Lesní víly – část II

    

Gileadské povídky

Lesní víly – část II

Měli pocit, že se jim tráva omotává kolem nohou a nechce je pustit dál. Na smrad z močálů si zvykli rychle, ale ta mlha uprostřed dne, zahalující všechno kolem dokola, do jejich duší zasela strach. Žádné slunce, žádné paprsky.

 

     „Je to ještě daleko?“ zeptal se Murod.

 

     „Pssst!“ zašeptala Naris , „duše močálu nás sleduje. Nedělejte rychlé pohyby a našlapujte opatrně.“

 

     „Neříkalas,“ pootočil se Mytus, „že máme cestu volnou?“

 

     Naris se podívala na Mytuse a dala si prst před ústa. To, že je močálníci sledovali, cítili všichni. Léty seschlá, ale pořád vzpřímeně stojící tráva, místy Murodovi, jako nejvyššímu z celé družiny, sahala až nad hlavu.

 

     Po nějakém čase dorazili k obrovskému, mechem pokrytému kameni. Močál zde skončil, jako když utne. Urychleně přešli palouk a vešli znova do lesa. Vojáci nikdy v životě tak velké a mohutné stromy neviděli. Měli pocit, že kolem některých stromů vede něco jako schody a že v korunách vysoko nad nimi vidí domy ve větvích. Ničemu se nemohli věnovat příliš dlouho, aby si to skutečně ověřili. Z údivu je vyrušila Naris, která se konečně zastavila a s vážností v hlase promluvila:

 

     „Připravte se, jsme tady. Váš strach je od této chvíle vašim nepřítelem. Zlo ve vašem nitru to pozná a donutí vás padnout……jako ostatní kolem vás.“

 

 

     Teprve nyní si všimli roztroušených těl okolo. Mnohá z nich spíše připomínala mumie. Podle oblečení vojákům došlo, že jsou to družky víl. Ze stromů čněly šípy a všude se povalovaly zkroucené větve, zrezavělé čepele dýk a mečů. Mezi nimi kvetly jako palec velké, do červena se barvící květiny připomínající obyčejný zvoneček. Vedoucí víla bleskově rozeslala ostatní družky a sama se dala do sbírání. Z kosti vyrobeným nožem bylinu i s kořenem vyloupla z hlíny a uložila do velkého koženého vaku.  Mytus se nestačil zeptat, proč to dělají právě tak. Jeho zostřený sluch zaznamenal pohyb někde v korunách stromů. Žádný jemný vánek. Démoni z lesa.

 

     „ Do střehu,“ pobídnul své druhy.

 

     Víly nejevily nejmenší zájem o dění okolo. Hbitě do svých vaků ukládaly další a další byliny.

„Síla“, která se chvíli proháněla družníkům nad hlavou, klesla k zemi a proklouzla kolem Ergona. Jeho meč sice vzduchem zasvištěl, ale jak předpokládal – nic se nestalo. Najednou se ze země začal zvedat mlhavý opar a sápal se po vojácích i po vílách. Víly před podivnými chapadly uskakovaly a vojáci, pokud mohli, mlhu rozháněli štíty. Mlha však své hostitele nakonec našla. Začala se stahovat k mrtvým tělům. Vnikala do nich prázdnými očními důlky, mezi obnaženými zuby i otvory, které zapříčinily jejich smrt. V tom okamžiku Ergona něco chytilo za nohu. Kostěná ruka mrtvé víly či dryády ho držela za kotník překvapivě pevně.

 

     „Nedívejte se jim do očí,“ volala na vojáky Naris, „nebo z vás vysají život.“

 

     Ergon jednou ranou ruku usekl, ale sevření nepovolilo.

 

     „Anatriste,“ zakřičel na svého druha Ergon, „usekni té bestii hlavu.“

 

     Meč oddělil hlavu od vyžraného trupu hladce, ale sevření povolilo, až když Anatris hlavu rozšlápnul. Zvedající se tělo dopadlo na zem a ruka zakousnutá do Ergonovy boty bezvládně odpadla. Síla v mlze se oddělila od tělesné schránky a odplazila se k dalšímu tělu.

