Rozhodnutí - Kapitola jedenáctá

     Královna seděla na svém trůně s hlavou v dlaních. Vedle ní stál velmož, její sestra a černý mladík. Oblékla si černé šaty, které jsem na ní nikdy předtím neviděl.

 

     „Víte, kapitáne, proč mám dnes na sobě tyto šaty?“ promluvila stále se sklopenou hlavou.

     „Snad,“ odvětil jsem.

     „Snad?!“ zvedla panovnice hlavu. „Truchlím za to, co se dnes v našem městě stalo. Vlastně…..co se tu děje už několik dní. Dnes jste ukázal svou pravou tvář, kapitáne!!“

     „Dovolte, královno, abych vám vše vysvětlil,“ promluvil jsem klidným hlasem.

     „Není třeba žádné vysvětlování,“ udeřila pěstí do opěradla. „Zde přítomný vyslanec Martin von Kreutzwiesser mě o této záležitosti již velmi dobře informoval. Vím, ten hostinec jste nezapálil. Proto jsem s panem Kreutzwiesserem vymyslela léčku….Ne léčku…to bych řekla špatně. Pokus! Co uděláte, když vás z vězení pustíme…a zbytek už jste zažil sám.“

 

     Hráli si se mnou jako kočka s myší. Přece by nevěřila takovým věcem?  Ale mělo mi to dojít.

     „Proto vyslechněte rozsudek,“ zpřísněla královna a stoupla si.

     „Na základě doručených zpráv o tom, že velitel žoldáků Viktor Stormowitz a jeho lidé chystali vzpouru proti mně a koruně, rozpouštím žoldáckou skupinu. Jejich velitelé měli být na výstrahu popraveni. To jste ale už udělali za mě, jak jsem se doslechla!“ Při posledních slovech mě královna probodla svým ostrým pohledem.

     „Kapitáne Mekenzie? Oznamte zprávu žoldácké skupině.“ Ten se uklonil a odešel s dvěma vojáky.

     „Vás, kapitáne Michaeli, řečeného Boží čepel, propouštím ze svých služeb. Přemýšlela jsem nad tím celou noc a tohle se mi zdá nejpřijatelnější.“

     „Cože?“ zakřičel jsem, „nejpřijatelnější? Žoldáci tady ve městě šířili strach, chystali vzpouru, podrývali Vaši autoritu, a když jim někdo konečně zatne tipec…. Měli byste nám spíše poděkovat!“

     „V mém království si nesmí každý dělat, co se mu zachce,“ zuřila královna. „Pokud jste se o tom doslechnul, proč jste mi to nesdělil? Proč za mnou nikdo nepřišel?“

     „Žoldáci by se mstili.“

     „Mstili? Královská garda by je zadupala do země,“ křikla z posledních sil.

Nemělo cenu se dál hájit. Královna se rozhodla a dala to jasně najevo.

     „Odejděte, kapitáne, zmizte mi z očí. Věřila jsem vám víc než komukoliv jinému. Rozvažte ho a vraťte mu zbraně,“ dodala chladně. Když mi voják rozvazoval pouta, hodil jsem na královnu posměšný úšklebek. Její výraz se nedá nijak ocitovat.

 

     Ze sálu jsem zamířil ihned k hlavnímu vchodu. Myšlenkami jsem byl někde jinde a skoro jsem vrazil do postavy před sebou. Vernea stála přímo proti mně. Smutek a snad i slzy jsem spatřil v její tváři.

     „Tenkrát v zahradě,“ promluvil jsem, „jsem vám chtěl říct, že jsem nepoznal nikoho jako vy a že jsem se do vás zamiloval.“ Chvíli stála mlčky a potom smutným hlasem odpověděla:

     „Škoda, že jste mi to neřekl dřív.“ Viděl jsem, jak je jí proti srsti dívat se na někoho ušpiněného od krve. Její věta mi jasně odpověděla. Neudělal jsem ani pět kroků a dveře sálu se znova otevřely. Vstříc mně vyšel černý mladík.

