Lesní víly - I část

Gileadské povídky

Lesní víly – část I

 

 

     „To je moc jednoduché, Simeone. Já znám tu historku trochu jinak,“ odpověděl Malanius.

 

     Blížil se večer. Po nijak zvlášť zajímavém dnu, spíše dnech, většina gileadských průzkumníků uvítala nad ohněm pečené maso a šťavnaté historky ze starých dob. Začalo se u průzkumných výprav generála Baladora do Dryádích hvozdů a skončilo se u divoženek a žen jako takových. Okolo ohně sedící muži se přeli, co se stalo s průzkumnou výpravou vedenou tehdejším nejznámějším kapitánem Krvavým Drápem. Celá jednotka se v okolních lesích ztratila a začaly se o ní šířit bájné příběhy. A pokaždé v tom měly prsty dryády nebo lesní víly.

 

     „Tak pokračuj, Malaniusi,“ pobídnul blonďatého vojáka Kocour, „slyšeli jsme tady už hodně žvástů, tak proč nepřidat další.“

 

     „Já si to teda nemyslím,“ zvážněl Malanius. „Jeden z té výpravy přežil. Jméno nevím, ale ve znaku nosil krysu.“

 

     „Ale já vím jeho jméno,“ přerušil ho Kocour, „to je ten pan Nikdo, ten Neznámý.“

 

     „Přestaň už, Kocoure,“ uzemnil vojáka velitel průzkumníků Mytus Denever. „Nech ho už konečně mluvit.“

 

     Malanius pokračoval: „Slyšel jsem, že z potomka toho chlapa, co má ve znaku krysu, vzešel dokonce mocný Paladin a z Paladinovy pokrevní linie, jak jistě mnozí víte, pochází náš velitel Denever.“

 

     „Ale o té kryse nic nevím,“ usmál se Mytus.

 

     „Průzkumná jednotka i s Krvavým Drápem čítala kolem deseti mužů. V lese narazili na nějakou nepoužívanou stezku. Nebo cestu? Zkrátka nějaký zašlý chodník. Po něm se dostali na kraj lesa k palouku. Ten den snad měl být úplněk, protože louku osvětlovala měsíční záře. Již z dálky se jim zdálo, že odněkud slyší hlas píšťalky. A jak se po chvíli dozvěděli…nezdálo se jim to. Na palouku, do rytmu kolébavé hudby, tančily lesní víly.“

 

     „Já to říkal.“

 

     „Drž tu hubu!“

 

     „Pssst!“

 

     „Víly na sobě měly jenom tenké průsvitné šaty a měsíc jako by svítil skrz ně. Takže když to řeknu jinak, tančily skoro nahé. Nemusím vám říkat, co z toho ti chlapi museli mít. Víly jsou ta nejkrásnější stvoření, co po téhle zemi kdy chodila. Když tedy nepočítám elfky, dryády a děvčata z Komárova.“

 

     Vojáci se blaženě pousmáli.

 

     „Průzkumníci se k vílám sami rozešli. Dráp se je pokoušel zastavit. Marně. Víly přestaly tančit. Chvíli to vypadalo, že utečou, ale nakonec je samy volaly, ať k nim jdou blíž. Průzkumníci zírali na jejich dokonalá těla a překrásné obličeje. Všechno se změnilo, když se první voják svou rukou dotknul nabízené dlaně. Někde v dálce utichla píšťalka a tvář sličné víly se změnila. Její modrozelené oči zbledly, místo zubů se objevily desítky ostrých špičáků, které  vmžiku vojákovi utrhly kus obličeje. Její prsty, proměněné v dlouhé drápy, se zabořily do mužovy hrudi a roztrhly ho na několik kusů. Vojáci se už nedokázali vzpamatovat. Lesní víly průzkumníky roztrhaly a sežraly. Živí se totiž lidským masem, jak jsem slyšel. Ten muž, co přežil, šel poslední. Jako jediný si zachoval chladnou hlavu a dal se na zběsilý útěk. Další den se na místo vrátil doprovázen samotným generálem.  Našli palouk, nějaké zbraně a spoustu krve. Několik dní po tomto incidentu se Balador se svým vojskem stáhl z Dryádích hvozdů a raději se vypravil do Eriadoru, kde se mu dařilo víc.“

