Tragedie vařákových pasek

 

Zapomenuté dějiny

 

VAŘÁKOVY PASEKY

Květen 1945

Poslední valašskou osadou vypálenou na konci II. světové války byly Vařákovy paseky, které leží asi 4km od obce Lačnov. Stalo se tak 2. května 1945. O den později Rudá armáda obec Lačnov osvobodila.

Málokdo však dnes už ví, že osada mohla vzplát již 23. května 1945(v den kdy byla vypálena obec Prlov).

O událostech, které však zabránily vypálení Vařákových pasek o osm dní dříve, dlouho nikdo nepromluvil.

 

Na základě dosud zjištěných údajů a z výpovědí dosud žijících účastníků tragédie lze také soudit, že se na této trestné akci podíleli také členové skupiny SS Slovensko - Josef (stejně jako v případě Ploštiny a Prlova), přestože o tom není zmínka v žádné dosud publikované studii.

Během 2.sv. války se Vařákovy paseky a obec Prlov, staly častým útočištěm partyzánů, jejichž počet se v tomto prostoru zvýšil zejména po vypálení Ploštiny 19. května 1945. To vše předznamenalo obyvatelům pasek, kterých bylo v té době už 56, dlouhodobá strádání a stres.

 

SS-Obersturmbannführer Otto Skorzeny byl jako vedoucí zvláštního oddělení "S" (Sabotage) v rámci VI. úřadu (SD-Ausland) Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) 13. září 1944 pověřen vybudováním Stíhacích svazů SS (SS Jagdverbände) - tyto svazy byly určeny k plnění speciálních úkolů, zejména k protipartyzánskému boji a byly rozděleny do tří skupin:

• Edelweiss - jejíž mužstvo tvořili i příslušníci pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy (jejich velitel L. Nižňanský, po válce v amerických službách, pracovník Rádia Svobodná Evropa, v ČSSR odsouzen v roce 1962 k trestu smrti v nepřítomnosti), je nechvalně známá např. masakry ve slovenských obcích Ostrý Grúň a Kľak, kde zahynulo 146 lidí a u obce Kšinná, kde bylo postříleno 18 lidí.
• Schneewittchen - velitel SS-Untersturmführer Schindler
• Josef (Einheit Josef) - velitel SS-Obersturmführer dr. W. Pawlofski (rodák z Horního Benešova, absolvent pražské Filosofické fakulty německé univerzity), jeho zástupce SS-Untersturmführer ing. W. Tutter (pražský rodák, po válce ve službách Státní bezpečnosti vyslán jako agent do SRN). Štáb jednotky Josef byl v dubnu 1945 ve Vizovicích, kde se plánovaly akce proti 1. čs. partyzánské brigádě Jana Žižky. 19. dubna 1945 se jednotka Josef podílela na masakru v obci Ploština (postříleno či zaživa upáleno 23 mužů a 1 žena) a 23. dubna 1945 v Prlově (10 mužů a 5 žen zaživa upáleno). Známé je literární zpracování těchto událostí v knize "Smrt si říká Engelchen" od Ladislava Mňačka.

Skupina Einheit Josef

 

Právě velitel SS-Obersturmführer dr. W. Pawlofski navrhnul vyslání ozbrojené jednotky také na Vařáky, protože se dalo čekat po útoku na Prlov, rychlé přemístění partyzánských skupin, právě do tohoto prostoru.

Na Vařákovy paseky přišli první partyzáni 8. října 1944 a celých 7 měsíců se tu zdržovali. Němcům neuniklo, že partyzánská činnost v oblasti pasek sílí. Každou chvíli přišlo gestapo a zdejší usedlíky tvrdě vyslýchalo.

Otto Skorzeny, který údajně velel všem paličským akcím s touto možností souhlasil i když není žádný důkazným materiálem podloženo, že se jich skutečně zúčastnil.

SS-Obersturmbannführer Otto Skorzeny

 

O událostech na konci války nám vypráví babička Františka Vařáková takto:

 

„Na pasekách už nebyl život jistý. Báli sme sa hlavně o nejmenší děti.