 

     Murod skopnul do listí jiné tělo a hlavu rozšlápnul svou okovanou botou. Mlha se omotala kolem jeho těla, ale po chvilce ji Murod rozehnal.

 

     „Nestůjte tak blízko sebe a raději hlídejte sběračky,“ okřiknul žoldáky. „Já si to tady už pohlídám.“

 

     Kolem vojáků se začalo zvedat nepovzbudivě mnoho lidských pozůstatků. Cáry masa visely z ožraných končetin, na jiných mohlo oko spatřit červy, žeroucí místa, na kterých tělo leželo. Gileadští nenechali živé-mrtvé přiblížit se k vílám. Mnozí z nich znehybněli již na zemi a ti, co vstali, po chvíli padli s rozdrcenou lebkou. Všichni kolem si mohli vyzkoušet své nové schopnosti. Mytus bleskově rozťal mrtvolu napravo i nalevo a ještě oběma stačil useknout část hlavy. Ergonovi tuto práci obstarával jeho nově okovaný štít. Hlava se pod ranou rozprskla a zbytky toho, co letmo připomínalo mozek, dopadlo na Anatristova záda. Ten se odrazil od stromu a mečem rozpůlil od hlavy až po rozkrok mrtvolu v opelichaných a smradlavých kožešinách. Meč zaryl dobrou stopu do hlíny. Čekal, že se na čepeli objeví nejeden vylomený zub - přeťal tolik kostí. Opak se stal pravdou. Ani hlína se na něm nezachytila. Mytus, aniž si to uvědomil, srážel nepřátele již hodný kus od svých družníků. Mírně zadýchaný, ale pořád plný energie, rozsekl mrtvolu přesně v pase, až meč zaseknul do stromu.

 

     „ Říkala, že jsou rychlí jako blesk,“ rozesmál se.

 

     Stál u padlého kamenného sloupu. Mlha se z ležícího těla vznesla do vzduchu, ale ihned se ztratila opět v zemi. Mytus ucítil pod nohama chvění. Vytrhnul meč z kmene a než se otočil, o něco zakopnul a spadl na břicho. Zpozoroval, že to „něco“ se těsně pod povrchem blíží k ostatním.

 

     „ Pozoooor,“ ze všech sil zakřičel Mytus.

 

     Víla o pohybu věděla a stačila před kořenem, který v mžiku vyrazil ze země, uskočit. Od hlíny špinavý kořen jednou ranou usekl Murod. Země se začala chvět víc. Víly nasbíraly již mnoho bylinek, proto se raději věnovaly přicházejícímu nebezpečí. Země se započala rozrývat na více místech a kořeny zaútočily na vetřelce. Podkopávaly jim nohy a snažily se své oběti stáhnout pod zem. Naštěstí čepele mečů a žoldácké sekery, přeťaly dřevo vždy včas. Mytus si uvědomil, že se dopustil pošetilosti a rozběhnul se zpátky k vílám. Do cesty se mu ale postavil nový nepřítel. Z větví, listí, hlíny a bílé mlhy poskládaná postava připomínala strom s lidskými rysy. O dobré tři a půl stopy vyšší netvor se rozpřáhnul a máchnul. Mytus před paží spletenou z drobných kořínků hbitě uhnul a i s částí trupu ji useknul. Další sek směřoval na hlavu. Tentokráte netvor stačil uhnout, ale před dalším sekem to nestihl. Z rozpůlené hlavy se vznesla mlha a ztratila se. Tělo se při dopadu rozpadlo. Kořenů ubývalo a místo nich se začali ze země zvedat netvoři z větví. Jeden z žoldáků srazil svou sekerou běsa ke stromu a otočil se, aby ho dorazil. V ten okamžik zpod povrchu vyrazil kořen, vyhnul se Murodovu meči a zaryl se jedné z víl do zad. V těle se omotal kolem její páteře a prudce trhnul. Kolem dokola sršela krev. Uťatý kořen padl i s páteří a částí žeber na zem.