 

     „Já jsem zase slyšel,“ okamžitě se do řeči zapojil Kocour, „že víly odtáhly ty muže do lesa a užívaly si s nimi tak dlouho, dokud vojáci nevypustili duši.“

 

     „A já jsem zase slyšel, že tě pověsíme ze stromu hlavou dolů a nedáme ti najíst,“ upřeně se na Kocoura podíval Mytus.

 

     „Možná se vše stalo jinak,“ snažil se dokončit své vyprávění Malanius, „ale já jsem vyprávěl jenom to, co jsem slyšel.“

 

     „Vrací se Ergon s hlídkou,“ zvolal voják chodící po hradbách.

 

     „Tak to přišli právě včas, maso už začíná hezky vonět,“ nasál Mytus do nosu vůni pečeného srnčího. Pootevřenou branou vešla hlídka. První kráčel Ergon. Muž menší, za to však robustní postavy, se štítem na zádech. Dřepnul si k sedícímu veliteli.

 

     „Potkali jsme lesní víly.“

 

     Všem přítomným se protáhly obličeje a nepřítomně zírali jeden na druhého.

 

     „Co je? Co se děje? Vy už jste s nimi mluvili?“ zeptal se Ergon zaraženě.

 

     „To ne, ale….“

 

     „Po tom, co jsme slyšeli,“ skočil do řeci Mytusovi Kocour, „se divím, že jste ještě vůbec naživu.“

 

     „Proč? Co tím myslíte? Vždyť jsou to víly.“

 

     „No právě,“ rozhodil rukama Malanius.         

 

     Ani Ergon, ani zbylí dva muži z hlídky netušili, o co jde.

 

     „Co ty víly chtěly, Ergone?“ poposedl si Mytus.

 

     „Říkaly něco o pomoci, ale já jsem jim slíbil, že k nim zavolám velitele.“

 

     „Ony šly s vámi??“

 

     „Ano. Čekají na vás na kraji lesa.“

 

     Muži sedící okolo ohně s úsměvem na rtech pozorovali velitele.

 

     „Hodně štěstí,“ poplácal Mytuse po rameni velitel žoldáků Murod.

 

     Před třemi dny dorazili do pevnosti, aby posilnili gileadské průzkumníky a zaplnili tak vzniklé ztráty. Mytus naštěstí tvrdého Muroda znal a dobře věděl, že nepřivede bandu nespolehlivých prasat. Uvítal by však raději pět tichých průzkumníků než deset do železa zakutých žoldáků. Ale i takoví se hodí.

 

     Vstávající Mytus zaklel a společně s Ergonem vyšli před bránu a pokračovali k lesu před nimi. Ještě se nevzdálili od hradeb na padesát kroků, když z keřů na levé straně vykročily dvě víly. Mytus se zastavil. První víla měla kaštanové oči i vlasy. Vlasy druhé víly ve svitu zapadajícího slunce připomínaly červánky na obloze. Zaujala ho také malá ještěrka na jejím odhaleném rameni. Obě dvě totiž na sobě měly velmi jednoduché lehké šaty, přes které oba vojáci viděli štíhlé nohy, boky i tvarovaná ňadra.

 

     „Vy jste jejich velitel?“ zeptala se ta s kaštanovýma očima.

