Zapomenuté dějiny - Příběh z Buchlovské kroniky

Zapomenuté dějiny

 

Příběh z Buchlovské kroniky

(Vyprávění, které se stalo základem pohádky Boženy Němcové)

                               

         Mnoho dochovaných příběhů, prošlo svou cestou až do tohoto století tolika úpravami, že příběhy, které dnes slýcháme, jsou vlastně jenom slabé odvary skutečného vyprávění. Tak tomu je právě v Buchlovské kronice.

Příběh, který si za chvíli přečtete, byl z kroniky výjmut a založen bokem. Snad proto, aby se na něj zapomělo, snad proto, aby nehlásal bludy a možná proto, že je to příběh tak neuvěřitelný a neskutečný, že mu ani sám kronikář nevěřil.

         Tento příběh zažil, vyprávěl a dal zapsat správce hradu Buchlova a velitel stráže Oldřich Mojmír z Břesovic. Stal se za panování Leopolda I. Berchtolda na přelomu roku 1808 – 1809. Začněme tedy od začátku.

        

         Vroce 1786 se Odlřichu Mojmíru z Břesovic narodila dcera Marie. Její matka však za rok zemřela a třicetijedna letý Oldřich, majitel jednoho z větších statků ve vesnici, se musel o svou jedinou dceru starat sám. I když ho povinnosti nutily zůstávat dlouhý čas na hradě, při každé příležitosti se vracel domů, aby se věnoval svojí dceři. Do opatrování Marii dával svému dlouholetému šafáři Matějovi a jeho ženě.

Roku 1797 se na hrad Buchlov vrátil ze svých cest šlechtic Leopold I. Berchtold a ještě téhož roku se oženil s Johankou, hraběnkou z  Magnisů. Pan Oldřich, jeho šarář i jedenáctiletá Marie, byli přítomni. A právě tady si správce hradu namluvil svou druhou ženu. O rok později se na hradě konala další svatba. Dvaačtiřicetiletý Oldřich si bral bohatou selku Dorotu Pecoldovou z nedaleké vesnice Staré Hutě. Ve skromnosti vychovaná Maruška, dostala novou matku ,, macechu,, a starší sestru Helenu. Zdálo se, že všechno je v pořádku. Správce trávil na hradě více času a o statek sa staral jeho žena. Marušce bylo za tatínkem teskně, ale podle jeho přání poslouchala svou macechu ve všem.

 

         Jak roky ubíhaly, odcizovala se macecha i její dcera, Marušce čím dál víc.

Raději se věnovala své dceři Heleně. A tak Maruška zčala trávit víc času mezi čeládkou u šafáře Matěje. Když však přijel z Buchlovského zámku pan Oldřich, tak macecha Marušku i Helenu chválila, jak jsou obě pilné a pracovité a jak Helena své mladší sestře ve všem pomáhá. Pravda to však nebyla. Z Marie se stávala krásná dívka rozumějící statku a všem jeho povinnostem, z Heleny rozmazlená, nafintěná a líná povalečka. Tuto skutečnom však nesměl nikdo ze statku říci nahlas pod výhružkou trestu.

 

         A tak roky šly dál. Koncem léta roku 1808, Dorota své dceři Heleně, namluvila jednoho hezkého, hodného a poctivého sedláka z Koryčan. Ten se však zamiloval do Marušky a Helenu odmítnul. Macecha byla vzteky bez sebe.

Od té chvíle začaly Marušce perné chvíle. Vyčítala jí, že Heleně schválně přebrala ženicha. Milého slova se od nich nedočkala. A když Dorota zjistila, že se Marie z mladým sedlákem několikrát tajně setkala, její trpělivost praskla. A tak s Helenou vymyslely takovou věc, která by statečnému člověku ani na mysl nepřišla.

 

         Jednoho dne – a bylo to hned po novém roku 1809, kdy začala opravdu krutá zima – zavolala Helena Marušku a řekla jí:

     ,, Běž do lesa a natrhej mi tam kytičku fialek! Chtěla bych si k nim přivonět!“, přitom se podívala na matku a pousmála se.