 

     „ Itiris,“ vyděšeně vykřikla Naris.

 

     Na několik vteřin se přestala soustředit. K zemi ji srazila dřevěná noha stromového netvora. Vzduchem se zableskla čepel a na tvář Naris dopadla hlína, listí a drobný hmyz žijící pod zemí. Mytus pomohl víle vstát, stačil se podívat do jejích hlubokých očí a s pomocí Ergonova štítu srazil dalšího „stromomuže“. Družka mrtvé víly nasypala její část vaku do svého, tím ho naplnila až po okraj, popadla luk a začala střílet.

 

 

 

     Jeden z žoldáků přiběhnul k ní a dával pozor na kořeny. Jenom oni dva si povšimli matného světla stoupajícího z krvavých skvrn před nimi. Světlo sílilo a stoupalo vzhůru. Celá družina v sobě ucítila tok obrovské síly.

 

     „Magie Dryádího města se probudila a je s námi,“ pronesla spíše jen pro sebe Naris. Kořeny přestaly útočit a běsové začali ustupovat. Kryli se před zářícím světlem a dali tak volnou ruku Gileadským družníkům, kteří sekali všechno, co se jim dostalo pod ruku. Víly nečekaly a daly se do dalšího rychlého sbírání. Když světlo konečně pohaslo, leželo okolo velké množství nahromaděného dřeva, listí a rozsekaných těl.

 

     „Nejvyšší čas vypadnout, dokud je klid,“ otočil se Murod na Mytuse.

 

     „Souhlasím, ale na mně to nezávisí.“

     Znova se ozval ten nepříjemný zvuk větru.

 

     „Slyšíte? Myslím, že je nejvyšší čas vypadnout.“

 

     Naris pokynula svým družkám. Zároveň nedaleko od nich uviděla stát někoho v černém plášti. Vítr zesílil a vlající cáry šatů připomínaly roztáhlá křídla.

 

     „ Pryč,“ zvolala Naris plná obav, „to jsou démoni lesa.“

 

 

 

     Všichni utíkali jako s větrem o závod. Doslova. Vítr foukající jim do zad spíše připomínal dech přibližujícího se nepřítele. Každého, kdo se ohlédnul, překvapilo obrovské množství černě vlajících přízraků. Jedna z víl, které kořen poranil nohu, zastavila. Svůj vak hodila žoldákovi před sebou, vytáhla meč a s výkřikem, nedbaje na bolest, skočila přímo do černého přízraku. Naris se ohlédla, ale silné Mytusovy paže jí donutily opět utíkat.  Černě plápolající stín chvíli bojoval s vílou přímo ve svém nitru, ale nakonec na zem dopadla jenom na kost vysušená tělesná schránka bez očí. Mezitím se skupina uprchlíků dostala na mlhou pokrytý palouk. Démoni se zastavili na kraji lesa, chvíli nehnutě stáli a potom začali couvat, dokud se neztratili skupině z dohledu.

 

     „Tohle…už není…jejich území?“ zeptal se hluboce oddechující Ergon.

 

     „Dá se říct, že je to takové území nikoho,“ odvětila Naris,“ démoni nechtějí porušit neutralitu močálu a močál se zase nerozpíná až k lesu.“

 

     „Podívejte, mlha se rozplynula. Už vidím i ten velký kámen,“ ukázal prstem Anatris. Podíval se však pozorněji. „Co tam dělá ten slizoun?“

 

     „Čeká na nás, aby nás mo……“, Naris se zarazila. „To se mi nelíbí. Něco tady není v pořádku.“

 

     „Ty oči, Naris,“ chopila se luku druhá víla.

 

 

 

     „Máš pravdu, Kilin. Ty oči.“

 

     „Co je s nimi?“ srazil obočí Mytus.

 

    „Jsou černé jako dva uhly. Močálníci mají oči dožluta.“

 

     „To znamená, že nás nenechají projít zpátky? Přece jsme jim obětovali,“ ukázal na močál Murod.

