pořádně vohánět ohněm, abysme vlky zahnali.“

 

     „Kdo o tom pokladu ještě ví?“

 

     „Ti, co ho kopali, sou už mrtví…Kromě mě. Jinak mám se sebou půl tuctu chlapů, které ste dnes viděli ve vesnici.“

 

     „A ještě někdo další?“

 

     „Vo tomhle zbytečně nevyprávím…..Tak co?“

 

     „Lákavá nabídka. Konečně máme důvod vyrazit na severní stranu. Můžete s námi počítat.“

 

     „Výborně. Jakmile slunce vstane, čekáme vás před krčmou ve vsi.“

 

 

     Pro Gileadské ráno začalo už před svítáním. Devět vybraných mužů, ještě ze včerejšího večera, se s Mytusem chystalo k odchodu.

 

     „Nemáš pocit, že je to past, Mytusi?“ přistoupil k veliteli Murod. „Odlákají vás do lesa, tam zabijí a nakonec ještě budete bojovat proti nám! Nelíbí se mi to!“

 

     „Vidíš, Murode, já to tak vůbec necítím. A víš, že mám na lidi čich. Je dobře, že se konečně vydáme na sever. Dávno jsem tam měl už průzkumníky poslat. Takto zabijeme dvě mouchy jednou ranou.“

 

     „Vykašli se na ně, Mytusi,“ naléhal Murod, „kdoví, co mají ti chlapi za lubem.“

 

     „Ne ne, už mě nepřesvědčíš, Murode. Mohl jsi včera, ale dnes už ne. Já své slovo dodržím.“

 

     „V tom případě všichni bohové s vámi.“

 

     Když se první sluneční paprsek dotknul nejvyššího stromu, desetičlenná družina vešla do vesnice. Zůstali stát před krčmou a čekali. Jako první je uvítal Gavryl. Během krátkého rozhovoru dorazili i ostatní piráti.

 

     „Rád se podívám, veliteli,“ řekl Gavryl, „jak vaši chlapci vovládaj svý zbraně.“

 

     „Nevyrazíme raději?“

 

     „Máme ještě pár minut k dobru. Právě proto sem vás zavolal tak brzo, abych se přesvědčil, že nás nebudou hlídat ňácí kluci, kteří nevěděj, co je to meč. Kolmorne, ukaž, jak bojují piráti.“

 

     Předstoupil vyšší muž s delšími hnědými vlasy a vousy. Opřel se o silnou okovanou hůl. U pasu mu samozřejmě visela šavle a krátký široký nůž.

 

     Mytus vybral Anatrista.

 

     Muži udělali bojovníkům prostor. Anatrist vytáhl meč a pevně sevřel držadlo štítu.

 

     Robustnější a zkušenější pirát zaútočil první. Mladý průzkumník se dvakrát hbitě vyhnul, potřetí hůl odrazil štítem a potom zaútočil. Soupeř však meč odrazil a druhým koncem hole udeřil do štítu. Pirát vykryl další Anatristův výpad, sklonil se a podrazil mu nohy. Průzkumník se svalil na záda. Zároveň se musel bránit štítem proti ranám okované hole. Pirát se znova napřáhl. Udeřit však nestačil. Někdo ho srazil k zemi.

 

     To ostatními piráty hnulo. Než se povalený muž vzpamatoval, Ergon pomohl Anatristovi vstát. Gavryl poslal do zápasu dalšího piráta. Ten s šavlí a dýkou šel proti Anatristovi a hromotluk s holí proti Ergonovi. Gileadší začali povzbuzovat své druhy. Dobře věděli, že Ergon a Anatrist spolu tvoří stroj na zabíjení. Piráti měli sílu, průzkumníci hbitost.

 

     Ergon využil krátké nesoustředěnosti protivníků, klekl si a o rameno si zapřel štít. Anatrist se rozběhl, odrazil se od středové poklice a srazil překvapeného piráta s šavlí. Poté mu přiložil svou čepel ke krku. Jakmile se Anatrist odrazil, Ergon hodil svůj štít na útočníka s holí. Ten sice pomocí hole změnil dráhu letu, ale náraz do stehna ho i tak vyvedl z rovnováhy. Ergon mu vytrhl zbraň a pomohl pirátovi svalit se na zem. Potom sebral svůj štít a postavil se vedle Anatrista.