 

     „Co? A..ano. Já jsem kapitán Mytus Denever.“

 

     „Přišly jsme nevhod?“

 

     „Ne to ne. Já jenom…..že jsem vílu ještě neviděl takhle zblízka. Jste krásné.“

 

     „To nám lichotí, kapitáne,“ usmála se, ale ihned zvážněla a pokračovala: „Potřebujeme nasbírat vzácné léčivé byliny. Dnes rostou už jenom na jednom místě. Na území bývalého Dryádího města. Lidé to nazývají Zapomenuté město.“

 

     „A jak vám v tom můžeme pomoci my?“

 

     „To místo je prokleté, ovládané zlými duchy. Hlídají ho tvorové, jimž naše lesní magie, ani hroty našich šípů příliš neublíží. Jsme jenom slabé ženy a nevládneme takovou sílu jako muži. A právě muži ty tvory dokážou porazit.“

 

     „Takže my se postaráme o lesní havěť a vy mezitím nasbíráte ty byliny?“

 

     „Prosíme vás o to. Mají velkou moc a stačí málo, aby se člověk uzdravil. Dá se tam dostat jenom párkrát do roka. A zítra je poslední den.“

 

     „A ta havěť ty byliny hlídá?“

 

     „Ne. Ani neví, že tam něco takového roste. Jednoduše zabijí každého, kdo vkročí na „jejich“ území.“

 

     Mytus se podíval na Ergona a potom zpátky na vílu.

 

     „Myslím, že vám pomůžeme. Kdy a kam máme přijít?“

 

     „Až se ohnivý kotouč objeví dva prsty nad obzorem, čekejte na cestě nad vaší tvrzí.“

 

     „Dobrá.“

 

     Oba průzkumníci se zdvořile uklonili a počkali, až se víly ztratily za zatáčkou.

 

     „Viděl jsi už něco krásnějšího, Ergone?“

 

     „Ne. A Vy?“

 

     „Nepamatuji se.“

 

     Když si vojáci opět sedli k ohni, celá tvrz už napjatě čekala.

 

     „Máme práci,“ řekl Mytus a začal vyprávět, jakou prosbu víly vznesly.

 

 

     Slunce příjemně hřálo. Nad tvrzí na lesní cestě čekalo šest mužů na koních. Mytus, Ergon a Anatris, průzkumník, který s Ergonem včera potkal víly, Murod a dva žoldáci. Mytus se jenom vděčně pousmál při pohledu na okované žoldáky. Pot se z nich totiž jenom lil. Dlouho čekat nemuseli. Z lesa se vynořila žena na bílém koni, oblečená do lesklé, jemné zvířecí kůže. Na zádech jí visel luk, toulec šípů a u pasu krátký meč. Velitel v ní poznal vílu ze včerejšího večera.

 

     „Jsem ráda, že se dnešní výpravy zúčastníte s námi. Mnoho dívek zemřelo, aniž dosáhly nějakého úspěchu. A ty co úspěchu dosáhly, už nikdy nebyly jako dřív. Věřím, že dnes to bude jiné. Můžeme vyrazit?“

 

     Mytus jel s vílou po boku.

 

     „Kam jedeme teď?“ zeptal se.

 

     „Do naší vesnice. Je zakryta pohledu smrtelníků i čarodějů. Kouzla mé matky nás prozatím chrání, ale kdoví, jak dlouho.“

 

     „A co potom?“

 

     „Všichni musíte projít magickým rituálem, abyste měli sílu postavit se démonům na jejich vlastní půdě. I dívky, které půjdou s námi, musí rituálem projít. Potom se vydáme na místo.“

 

     Jezdci odbočili z cesty doleva na stezku mezi stromy. Vysoké smrky vystřídaly mohutné listnaté duby. Po nějakém čase klidné a tiché jízdy se jezdci zastavili. Víla popojela dopředu, zvedla ruku a zašeptala zaklínadlo. Vzduch se zvláštně zavlnil a vytvořil stěnu. Vojákům to připadalo, jako když se dívají na vodní hladinu, do které se občas opře jemný vánek. Les před nimi se zvláštně vlnil a modře světélkoval. Víla pobídla koně a ztratila se za stěnou. Les pokračoval dál, ale víla zmizela.