 

     „Do jejich myslí se dostaly přízraky z lesa. Musíme se prosekat.“

 

     Jakmile to Naris dořekla, natáhla luk a vyslala k močálníkovi střelu. Šíp prorazil lebku a tělo bezvládně čvachtlo do bláta.

 

     „Rychle. Nesmíme zastavit, jinak tam uvízneme.“

 

     Jako první běželi Naris a Mytus, zbylých osm členů družiny za nimi. S připravenými meči a luky se začali prodírat vysokou trávou. Tětivy zadrnčely a první zvědaví močálníci zůstali nehybně ležet. Ostatní se zarazili, ale ve skutečnosti to byl jenom nádech před ošklivou bouří.

 

     První zelená potvora vyskočila z trávy na žoldáka vedle Muroda. Naštěstí si ho všimnul a sekerou ho srazil. Další močálník povalil jednu z víl. Nejblíže běžící Murod mu přesně mířenou ranou usekl hlavu. Trávu zacákal proud zelenočerné krve. Ve stejné chvíli, kdy Mytus k zemi připíchnul další potvoru, ucítil v levé noze pichlavou bolest. Ostré prsty močálníka mu uštědřily hluboký šrám na stehně. Tomu „zelenému praseti“, jak ho nazval, elegantně přeťal tepnu na krku. Skupina už přešla nejvyšší trávu a snažila se pospíchat bílým oparem dál. Ač se tráva zmenšila, bílá mlha příliš rozhledu nedovolila. Obyvatelé močálu však na sebe vždy upozornili příznačným skřehotáním. Alespoň nějaká výhoda, proletělo vojákům hlavou.

 

Murod se ještě s jednou vílou trochu opozdil, proto na ně žoldák s obouruční sekyrou počkal. Musel si ale poradit hned se dvěma močálníky. Jednoho srazil sekerou ještě ve vzduchu a druhému spíše náhodou otevřel břicho. Třetího si ale nevšimnul. Ten žoldáka srazil do vody, strhnul mu helmici z hlavy a ukousnul mu přední část vousaté tváře. Z lahodného opojení ho vyvedla až Murodova čepel. Na dvojici museli několik vteřin počkat. Šípy svištěly a meče sekaly. Anatris měl nepříjemný škrábanec na krku a Ergonovi jeho vlastní krev z rány na hlavě zalepovala oči.

 

     „ Už jsme na konci. Vydržte,“ povzbuzovala všechny Naris a svůj poslední šíp darovala do hrudníku močálníka před ní.

 

     Anatris běžící za Ergonem uklouznul na mokré trávě a srazil vílu Kilin do trávy vedle chodníku. Zelené prsty se jí zaryly do krku a do hlavy a odtáhly ji pryč. I s vakem. Před nimi se matně začaly vynořovat stromy z lesa. Murod, který poslal vílu před sebe a tvořil tak konec družiny, těžce oddychoval. Toho využil močálník, skočil mu na záda a zahryznul se mu do krku. Železný nákrčník s chráničem ho před ostrými zuby zachránil. Ve chvíli, kdy ho Murod chytil za špičaté uši, se do zelené hlavy zavrtal šíp. Velitel žoldáků odhodil vyzáblé tělo a pospíchal k ostatním. Vyčerpaný a ošklivě poraněný Mytus se s pomocí Naris konečně dostal z močálů mezi stromy. Jako další vyběhly dvě víly, potom Ergon a Anatris. Poslední vyšel Murod s koženým vakem v ruce. Žoldák čekající na svého velitele zůstal v močálu rozervaný na kusy. Obětoval se pro svého velitele. Stihnul mu však předat vak s bylinami. Močálníci se dál už neodvážili. Kouzlo vyprchalo a oni se vrátili zpět do svých úkrytů. Koně netrpělivě pohazovali hlavami a ržali na své pány. Mnozí se jich nedočkali.

 

     „To byl masakr, kapitáne, co?....Kapitáne. Veliteli, co je vám?“ sklonil se nad ležícího Mytuse Ergon.