     „Ještě jsme neskončili, degradovaný kapitáne.“ Sundal si rukavici a udeřil mě s ní do tváře. Hned mi svitlo, o co mu jde.

     „Víte, kde se nachází starý kamenný kříž pod Trnovým vrchem?“

     „Přesně ne, ale určitě bych ho našel.“

     „Ve tři hodiny tam budu čekat.“

     „Hmm.“

     „Moc se nesměj, ty korzárský bastarde. Teď už nejsi pod ochranou královny. Po dnešku se stala mým dlužníkem. Pomohl jsem jí odvrátit vzpouru a zbavit ji jednoho krvežíznivého korzára. Teď mám za zády královnu já.“ Tvář mu zářila jasem a radostí.

     „Věděl jsem, že za vším stojíš ty, Kreutzwiessere.“

     „Všechno vykonáno v můj prospěch. Já teď splním svůj úkol, pro který jsem zde. Než ho však udělám……tak tě zabiji.“ Výraz v jeho očích se změnil. Slepý, šílený pohled.

     „Zbraně?“ otázal jsem se.

     „Pistole. Stačí?“

     „Pečlivě uváženo?“

     „Zajisté.“

     „Neporazil si mě mečem, tak zkoušíš pistole.“

     „Můžeš si sebou vzít doprovod, pokud chceš,“ ušklíbl se mladík a odešel.

 

     Venku před vchodem jsem si sednul na schody. Teď půjdu pěšky přes půl města. Všichni se za mnou budou otáčet a ukazovat si na mě. Kreutzwiesser nakazil královnu morem nenávisti. Nechápu, jak to dokázal. Pěkně si všechno vymyslel. Když ho zastřelím, celé město po mně půjde. Zastřelí-li on mě, nestane se nic. Ledaže by korzáři obsadili město a pomstili mě. Krásný sen. Levá ruka mi trnula a krev na hadru schnula.

Jakmile jsem sešel ze schodů, někdo na mě zavolal. Ve dveřích se objevila královnina sestra a přišla ke mně.

     „Artur?“ zašeptala ustrašeně.

     „Je v pořádku.“ Eleonora si očividně oddechla. Poté mi podala malý stříbrný prsten.

     „Dejte mu ho, prosím vás….Já vám věřím, že jste nevinní.“

     „Děkuji,“ odpověděl jsem a odešel.

 

     Ve městě jsem potkal vůz vezoucí sudy. Dopravil mě až k přístavu. Pod lodí stál vůz s koňmi, okolo něhož pobíhali vojáci a námořníci. Nosili mrtvé a ukládali je v podpalubí. Mrtvého korzára vždy zabalili do deky. Jednoho jsem s Palentou vynesl i já. Byl to Paulu Zaremba. Měl klidný výraz v obličeji, jako by zemřel ve spánku. Díra v hrudi však prozrazovala jiný důvod skonu. Zbytek mužů i doktoři zůstali ještě na náměstí. Mohlo být nějak před polednem. V kajutě jsem se zbavil zakrvácených šatů a pořádně se umyl. Mezitím dorazila vlna raněných. Ti se pomalu šourali do místnosti pro ně určené. Královští vojáci je vozili na nekrytých vozech. Umytý a trochu osvěžený chladnou vodou jsem si na palubě sedl na schody a díval se na unavené námořníky.  Snad jsem i usnul, neboť se mi zdálo, že někam padám. Prudce jsem sebou trhnul a uviděl Artura stojícího vedle mě. Podal mi klobouk a řekl:

     „Ta ruka tě bolí?“

     „Bolí. Už by mi ji mohl někdo i ošetřit.“ Artur zavolal doktora Johanese. Ten mi sundal kus krvavé hadry a pustil se do ošetřování.

     „Královna prý rozpustila žoldáky,“ konstatoval Artur a opřel se o zábradlí.

Přikývnul jsem.

     „A proč tě, Michaeli, odvedli v poutech?“

     „Od dnešního dne už nejsem sluha Jejího Veličenstva.“

Doktor i Artur se na mě nechápavě podívali.

     „No ano. Už nejsem korzár ve službách královny. Propustila mě ze svých služeb. A také jí nemám nikdy chodit na oči.“

     „Ale vždyť jste bránil královnu a její zájmy,“ promluvil Johanes.

     „Jsem krvežíznivý korzár. Ale dopadnul jsem pořád dobře. Viktor i Cevrus měli být popraveni.“

     „Co bude teď s námi?“ rozhodil rukama Artur.

     „Ty se staneš kapitánem, Arture, a já budu psanec.“

     „Vaše slova se mi ani za mák nelíbí, kapitáne. A ta rána už vůbec ne. Musím ji vyčistit a zašít,“ dodal Johanes a šel si pro brašnu. Artur si ke mně přisednul.

     „To jsi myslel vážně, že já se stanu kapitánem a ty se na vše vykašleš? Přece můžeš být kapitánem dál. Jen se nebudeš ukazovat před královnou.“

     „Určitě nebudu nasazovat život za někoho, kdo o mě nestojí.“

      Náhle jsem si vzpomněl na prstýnek od Eleonory. Arturovi zvlhly oči, když si ho ode mě bral.

     „Mluvil si s ní? Co ti říkala?“ zajíkl se Artur.

     „Jestli jsi živ a tak……Arture?“

     „Hmm?“

     „Kreutzwiesser mě vyzval na souboj. Ve tři hodiny u kamenného kříže pod Trnovým vrchem. Pojedeš se mnou a budeš mi dělat doprovod.“

     „Cože? Kreutzwiesser? Vždyť byl přece s námi. Přivedl vojáky.“

     „Já, žoldáci i královna, všichni jsme jenom postavičky v jeho hře.“

Artur nestačil odpovědět. Doktor Johanes ho poslal pryč. Ránu vyčistil, pálilo to jako čert, a zašil z obou stran. Potom mi ruku obvázal. Takto Johanes na palubě ošetřoval všechna lehká zranění. Doktor Piere mezitím operoval. Zakrvácené šaty kupili na hromadu, kterou potom námořníci zanesli do podpalubí.

 

     Něco před půl třetí jsme se s Arturem vydali ke Kapulletému, abychom si od něho vypůjčili koně. Vzal jsem si svůj slavnostní kabátec se stříbrným lemováním. Artur celou dobu mluvil o tom, že jde o další past. Neodpovídal jsem mu. Lucius nám půjčil dva hnědáky i postroje. Kopec Trnový vrch, nesoucí svůj název od mohutných šípkových keřů, se tyčil za městem. Zastavili jsme se pod ním na vyjezděné cestě a po krátkém přemýšlení jsme zabočili doprava. Správná volba. Několik desítek metrů od lesa, kde se cesta ztrácela, stál kříž a u něho kůň s malým povozem. Na cestě čekali dva muži, u nichž jsme zastavili.

     „Máte moc bujnou fantazii, pane Kreutzwiessere,“ sesedli jsme z koní.

     „Jak to myslíte, kapitáne?“

     „Kdyby se mi podařilo vás zasáhnout, musím čekat kulku od vašeho společníka….. který ovšem nemá zbraň,“ dodal klidně černý mladík. Můj společník je sekundant. Kontroluje zbraně a dohlíží na správnost souboje.“

     „V tom případě musím čekat kulku od někoho, kdo je schován tady v okolí.“

     „Souboj je čistě gentlemanská záležitost. Nikde jinde nejsou pravidla tak střežena jako tady.“

     „Zrovna od vás to sedí. Pravidly přímo překypujete,“ máchl rukou Artur.

     „Přece bych se nemohl připravit o tu kratochvíli, aby vás zabil někdo jiný…..když už jsme se tak šťastně sešli,“ dodal sladce Kreutzwiesser a pokynul sekundantovi. Ten odběhnul k vozu a vrátil se s dřevěnou truhlicí.

     „Ať váš společník odvede koně ke kříži,“ poručil Kreutzwiesser.

 

     Odepnul jsem si pás s kordem a podal ho Arturovi. Zůstal stát i s koňmi u kříže. S Kreutzwiesserem jsme si stoupli proti sobě.

     „Ještě jedna poznámka, kapitáne,“ zvedl ruku černý mladík, „tělo bude odvezeno na povoze.“

     „Žádný lékař?“ otázal jsem se.

     „Když vás chci zabít, nebudu vás přece oživovat.“

     „Hm. Jak prosté.“

 

     Sekundant otevřel truhlici. Zrak jsme upřeli na překrásné pistole. Vyřezávané rukojetě z bílé kosti a dlouhé hlavně, které umožňovaly lepší míření.

 

     „Kapitáne? Máte přednost,“ promluvil sekundant. „Obě jsou nabity.“

     Jakmile jsme si oba vzali pistole, vyzval nás, ať se k sobě otočíme zády.

     „Budu počítat do desíti. Na desátý krok se otočíte a vystřelíte. Máte pouze jednu kulku. Začneme.“

 

Jedna.

Dva.

Tři.

Nějak přemluvil Verneu Ryznerovou. Určitě se mstí za to, jak jsem mu ji na plese přebral.

Čtyři.

Pět.

Šest.

Nesmím dělat velké kroky, abych ho trefil.  Ten bastard si to dobře vymyslel.

Sedm.

Osm.

Devět.

Musím ho zasáhnout, ale……proč tu vlastně jsem?

Deset.

Oba dva jsme se otočili a zamířili. Ozval se výstřel.

 

     Obláček dýmu vycházející z Kreutzwiesserovy pistole odvanul mírný vánek. Má pistole mířila na jeho čelo. V jeho očích se zračil panický strach. Najednou se mi před očima objevila roky sešlá bílá zeď. Šel jsem k ní pomalu, i když jsem se nehnul z místa.

 

     „Nechoďte k němu!“ někdo zakřičel. „Kapitáne, můžete vystřelit.“

 

      Na chvíli jsem znova spatřil černého mladíka, ale opět se mi ztratil. Vzduchem letělo chmýří z pampelišek a já najednou stál u vrat. Sešlých a zvrásněných. Něco mě tížilo v ruce. Pustil jsem to na zem a levou rukou otevřel vrata. Spatřil jsem cestu lemovanou vysokými topoly. Nakláněly se ve větru. Okolí zešedlo, ale přesto jsem vnímal jeho pravou barvu. Usmál jsem se. Poté jsem znova před sebou spatřil Kreutzwiessera. Něco mě tlačilo pod srdcem. Pohlédl jsem na svou hruď a uviděl malou zčernalou dírku. Třemi prsty pravé ruky jsem si šáhnul na zvětšující se skvrnu. Červenou tekutinu jsem protřel v prstech.

     „Můj kabátec.“

 

     To je všechno, co si pamatuji. Trhnul jsem sebou a objevil se v rozlehlých širokých pláních. Tráva mi sahala do pasu. Z dálky na mě mávaly postavy. Nepoznal jsem je. Cítil jsem však, že se jedná o muže z posádky, kteří padli pod mým velením. Šel jsem k nim. Nad nimi na vysokém kopci celou krajinu osvětlovala záře. Na kopec vedla úzká cestička, kam šlo za sebou mnoho lidí. Lidé na cestě na mě čekali, ale já se k nim nepřibližoval. Začal jsem i utíkat. Postavy se otočily.  Nekráčely po cestě na kopec, nýbrž do nitra hory. Ve chvíli se stáhla mračna a ozvalo se dunění. Blesk a hrom. Všechno se začalo houpat. Nesmyslné obrazce, černá s červenou. Tváře a znovu tváře. Hlasy. Tisíce hlasitých zvuků. A já křičel. Křičel. Zacpával jsem si uši. Nemohl jsem se hnout. Chtěl jsem jít. Nešlo to. Následovaly další a další výjevy, které si už ale nepamatuji.

