Lovci Šakalů

Gileadské povídky

Lovci Šakalů – část I

 

 

 

         Na vesnici Komárov, ležící na okraji Dryádích hvozdů, se snášel soumrak. Takové jméno se na ni hodilo dokonale, neboť ji ze dvou stran lemoval potok a v letních měsících se zde vyskytovalo nepřeberné množství komářích návštěvníků. Letos je to však jiné, komáři se ještě neukázali. Vesničanům to samozřejmě vůbec nevadilo, ale viděli v tom další zlé znamení. Tak jako v počasí. Po zimě ihned nastoupila letní horka, po rozpuku květů zase neustále pršelo. Nyní začátkem srpna počasí spíše naznačuje zralý podzim. Po několika dnech veder nastalo zase chladno, a když neprší přes den, tak v noci.

 

Lány žita jsou však již posečeny. Vesničané dali na radu místního stařešiny a začali se sklizní dříve. „Úroda je vždycky dobrá, ale musí se vědět, kdy ji sklidit,“ říkává nejstarší muž Komárova Turon Matyas. Děd jeho dědy stál po boku krále Talkina na Gileadských polích, když se rozhodovalo o záchraně království proti Dračím vládcům, a jeho předci bojovali v Hromové Tišině o nastolení vlády v době bratrovražedných válek. Lidé si Turona a jeho rodu vážili. I proto se potomci Matyasů stávali hlavou vesničanů. Jinde se jim říká Rychtář či Fojt. Tady se užívá název Šoltys. Nyní je Šoltysem nejstarší Turonův syn Doran.

 

Dnešního rána se zdálo, že slunce přinese krásný den. Po obědě se však od severu přivalily černé mraky a krásný den utichl v zapomnění. První kapka vody dopadla na kus kamene, zevrubně vytesaného do ženské podoby, stojícího uprostřed malé návsi. U jejích nohou ležely misky s ovocem a jinými plody jako poděkování za dar dobré úrody a za ochranu vesnice. Z temných Dryádích hvozdů se začaly šířit zvěsti o pevnosti někde u Černých skal, kde se schovává mocný Nekromant, který prý dokáže oživit mrtvé a shromažďuje kolem sebe lesní běsy a různou havěť. Říká se, že chce temnotou ovládnout Dryádí hvozdy a následně svoji moc rozšířit do Gileadu. Mladý král Rehgar, pravnuk krále Talkina Drakobíjce, nebral tuto zvěst ani varování na lehkou váhu a vyslal z Lavendoru skupinu družníků pod vedením svého pobočníka, ostříleného a nebojácného vojevůdce Mytuse Denevera. Ten, jako většina jeho mužů, již v mládí přijal křesťanskou víru v Trojjediného Boha. Vesničané z Komárova o nové víře již slyšeli, ale neměli v úmyslu odvracet se od svých starých bohů. Dokonce obětovali temnému bohu Beiliarovi, aby od nich odvrátil šířící se zlo. Družníci z Gileadu se zabydleli v pohraniční pevnosti nad Strážným vrchem asi dvě míle od vesnice a podnikali průzkumné výpravy do širokého okolí. I ve vesnici se už několikrát objevili.

 

Dnešní den plynul klidně. Několikahodinová bouřka již přešla, přesto ale pořád nepříjemně mrholilo. Sedláci i pacholci dělali venku jenom tu nejnutnější práci a pomalu se scházeli v krčmě, nazvané jak jinak než U Komára. Krčmář narazil čerstvou bečku piva i vína, nedávno dovezeného z Lavendoru. „A co je čerstvé, to přiláká víc hostů,“ pravil krčmář. Po soumraku se krčma zaplnila.  Uvnitř vládla dobrá nálada, jenom starý Matyas zádumčivě seděl u rozehřáté pece. Venku bylo sychravo, a staří vesničané dokonce oblekli zimní kabáty.  Nikdo z nich nepostřehl, že psi začali nepříčetně štěkat a výt směrem k mostu. Potok i most obklopovaly mohutné, košaté stromy a tvořily takzvanou bránu do vesnice. A právě pod ní se objevil jezdec. Kůň, černý jako uhel, pomalu kráčel a nesl muže oděného do černého nepromokavého kabátu. Límec měl jezdec sepnutý dvěma knoflíky, takže mu zakrýval obličej. Hlavu mu pokrýval, na tu dobu ne příliš viděný, široký klobouk, a na prodloužených ramenech kabátu se na koncích třepetaly střapce. Jak jezdec míjel domy, psi se s kňučením schovávali do bud a za rohy domů. Štěkání i vytí pomalu utichalo. Muž se rozhlížel kolem dokola, až nakonec zrakem spočinul na dočasném cíli své cesty. Zastavil před krčmou, chvíli seděl, ale nakonec přece jenom z koně seskočil. Kulatý štít maje zavěšený na zádech, pověsil na hrušku sedla.

