Gileadské povídky - Lovci Šakalů - část II

Gileadské povídky

Lovci Šakalů – část II

 

 

Z myšlenek ho probraly až stěny chrámu v dálce. Boční zdi obrostly mechem a keři. Ze zbylých stěn si předešlé generace vesničanů odvážely kameny na stavbu domů. Chrám tady stál už stovky let a podle toho také vypadal. Nejvíce se zachovalo prostorné kamenné podloží. Zastavili se. Zřetelně viděli dvě ovčí mršiny položené pod schody chrámu. Jeden ze Šakalů seděl opřený o sloup na pravé straně ruin a druhý seděl na opačné straně opíraje se o mohutný kámen zády k nim. Olivie vytáhla z toulce šíp, zasunula tětivu do žlábku a nehlučně došla až k silnému stromu před chrámem. Z místa, kde stála, měla velmi jasný výhled na sedícího Šakala. Erhart se zamračil a zvedl dva prsty. Potom zvedl třetí a pohodil hlavou. „Kde je ten třetí?“ ptal se v duchu. Sylvanas ukázala na Alasdira a rukou mu naznačila, že jim má krýt záda. Ona sama se přemístila napravo od své sestry. Stála zády k Šakalovi, na kterého dobře viděla Olivie. Ona sama měla výhled na druhého Šakala. Erhart se přesunul k Olivii. Alasdir popošel dopředu, aby viděl na ostatní, a opřel si kuš o rameno.

 

Olivie vydechla, odstoupila od stromu, natáhla tětivu a vypustila šíp. V ten moment se Šakal malinko naklonil dopředu a střela projela jenom kůží na krku, kde byla srst i kůže jemnější. Nepředstavitelným způsobem zařval, tím probral svého bratra a rozběhl se na odkrytou Olivii. Ta vystřelila další šíp. Běs se mu hbitě vyhnul a skočil. Tady okamžitě zasáhla Sylvanas. Rozmachem sekla Šakala přes hruď. S žalostným zavytím odlétl na kamennou dlažbu.

 

         Mezitím chtěl druhý běs zaútočit zezadu na bránící se Olivii. Netušil, že ji kryje Erhart. Z pokleku, hranou štítu, vší silou praštil Šakala pod koleno a mečem bodl do břicha. Ke svému údivu však zjistil, že běsovi způsobil jenom malé zranění.

 

Erhart vycenil špičáky a ve vzteku udeřil Šakala přes tlamu. Štít pukl na tři části a omráčený běs se skácel k zemi.

 

Sylvanas se snažila dorazit ležícího Šakala. Olivie vypustila další šíp, zasáhla běsa pod krk, a otočila se, aby pomohla Erhartovi. Sylvanas překvapeně vytřeštila oči, když její meč svými pařáty chytil ležící Šakal a vytrhl jí ho z rukou. Jedním odrazem přeskočila ležícího běsa a dopadla za něho. V jejích modrých očích se zableskly červené jiskry. Vycenila své upírské zuby, které se jí zvětšily, a místo nehtů vyrostly špičaté drápy. Šakal se zvednul, ale dvakrát sebou trhl. Když se pootočil, Sylvanas uviděla dvě šipky. Alasdir utíkal k vřavě a obratně nabíjel. Šakal proti upírce máchnul jejím mečem, držíc ho za čepel. Ona hbitě uskočila, překulila se a škrábla Šakala nemilosrdně do stehna.

 

Erhart cítil vítězství. Šakal ustupoval hloub do lesa, dál od dění v chrámu. Olivie však zůstala stát. Spatřila jenom mohutný stín a ten ji odhodil zpátky. Zakřičela. Erhart se otočil a uviděl posledního Šakala. Nestačil zareagovat. Někdo mu podrazil nohy a on padl na záda. Běs ho přikleknul, vrazil mu drápy do krku a škubl s hlavou. V gejzíru sražené krve vytrhl i kus páteře. Lesem se ozvalo vítězné zavytí.

 

Alasdir

 

         Alasdir vytušil, že je zle, když uviděl klečící Olivii, a za ní dalšího Šakala. Vystřelil z kuše další dvě šipky, odhodil ji, vytáhnul meč a běžel upírce na pomoc. Odrazil se od pařezu, přeskočil zvedající se ženu a s mečem nad hlavou mířil na běsovo rameno. Meč sice odrazil, ale rovnováhu neudržel. Alasdir vytáhnul nůž, čepel však sklouzla po tvrdé šakalí lebce. Běs ho jednou ranou odhodil k místu, kam dopadl jeho meč. Alasdir meč uchopil ho a na běsa co nejtvrději dorážel.