 

     Piráti se těžce zvedali. To ale vůbec nebral v potaz Gavryl. Hlasitě tleskal a křičel:

 

     „U všech mořskejch nestvůr, lepší ochranku sme si ani nemohli přát.“

 

     Křik, hluk a lomoz donutil vyjít ven i vesničany.

 

     Když se oba dva poražení piráti dostatečně vzpamatovali, všichni vyrazili do Vlčího údolí obtěžkáni vaky s jídlem, obvazy, loučemi, nářadím na kopání i zbraněmi. Kocour a Ergon šli v popředí. Přešli cestu a ponořili se do starého lesa nad ní. Neviděli na nebe, ale mysleli si, že paprsky neprorazí hustou klenbu stromů. Ve skutečnosti na obloze pluly velké mraky a zakrývaly plamenný kotouč. Skupina se v tichosti dostala na další cestu. Věděli bezpečně, že se už mnoho let nepoužívá. Koleje už dávno zasypalo jehličí a střed cesty zarůstal hustou trávou. Otevřel se jim pohled na zatažené nebe.

 

     „Tohle se mi vůbec nelíbí,“ zachmuřil se Kocour, „ráno nebyl na obloze ani mráček.“

 

     „Jdeme na sever, co jiného čekat,“ odpověděl Mytus.

 

     Gavryl se vydal doprava. Rozhlížel se kolem sebe a snažil se upamatovat na cokoliv známého.

 

     Uplynula asi hodina od chvíle, kdy opustili vesnici. Gavryl se ztratil z dohledu. Muži trochu pojedli a sousta zapili vodou. Někteří raději rumem. Hrstka pirátů se již chystala vyhledat svého velitele, když se Gavryl spěšně vrátil.

 

     „Našel sem to,“ udýchaně ze sebe vysypal, „u všech potopenejch lodí. Našel sem to.“

 

     „Našels místo pokladu?“ zeptal se jeden z pirátů.

 

     „Ale hovno poklad. Ten je ještě daleko. Našel sem cestu k Mohylovýmu vrchu. Já sem dobrej. Já sem sakra dobrej. Musím se vobdivovat. Jdeme, chlapče,“ pokynul Mytusovi.

 

     „Držte se v tichosti,“ řekl Mytus.

 

     „Jinak vám uřežu uši, nos, jazyk a možná i něco jinýho,“ řehtal se Gavryl.

 

     Vydali se cestou doprava. Po dvě stě metrech Gavryl zabočil doleva. Průzkumníci se roztáhli na křídla a nehlučně kráčeli v popředí. Neměli tušení, podle čeho Gavryl poznal směr. Žádné výrazné znamení neviděli. Velký kámen, či zvláštně zkroucený strom. Museli věřit, že si prostě vzpomněl. Po nějakém čase začali stoupat do kopce.

 

     Asi po hodině úmorného výstupu uviděli mezi stromy hromady navršených větví. Všichni si pohledem kladli otázku, jestli tohle je Mohylový vrch.  Anatrist, Malanius a Kocour vyrazili jako první. To, co vypadalo jako kopy tlejících větví, se ukázalo jako velké zvětralé kameny.

 

     Ostatní nehlučně čekali, dokud se neozval signál.

 

     „Vzduch je čistý,“ oznámil Mytus pirátům.

 

     Přesunuli se na kopec. Všechny upoutaly jednak velké kameny, na jejichž povrchu se nacházely vyryté různé nesrozumitelné znaky, a jednak jáma zčásti zaplněna mechem obrostlými kostmi. Mezi balvany nerostly žádné stromy.

 

     „Nějaké pohřebiště?“ zeptal se Mytus

 

     „Spíš obětiště,“ odvětil Gernon.

 

     „Takhle si to tady nepamatuju,“ udiveně kolem sebe zíral Gavryl. „Všecko to tady bylo živější, zelenější. Teď je to tady zatuchlé a vodpudivé.“

 

     „Pojďte se na něco podívat,“ zvolal na ostatní Ergon, stojící u největšího kamene úplně na vrcholu.

 

     Všem se naskytl pohled na údolí pod kopcem. Mytusovi se sevřelo srdce.