     ,, Bože, sestro milá co ti to přišlo na mysl. Kdo to kdy viděl, aby pod sněhem rostly fialky“, řekla překvapená Maruška.

     ,, Ty strigo“, okřikla jí Helena, ,, budeš dělat co ti řeknu. Tam jsou dveře a jestli se vrátíš bez fialek, tak tě zmrzačím a tvému otci řeknu, že jsi nešikovné rozmazlené děcko, které nic neumí.“

Macecha neřekla ani slovo. Počkala až se Maruška obleče a vystčila ji ven. Pro jejího otce měla připravenou výmluvu. Když se nevrátí, v což doufaly, řeknou, že se Marie pomátla a šla do sněhu hledat fialky. Jak prosté.

         Naříkající Maruška se vydla do lesa. Sněhu tolik na zemi neleželo, ale ostrý vítr a třeskutý mráz stěžoval cestu velmi. Nikde ani šlápota ani jediná stopa od zvěře. Zanedlouho dostala hlad a zima sní začala třást. Prosila Pána Boha, aby jí raději ze světa vzal. Myslela na tatínka a šafáře Matěje.

Ztratila se.

Najednou v dálce na kopci uviděla světlo. Vydala se k němu. Měla pocit, že do kopce kráčí celou věčnost. Když se však konečně dostala nahoru, spatřila pozůstatky velké stavby. Zdi ani střecha už zdne nebyly. Zůstalo zde jenom kamenné podloží a několik válcovitých sloupů. Mezi těmito sloupy hořel mírný oheň, okolo ohně stálo dvanáct kamených trůnů a na každém seděl muž. Tři s bílými vousy, tři mladší od nich, tři ještě mladší a tři nejmladší, skoro jako děti. Ten nejstarší seděl na nejvyšším trůnu, přímo proti Marušce. Vlasy, vousy i oblek z kožešin, měl bílý jako sních. Na hlavě měl ledovou korunu s třemi k nebi se tyčícími rampuchy. V ruce hůl, potaženu vrstvou ledu a u pasu široký meč. Nikdo z mužů si jí nevšímal. Mlčky hleděli do ohně. Maruška se lekla a zůstala stát jako opařená. Nakonec se však osmělila, přistoupila blíž a poprosila:

     ,, Dobří lidé.....mohu se u vás ohřát? Je mi velká zima.“

Muž na nejvyšším místě pokýval hlavou a Maruška popošla k ohni. Hned cítila, jak od ní zima ustupuje. Muž, nespouštěje oči z dívky, se jí zeptal:

     ,, Kde ses tu vzala děvečko. Co tu hledáš?“ Hlas měl tak příjemný, že Marušku opustil strach.

     ,, Hledám fialky“, odpověděla.

Muž nadzvednul obočí.

     ,, Ještě není čas fialek. Vždyť je sních.“

Já vím pane, ale moje starší sestra mě přikázala přinést jí fialky z lesa. Jinak mi udělá něco zlého. Pěkně Vás prosím, řekněte mi, kde bych je natrhala.“

Nestarší muž sepousmál, postavil se, popošel k nejmladšímu, dal mu ledovou hůl do ruky a řekl:

     ,, Bratře Březne, zasedni na chvíli ty na moje místo.“

Ten usedl na nejvyšší trůn a počkal, až mu led na holi roztál. Poté ji pozdvihnul nad hlavou a počkal až z jejího konce začalo zářit světlo, které zrazu zamířil na oheň. Světlo z hole se mocným žlutým zábleskem přeneslo na ohniště. Plameny vyšlehly do výše. Sních se začal topit, stromy pučely, mezi kameny se zazelenala tráva a v ní se oběvily hloučky květů. Najednou bylo jaro. Nemohla uvěřit tomu, co vidí.

     ,, Pospěš si Maruško. Sbírej. Honem!“, přikazoval jí mladý Březen.

Překvapená a šťastná dívka rychle natrhala a uvila velkou kytičku fialek. Potom všem mužům poděkovala a rychle pospíchala domů. Když se podívala za sebe, bylo všude bílo, tak jako dříve. Šla po svých stopách.

         Divila se Helena i macecha, když se Maruška vrátila i s fialkami domů.

Vůně prositila celou kuchyň.

     ,, Kde si je natrhala“, zeptala se opatrně Helena.

     ,, Vysoko na kopci rostou pod keři. Hodně jich tam zůstalo.“

Helena vytrhla kytičku Marušce z ruky, dala přišichnout matce a sedla si s nimi k peci. Maruška se však zavřela ve své komůrce a nemohla uvěřit tomu, co právě zažila.

 

         Druhý den seděla Helena za pecí a sledovala Marušku, jak poklízí umyté nádobí po obědě.

     ,, Maruše, přines mi z lesa jahody! Mám na ně chuť!“

     ,, Cože? Jahody? Kdo to kdy viděl, aby pod sněhem rostly jahody.“

     ,, Neodmlouvej. Dokázala si najít fialky, najdeš i jahody. Ale jak se vrátíš s prázdnou zmrzačím tě!“

     ,, Ale sestro! Celou noc sněžilo a sněhu mi bude nad kolena!“

Naříkání Marušce nepomohlo. Prosila macechu, aby to Heleně vymluvila, ale ona nedbala. Vyhodila naříkající Marušku ven a zamkla za ní. Starý šafář viděl někoho přejít přes dvůr, ale myslel, že je to někdo z čeládky. Maruška se snažila jít stejnou cestou jako včera. Místy jí sních sahal až po pás. Za nedlouho byla tak unavená, že se o ní pokoušely mdloby, ale nezastavila se. Pomalu se stmívalo, když spatřila malinký ohýnek. Padla u něho a prosila:

     ,, Lesní mužové prosím Vás o pomoc. Je mi velká zima. Mohu se tady ohřát?“

Nejstarší muž pokýval hlavou. V tom se Marušce zdálo, že se z ohně začínají oddělovat malinké jiskřičky a pomalu se začínají kolem ní točit. Jako kdyby jí zabalily do teplé hřejivé deky. Zima Marušku opustila a cítila se odpočatá.

Nejstarší muž, na nejvyšším místě zvedl hlavu a zeptal se:

     ,, Proč jsi zase přišla Maruško. Co hledáš?“

     ,, Jahody mocný pane“, odpověděla dívka.

     ,, Jahody?“, usmál se muž, ,, v zimě přece jahody nerostou.“

     ,, Já vím“, řekla smutně Maruška, ,, ale moje sestra mi přikázala nasbírat jí jahody. Jestli je nenajdu tak mi udělá něco zlého. Prosím pomozte. Bojím se.“

         Mohutný muž chvíli Marušku pozoroval, potom se zvedl, šel k mladšímu muži, který seděl naproti, dal mu hůl a řekl:

     ,, Bratře Květne, sedni si chvíli na moje místo.“

Vysoký Květen stanul před nejvyšším trůnem, čelem k ohni a chvíli čekal, až mu vrstva ledu na holi roztaje. Potom ji uchopil oběma rukama a zvedl do výše. Z nebe se snesl červený blesk a udeřil do hole. Následně Květen sklonil hůl. Zářivé červánkové světlo se přesunulo na mírně plápolající oheň. Z něj se stala vatra. Sních se kolem dokola roztopil, stromy se rozvily do listů a ozvalo se štěbetání ptactva – bylo léto. Pod velkým keřem se objevilo plno nezralých jahod a čím více bylo teplo, tím jasněji jahody dozrávaly. Než se Maruška vzpamatovala, bylo jich tam jako kdyby zem polil krví.

     ,, Sbírej Maruško, sbírej honem“ ukazoval usmátý Květen.

Šťastná Maruška nasbírala plnou zástěru, poděkovala a pospíchala domů.

         Více jak včera se divila Helena a macecha, když vešla Maruška s plnou zástěrou jahod.

     ,, Kde si jich tolik nasbírala“, zeptala se Helena.

Maruška potichu odpověděla:

     ,, Vysoko na kopci rostou. Je jich tam mnoho pod keři.“

Helena vzala jahody a spolu s macechou se do syta najedly. Marušce však neřekly ,, Vezmi si.“

Ta se zavřela do své komůrky a pomalu tušila, že toto ještě není sestřino poslední přání. Stále si přála vrátit se za mladým sedlákem a žít s ním daleko od nevlastní sestry a matky.

 

         Jak Maruška další den od rána tušila, sestra jí znova poslala do lesa. Tentokráte na jablka. Když šla přes dvůr, zastavil ji starý šafář.

     ,, Kam jde Maruško v takovou zimu?“

     ,, Do lesa sestře na jablka.“

     ,, Jakže? Na jablka? Ty jí posloucháš? To si touhle dobou šla přes dvůr taky včera ty?“, bědoval šarář.

Maruška starého Matěje poprosila ať jde s ní a po cestě mu všechno povyprávěla. Matěj nemohl ničemu uvěřit, dokud na kopci nezahlédl světlo. Od včerejška nesněžilo, takže se dalo jít po projíté cestičce.

Matěj se nezmohl na slovo, když spatřil kamenné podloží, dvanáct kamenných trůnů a na nich okolo ohně dvanáct mužů.

     ,, Dvanáct králů“, vydechnul Matěj a s námahou pokleknul.

     ,, Ty víš kdo jsme?“, zeptal se nejstarší král.

     ,, Ano.Myslel jsem, že to jsou jenom pohádky, které nám rodiče vyprávěli před spaním....Ale jak vidím...“

     ,, Dvanáct králů roku. Každý měsíc má svého panovníka. Ty musíš být Leden“, promluvila potichu Maruška.

     ,, Ano. Já jsem Leden. Panovník tohoto měsíce....Proč jsi přišla tentokrát Maruško.“

     ,, Pro červené jablka. Vím jsem opovážlivá, ale prosím Vás ještě naposled.

Leden se odebral k jednomu ze starších mužů a dal mu hůl do ruky.

     ,, Bratře Říjne, sedni si chvíli na moje místo.“

Urostlý muž s prokvetlým plnovousem dosedl na nejvyšší trůn. Po první ráně holí o kamenitou podlahu začal foukat silný vítr a z okolních stromů odnášel vrstvy sněhu. Po druhé se z ohně stala mohutná vatra a po třetí ráně se žlutavý prach z jisker oddělil od plamenů a vznesl se ke korunám stromů. Matěj z ústy do kořán, vše sledoval. Na stromech se zazelenalo listí. Bylo žluté a pomalu opadávalo – byl podzim. Maruška se nedívala pod stromy, ale na koruny stromů. A opravdu. Na jabloni vysoko ve větvích se začervenala jablka.

     ,, Zatřepej stromem Maruško“, pobízel ji Říjen.

Maruška zatřásla a padlo jedno jablko. Zatřásla podruhé, padlo druhé.

     ,, Vezmi je a běžte domů“, řekl Říjen a vrátil hůl Lednu.

V ten moment se oheň zmenšil a stromy opět pokryla vrstva sněhu.

Tak jako dříve.

Velký král Leden promluvil.

     ,, Třikrát jsi nás Maruško poprosila, třikrát jsme ti vyhověli. Dobro odměníme dobrem, zlo zlem. Pamatujte si to oba a nikdy nás už nehledejte. Zbohem.“

Maruška ještě jednou poděkovala a spolu s Matějem se odebrali domů. Nemluvili.

         Doma Helena, ani macecha nemohly uvěřit, že Marie se znova vrátila. Vzaly si jablka a snědly je. Najednou se však Helena obořila na Marušku.

     ,, Proč si mě jich nedonesla víc. Snědla si je po cestě že? Ty mrcho! Ty zlodějko!“

     ,, To není pravda sestro. Když jsem zatřepala stromem spadly pouze dvě.“

     ,, Snad si nemyslíš ty lhářko“, přísně promluvila macecha, ,, že ti věřím, že jsi je našla někde na kopci. Od koho si je ukradla?“

     ,, Od nikoho. Věřte mi. Matěj tam byl se mnou.“

     ,, Jakže? On byl s tebou?“, rozzuřila se Helena.

Vzala z rohu kuchyně prut a začala ji šlehat po těle. Nešťastná Maruška se zavřela ve své světničce.

Holena si oblékla zimní kabát a šla za šafářem, kterého donutila, aby jí ukázal cestu. Matka jí marně přemlouvala a hrozila.

 

         Šafář vedl Helenu lesem nedávno udělaným chodníkem. Několikrát se chtěla vrátil, ale touha najít všechno co našla Maruška, jí hnala kupředu. Na Matěje, jako by se sneslo všechno stáří. Sotva pletl nohama. Již padala tma, když konečně dorazili ke kamennému podloží. Jakmile Helena spatřila ohěň, hned se u něho začala ohřívat. Neřekla nic. Matěj zůstal stát vzadu a snažil se rovnoměrně dýchat.

     ,, Proč jsi přišla a co tu hledáš“, zeptal se přísným hlasem Leden.

     ,, Co tebe je po tom, ty starý blázne. Ty nemusíš vědět pro co jdu.....sestra šla na jablka, ale přinesla jenom dvě. Chci, aby jste mi dali další.“

Když mluvila, tak se procházela kolem dokola a dívala se na stromy jako kdyby tam na ni, už jablka, hrušky a všechno ostatní na co pomyslela, čekaly.

     ,, Ty jsi ta, která poslala Marušku do lesa hledat něco, co v zimě neroste?“, stoupnul si Leden i ostatní králové.

     ,, Dostaneš jenom to ....co si zasloužíš“, řekl leden a s dunivou ozvěnou uhodil holí o dlažbu. Ohěň pohasl a začal se sypat hustý sníh. Helena vyběhla z kruhu dvanácti králů. Neviděla na krok před sebe a jenom vběhla do větších závějí. Leden udeřil holí podruhé. Ihned začal vát ledový vítr. Helena začala křičet a volat o pomoc. Ruce se jí však proměnily v led. Nakonec celá stuhlá spadla do sněhu. Matěj, kterého si králové vůbec nevšímali odešel v tom okamžiku, jakmile se Leden postavil. Po cestě ho zastihla sněhová bouře. Věděl kvůli komu. V dálce uslyšel táhlý křik.

         Dorota na svou dceru čekala skoro až do večera. Když se však nevrátila ani ona, ani šafář, vydala se ji hledat. Šla podle vyšlapaných stop. V lese jí však zastihla bouře, ale nevarátila se. Více jí překvapilo, když potkala na smrt unaveného a vyčerpaného šafáře.

     ,, Kde je Helena šafáři“, obořila se na něj Dorota.

     ,, Tam na kopci“, odpověděl znaveně Matěj a ukázal za sebe.

     ,, Proč není s tebou! Přivěď ji zpátky!“

     ,, Přiveď si ji sama ty zmije jedna“, odsekl udýchaně Matěj a pokračoval ke statku. Dorotiny kletby a nadávky pohltil vítr a sníh.

Vyčerpanému šafáři se podařilo dojít domů. Ihned však lehnul v horečkách. Maruška se celou noc modlila u jeho postele. Ráno však po Heleně ano po maceše, nebylo ano vidu, ani slechu. Ani po obědě. Až třetí den se vítr a sníh uklidni. Víc jak měsíc byly Břesovice, ale i okolní vesnice, odříznuty od světa. Šafář nemoc přežil, ale pořád ležel. Až teď mohl Marušce říct co se stalo s její sestrou a macechou.

 

         V půlce února roku 1809, po několikadenní oblevě, kdy cesty z Buchlova již byly sjízdné, dorazil do statku pan Oldřich Mojmír.

Velmi se podivil zvěstem, že jeho žena Dorota a její dcera, umrzly v lese. Matěj i Maruška mu povyprávěli, co se stalo. Nikdo jiný, něž oni tři, s nimi nebyl.

Správce tomuto vyprávění nemohl uvěřit, ale šafáře si vážil a svoji dceru měl rád. Vráli se na Buchlov, avšak na druhý den opět dorazil s oddílem dvaceti strážných z hradu. Byl odhodlaný najít obě ženy a křesťansky je pochovat. Marně mu rozmlouvali.

19. února kolem deváté hodiny s jasným nebem a sluncem nad hlavou vyrazil oddíl směrem , který mu ukázala Maruška. Chtěla jít taky, ale otec jí to rozmluvil. Přidala se jenom čeládka ze statku. Tak rojnice v dlouhé řadě prohledávala les. Mnohokrát se stalo, že se někdo propadnul do sněhu až po pás.

Oldřich byl však neústupný a pokračoval dál. Po nějaké době, jeden ze strážných našel ze sněhu trčet kus rukávu. Vyhrabali Dorotu Pecoldovou. Byla bledá, tuhá a chladná jako kus ledu. Čtyři muži ze statku se vrátili s tělem dolů a ostatní začali prohlédávat okolí. Další tělo však nenašli, proto postupovali na kopec. Již zdálky je zaujalo světlo a tak zamířili k němu.

         Na kamenném podloží, mezi několika rozpadlými sloupy, sedělo v kruhu na kamenných trůnech dvanáct mužů. Oldřicha zaujaly široké meče u pasu každého z nich. Na nejvyšším trůně seděl nestarší s ledovou korunou na hlavě a v ruce držel ledovou hůl. Seděli kolem malého ohně. V tu chvíli našli ve sněhu i Helenu. Ze sněhu jí trčely jen ledové ruce.  Oldřich přistoupil blíž k mužům.

     ,, Co jste zač?.....Právě jsme tady našli mrtvého člověka. Co nám k tomu řeknete?.....Tak mluvte!“

     ,, Zasloužila si to“, ozvalo se s kruhu.

     ,, To je vražda, sprostá vražda“ křil Oldřich, ,, Co tady děláte, kdo jste? Pytláci? Máte vůbec oprávnění se tady zdržovat? Tyto lesy patří Leopoldu Berchtoldovi. Šlechtici z Buchlova!“

     ,, My víme kdo je tvůj pán“, zvednul hlavu muž z holí, ,, a známe i tebe. Známe všechny. Jste obyčejní smrtelníci. Říkám vám odejděte. Ten kdo si zaslouží smrt, jí dostane. Kdo ne...ten přežije.“

     ,, Našli jsme tady dvě mrtvé ženy. Je to vaše dílo?“

Muž s holí však rázně zopakoval: ,, Ten kdo si zaslouží smrt, jí dostane. Kdo ne....ten přežije.“

Oldřich jenom zakroutil hlavou.

              ,, Jak chcete. Jménem Leopolda I. Berchtolda vás předvolávám k soudu na hrad Buchlov. Chopte se jich!“

První ze stráží si dal dal pušku s křesadlovým zámkem na rameno, přistoupil k prvnímu sedícímu a chytil muže za huňatý kabát.

Ten si stoupnul, chytil vojáka za límec a odhodil ho do sněhu. V tom si stoupli i ostatní. Jiný z vojáků vytáhnul šavli a chtěl dalšího krále seknout. Ten ho však chytil za zápěstí, s tiskem tak mocným, až voják kleknul a začal křičet. Král ho druhou rukou chytil za hlavu a řekl několik slov. Vojákova ruka a hlava začala hořet. To už Oldřich měl z vaku vytaženou pistoli. Zamířil a vypálil na muže s ledovou holí. Kulka jím trhla do zadu. Nepadnul. Zůstal pevně stát. Ostatní vojáci, i když v němém úžasu, zaůtočili na ostatní. Čeládka ze statku se tiskla k sobě a ustupovala zpět. Králové se stáhli k nejvyššímu trůnu a několik prvních útočníků holýma rukama odrazili. Najednou se počasí změnilo. Nad hlavami se jim začal točit vítr. Čeládka již utekla a vojáci pomalu couvali. Oldřich se nezmohl na slovo. Jedenáct králů vytáhlo své meče, čepelí k nebi. Každý z nich matně zářil jinou barvou. Všichni si mysleli, že mají halucinace, když viděli jak se vítr točí a ztrácí se v místě, kde leželo ohniště. Raněný král třikrát udeřil holí o podlahu. V tu chvíli začalo všechno mrznout. Jako pavučina, začal se led roztahovat po zemi, směrem od ohniště. Jakmile se led dotknul boty vojáka začal mrznout i on. Nemohl se pohnout. Mohle jen křičet, dokud se postupující led nedostal až k ústům. První tři umrzli na místě. Ostatní se dali na ústup. Jeden voják ještě vystřelil, ale kulka zmrzla v letu a spadla na zem. Všechny zachvátila šílená panika. Jenom Oldřich Mojmír, zůstal stát jako začarovaný. Led se mu vyhnul. Poraněný král vešel do popředí.