 

     „Pojďte, rychle,“ ozvalo se odněkud zepředu, „nesmíme nechat bránu dlouho otevřenou.“

 

     Mytus zavřel oči a projel stěnou jako první. Pocit měl jednoznačný – noří se do vody. Když oči otevřel, opět stál v lese. Víla stála pod dvěma košatými stromy a čekala, až branou projedou všichni. Poté znova zvedla ruku, něco zašeptala a modře světélkující stěna pohasla.

 

     „Vítejte v naší vesnici. Říkáme jí Dubový Háj,“ uvedla vojáky víla, otočila koně a pokračovala po vyšlapaném chodníku dál.

 

     Až teď si Mytus a vlastně i ostatní všimli mezi spadaným listím částí zbroje, helem, několika kostí a pár lebek. Lidských.

 

     „Nebojte se,“ řekla jezdkyně, „strážci brány vám neublíží.“

 

     V koruně velkého stromu se něco pohnulo a hrozivě zasyčelo. Nezbývalo než víle věřit. Už z dálky uslyšeli zvuk vody. Chodník je vedl nad křišťálovým jezírkem, do něhož ze skalní rozsedliny padal proud vody. V jezírku se koupalo několik dívek. Když uviděly muže, schovaly se pod hladinou a vypluly, až když jezdci měli vodopád za zády.

 

 

 

     Gileadští vjeli do vesnice. Obrovské kmeny starodávných stromů a silné větve tvořily domy Dubového Háje. Zpod košatých střech stoupaly k nebi z malých ohnišť obláčky dýmu. Slunce se prodíralo skrz hustou klenbu starých stromů a vytvářelo tak dojem místa nepatřícího do tohoto světa.

 

     „Vypadá to tu jako v ráji,“ pronesl okouzleně Mytus. Tolik krásných žen a dívek žádný z vojáků nikdy neviděl.

 

     „Pokud takhle vypadá ráj, Mytusi,“ ozval se velitel žoldáků Murod, „okamžitě příjmu tvoji víru.“

 

     Denever nevycházel z údivu. Musel se však vzpamatovat z okouzlení, protože průvodkyně zastavila koně. Byli obklopeni snad všemi místními vílami. Průvodkyně seskočila z koně a sklonila hlavu před dvěma staršími ženami. Jedna měla vlasy bílé jako sníh a druhá černé jako havraní peří. Sahaly jim až po pás.

 

     „Matko, mocná Thyrael,“ promluvila víla na bělovlasou ženu, „to jsou ti muži, kteří nám přislíbili pomoc.“

 

     Thyrael se na svou dceru přísně podívala.

 

     „Udělala jsi to i přes můj nesouhlas, Naris?“

 

     Z jejího hlasu však přísnost nevycházela. Spíše jemný tón údivu.

 

     „Sama jsi přece řekla, že jejich pomoc je nevyhnutelná.“

 

     „Ale za jakou cenu?“ zapojila se do rozhovoru černovlasá žena. „ Jsou to muži a v ženách vidí jenom své potěšení!“

 

     „Jsou to poctiví muži,“ hájila vojáky Naris. „Obě to musíte cítit, jste přece lesní čarodějky.“

 

     Thyrael se na muže přísně podívala.

     „Mají sílu, kterou potřebujeme……provedeme obřad.“

 

     Čarodějky se pomalu vzdálily.

 

     Víla se vrátila k vojákům: „Koně nechejte tady a s sebou si vezměte všechny zbraně.“

 

     Lesní studánka vyvěrala přímo ze země. U ní se shromáždilo nevelké množství ostatních, převážně dospělých žen. Vedle šestičlenné gileadské družiny se seřadilo šest lesních víl. Mezi nimi i Naris. Všechny si nesly luk a šípy, krátký meč, dýku s bílou rukojetí a velký kožený vak. Některé měly na hlavě čelenku, jiné si do vlasů vpletly květiny či listí. Černovlasá čarodějka nabrala ze studánky vodu do hliněné misky a Thyrael do ní ze své pořezané dlaně nechala nakapat dvanáct kapek krve.