 

Náhle si všiml, že u rohu krčmy stojí pacholek – pomocník v krčmě.

„Chcete, pane, abych zavedl koně do stáje?“ zeptal se opatrně pacholek.

Muž přikývnul.

„A chcete, abych ho vyhřebelcoval a dal mu krmení a vodu?“ pokračoval.

 

„Ať je do hodiny připraven k odjezdu,“ odvětil muž chladně a hodil pacholkovi kulatou, zlatou minci. Potom něco pošeptal koni do ucha a předal uzdu. Kůň byl proti mladíkovi obr. I muž měl vysokou postavu. Černý kabát mu padal až ke kotníkům.

 

         Nový host vešel do krčmy vyzbrojen jednoručním mečem, houpajícím se u jeho levého boku a zahnutou dýkou, visící na druhé straně opasku, kde měl ještě zavěšený malý vak. Bujný rozhovor u stolů okamžitě ustal. Tajemný muž si toho nevšímal a zamířil ke stolu úplně v rohu místnosti u pece. Nikdy předtím se tady neobjevil a žádný vesničan ho tady nikdy neviděl. Dva starší sedláci svá místa raději opustili, když k nim přišel. Sundal si klobouk a rukavice. Potom odepnul řemen se zbraněmi a vakem. Nakonec si sundal kabát, přehodil ho přes stoličku u pece a posadil se na lavici u zdi. Ztichlí vesničané si nemohli nevšimnout návštěvníkových bledých rukou a tváře. Muž měl delší, černé kudrnaté vlasy, několik dní neholené vousy a nepřirozeně tmavé oči. Krčmář kráčel k cizincovu stolu váhavým krokem. Bál se. Konečně se však zastavil a malinko se uklonil. Čekal, že ten člověk bude páchnout koňským potem a deštěm. Opak byl ale pravdou. Voněl zvláštní tabákovou vůní.

 

„Co si pán přeje?“ zeptal se bázlivě krčmář. Chvíli zůstalo ticho.

 

„Najde se tu nějaké víno? Červené?“

 

„To má pán štěstí,“ snažil se být podsaditý krčmář přívětivý, „právě dnes jsem narazil čerstvou bečičku.“ Cizinec sáhnul do kapsy kabátu a hodil na stůl zlatou minci. Krčmář opatrně vzal ten vzácný kousek kovu a uklonil se tak, jak mu to jen jeho břicho dovolilo.

 

„Hned to přinesu, jemnostpane,“ lísal se krčmář a chtěl odejít, když za ním muž dodal: „ Ať na mě všichni tak nečumí!“ Hlas měl nepříjemně mrazivý.

Teprve teď si zbytek krčmy uvědomil, že pořád zírá na cizince, a okamžitě se odvrátil. Místnost se opět zaplnila hlasy, ale napětí a obavy z nového návštěvníka se pořád vznášely ve vzduchu. Když krčmář naléval ze sudu víno do hliněného džbánu, přišel za ním pacholek a řekl mu o muži, kterému vzal do stáje koně. Ukázal mu zlatou minci.

 

„ Ať je ten kůň jako ze škatulky a dej mu to nejlepší krmení, co najdeš,“ kladl krčmář ve spěchu na srdce pacholkovi. Džbán i s hliněným pohárkem postavil před cizince. Ten si ihned nalil a pohárek vypil. Potom sáhnul do vaku, vytáhnul dlouhou, tenkou dýmku, nacpal ji tabákem a zapálil od svíce na stole. Krčmu provoněla zvláštní vůně. Hodnou chvíli se nic nedělo. Hovor přidával na razanci a krčma se čím dál víc zaplňovala. Každého nového návštěvníka do nosu udeřila vůně cizokrajného tabáku. Cizinec si nikoho nevšímal a občas vypustil z úst obláček dýmu. Rozruch nastal, až když přišel Šoltys vesnice, Doran. Vyprávěl, že potkal člověka, který tvrdil, že zatím obydlené vesnice napadají Šakalové. Démoni z dávných dob.