     ,, My mocní králové každého měsíce v roce, na tebe uvrhujeme kletbu. Věz, že tvůj pán, najde v dechu smrt. Jediný mu dokýžeš pomoci, ale nebudeš schopen to udělat, něboť ten, který je proklet dvanácti, již na světě nepozná nic, než trápení s strach!“

                   Poté se Oldřich otočil a šel zpátky. Nikdo z mužů, včetně Oldřicha, nevěděl co se během cesty stalo. Nikdo nedokázal odpovědět ani před Leopoldem Berchtoldem, který je nechal léčit ve své zřízené nemocnici. Ani nejmodernější věda té doby, nedokázala Berchtoldovi poradit. Oldřich Mojmír z Břesovic byl poslán domů. Jeho dcera se o něj starala se vší láskou a péčí. Oldřich jedl i pil normálně, pomáhal i dával příkazy. Jeho bledá tvář však ukazovala velkou starost a zatížení, které však nedokázal vysvětlit.

 

                   Za zásluhy o medicínu byl Leopoldovi z Buchlova, udělen titul Čestného doktora medicíny vídeňské univerzity a roku 1809, byl jmenován inspektorem vojenských nemocnic hradišťského kraje. A právě tato funkce se mu stala osudnou. Při inspekci v nedalekém velehradském lazaretu se nakazil tifem od francouzkého vojáka, kterého resuscitoval dýcháním z úst do úst, jehož byl prvním propagátorem v českých zemích. Tato zpráva se po okolí roznesla rychlostí blesku. Nejhůře na ní zareagoval Oldřich. Vrátily se mu vzpomínky na osudný den v zimě. Ihned odjel.

         Hrabě Leopold umírá 26. Července 1809 na loveckém zámečku na Smraďavce u Buchlovic, kde několik posledních dní žil a kde roku 1805 založil sirné lázně nesoucí dnes jeho jméno – Leopoldov. Podle vzpomínek lékařů, Oldřich s hrabětem strávil veškerý čas. Několik dní po pohřbu oslovil Buchlovského kronikáře Jana Strnada a nechal zapsat toto vyprávění, které jste právě dočetli. Příběh je psán z pohledu třetí osoby. Oldřich si nepřál, aby vystupoval jako vypravěč. Vzdal se funkce správce hradu a velitel stráže. Zůstal na statku v Břesovicích, provdal dceru za sedláka z Koryčan, ale téhož roku zemřel.

V pozdím létě roku 1809 se z lesa, nad statkem vypotáceli tři muži. Oldřich jim vyšel naproti. Podle obleků v nich poznal vojáky ze své skupiny, které nechal  raněný král Únor umrznout. Podle lékaře Oldřich zemřel na zástavu srdce, způsobeno těžkým šokem. Tři muže vidělo mnoho lidí, ale nikdo neví kam se poděli. Oldřich Mojmír z Břesovic je pochovám ve své rodné obci tak, jak si vždy přál.

  

             Jediný dochovaný portrét Oldřicha Mojmíra z Břesovic.

Snad na závěr. Zdá se vám tento příběh povědomý? O dvanácti měsíčkách od Boženy Němcové? Původní přepis se několkráte dostal na světlo. Jedna z osob, která ho viděla a četla byla právě Božena Němcová. Upravila tuto verzi a udělala z ní pohádku. My si však musíme připomenout skrytou, tajemnou verzi, kterou dosud nikdo nečetl. Jenom vy.