 

     Každý z dvanáctičlenné skupiny se musel napít. Ač se Mytusovi zdál obřad jakkoliv zvláštní, snažil se kouzlům lesní čarodějky věřit.  Po doušku lesní vody smíchané s krví se mu zatočila hlava. Stačilo málo a bezvládně se sesunul k zemi. Nevolnost však okamžitě ustala, jeho smysly se zlepšily. Zaslechl ty nejdrobnější zvuky. Mravence nesoucí jehličí na svůj domov, veverku vytahující z šišky semena. Všechno viděl ostřeji, zřetelněji a rychlost se mu zdála neuvěřitelná. Ostatní členové družiny zjišťovali účinky nápoje podobně.

 

     „Až slunce zapadne,“ pronesla Thyrael, když se k ní druhá žena vrátila, „vaše dočasně nabyté schopnosti pominou. Nyní ponořte do vody své zbraně a vyrazte do prokletých míst Dryádího města.“

 

     Velmi nejistě namáčeli vojáci své meče ve vodě. Když je však vytáhli, zbraně okamžitě uschly. Anatrisovi se zdálo, že čepel matně září bílým světlem. Dával to však za vinu odrazu slunečního světla.  Když obřad skončil a všichni měli zbraně posvěcené lesní vodou, vydala se družina zpět k bráně. Vzali si s sebou ještě jednoho bílého koně. Když znova projeli skrz matně světélkující stěnu, vrátili se na původní cestu a po ní pokračovali dál. Tentokráte přidali.

 

     Zpomalili, až když museli odbočit z cesty. Mytus využil chvíle a zařadil se vedle Naris.

 

     „Budou se nám ty schopnosti hodit?“

 

     „Mnohým z vás to zachrání život. Na místě, kam míříme, se obyčejné lidské schopnosti s mocí tamější havěti nedají srovnat.“

 

     „Jsou rychlí?“

 

     „Jako blesky.“

 

     Nad Komárovem družina opět zrychlila. Minuli vesnici a dál cválali podél potoka. Potom mírně zabočili vlevo, vjeli na vyvýšeninu, minuli již dávno opuštěnou, polorozbořenou věž patřící k Dryádímu městu a vjeli do starého, tmavého lesa. Ač slunce svítilo, tady se zdálo, že padá soumrak.

 

     „Lesy okolo Dryádího města,“ otočila se Naris na Mytuse, „měly své tajné strážce. Nikdo se přes ně nedostal, pokud ho sami nepustili.“

 

     „Tak to ani nemuseli,“ odpověděl Mytus uhýbajíc před silnou větví, „to královna rozpoutala válku.“

 

     „Co o tom víte?“

 

     „Slyšel jsem, že se do její mysli vryla nějaká temná síla.“

 

     Naris chvíli mlčela, ale potom se nadechla a začala vyprávět:

 

„Před stovkami let Dryádímu městu, všem vílám a lesním běsům vládla královna Area. Jednou v noci jí strážcové z lesa oznámili, že na hranicích její říše čeká desetičlenná skupina mužů a prosí o možnost přejít město. Královnina čarodějka ji varovala, ať jim hranice nechá zavřené, ale Area ji neposlouchala. Pozvala je do města. Nemyslete si, veliteli, že město bylo postaveno z kamene, tak jako lidská města. Příroda je naše království, kmeny stromů naše hradby, větve naše střechy a koruny naše věže.“

 

     Naris se chvíli odmlčela: „Nepatrný odlesk toho je naše vesnice.“

 