 

     „To poranění na noze je zlé. Pospěšme do vesnice. Když máme byliny, má matka ho snadno uzdraví.“

 

     Potom si Naris stoupla a podívala se na zbylé dvě víly. Srdce jí ztěžklo, když zjistila, že její věrná družka Kilin zůstala v močálu. Celou cestu do vesnice jí tekly slzy. Mytuse museli po cestě držet, aby nespadl ze sedla.

 

     Venku již panovala tma, když se Gileadský velitel probudil v chýši na posteli z mechů. Posadil se a ke svému údivu zjistil, že rána na noze je zacelena. Ani stopa po jizvě. Též šaty měl jiné. Někdo mu obléknul plátěnou košili a kalhoty z hrubé látky. Když si stoupnul, ucítil v místě poranění bolest. Čerstvě srostlé svaly se napnuly.

 

     „ Už je Vám lépe, veliteli?“ uslyšel za sebou hlas a otočil se.

 

Na druhém konci chýše, kde hořel malý oheň, stála Naris.

 

     „Je mi fantasticky.“

 

     „Tak to určitě nepohrdnete koupelí v našem jezírku. Vaši muži si koupel pochvalovali. Pojďte.“

 

     Mytus polknul otázky a vydal se za vílou. Pod noční oblohou její šaty doslova zářily. Po cestě nikdo z nich nepromluvil. Chodníkem sešli k vodě. Mytus čekal, že se víla otočí a odejde, ale ona ze sebe sundala šaty a skočila do vody.

 

     Mytus z hluboka vydechnul: „Tak tohle bude ještě zajímavé.“

 

     Voda příjemně osvěžila. Několikrát se ponořil, potom si ji nabral do dlaní a opláchnul si obličej a vlasy. Poté mu došlo, že nikde nevidí vílu. Jakmile na ni pomyslel, vynořila se přímo před ním. Objala ho rukama kolem krku a vtiskla mu vášnivý polibek.

 

     Nebránil se.

 

      Uchopil ji kolem boků a přitáhnul si ji k sobě blíž, až se její ňadra dotýkala jeho hrudi.

 

     „I víly mají své touhy,“ řekla něžně Naris.

 

     „A já si říkal, odkud se lesní víly berou.“

 

     „Rozhodně nevyskakují z děr v zemi,“ usmála se a znova ho začala vášnivě líbat.

 

     Věděl, že ji musí milovat. Toužila po něm a Mytus ji vyslyšel. Zapomněli na všechny útrapy dnešního dne, na všechny mrtvé. Oddali se jeden druhému uprostřed jezírka. Když skončili, opět se spolu vrátili do vesnice. Naris vešla do chýše a Mytus si sednul k ohni k ostatním. Všechna zranění byla uzdravena, Ergonova zraněná hlava i Anatristův šrám na krku. Vedle vojáků seděly víly a přátelsky s nimi rozmlouvaly. Možná, že jim jde o něco jiného než o slova, pomyslel si v duchu Mytus a pousmál se. Upečená zvěřina se nedala srovnat s tím, co doposud jedli v pevnosti. I medovina mu chutnala jinak. Vojáci se pozdě v noci začali rozcházet do chýší. Samozřejmě, že je víly doprovázely a do chýší vcházely s nimi.

 

     Denevera u lůžka čekala Naris.

 

     Víla si pomalu sundala šaty a Mytus mohl spatřit její dokonale tvarované tělo v celé své kráse.

 

     „Miluj mě. Miluj mě,“ pošeptala mu víla.

 

     Na tuto noc Mytus Denever, ani jeho vojáci, nikdy nezapomněli.

 

 

 

KONEC

 

V povídce Lesní víly účinkovali:

 

Mytus Denever – Martin Janáč

Ergon – Richard Trčka

Anatris – Ondřej Šarátek

Murod – Jan Novosad

Naris – Věrka Tonkovičová

Thyrael – Anna Siekliková

druhá čarodějka – Mária Janíčková

Kilin – Nikola Kaláčová