Malú Vlastu a Božku sme poslali k mojém bratrovi do Prlova a doufali sme, že tam budú v bezpečí. 22. dubna 1945 k nám přišli Němci a vyslýchali mojého manžela. Chtěli vědět o partyzánech. Nic jim neřekl, tak ho aspoň zbili a zkopali. Druhý den kdosi přiletěl ze zprávú, že pálíja Prlov a lidi hážú do ohňa. Vyběhli sme ven a opravdu vidíme, jak sa nad Prlovem táhne hustý černý dým. Představa, že sú tam aj naše cérky, byla strašná. Můj sa rozběhl a chtěl pro ně utěkat. Daleko však nedoletěl. Spadl eště u nás na dvoře a téže noci (24. 4. 1945) umřel. Na evangelíckém hřbitově sme ho pochovali 27. 4. 1945.“

 

23. 4. 1945 bylo v ranních hodinách do obce Prlov vysláno stíhací SS komando pod vedením  SS-Obersturmführer dr. W. Pawlofského. Ve stejnou dobu z Lačnova vyrazila padesáti členná  skupina němců (a jak dnes už víme i slovenských přeběhlíků), která se však pohybovala pěšky hustými lesy. Měli za úkol nenápadně obklíčit osadu a pozorovat jakoukoliv událost související s příchodem partyzánů.

Tato malá jednotka se však na své pozice nikdy nedostala.

Výpověď jednoho vojáka, který se jako jediný vrátil, z již zmiňované padesáti členné jednotky, se podařilo najít ve zprávě pro SS-Obersturmbannführera Ottu Skorzeneho, kterou objevili řemeslníci při rekonstrukci kaple ve Vizovickém zámku.

 

Výpověď německého vojáka o událostech ráno 23.4 1945:

,,V pět hodin ráno jsme vyrazili do lesů. Ráno byla mlha a zima. Občas na nás ze stromů padlo trochu sněhu.  Mnoho našich chlapů znalo okolí pasek a ujišťovali kapitána, že tam trefí. Ten se, ale raději ujišťoval podrobnou mapou a kompasem. Ta osada (Vařákovy paseky – pozn. Autora) byla podezřívaná z toho, že se tam schovávají partyzáni a že obyvatelé jim hodně pomáhají.  Mělo jsme za úkol ji obklíčit a čekat jestli se tam někdo podezřelý. Podle rozkazu , který nám byl dán, se na pasekách mohli objevit partyzáni z Prlova, který se stal cílem trestné výpravy.

Každá měl kompletní výzbroj a batoh s věcmi. Počítalo se s tím, že zůstaneme přes noc. Kapitán dal rozkaz nemluvit, ale i tak jsme museli dělat hluk. Padesát vojáků v plné polní? Mlha mezi stromy byla strašně hustá.

V popředí šli dva naši, kteří nebyli skoro vůbec vidět. Potom se ten jeden z nich rychle vrátil a řekl, že zaslechli nějaký hluk. Pochodoval jsem za kapitánem, takže jsem všechno slyšel. Ten dal pokyn a mi se zastavili až u řady stromů, kde čekal druhý. Před námi v mlze vedla lesní cesta a za ní se v mlze topil palouček s malými stromky. Bílá pára se vznášela několik centimetrů nad zemí. Najednou jsme uslyšeli dupot a ržaní koně. Z hustého porostu vyjel jezdec na koni. Nebyl od nás daleko a určitě nás viděl. Na hlavě měl helmu. Středověkou helmu s chráničem nosu uprostřed. Vycházející slunce, které se dralo mezi stromy se odráželo i na jeho šupinaté zbroji. Před námi stál rytíř. Nevím co si mysleli ostatní, snad jako já, že máme vidiny. Ten jezdec na koni držel kopí, na kterém se občas zatřepetala, tuším že červená vlajka. Něco na ní bylo, ale to už nevím.

První rozumná věc mě napadla, že se nás partyzáni pokoušejí zastrašit.

V tom se z mlhy vlevo od nás, vyřítila další postava dost podobná té první co pořád seděla na koni. Ten člověk(jestli to tak vůbec mohu nazvat) usekl prvnímu z našich mečem hlavu. Poté začali s divokým křikem vybíhat další. Ze všech stran. Ani vojáci ani kapitán nevěděli co si počít. My, kterým zbyla ještě chvíle času, jsme se pokoušeli alespoň vystřelit. Pochybuji, že se někdo z nás trefil. Ti rytíři mávali meči, sekyrami a křičeli nějakým cizím jazykem. Střelba, křik a zvuk boje se rozléhal daleko po lesích. Voják, který nesl těžký kulomet s ním párkrát vystřeli, ale kulomet se nedal obsluhovat ve stoje a na to, aby zalehnul, už dávno nezbyl čas. Viděl jsem jak náš voják z velké blízkosti trefil jednoho z těch mužů. Oni byli snad součást mlhy, nebo co. Dostal zásah, ale nepadl. Prostě se vypařil. Stal se součástí mlhy, která znova začala stoupat.