     Potom pokračovala: „Přes údiv všech je pozvala do svého lesního paláce. Někteří hned druhý den odjeli, jiní však zůstali. Nejvíce se s královnou sblížil vůdce té skupiny. Říkali mu Mistr a ten začal královnu postupně ovládat. Rozhodnutí dělala ona, ale v její mysli se skrýval Mistr. Královnina čarodějka nekalou moc cítila, nijak se však proti ní nedokázala postavit. Když ji Mistr nechal magicky spoutat, všichni vytušili, že se něco děje. Jestli se ze strany dryád schylovalo k odporu, to už nikdo přesně neví. Pravda je jenom to, že v předvečer oslav Pána Lesů se od hranic přivalily hordy skřetů a goblinů vedené ostatními pomocníky. Mistr a jeho zbylí druhové v té době už ovládali další dívky a rozpoutali v lesích peklo. Posedlé dryády a víly začaly zabíjet své družky, které už tak oslabené nedokázaly město ubránit. Královnina čarodějka svá pouta z černých kouzel přetrhla a utekla. Vzala s sebou další uprchlíky a unikly pomocníkům Mistra takřka pod rukama. Ihned po útěku začala čarodějka díky svým schopnostem svolávat ostatní dryády z okolních lesů, lesní běsy a víly. Na pomoc přišli i elfové z Eriadoru a lidé.

 

 

 

Skřety a ostatní havěť vedla sama královna Area. Po dlouhé a úmorné bitvě musela spojená vojska ustoupit. Uštědřila však Mistrovi kruté ztráty. Jak královna, tak mnoho jeho učedníků na bojišti zemřelo a za nějaký čas se rozutekli skřeti i goblini. Stačili však původní krásu města srovnat se zemí.

 

     „A co ten Mistr? Utekl?“ zeptal se Ergon.

 

     „Podle všeho ano. Říká se, že se spojil s temnými elfy a pomohl rozvrátit elfskou říši Eriador.“

 

     „A co královnina čarodějka?“ zajímal se pro změnu Mytus, „přežila to?“

 

     „Když všechno zahalil stín času, vrátila se. Zničené město ale ovládli zlí duchové mrtvých. Usadila se na místě naší vesnice. A tak díky jejím kouzlům tam žijeme dodnes.“

 

     Mytus se chtěl zeptat znova, ale do nosu ho udeřil pach hniloby. Dojeli na kraj lesa. Všude kolem se vznášela mlha. Podle smradu však hned poznali, že před sebou mají mokřady. Najednou uslyšeli zvláštní skřehotání a trhaný smích.

 

     „Co to je?“ stisknul rukojeť meče Murod.

 

     „Prostý obyvatel močálu. Říká se mu vrásečník, nebo příznačněji močálník,“ odvětila Naris.

 

     „Takže je neškodný?“

 

     „Neškodný? Vůbec ne. Byli bychom pro ně královská hostina.“

 

     „Pro ně?“ zvednul obočí Anatris, „Znamená to, že jich tam čeká víc?“

 

     „Plný močál.“

 

     „Tak co budeme…..Nebojte se,“ skočila Murodovi do řeči Naris, „bílý kůň je pro močálníky dar za to, že nás nechají projít tam a zase zpátky.“

 

     Víla koně přivázala k poslednímu stromu, jemně ho pohladila po šíji a vrátila se k opodál stojící skupině. Zpod šedivé mlhy vylezlo něco zeleného s velkýma dožluta se lesknoucíma očima. Podobalo se to člověku, kůži mu však pokrývaly zelené šupiny. Následovalo ho bezpočet druhů. Jakmile první vrásečník prokousnul koňské hrdlo, začal nefalšovaný boj o koňskou krev. Oř se bránil pouze chvíli. Zelené potvory ho povalily, rozsápaly a odtáhly do močálů. Divadlo, které sledovali pouze vojáci, trvalo krátce.

 

     Naris si utřela z lící slzy.

 

     „Tady pro nás ochrana lesa končí. Od této chvíle se musíme spolehnout jenom na sebe a na svoje schopnosti.“

 

     Všichni společně přivázali koně ke stromům a vešli do močálu.

 

Mlha je zcela pohltila.

 

 

Královna Area

Sdílet

Komentáře

Michal Martinka (Sokolík) Velké poděkování patří mojí věrné opravovatelce Elišce Masařové. Díky.

MartinJ palec nahoru :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz