Zapomenuté dějiny - Upíři v Českých zemích

Zapomenuté dějiny

 

Upíři v Českých zemích

(Záznamy z kronik, Čelákovské hroby, Upíří princezna)

 

Staří Slované byli stejně jako třeba Keltové přesvědčeni o existenci jiného světa, v němž trvale žijí duše zemřelých. Pokud se však nebožtík zaživa dopustil něčeho špatného, škodil svým bližním, násilně zemřel udušením či utopením nebo dokonce spáchal sebevraždu, hrozilo nebezpečí, že se bude vracet na náš svět a v podobě démona ohrožovat živé.

Pro takové ožívající mrtvoly se později ujal název upír nebo vampýr, pocházející patrně z tureckého slova opir či obur, což značí démon. Tento pojem se k nám sice dostal až v pozdním středověku za turecké okupace Balkánu, ale samotná víra v upíry je mnohem starší.

 

V Čechách se o nich zmiňuje Kronika Neplachova z doby Karla IV.

 

Vraždící pastýř Myslata (1336)

,, V Čechách, sotva míli od Kadaně ve vsi řečené Blov, zemřel jakýsi pastýř Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil nesrozumitelným jazykem.

A když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nato, když byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno se uklidnilo.“

 

Po smrti vraždila a tančila nad mrtvými (1344)

Podobný případ uvádí Neplach ve své kronice ještě v souvislosti s rokem 1344: ,, Jakási žena v Levíně (na Litoměřicku) zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako ze živého tvora. Také pozřela více než polovinu vlastního závoje, a když jí byl vytržen, byl celý zkrvavělý. Když měla být spálena, nemohlo se dřevo jinak rozhořet než od tašek z kostela, podle poučení nějakých stařen. Ačkoliv již byla probodnuta, stále ještě vstávala, ale jakmile byla spálena, tu všechno trápení ustalo.“

 

Václav Neplach patřil k nejvzdělanějším mužům tehdejších Čech. V žádném případě ho nemůžeme podezírat z přehnané pověrčivosti. Narodil se v roce 1322 v Hoříněvsi na Královéhradecku a už jako dvanáctiletý vstoupil do řádu benediktinů. Vystudoval na jedné z nejproslulejších středověkých univerzit v italské Bologni a v roce 1348 se stal opatem kláštera v Opatovicích nad Labem. Počínaje rokem 1353 ho Karel IV. často pověřoval důležitými diplomatickými úkoly v zahraničí. V roce 1355 byl v Karlově doprovodu při jeho císařské korunovaci v Římě. V dalších letech patřil k nejbližším spolupracovníkům pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Svou nepříliš rozsáhlou kroniku sepsal opat Neplach někdy kolem roku 1360. Zemřel 16. Září 1371.

 

Upír na Václavském náměstí

Jiný podivný případ, který se odehrál přímo v dnešním centru Prahy, líčí polský renesanční spisovatel a dějepisec, který se usadil v Čechách, Bartoloměj Paprocký z Hlohol ve svém díle -Zrcadlo Čech a Moravy-.

"Léta páně 1540 žena jedna na Novém Městě pražském z Koňského trhu (dnešní Václavské náměstí) v noci, když spala, od muže svého umrlého udávena byla a pochována 16. měsíce máje.“

Z uvedené citace není zřejmé, zda manžel zesnul již dříve nebo zda svou ženu udusil ve smrtelné křeči. Nemuselo by tedy nutně jít o případ morouse či upíra. Bohužel Paprocký se o tomto případu dále nešíří a my se musíme spokojit pouze s dohady.

 

Z kroniky města Žamberka

,, Kdysi tu zemřel člověk, jemuž zde říkali Micohlav. Už při pohřbu se údajně zjevil jeho přízrak smutečním hostům. Později prý vstával v noci z hrobu, vyhrabával mrtvoly a ohryzoval je. V okolí se o něm vyprávělo několik fantastických historek. Když se zpráva o vampýrském řádění roznesla, vykopali jeho mrtvolu a kat mu na rozcestí srýpl hlavu. Teprve od té doby byl od nebohého Micohlava pokoj.“

 

Úředník z Lysé nad Labem

,, V městě Lysé nad Labem, roku 1820 působil na zámku jistý úředník Skuhrovský, jenž proslul svou krutostí. Když zemřel, začaly se dít podivné věci. Hned první den prý vylezl z rakve a lehl si pod ni. Lidé, kteří u mrtvoly bděli, se v hrůze rozprchli.“

Svázaní kostlivci

Mrtvým, kteří o půlnoci za měsíčního úplňku ožívali a ráno se s prvním kohoutím zakokrháním vraceli do hrobu, se říkávalo také můry nebo morousové. Víra v ně je mnohem starší než příběh valašského knížete Vlada Tepese řečeného Dracula, který v druhé polovině 15. století vzdoroval Turkům a literárně ho jako sajícího upíra proslavil irský spisovatel Bram Stocker.

V hrobech z doby Velkomoravské říše objevili archeologové četné případy nebožtíků pochovaných se svázanýma rukama a nohama, případně s vyvrácenou a kamenem rozbitou lebkou nebo kameny zavalenou kostrou. Podle docenta Zdeňka Klanici, bývalého vedoucího výzkumu hradiště u Mikulčic, se velmi pravděpodobně jednalo o "protiupírská" opatření, která měla mrtvým zabránit, aby se vraceli na svět mezi živé.

 

Mezitím co upalování čarodějnic bylo obvyklé za středověku a v sedmnáctém století, úplnou pohromou pro decimování upírů bylo 18 a 19 století. V Čechách to bylo především Olomoucko, Praha a okolí, Polabí, Šumava a Krkonoše. Tehdy zaplavila Evropu přímo vlna upírství a na vampýry - živé či mrtvé - byly pořádány doslova hony.

Hroby neživých byly exhumovány, srdce probíjena kůly, těla čtvrcena a často i pálena. Podle záznamů soudců, biřiců, policie, vojáků, církve, lékařů a katů, byli mrtví v hrobech ve skvělé tělesné formě, ti co umřeli jako staří, měli mladistvý vzhled, pevné svaly a napnutou kůži bez vrásek, jejich těla byla plná čerstvé pulzující krve. Těla nezapáchala, naopak vydávala fialkovou vůni. Zvířata se v blízkosti otevřených hrobů plašila. Lékaři považují upíří expansi v osmnáctém a a první třetině devatenáctého století za epidemii podobnou moru.

 

Podivné hroby v Čelákovicích

         V červenci roku 1966 bylo Čelákovicích na pozemku č. 2995 jednoho z domů v Majanovského ulici, narušeno kostrové pohřebiště. Hroby narušil na své zahradě František Zmek, výkopem pro vodovod. Nález oznámil řediteli městského muzea v Čelákovicích, doktoru Jaroslavu Špačkovi a ten z pověření AÚ ČSAV v Praze, na uvedeném místě provedl záchranný výkop.

Jako první vyslovil doměnku, že se jedná o hřbitov, kam byli odkládáni výhradně obávání mrtví. Hroby datoval do mladohradištního období, tedy do 10. nejvýš první poloviny 11. století. Celkem odkryli 11 hrobů s pozůstatky 14 jedinců. Až na jediný případ, kdy nebylo možné určit pohlaví, patřily všechny nalezené kostry mužům. Tři mrtví měli oddělenu lebku, jeden pravou nohu - levou měl přitom silně ohnutou v koleni, jako by původně byla svázaná. Několik jedinců bylo patrně pohřbeno se spoutanýma rukama, někteří mrtví leželi na břiše a v jednom z hrobů, bohužel silně porušeném, se našel zbytek záhadného kůlu z borového dřeva. Jinak nebylo v hrobech nic, s výjimkou pěti železných přezek. Z osobního přesvědčení doktora Špačka, že "upírský" hřbitov mohl jen stěží existovat delší dobu poblíž tak významného centra šíření křesťanství, jakým byla nedaleká Stará Boleslav. Své závěry Jaroslav Špaček uveřejnil v roce 1971 a dlouhá léta je nikdo nezpochybnil.