 

„Hovno, démoni,“ zvedl hlavu od korbelu jeden starší sedlák, „jsou to jenom pohádky pro děti a staré babky.“

 

„Pro tvé děti snad, já bych tohle svým dětem rozhodně nevyprávěl,“ odpověděl jiný mladší vesničan a pokračoval, „nebudu lidi děsit tím, co si kdejaký pacholek nebo potulný trubadúr vymyslí.“

 

„To ale není báchorka,“ ukončil hádku starý Turon Matyas. „Pravda někdy vypadá tak strašně, že jí mnozí nikdy neuvěří.“

 

„Takže ty tvrdíš, Turone,“ řekl sedlák, který začal spor, „že ti Šakalové existují?“

 

„ Děd mého dědy s nimi bojoval na Gileadských polích. Tenkrát jich bylo ještě sedm a stáli po boku Dračích vládců a skoro rozhodli bitvu. Ale Talkin zabil Dračího krále a jeho vojsko se rozprchlo. Čtyři Šakalové na polích zemřeli. Ostatní utekli. Mají dar dlouhověkosti a budou žít, dokud je někdo nezabije.              A to že se objevili tady u Dryádích hvozdů, vám přece nemůže připadat zvláštní. Jestli jsou ty historky o Nekromantovi pravdivé, určitě si je bude chtít povolat k sobě.“

 

„Anebo už je povolal,“ doplnil Doran.

 

„Takže podle vás jsou to nadpřirozené bytosti? Něco jako vlkodlaci?“ zeptal se jiný vesničan. Celá krčma ani nedutala a napjatě poslouchala. I cizinec pozoroval starého muže.

 

„Podle vyprávění mého dědy, jsou to pololidé a polovlkodlaci. Neproměňují se. Mají hlavu vlkodlaka a velké drápy místo prstů. Tělo mají lidské, ale pokryté tvrdou srstí, takže šíp je zraní jen stěží. Umí rychle běhat a živí se masem. Nepohrdnou jakýmkoliv zvířetem, ale nejraději mají maso lidské. To jim dodává větší sílu. Jejich kousnutí je smrtelné. Člověk se nepromění v jednoho z nich. Jednoduše zemře. Svou nadpřirozenou sílu však čerpají z měsíce. Pokaždé, když je úplněk“ ,................najednou se rozrazily dveře. Do krčmy vběhnul udýchaný, promočený, vyděšený a od krve zacákaný mladík.

„Vlkodlaci,“ zakřičel chlapec a skácel se k zemi. Vesničané se kolem něho ihned seběhli.

 

„Co to povídáš, Stašku? Kde?“

 

„ Roztrhali baču Stoklasu a jeho dva syny. Šoltysi, schovejte mě. Prosím.“

 

„ Klid, Stašku. Už jsi v bezpečí,“ utěšoval ho Doran.

 

„V jakém bezpečí?“ zlostně zvedl hlas jeden sedlák stojící za ostatními. „Slyšel jsi, Šoltysi? Vlkodlaci!“ Jiný vesničan však ostře namítnul: „Nemluvte hlouposti. Kdovíjací vlkodlaci. Vidíte, že se Stašek chová vyděšeně. Něco se stalo, to je jisté, ale musíme se o tom přesvědčit.“

 

„ Tak běž. A přesvědč se, hlupáku,“ zahučelo krčmou. Všichni se otočili za hlasem. Cizinec stál oblečený, připravený k odjezdu a pomalu kráčel k vesničanům.

 

„Zaveďte mě na to místo,“ promluvil znovu ledovým hlasem muž.

 

„ Co ty jsi vlastně zač?“ opáčil ostře sedlák, který tvrdil, že se nejedná o vlkodlaky. „Já se urážet nenechám. Nějaký potulný bezzemek nám nebude říkat, co máme......“ V cizincových očích se zablesklo. Najednou stál před vesničanem. Chytil ho jednou rukou pod krk a zvedl do výše. Ten zrudnul, vytřeštil oči na cizince a pomalu klepal nohama. Všichni ostatní i s vyděšeným Staškem uskočili.

 

„Chceš ty vlkodlaky vystopovat sám? Můžeš to zkusit, jestli tě dřív neroztrhají na kusy, vesnický červe.“ První se odvážil promluvit Šoltys.

 

„Pane, prosím..........pusťte ho. Nechtěl Vás urazit. Je to horká hlava.“

 

Cizinec tak učinil. Ostatní okolostojící sedláci museli svého souseda podepřít, aby se neskácel k zemi. Ten se jenom třepal a mnul si hrdlo.

 

„Zaveďte mě na to místo,“ otočil se cizinec na Dorana.

 

„Dobře, zavedeme Vás tam,“ odvětil pomalu Šoltys. „Vy je stopujete? Co jsou zač? Jsou to opravdu vlkodlaci?“

 

„ Moc otázek znamená moc odpovědí. Tlachání si nechejte ke korbelům. Hlavně vezměte hodně pochodní.“ Muž hovořil přes límec kabátu, takže jeho hlas zněl podivuhodně temně.

 

         Z vesnice vyjelo šest jezdců v čele s Doranem a cizincem. Každý nesl louč. Zamířili jihovýchodním směrem podél potoka až na konec vesnice, přejeli most a pokračovali do kopce po lesní cestě k salaši. Před lesem, kterým museli projet, se dva sedláci otočili a raději se vrátili. Obloha se malinko protrhala a místy vykukoval měsíc. Jezdci díky matnému světlu vrhali dlouhé stíny. Jeden z vesničanů vylekaně hekl, když zahoukala sova. Po cestě nemluvili. Za chvíli nechali les za sebou a v dálce uviděli salaš. Ze tmy vystupovala pouze temná silueta. Čím blíže přijížděli, tím zřetelnější bečení ovcí slyšeli. Byly roztroušené po celé stráni.

 

„ Jestli chcete, můžete se vrátit,“ promluvil cizinec.

 

„ Až zjistíme, co se tady stalo,“ odvětil nebojácně Šoltys.

 

„Tak vězte, že každým krokem, který kůň udělá, jste blíž smrti.“

 

Zbylí jezdci zastavili a sesedli u domu. Muž v černém kabátu si přehodil louč do druhé ruky a vytáhnul meč. Opatrně loktem otevřel dveře visící na jednom pantu, přičemž si jasně všimnul několika hlubokých rýh ve dřevě. Už v předsíni ucítil ten známý pach, který ho ujistil v tom, kdo tu byl. Vyvrácenými dveřmi vešel do druhé místnosti. Kromě předsíně se jednalo o jedinou velkou část domu. Plamen louče odkryl zkázu. Všude kolem ležely cáry masa, oblečení, polámané stoličky, převrácený stůl, popel z ohniště smíchaný s kalužemi krve. Peří z roztrhaných duchen se lehounce vznášelo v místnosti. Cizinec za sebou ucítil pohyb.

 

Otočil se.

 

Vesničan, který se po velkém přemáhání rozhodl jít dovnitř, vystrašeně civěl na kusy masa a krev na podlaze. Ten pohled nevydržel a pozvracel se. To už ale cizinec vycházel ven. Mířil dozadu za salaš. Tam potkal Dorana s ostatními sedláky.

 

„Vzadu pod přístřeškem leží bača,“ ukázal rukou bledý Šoltys.

 

Cizinec podal louč jednomu ze sedláků a dál pokračoval ve tmě po stopách v mokré půdě. V noci viděl velmi dobře. A louč nesl jenom z jednoho důvodu. Aby ho nezačali podezřívat. Baču skutečně našel za domem v seníku. Ležel obličejem vzhůru. A ten jediný mu vlastně zůstal. Všechno ostatní měl ožrané až na kost. Podle rýh v zemi ho sem někdo dotáhnul. Šel dál. Asi třicet kroků od seníku našel poslední tělo. I z tohoto nic moc nezůstalo. Dokonce mozek měl z hlavy vyžraný. Stál u stržené ohrady. Tudy většina ovcí utekla. V tom si cizinec kousek od sebe všimnul dvou nepatrných záblesků. Netrénované oko by nikdy nic takového nezaregistrovalo, ale on zkušený lovec poznal, že jsou to oči sklánějící se nad něčím na zemi. Pousmál se, zasunul meč zpátky do pochvy a přišel k mrtvé ovci. Chvíli si ji prohlížel, ale potom se otočil, když za sebou ucítil slabý poryv větru.

 

„Věděl jsem, že tady budeš. Cítil jsem tě i v tom šakalím smradu,“ promluvil lovec na postavu zahalenou v černém plášti. Postava pomalu přišla až k lovci a sundala si z hlavy kápi. Měsíční svit odhalil bledou tvář a krvavá ústa pohledné ženy, o něco mladší než lovec. Vlasy měla dlouhé, černé, volně rozpuštěné na ramenou. Pohlédla lovci do očí.