 

     Podle vyprávění od doktora Johanese jsem po zásahu zůstal chvíli stát. Poté, co jsem padl k zemi, ke mně mohl Artur přiběhnout. Sám moje tělo naložil a bleskově se vrátil k lodím. Doktoři mě ihned operovali. Kulku se jim podařilo vytáhnout po dlouhém úsilí, neboť se nacházela velmi blízko srdce. Jakmile mě uložili, námořníci pod vedením Artura rozvinuli plachty a ihned vypluli do šestnáct mil vzdáleného města Tall, kde mělo proběhnout setkání šesti korzárských kapitánů sloužících královně. Artur se stal mým mluvčím, neboť jsem ležel v horečkách. Nikdo si netroufal říci, zda přežiju. Tento troufalý čin odsoudila většina kapitánů. Někteří poté zrušili smlouvy a jiní se dokonce nechali naverbovat ke španělskému králi. Nebylo jim to však dlouho platné. Královna po nějakém čase rozpustila Korzárské společenství a uzavřela se španělským králem příměří. Královna bez nás neměla tak silné a spolehlivé loďstvo, proto raději uzavřela mír. Španělský panovník Ferdinand I. však porušil krátké příměří, překvapenou královskou flotilu rozprášil, obsadil království Agelonské a do hlavního města Lavendor (hlavní město království, ve kterém se stal náš příběh) dosadil svého bratra Karla. Karel se stal místodržitelem a ovládal město. Zde však panovala stále naše královna, aby ostatní země neprohlásily Španěly za dobyvatele nebo něco podobného. Stala se pouhou loutkou. Dělala jen to, co jí přikázali. Všechny tyto zprávy mi přinášeli k posteli, neboť jsem mnoho týdnů nemohl vstát. Do raněné ruky se mi dostala infekce a ochromila celé tělo. Díky skvělému doktorovi Johanesovi jsem o ruku ani o nic jiného nepřišel.  

 

     Jednoho večera jsem prostě odešel a jediný, komu jsem se svěřil, byl doktor Johanes. Donutil mě k tomu vývoj všech těchto událostí. Odešel jsem na venkov a stal se pomocníkem jednoho sedláka. Vždy po nějaké době mi doktor poslal zprávy o tom, co se děje. Stal se jediným zdrojem informací.

 

Artura skutečně jmenovali kapitánem na lodi Orfeus.

 

Joseph Titr se ze svých zranění dostal, oženil se s Lucianou Compostelo a odešli na venkov.

 

André de Casto se vrátil do hlavního města, vzal si Veronicu Feluci a nechal se najmout španělskými vojáky do služby.

 

Za zmínku stojí také to, že královnina sestra Eleonora utekla ze zámku a šla za Arturem.

 

Korzáři si svůj domovský přístav z Tallu přesunuli někam doprostřed moře, daleko od království Agelonského.

 

Žilo se mi dobře. I když jsem jako pomocník sedláka pracoval do úmoru, cítil jsem se alespoň užitečný.

 

Avšak cesty Páně bývají různé.

 

KONEC

 

 

 

Osoby, které mi byly inspirací pro toto dílo:

 

Kapitán Michael           –       Michal Martinka

Vernea Ryznerová        –       Veronika Ryzová

Sir Artur                                 –       Martin Janáč

Eleonora                       –       Věrka Tonkovičová

Martin von Kreutzwiesser –   Martin Tichý

Viktor Stormowitz        –       Vítězslav Zimák

Thomas Bherde             –       Tomáš Brhel

Joseph Titr                             –       Josef Třetina

André de Casto             –       Ondřej Hrabina

Veronica Feluci             –       Veronika Fajgarová

Luciana Compostelo     –       Lucie Vychopňová

Lucius Kapullet             –       Libor Kopuletý

Anton Valcuk               –       Antonín Valčík

Paul Chabiniok             –       Pavel Chabiniok

Morenso Bherde           –       Mirek Brhel

Peter Forest                            –       Petr Fojt

Daniel Forest                –       Daneš Fojt

Sir Kelderek                  –       Lukáš Janáč

Markes Tankovic                   –       Mirek Tonkovič

Marada Palenta             –       Zdenek Palát

Doktor Johanes             –       Ondra Jahoda

Doktor Jeans Piere        –       Emil Řezníček

Sir Vanoret                             –       Dominik Vaněk

Johan Byton                 –       Honza Brhel

Lorenzo Lamas             –       Zdenek Kamas

Martin Mekenzie           –       Martin Kovář

Malý Vlk(Padre)           –       Vojtěch Vlček

Mistr Jordán                 –       Pavel Jahoda

Marthynus Cevrus        –       Martin Surovec

Theresie de, Sabl           –       Tereza Sáblová

Mirian Fashank             –       Martina Šafaříková

Verona Komska            –       Veronika Kouřimská

Paulu Zaremba              –       Pavel Zádrapa

Janay Navarov              –       Jana Šerá

Vasku Call                             –       Vašek Cahel

Christabela Janis                    –       Kristýna Janušová

Lilian Kurah                  –       Martina Krahulíková

Mona Jachs                            –       Monika Jakešová

Královna                       –       Nejmenovaná

 

 

Zajímavosti:

 

Příběh Korzárského kapitána Michaela je věnován třídě POD 2009/2010, se kterou jsem strávil dva roky.

 

Toto dílo jsem začal psát ve školní lavici dva měsíce před maturitou.

 

Důvodem mého psaní byla spolužačka, do které jsem se zamiloval. (V. R)

 

Obsah první kapitoly mě napadl, když jsem ukládal dřevo.

 

Část první kapitoly je inspirován filmem – Zorro: Tajemná tvář.

 

Scéna, kdy dávám Vernee Ryznerové (Veronice Ryzové) tulipán, vyšla ze skutečné gratulace k dvacátým narozeninám. Tenkrát V. R řekla ,, Ty si blbý.“ Samozřejmě, že s humorem.

 

Martin Tichý, který představuje Martina von Kreutzwiessera, pochází ze skutečného rodu Kreutzwiesserů. Jeho rodina však o titul před lety přišla.

 

Artur (Martin Janáč) a Eleonora (Věra Tonkovičová) spolu skutečně začali chodit.

 

Hláška Josepha Titra (Josefa Třetiny) ,,To musí být“, byla jeho oblíbená. Pro příběh je výraz převeden do spisovné češtiny. Ve skutečnosti zní ,, To mosí byt ne?“

André de Casto (Ondřej Hrabina) je povahově úplně stejný jako v příběhu.          O něm se mi psalo dobře. A rád hovoří v dobré náladě německy. (Když je opilý)

 

Šermířské postupy, popsané v jednotlivých kapitolách, jsou od Martina Janáče, který ve škole navštěvuje Italskou školu šermu.

 

Druhého kormidelníka Paula Chabinioka jsem ve druhé kapitole nechal zranit, protože mi lezl na nervy. Už jsem se mu omluvil.

 

Dříve, než jsem někoho do díla zahrnul, požádal jsem ho o svolení. Nikdo neodmítnul. Někteří byli i rádi.

 

Pro bratrstvo Černých růží mi byla inspirací žena z Divokého západu, která si nechala říkat Červená růže a vedla skupinu 12 dívek z nevěstince. Byla dopadena a pověšena.

 

Lilian Kurah (Martina Krahulíková) tetování na pravé ruce skutečně má.

 

Začíná se připravovat příběh, kdy Michael ještě nebyl kapitán, ale obyčejný člen posádky, a jeho dobrodružství na ztraceném ostrově. Některé náznaky jsou patrny už v díle Dobrodružství korzárského kapitána Michaela.

 

Moc děkuji, ELIŠCE MASAŘOVÉ za opravování jednotlivých kapitol. Její postava se v díle však nevyskytuje. Je ráda, že o sobě nemusí číst.

 

Poděkování patří taky MARTINOVI TICHÉMU za pomoc při vymýšlení jmen pro jednotlivé postavy.

 

Díky VERONICE RYZOVÉ za inspiraci.

 

A VŠEM, KTEŘÍ SE DOSTALI AŽ SEM, DĚKUJI, ŽE SE SEM VŮBEC DOSTALI.