 

Co si počít s upíry?

Mrtví, považovaní za nebezpečné, bývali v minulosti často nejrůznějším způsobem "zneškodňováni". Pohřbívali je na břiše, se svázanými končetinami, oddělenou lebkou nebo jen spodní čelistí, případně s oddělenýma nohama. Obávaný mrtvý mohl být zatížen kamenem, probodnut kůlem, přibit hřeby nebo mu mohla být ucpána ústa hlínou. Za účinné protivampyrické opatření se v té době považovalo i připevnění zámku na palce mrtvého. To vše mělo zabránit jeho nežádoucímu návratu mezi živé. Podobné praktiky se prováděly až do novověku, jak dosvědčují písemné prameny i archeologické nálezy. Všechny pohřby s takovými "protiupírskými" zásahy se však našly na běžných pohřebištích a ne na izolovaných "upírských hřbitovech" - ten čelákovický by jediný v Evropě.

 

Někteří obávaní mrtví byli pochováni dokonce přímo v kostele. Pod podlahou kostela Nejsvětější Trojice v Písku byl takto nalezen nebožtík s vyvrácenou lebkou a zčásti vytrhanými zuby, pohřbený asi v polovině 18. století, možná i dříve. Z téže doby pochází nález z kaple prostějovského kostela - mrtvý s oddělenou hlavou a velkým kamenem na nohou. Víra v nebezpečné mrtvé tedy byla zjevně tolerována i v církevních kruzích a tvrzení, že čelákovičtí "upíři" musí pocházet z doby před rozšířením křesťanství, je proto obtížně udržitelné. Nabízí se však otázka, zda to vůběc byli “upíři“.

 

         Od doby nalezení Čelákovských hrobů, pokračují výzkumy jek v dané lokalitě, tak v blízkém, ale i v dalekém okolí. Nepříklad v Lysé nad Labem či Staré Boleslavy, objevují pracovníci čelákovského muzea hroby podobného typu, údajně též se známkami protivampýristických zásahů. I kousek od Horních Počernic odkryli celé pohřebiště, kde byli ukládáni pouze takzvaní vampýři, tedy vesměs mrtví jejichž kostry byly dodatečně rozsekány nebo zavaleny kameny. I díky těmto objevům v Polabí se však můžeme i dnes potají otřásat hrůzou z nepoznaného, protože ani těm nejerudovanějším odborníkům se pro dotyčné nálezy nepodařilo nalézt přesvědčivé vysvětlení.

         Co a jaké průvodní jevy vedly tehdejší lidi k tomu, aby někoho označili za upíra? Mohly to být různé halucinace, těžké sny, zdánlivě mrtví, některé formy duševních chorob. Mohl to být i odlišný vzhled. Jiný byl například člověk s srostlým obočím, bez obočí, bez ochlupení v podpaží, nápadně zubatý, ten kdo se narodil se zuby, měl je dvěma řadami nebo mu čouhaly, ten, kdo měl neobyčejný tvar hlavy, velké drápy, pigmentové skvrny na kůži. Upíra pak prozrazovaly hlavně měkké , neztuhlé údy.

Nevysvětlitelné nákazy hubící lidi i zvířata vedly mysl tehdejších lidí k této pověře. A stejně tak řada různých nesnází, s nimiž se člověk setkával, vyvolávala vznik a potřebu různých protivampyrických obranných prostředků.

 

Co přinesl výzkum v Čelákovicích?