 

„ Měla jsem chuť na krev,“ utřela si rukou mokré rty, „ale ty bestie mi nic jiného než ovce nenechaly. A jejich krev moc chutná není.“

 

„ Kde jsou ostatní?“

 

„Jsou Šakalům na stopě.“

 

„ A víme určitě, že to jsou oni?“

 

„Nepochybně, Alasdire. Pomstu vykonáme ještě dnes večer.“

Lovec - Alasdir se zamyslel, ale vzpomínky stačil vypudit. Je třeba myslet na budoucnost, ne na minulost.

 

„ Počkej tady, Sylvanas,“ řekl lovec a vrátil se zpátky k čekajícím a netrpělivě vyhlížejícím vesničanům.

 

„ Kde jste byl tak dlouho?“ začal Doran, „nevěděli jsme, jestli máme čekat, nebo už jít.“ Lovec nasednul na koně a začal:

 

„Vraťte se do vesnice. Pozavírejte všechna okna, zataraste dveře a celou noc udržujte oheň. Tohle udělali Synové Šakala. Mám jejich stopu a půjdu po ní. Díky za doprovod............. Možná, že se ještě uvidíme,“ dodal a odcválal do tmy.

 

„ Prokletý buď Beiliar i jeho temná moc. Přece nemůže porazit Šakaly sám,“ nervózně sebou trhal v sedle jeden ze sedláků.

 

„ Od začátku mi na něm bylo něco divného,“ dodal druhý.

 

„ Přestaňte kecat,“ uťal tlachání Doran. „Louče za chvíli dohoří a my se tady ještě zdržujeme. Rychle zpátky.“ Za odjíždějícími sedláky se ozvalo vzdálené zavytí.

         Alasdir vytí uslyšel taky, když přijížděl k Sylvanas. Kůň se u mršiny ovce vzepjal na zadní, ale upírka ho dotekem ruky okamžitě uklidnila. Lovec jí pomohl nasednout a společně uháněli k lesu před nimi. Roztroušené ovce se toulaly široko daleko, a když uslyšely zvuk cválajícího koně, okamžitě začaly prchat. U lesa ponořeného do tmy kůň zastavil. Oba jezdci sesedli a zadívali se na další dvě postavy vycházející zpod statných smrků.

 

„Tak kde jsou?“ jako první prolomil ticho Alasdir.

 

„Ve staré chrámové zřícenině,“odpověděl muž v dlouhém černém plášti s kápí. Druhá postava si svou kápi sundala. Žena byla o něco mladší než Sylvanas, avšak podobného vzhledu.

 

„ Musíme spoléhat na to, že jsou přežraní,“ pokračoval muž, „ a že jejich síla je díky polovičnímu měsíci taky poloviční.“

 

„Já jenom doufám, Erharte, že nám neutečou jako posledně.“

 

„ Nemají důvod, Alasdire,“ zapojila se do rozhovoru Sylvanas, „Mají tady potravu a možná vyslyšeli Nekromantovo volání. Kdejaké potvoře se dokáže vrýt do mysli.“

 

„ Opravdu?“ zvednul obočí Erhart.

 

„ Slyšela jsem to. Divím se, že ještě nepovolal nás.“

 

„ Pokud nás...upíry považuješ za potvory podobné Šakalům, měli bychom tuto společnost rozpustit,“ ušklíbl se Erhart.

 

„Tato společnost by měla přestat žvanit a věnovat se své práci,“ ostře ukončila rozhovor druhá žena a podala Sylvanas obouruční meč vykutý z lehké, ale přesto pevné elfské oceli. Sama si na záda pověsila toulec s šípy a do ruky vzala luk. U boku se jí zaleskla hlavice meče. Alasdir přijal od Erharta oboustrannou kuš s vakem šipek a sám Erhart se chopil meče a štítu. Nad pravým ramenem mu vyčnívala rukojeť druhého meče. Alasdir něco zašeptal svému koni, ten pohodil hlavou a začal se bez zájmu, co se bude dít, klidně pást. Čtyři lovci nehlučně vstoupili do temného lesa.

 

Každému z nich se oči zbarvily domodra. Ucítili nebezpečí. Nebyli žádní čarodějové, aby se vznášeli nad zemí, ale nevydávali vůbec žádný zvuk. Co je mrtvé, už nemůže zemřít. Alasdir není čistokrevný upír, i když má všechny jejich schopnosti. Tentokrát vzpomínky nevypudil.