 

         Sylvanas nepřestávala útočit. To, že je celá postříkaná Šakalí krví, vůbec nebrala v potaz. Najednou ji něco povalilo. Okamžitě se vzpamatovala a uviděla ostatky Erhartova těla. Na kamennou dlažbu skočil druhý Šakal. V tom se z běsova krku, s nímž do této chvíle bojovala, vydral hrot šípu. Běs se zapotácel.

 

„Rychle, Sylvanas, musíme utéct.“

 

Jednala rychle. Věnovala poslední pohled Erhartovi, a když běžela kolem zraněného Šakala, ještě naposledy ho škrábla přes tlamu. Olivie poslala poslední šíp do hrudi Šakala, s kterým bojoval Alasdir, a začala utíkat. Lovec využil zásahu, otočil se a také se dal na zběsilý útěk. Ještě stačil ze země vzít kuš. Šakalové se za nimi nevydali. Toto vítězství je připravilo o hodně sil i krve. Uprchlíci to ale nevěděli. Doslova letěli a zastavili se až na louce před lesem. Znova začalo mrholit. Všichni tři se připravili na zteč.

 

Sylvanas

 

Sylvanas držela v rukách Alasdirův meč, neboť její zůstal v chrámu. Uslyšeli však jen vzdálené zavytí. Sylvanas upustila meč, padla na kolena a propukla v žalostný pláč. Milovala Erharta a jeho ztráta na ní těžce dolehla.               I zbylým dvěma lovcům nebylo do řeči.

 

„Zítra se sem musíme vrátit a dorazit je,“ promluvil zamyšleně Alasdir.

 

„Kolik nás musí zemřít, abychom je konečně dostali? Erhar byl z nás přece nejlepší,“ otočila se na Alasdira klečící Sylvanas.

„Kousek od vesnice,“ pokračoval lovec, „je tvrz, kde hlídkují průzkumníci Gileadu. Slyšel jsem, že mají za úkol hlídat okolí. Najmeme si je. Mají to v popisu práce, a když je o pomoc požádají sami vesničané, nemohou přece odmítnout.“

 

Sylvanas se zvedla a přistoupila k Alasdirovi.

 

„Jaký máš plán?“

 

„Jednoduchý. Nemusíte pro ty smradlavé obludy už hnout prstem. Udělají to za nás vojáci. Šakalové jsou zranění.“

 

„ A ty budeš prsty hýbat, když my nemusíme?“ zeptala se Olivie.

 

„Vy válčíte se Šakaly a vlkodlaky od věků. Já se jim chci pomstít za otcovu tvrz. Uděláme to takhle..........“

 

 

 

         Druhého dne po setmění čekal Alasdir na kraji vesnice na Gileadské průzkumníky. Brzy ráno se do tvrze vydal Šoltys i s dalšími sedláky, kteří doprovázeli lovce k salaši, když se u nich objevili Šakalové. Někteří vojáci si z nich tropili žerty, že nepoznají obyčejného vlka od psa, ale jejich velitel Mytus Denever dobře věděl, o koho se jedná. Slíbil vesničanům, že po setmění dorazí do vesnice a s pomocí lovce se vydají Šakaly najít a dorazit. Bylo mu samozřejmě divné, proč se je nevydají hledat přes den, ale na tuto otázku mu Šoltys nedokázal odpovědět.

        

Alasdir již z dálky viděl pomalu se přibližující pochodně. Doran je u krčmy přivítal a poslal dál po cestě za vesnici. Tam narazili na lovce. Jako první jel Denever. Vysoký, šlachovitý muž v modročerném tabartu a přilbicí na hlavě, železnými rukavicemi a s obouručním mečem u boku. I ostatní měli podobný vzhled. Z pěti vojáků dvěma jezdcům visely na zádech luky.

 

„ Ty jsi ten lovec?“ promluvil Denever.

 

Alasdir pokýval hlavou.

 

„Stopuješ Šakaly už dlouho? Kolik jich je? A....kdo si tě vlastně najal,..... vesničani?“

 

„To není podstatné vojáku. Šakalové jsou tři. Moje společníky včerejší hon hodně vyčerpal, takže spoléhám na to, že je dnes s vaší pomocí dorazím.“

 

Mytus si všimnul chladného lovcova přístupu, přesto se ptal dál.

 

„Šoltys něco vzpomínal, že jsi je v noci stopoval?“

 

„ Pustili jsme jim hodně žilou, ale ve výsledku se to nějak zvrtlo.“

 

„ Zemřel někdo?“

 

„ Jeden!“ otočil koně Alasdir a vydal se po cestě.

 

Ostatní se trochu nedůvěřivě vydali za svým průvodcem. Po cestě stoupající k salaši se Mytus zařadil vedle průvodce. Zvědavost mu nedala.

 

„Neodpověděl jsi mi, jestli si tě někdo najal, nebo tě vede osobní pomsta?“

 

Lovec se zastavil a tím donutil zastavit i ostatní.

 

„Když se vám je podaří zabít, dostanete každý měšec plný ryzího zlata. Slyšel jsem, že vojáci Gileadu jsou velmi dobří válečníci, ale také jsem se přesvědčil, že jsou ukecaní jako staré báby.“

 

„Co tě žere?“ ozvalo se z hloučku.

 

„ Špatná otázka,“ pootočil klidně koně Alasdir. „Měla by znít, co za chvíli bude žrát vás, jestli těch zbytečných řečí nenecháte.“

 

„ Dobrá. Klid!“ zostřil hlas Mytus. „Jdeme zabít Šakaly. Nic víc, nic míň. Nejsme žádní prašiví žoldáci, ale zlato se nám hodí. Žádám tě však o jinou věc, lovče,……. řekni nám o Šakalech víc. Já tu legendu znám, ale nikdo z nás s nimi ještě nebojoval.“

 

Alasdir konečně usoudil, že padla vhodná otázka.

 „Měsíční svit jim dodává sílu. Čím je měsíc menší, tím menší mají sílu.  Nezranitelnější jsou u krku. Musíte jim useknout hlavu. Jinak je snad ani zabít nejde. Jejich tvrdá kůže a srst jsou jejich brnění, hlavně proti mečům. Má kuš a vaše luky je zraní, ale nezabijí. Jsou silní, rychlí a hbití. Když si nedáte pozor, rozpárají vás jako ryby. Dva z nich jsou poranění. Ten třetí vyváznul bez škrábance.“

 

Mytus se otočil ke svým vojákům a rozkázal: „Odteď nechci nic slyšet.“

 

Znova se rozjeli.

        

Minuli opuštěnou salaš i volně pobíhající ovce a dorazili k lesu.

„Odtud musíme pěšky. Koně nechte puštěné volně, aby mohly utéct, kdyby se něco stalo,“ pronesl Alasdir a nabil oboustrannou kuš.

 

Myslel, že šest vojáků bude vydávat lomoz jako stádo kanců, ale mile ho překvapili. Plížili se v naprosté tichosti. V polovině cesty zaslechli vzdálené vytí. Lučištníci napjali tětivy, ale posléze je zase povolili. Nehlučně dorazili až k rozbořenému chrámu. Alasdir si nevšiml vůbec ničeho. Když vstupoval na kamenné podloží, uviděl cákance zaschlé krve. Skupinka utvořila rojnici a prozkoumávala chrám. Jeden z vojáků našel Erhartův meč. Podal ho lovci. Zavytí se ozvalo znovu. Tentokráte blíž. Vojáci zostřili a připravili se k boji. Alasdirovy oči však zůstaly pořád černé. Nebezpečí se neblížilo, ale vytí se ozývalo v malých přestávkách častěji. Lovec pokynul a skupinka se vydala za ním. Blížili se ke konci lesa, když si Alasdir všimnul stínu mezi stromy. Věděl, kdo to je, a zůstal ledově klidný. Vytí se ozvalo před nimi. Alasdir pokynul Mytusovi. Sedmičlenná družina vyklouzla zpod větví na měsícem ozářenou louku obehnanou lesem. Louka vedla z mírného kopce. Kousek pod ní spatřili Šakaly. Jeden klečel na zemi a rytmicky se houpal, druhý chodil kolem dokola a zvedal hlavu k měsíci a třetí ležel na zemi.

 

„ Tak se ukažte, průzkumníci Gileadu,“ prohodil posměšně Alasdir a zakřičel tak nepřirozeně, že Mytus chvíli nevěřil, že vedle něj jde lidská bytost.

Odpočívající Šakalové ihned zbystřili a postavili se.

 

„Kapitáne, ty si se mnou vezmeš toho nejčilejšího vpravo,“ rázně vykročil Alasdir, ukazujíc na statného Šakala. „Ostatní ať se postarají o ty ubožáky.“

 

Průzkumníkům ti dva zbylí Šakalové jako ubožáci rozhodně nepřipadali. Mohutná hlava, která z nich dělala ještě děsivější tvory, vycenila své ostré zuby.

Lučištníci vypálili. Jeden šíp našel cíl, ale Šakal ho zlomil jako obyčejnou třísku.

 

 

         První průzkumník, blonďatý Malanius, uhnul před běsovým pařátem a zaútočil na druhého Šakala. Svým obouručním mečem však protínal jenom vzduch. Malanius si stačil všimnout, že Šakal má poraněný krk a z rány mu teče tmavá krev. Zkusil seknout po nohách, ale tvor uhnul. Z rovnováhy ho však vyvedl šíp. Malanius toho okamžitě využil a bodl do břicha. Čepel se však zabořila jenom několik centimetrů. Šakal se ohnal pařátem.

 

Na prvního Šakala zaútočili dva Gileadští průzkumníci. Jeden z nich, přezdívali mu Kocour, neboť byl velmi hbitý, se kotoulem dostal až za Šakala a utržil mu hlubokou ránu v rameni. Běs se otočil a kopl do útočníka. Kdyby Kocour neměl štít, už by si počítal polámaná žebra. Lučištníci využili toho, že Šakal je otočený zády k nim, a do krku mu vyslali dvě přesné střely. V tom se mezi Šakalovýma nohama zablýskla ocel. Druhý průzkumník Drogo ťal do živého. Běs zařval a kleknul. Toho využil Kocour a bodl běsa do oka. Drogo viděl, že Šakal už nic nezmůže, proto se rozběhl na pomoc Malaniusovi.

 

Doběhl právě včas. Šakal se rozmáchl a chtěl Malaniusovi roztříštit hlavu. Pařát mu však Drogo usekl, až průzkumníka postříkala lepkavá krev. Šakal se po Drogovi ohnal druhým hnátem. Ten mu ale usekl Malanius. Šakal znova nepříčetně zařval. V krku a v oku se mu objevily šípy. Běsův řev se změnil v chrčení. V tom se meče Malaniuse a Droga zakously, každý z jedné strany, Šakalovi do krku. Museli sek zopakovat ještě dvakrát, než mu hlavu usekli.

 

         Alasdir se s kuší rozběhnul na nezraněného Šakala. Trefil pouze jednou. Do ramena. Bleskově nabil.

 

 

 

„Za Gilead,“ zvolal Mytus a máchnul svou čepelí proti Šakalovi. Ten uhnul a pařátem praštil Mytuse do helmy. Šakal se otočil, ale na to, aby dorazil ležícího muže, neměl čas. Dvě šipky trefily běsův krk. Alasdir odhodil kuš a vytáhnul dva jednoruční meče. Vyskočil, ve vzduchu se otočil a pořezal Šakala na hrudi. Pro něho to však bylo jen škrábnutí přes tvrdou kůži. Vykročil a snažil se Alasdira zasáhnout. Lovec hbitě uhýbal a vkládal do rány své meče.

 

Denever se probral z mrákot. Helmu nehledal. Popadl meč a šel pomoci lovci. Ten se při jednom z výpadů odkryl, Šakal mu drápy rozerval krk a rozlomil spodní čelist. V gejzíru krve lovec padnul. Mytus se rozmáchnul a shora ťal mezi Šakalovo rameno a krk. Běs se nahnul a ohnal se. O čepel si však usekl dva pařáty. Mytus ustoupil o krok dozadu a namířil na Šakala meč.

 

„ Svatý Michaeli, buď mi nápomocen.“

 

Šakal vrčel a chtěl na protivníka skočit, když mu z krku vylétly dva meče. Někdo šíleně zařval a uřezaná hlava i s tělem dopadla na zem. Mytus zíral na postavu v dlouhém černém kabátě. A svatý Michael to rozhodně nebyl. Kapitán dobře viděl, jak lovci srůstá rozervaný krk i brada.

 

„ Je hotovo!“ poznamenal lovec.

 

Unavení průzkumníci přišli k mrtvole třetího Šakala.

 

„Pozor na něj. Není to člověk,“ zvolal Mytus.

 

Ostatní ihned své zbraně namířili na svého nedávného průvodce.