Na čelákovické lokalitě bylo zdokumentováno jedenáct hrobových jam s kosterními pozůstatky čtrnácti dospělých jedinců. Jejich skelety nebo jejich části ležely tak, jak byly v době pohřbu do země uloženy, nebo jak zanedlouho po pohřbení bylo s nimi naloženo.

 

To dalo možnost sledovat jednak rozdílnou orientaci hrobových jam, uložení jedinců na zádech, na boku nebo na břiše. Zacpání úst, uložení rukou, jejichž poloha nesporně svědčí o svázání, i neobvyklé uložení dolních končetin. V jednom případě byl zjištěn i dřevěný kůl vražený do země u levé paže. To vše jsou opatření , která klademe do prvého stupně protivampyrických zásahů.

Naopak oddělení hlavy od těla a někdy i končetin jsou dokladem druhého protivampyrického stupně, který byl rozpoznatelný nejméně na čtyřech jedincích.

 

Důležitým momentem k zásahu proti mrtvému na končetinách v případě jejich nenormálního uložení a svázání, musela být nejspíše doba ihned po smrti, pokud nebylo svalstvo ještě ztuhlé. Po několika hodinách od smrti by zjištěná úprava musela být provázena násilným zlomením kostí nebo být provedena až po několika dnech, kdy se svalstvo opět uvolní.

 

V prostředí, ve kterém byli tito jedinci pohřbeni, nastává při normálních podmínkách pak nejdříve po šesti týdnech rozklad těla. Značnou úlohu však sehrává teplota a vlhkost. Tímto je dána doba druhého protivampyrického stupně, kdy docházelo po znovuotevření hrobu k oddělení hlavy, případně končetin bez poškození a rozházení ostatních kostí. Vyloučeno bylo i useknutí hlavy, při němž je hlava oddělena vždy až za druhým krčním obratlem, kdy navíc na obratlech zůstávají zřetelné stopy po sečné ráně. Také je vyloučeno případné uložení mrtvého do země až po řadě týdnů, t.j. v rozkladu, kdy by bylo již snadné oddělení hlavy. Tou dobou by totiž nedržely pohromadě ani ostatní partie těla.

 

Popravy a mrchoviště

O nový pohled na čelákovický nález se nedávno pokusila archeoložka Pavlína Mašková, když upozornila na skutečnost, že podobné nepietní pohřby pocházejí i z okolí popravišť. Při výzkumu šibenice ve švýcarském Emmenbrücke se našlo 45 koster, ležících v roztodivných polohách, se svázanýma rukama nebo bez lebek - mohli být i čelákovičtí "upíři" ve skutečnosti popravenci? Zajímavou indicii nabízí samo místo nálezu, nazývané nejméně od 18. století "Mrchovláčka". Snad proto, že se na zdejším obecním poli občas vyorávaly staré kosti. Zvláštní název však může souviset i s existencí popraviště, kde se obvykle také pálily či odhazovaly zvířecí mršiny. Existoval však v Čelákovicích hrdelní soud? Podle písemných pramenů ano, není však známo od kdy. Na začátku 18. století stávala šibenice na vrchu Šibeňáku, 1,5 kilometru od "pohřebiště upírů". Ve starší době však mohla být i jinde; k podobnému stěhování popravišť občas z různých důvodů docházelo.

 

Protivampýrská opatření

-         poloha na břiše

-         skrčená poloha

-         zavalování kameny

-         ucpávání úst (kamenem, železem hlínou)

-         probíjení kůlem

-         násilné porušování těl

-         pohřby samotných hlav

-         střílení šípů do hrobu

-         zažíhání ohňů na hrobech nebo v nich

-         svazování mrtvých

 

Formy vamprismu

Revenant - Mrtvý, který podle lidových představ, opětovně vycházel z hrobu

Vympýr nebo upír - Nejrozšířenější forma. Jednalo se o mrtvého, který žvýká v hrobě své tělo, polyká části svého oděvu nebo prostěradla, do kterého byl zabalen. Způsoboval smrt nejprve příbuzných, později i vzdálených osob.