 

         Už je to dva roky. Pocházel z malé tvrze, ležící na okraji Flagranských polí. Jeho otec spravoval několik vesnic, a i když doba byla zlá, zde se žilo v poklidu. Ale pouze do té doby, než se začali ztrácet vesničané, a v okolí lidé nacházeli zbytky roztrhaných zvířat. Dobrovolníci pročesávali lesy několik týdnů. Bezvýsledně. Jedné jasné noci, měsíc měl pouze polovinu svého tvaru, se Alasdir vracel od své snoubenky na tvrz. Přišlo mu zvláštní, že nikde nehoří ohně a brána je pootevřená. Kůň dál nechtěl jít, proto ho nechal na mostě před bránou. S obnaženým mečem vstoupil na nádvoří.

 

První stráž ležela asi dvacet kroků vlevo od brány. Chyběly jí ruce a hlava. Další stráž ležela roztrhaná ve stínu budov. Vzpomněl si na rodiče. Vyběhnul schody a chodbou utíkal k ložnici. Musel se však zastavit, protože uslyšel vyděšené ržání koně. Pohlédnul z okna na nádvoří. Kůň vběhnul do hradu, kde na něho ze střechy se strašlivým řevem skočilo něco velkého s vlčí hlavou a ohromnými drápy. Alasdir se otočil. Před ním stálo to samé, co viděl na nádvoří. Zdálo se mu to mohutnější. Na husté srsti čpěla zaschlá krev. Tvor zavrčel jako vlk a ohnal se svými drápy. Alasdir nestačil udělat nic. Meč mu vylétnul z ruky a on dopadl hodný kus od temného běsa. Ucítil, jak se mu po těle rozlévá krev a všimnul si několika šrámů táhnoucích se přes celý kabátec na hrudníku. Běs se už chystal ke skoku, když s ním trhla šipka, která se mu zabodla do ramena. Zasvištěla druhá. Tvor stačil do rány vložit končetinu, která připomínala lidskou ruku. Strašlivě zařval, rozběhl se, ale ležícího Alasdira minul. Ten se s obrovskými bolestmi otočil na levý bok a sledoval dění za ním. Dvě postavy v černých pláštích dorážely na rozzuřeného běsa. První postava, zdálo se mu, že jde o muže, neboť mu kápě z hlavy sklouzla, se odrazila od výklenku okna, skočila na tvora a povalila ho. Druhá postava máchla dlouhým mečem, ale rozsekla pouze kamennou dlažbu.  Alasdirovi se najednou zamlžilo před očima a chvíli trvalo, než znova zaostřil na dění za ním. Jedna z postav se zvedala ze země a druhou běs držel pod krkem ve vzduchu. Jedno máchnutí silné končetiny s drápy stačilo, aby se hlava otočila na druhou stranu a získala tvar měsíce, který tuto noc zářil na obloze.  Běs zmrzačenou postavu odhodil až k ležícímu Alasdirovi. Ten jenom vyděšeně zíral. Měl pravdu. Jednalo se o muže. Najednou však zakřupaly kosti a hlava se vrátila do původní polohy. Též kus obličeje, který chyběl, zčistajasna začal dorůstat. Muž se podíval na Alasdira, usmál se – tím mu ukázal dva upíří špičáky – vstal a rozběhl se za utíkajícím tvorem. Alasdir upadl do mdlob. V jednu chvíli procitl a viděl před sebou stát rozmazané postavy. Vzpomínal si jenom na útržkovitý rozhovor.

 

     ,,..... ten je mrtvý .... aspoň se nepromění v Šakala .... jednou jsem ho viděl na turnaji bojovat s mečem, šlo mu to docela dobře .... kousni ho .... začne nás lovit .... nebude to čistokrevný upír .... a kolik nás ještě je čistokrevných .... kousni ho, bude se nám hodit .... na smrt je ještě brzy, chlape.“

 

A tak se stalo.

 

Probudil se čilý a zdravý. Ale upír. Ze začátku své nové přátele nenáviděl, potom ale přišel na to, že mu nic jiného nezbývalo. A když zjistil, jaké mu do krve přešly upírské vlastnosti, byl nakonec rád. Sylvanas a její sestra Olivie se staly upírkami podobně jako Alasdir. Nejsou čistokrevné.

Jenom Erhart je upír čistokrevné generace. A právě on ho naučil, jak se stát trénovaným lovcem, který se může postavit i Synům Šakala. A tím vykonat pomstu.

 

Erhart