„Zabít Šakaly. Nic víc, nic míň. To jsou přece tvá slova, kapitáne.“

 

„Nelíbil ses mi hned od začátku!“

 

„Měšce se zlatem mám ve vaku na koni.“

„ Obkličte ho!“

 

„ Přestaň, vojáku. Nemusí tě zajímat, co jsem zač.“

 

„Běs, jako oni,“ hrdě se narovnal kapitán. „Možná, že tě jde taky zabít useknutím hlavy.“

 

Alasdir stál obklíčený pěticí Gileadských průzkumníků…

 

„Já jsem se narodil také jako člověk, ale být upírem….je mnohem lepší,“ usmál se lovec a ukázal své špičáky.

 

Prvním lučištníkem něco trhlo dozadu a odneslo ho to kus od ostatních. Vojáci se otočili. Sylvanas držela omráčeného muže za hlavu a z krční tepny sála rudou tekutinu. Kocour a Malanius se rozběhli proti ženě v černém plášti. Žena odhodila hekajícího muže a rozběhla se. Nadskočila Malaniuse a ve vzduchu ho kopla do hlavy. Omráčený průzkumník se skácel k zemi.

 

Alasdir nehnul ani prstem. Upřeně se díval na překvapeného Mytuse a nějakým způsobem ho svazoval na místě. Kapitán s ním bojoval ve své hlavě. Tento boj ho pohltil natolik, že si ani nevšiml, že druhý lučištník leží na zemi se šípem mezi lopatkami. Konečně se vyprostil a rozběhl se na upírského lovce Šakalů. Čím vzdorovitěji útočil, tím víc si připouštěl, že jestli padli upírům do léčky, tak nikdy nemohou vyhrát. Alasdir odrážel Mytuse s nevelkými problémy.

 

Sylvanas namířil svůj obouruční meč, který si vzala z chrámu v lese, a namířila na připraveného Kocoura.

 

„ Nezabíjejte jich víc,“ zvolala, „krev chutná lépe čerstvá.“

 

Kočka měl co dělat, aby se oháněl se štítem proti silným ranám meče upírky.

 

         Tak jako Drogo. Seknul sice druhou upírku do hrudi, ale rána se okamžitě zacelila. Dvě rány od Olivie mu stačily na to, aby upadl do bezvědomí.

 

         Kocourovi se sice podařilo Sylvanas bodnout mezi její oblá ňadra, ale když meč vytáhnul, rána srostla.

 

„Do prdele. Tady je něco špatně,“ zaklel a přiskočil k ležícímu Mytusovi, kterého před chvílí odkopl Alasdir. Upírky přistoupily k Alasdirovi.

 

„Co vás žere?“ vesele prohodil k posledním dvěma čilým průzkumníkům.

 

„Svatý Michaeli, ochránce naší družiny, povstaň a zachraň své poddané.“

 

„ Co to mele?“ otočila se na své společníky Olivie.

 

„Nějakou modlitbu k jejich Bohu. Ten ti ale nepomůže,“ ukázal upír mečem na Mytuse.

 

Kapitán sevřel rukou stříbrný kříž schovaný pod tunikou a prosbu zopakoval ještě jednou.

 

         Najednou se zablesklo a z nebe až na zem se utvořil ohnivý sloup. Něco dopadlo na zem a vlna vzduchu se opřela do okolních stromů a všech, kteří stáli na louce. Lovci ulétl klobouk a vlasy všech se rozevlály. Potom se všechno utišilo a ohnivý sloup zmizel. Zůstaly tam jenom tři zářivé postavy. Jako by hořely jemným ohněm.

 

 

 

Čím víc se blížily, tím zřetelněji Mytus poznával, že mají zlatou zbroj a jasně tvarovaná křídla. První muž držel v ruce velké ohnivé kopí a u pasu hořící meč. Zbylé postavy měly velké zahnuté luky. Bytosti ozařovaly celou louku.

 

Alasdir jenom zíral. Chtěl zakřičet na Mytuse, ale než se tak stalo, kopí ohnivého přízraku jej probodlo a odneslo velký kus od upírek. Alasdir nezačal hořet. Od místa, kde kopí trčelo z hrudi, se začal měnit v popel. Sylvanas ani její sestra na nic nečekaly a rychlostí blesku se daly na útěk. Ohnivé šípy si je ale našly.

 

Když zářící válečník vytáhnul do země zabodnuté kopí, z Alasdira i upírek nezůstalo nic než popel, jen letmo připomínající lidskou postavu.

 

Mohutný zářící muž se pousmál a stejným příchodem na zem se ze země i se svými společníky vytratil. Nebe se zablesklo a na krajinu znova padla tma noci.  

 

Hon na Šakaly skončil.

 

Konec 

 

 

 

 

 Připravuje se povídka o lesních vílách