Mora - Dusila a mořila lidi a zvířata ve spánku.

Vlkodlak - Poslední typ vampyrického cyklu vznikl z představy, že lidé mají schopnost na sebe brát zvířecí podobu, v tomto případě vlka, a v ní škodit ostatním.

 

Několik slov na závěr

Nalezené pohřebiště je doposud unikátním nálezem ve střední Evropě. Zatím jde o jediné známé pohřebiště určené výhradně pro osoby označené za "upíry". Hroby byly v Čelákovicích nalezeny na malé, nejspíše jen pro tyto nebezpečné jedince vyhražené ploše, a to i v superpozicích a s tzv. zásypy, ve kterých antropoložka dr. M. Blajerová z tehdejšího Archeologického ústavu ČSAV rozeznala další tři dospělé jedince. Znamená to, že když přičteme další dva až tři hroby zničené již v roce 1950, došlo zde v rozmezí několika desetiletí k pohřbení asi dvaceti lidí.

 

Na základě nerůznějších úvah byla pravděpodobným důvodem zásahu do hrobu v tzv. druhém stupni nejspíše nějaká nehoda nebo tragická událost, která se po smrti odehrála v prostředí, vněmž za života nebožtík žil. Mohlo jít o úmrtí, epidemii nebo úhyn dobytka, ale i přírodní katastrofu, byť i v podobě blesku a následného požáru, která patrně vyvolávala hrůznou představu "upíra", což k výše uvedenému zásahu tehdejší lidi vedlo a obava z něj byla nepopiratelně silnější, než strach za sáhnutí si na rozkládající se mrtvé tělo. Hloubka dna hrobů se pohybovala od 35 do 120 cm a některé partie mělce uložených hrobů byly druhotně narušeny nejspíše při zemědělských pracích. Tak nelze ani vyloučit, že již v minulých stoletích mohlo být toto zapomenuté staré pohřebiště narušeno a některé kosti zde např. vyorané, pak daly podnět k označení místa jako Mrchovláčka.

 

Zajímavostí však je, že kosterní pozůstatky, u nichž se ve většině podařilo určit pohlaví, náleží mužům, a to ve věkovém rozmezí cca 20 až 60 let. Jejich tělesná výška se v průměru pohybovala kolem 168 cm. V jednom případě byl zjištěn výskyt devátých zubů v horní čelisti. Jinak konkrétní materiál nijak zvlášť nevybočuje z hodnocené slovanské populace z jiných pohřebišť.

 

Znamená to definitivní konec upírů? V Čelákovicích možná ano. V Čechách rozhodně nikoliv.

Upírská princezna z Českého Krumlova

 

 

         Kněžna Eleonora Amálie von Schwarzenberg se narodila 20. června 1682 v Mělníku jako v pořadí třinácté a zároveň poslední dítě Ferdinanda Augusta Lobkowitzce, barokního šlechtice. V roce 1810 se stala vychovatelkou potomků své zesnulé švagrové Pavlíny ze Schwarzenbergu. O šest let později však umírá i její sestra Marie Karolína a Eleonora přebírá výchovu i jejich dětí. V době, kdy byla ještě neprovdanou šlechtičnou, měla příjem ze dvou dámských šlechtických nadací: Nadačního ústavu šlechtičen v Essenu a Savojského domu šlechtičen ve Vídni, což jí zajišťovalo potřebnou životní úroveň. O dětství a dospívání nemají historici téměř žádné informace. Zachovaly se pouze deníky, které popisují poslední třetinu jejího života. Tu strávila v manželském sňatku s Adamem Františkem, který v roce 1719 zdědil po své tetě Marii Arnoštce rozsáhlý Eggenberským majetek a krumlovské vévodství. O třináct let později však vlivný šlechtic umírá a správkyní majetku se stává jeho choť Eleonora Amálie.

 

Během manželství s Adamem Františkem, porodila dceru Marii Annu. Poté se pokoušela znova otěhotnět. Prodělala dva potraty a dědice Josefa Adama, porodila až po čtyřicítce, což se zdálo lidem přinejmenším divné. Především v podhradí se šířily ty nejzákeřnější pomluvy o spojení s ďáblem nebo o tom, že Eleonora je upíří princezna. Mezi její nejmilejší záliby patřil lov. U žen jejího postavení nebyla tato vášeň obvyklá a mezi krumlovskými starousedlíky vzbuzovala pozornost. Byla výbornou střelkyní, což dokazují i četné trofeje na zámcích Hluboká a Vimperk. V zásadě však nestřílela vlky, neboť vlk patřil mezi její oblíbená zvířata, často spojovaná s upíry. Věřila totiž legendě o zakladatelích Říma Romulovi a Removi, kteří byli odkojeni vlčím mlékem. Na krumlovském zámku dokonce založila jakousi ,, chovnou stanici,, kde tato zvířata krmila a starala se o ně s udivující péčí. Nocí se od zámku ozývalo vytí po celém městě a mezi krumlovskými měšťany se šuškalo, že Eleonora holduje černé magii.

Zda tomu tak bylo, nevíme, ale faktem je, že chov vlků měl zcela jiný důvod. Kněžna totiž často churavěla a ze svých neduhů včetně neplodnosti se léčila pitím vlčího mléka, o němž se věřilo, že má zázračné léčebné účinky. Víra se v jejím případě naplnila a v roce 1722 se Eleonoře narodil syn Josef Adam I. Schwarzenberg.

 

Císařův lékař u kněžmy stanovil vampyrismus

V polovině června roku 1732 se manžel kněžny Eleonory zranil na lovu a na následky zranění zemřel. Po jeho smrti začala krumlovská paní fyzicky i duševně chátrat. S jejím zhoršujícím se stavem si lékaři nevěděli rady, pouštěli jí žilou, což jejímu stavu spíše škodilo.

 

Mluvilo se o tom, že má otrávenou krev z konzumace vlčího mléka, neboť tato šelma mohla být spojena se samotným ďáblem, a dokonce se někdy stává pomocníkem upírů. Brzy se objevily i první zvěsti o tom, že Eleonora sama se stává upírem. Toto přesvědčení pramenilo z toho, že podle tehdejších pověr se upír mohl snadno proměnit ve vlka a paní mohla být takovým upírem kousnuta právě ve svém zámeckém zvěřinci. Za pravdu dávala těmto fámám i kněžnina nápadná bledost a vychrtlost. Český Krumlov zachvátil strach.

 

Až Eleonora zemře, stane se upírem a ze svých vlků si udělá pomocníky! Zemřela po převozu do Vídně v roce 1741. Ještě předtím byl z jejího stavu bezradný i osobní lékař císaře Karla VI., který konstatoval, že u ní lze rozeznat příznaky vampyrismu.

 

Po smrti jí vyňali srdce

Už pouhých devět hodin po smrti krumlovské paní bylo Eleonoře vyňato srdce, zřejmě proto, aby se z ní nestal upír. Její tělesné ostatky byly pitvány a pod střevy, v oblasti malé pánve, byl objeven nádor o velikosti dětské hlavy. Také u kněžny našli menastázi v plicích, což také zapříčinilo obrovské kolikové bolesti, chudokrevnost a pokes váhy. Pitevní protokol však neuváděl příčinu smrti, císařův lékař byl přesvědčen o tom, že kněžnin zdravotní stav vykazuje zřetelné známky upíří nákazy. Pitva tak vlastně nahrazovala rituální probodnutí srdce ostrým kůlem, což bylo jedno z protivampyristických opatření.

 

Její ostatky byly uloženy v kapli sv. Jana Nepomuckého, při kostele sv. Víta v Českém Krumlově. Na náhrobním kameni nebohé Eleonory chybí nejen erb, ale i příjmení. Blízcí se od ní po smrti distancovali její jméno nemělo být se Schwarzenbergy jakkoliv spojováno. Na žulovém náhrobku je vytesaná knížecí koruna, lebka se skříženými hnáty a nápis: HIER LIGET DIE ARME SÜNDERIN ELEONORA. BITTET FUR SIE. OBIJT DIE 5. MAJI A. 1741. („Zde leží ubohá hříšnice Eleonora. Modlete se za ni.“). Mimochodem v kapli je uloženo i srdce jejího mrtvého manžela. Tělo jak již bylo zmíněno, pochovali ve Vídni. Kamerový výzkum na hrobce Eleonory však nenašel nic výjimečného. Jednalo se o zcela klasický způsob pohřbívání, jež se praktikoval v 18. století. Na motivy životního příběhu kněžny byl natočen rakouský dokument: Kněžka upír, v kterém se dokonce tvrdí, že právě ona byla původní předlohou románu „Dracula" Brama Stockera.

 

Její tvář přemalovali

V roce 1996 byl podroben rentgenovému zkoumání dobový obraz mladé kněžny Eleonory, na kterém byla zachycena v loveckém úboru a zjištění bylo překvapivé. Podle všeho byl její původní obličej někým přemalován. Možná, že její tvář z doby, kdy byla starší a nemocná, někdo nahradil mladě vypadající podobiznou.

Mohlo se tak stát i proto, aby Eleonora jako démon nemohla prostřednictvím svého obrazu vyvolávat zlo. Existovaly totiž představy, že portréty zachycují lidskou duši. A ta Eleonořina byla považována za hříšnou, jak dokládá i podoba jejího náhrobku.

 

Tyto důležité milníky v životě bohaté kněžny byly možná jedním z důvodů, proč se stala terčem pomluv. Jako vlivná žena byla veřejnosti velmi známá a to se často stává úrodným polem pro různé pověry a mýty. Aby toho nebylo dost, při výkopových pracích v Českém Krumlově nalezli pracovníci záhadné pohřebiště. Mezi ostatky se totiž nacházely tři kostry, které na sobě nesly znaky protiupírského rituálu: v ústech kamen, probodnutý hrudník a hlava oddělena od trupu. Všichni nebožtíci zemřeli mezi léty 1730 až 1740. A právě 18. století je dobou vampyrismem zcela zahlcenou. Objevují se pochybní vědci s ještě pochybnějšími teoriemi, hony na upíry jsou na denním pořádku. Navíc se veřejnost dozvídá o dvou zdokumentovaných útocích upíra. V prvním případě figuruje Srb Peter Plogojović, který zemřel v roce 1721. V hrobě však prý dostává hlad a proto se vydává na lov. K svačině si dává své sousedy. Druhým je také Srb Arnol taktéž sousedy. Olej do ohně přilévá i tehdejší velmi známý a uznávaný francouzský teolog Antoine Augustin Calmet, který oběma příběhům věří. Z celé hysterie je nešťastná i samotná Marie Terezie, proto posílá svého osobního lékaře Gerharda van Swietana, aby celou situaci důkladně vyšetřil. Ten nakonec prohlašuje, že žádní upíři neexistují. Marie Terezie má konečně pádný důvod, aby vydala nařízení o zákazu otevírání hrobů a znesvěcování těl. Tím končí tuto nesmyslnou hysterii, který býbala celou habsburskou monarchií.

 

Mnozí autoři uvedli o upírech řadu svých vlastních fantastických výmyslů a nepravdivých údajů, které s odbornými závěry, přístupnými všem zájemcům o korektní hodnocení, nemají nic společného.