Já zahodil batoh i pušku a začal utíkat, tak jako všichni. Jen jednou jsem se otočil a to jenom na pár vteřin. Jezdec na koni druhou stranou svého kopí probodnul našeho kapitána. V pozadí ti rytíři doráželi naše raněné. Mlha je začala pohlcovat. Nevím kudy jsem utíkal. Rozutekli jsem se všude.

Když jsem se vyhýbal jednomu padlému stromu zakopnul jsem a padnul na břicho. Ale okamžitě jsem se otočil. Nade mnou stál ten jezdec a před očima mi držel zakrvavený hrot svého kopí. Zavřel jsem oči a čekal na smrt. Něco mi však padlo na břicho. Samozřejmě, že jsem se leknul. Na hrudi mi ležel malý kulatý medailon. Vousatý jezdec odsunul kopí, otočil se a vjel do mlhy. Pár minut jsem v tichosti ležel. Ten medailon vypadal hodně staře. Utkvělo mi v paměti že na něm mohlo být napsáno něco jako ,,Wences“. Když jsem se dostal nějakým zázrakem na polní cestu potkal jsem nějakého sedláka s koněm a malým vozem. Asi mě naložil a odvezl do vesnice. Dál si už nic nepamatuji. Snad ještě cestu mezi domky a nějaké děti na chodníku. Jinak už opravdu nevím nic.“

Tyto nalezené dokumenty všechny historiky šokovaly. Už jenom pro to, že toho rána, kdy se údajný incident stal, již několik pasekářů venku pracovalo. Neslyšeli nic co by jim připomínalo střelbu. Ráno 23.4. 1945 bylo na Vařákových pasekách klidné, mlhavé ráno.

Po úspěšné akci, kdy se jednotky pod velením SS-Obersturmführer dr. W. Pawlofského vrátilo do zámku ve Vizovicích, byl oznámen neúspěch výpravy mířící na paseky. Od přeživšího vojáka, který dostal na několik dní vysokou horečku, se nemohli nic dovědět. Promluvil až ráno 30. dubna jak nám potvrdila tehdejší děvečka Marie Trchalíková s čp. 71, která se o raněného starala. Právě z tohoto dne pochází výpověď přeživšího vojáka, která se ještě ten den měla dostat do rukou SS-Obersturmbannführera Otty Skorzeneho. Podle všeho k adresátovi nikdy nedorazila.

,,Výpověď pokládali za následek stále trvajících teplot i po tom, co jim voják ukázal medailon“, řekla paní Trchalíková.

Onen zmiňovaný medailon byl buď zničen nebo ztracen, protože o něm již dále není řádná dochovaná zmínka.

Na rozkaz SS-Obersturmführer dr. W. Pawlofského byli v odpoledních hodinách na místo masakru posláni vojáci se psy. Místo prý skutečně našli a pořídili několik fotek. Psi však nezachytili žádnou stopu. Našli pouze několik zbraní a batohů po německých vojácích.

Kvůli přechodnému spojení s velením byla dne 2. května 1945 nainstalována německým radiotelegrafickým oddílem na Vařákových pasekách vysílačka.

 

Následující události popisuje paní Františka Vařáková:

,, Druhého května, asi v 10 hodin dopoledňa, k nám přišli čtyři němečtí vojáci. Dva z nich měli pušky a dva nesli vysílačku. Jeden uměl česky a vyptával sa, odkud by viděl Lačnov, Tichov a Drnovice. Poslala sem jich na rozhlednu na Pulcovém. Dva pak odešli k rozhledni. Další dva si pušky odložili v naší jizbě a na dvoře začali stavit vysílačku. Vtom sa objevili partyzáni, keří už 1. 5. v Klobúkách slavili konec války. Devítiletá Božka a třináctiletá Vlasta sa zrovna hrály pod chalupú. Partyzáni na ně kývali a ptali sa jich, co tam ti Němci dělajú. Poslali je, aby to zjistili a přišli jím řéct. Ještě ani nedošli k chalupě, když partyzáni začali střílat. Kulky jím hvízdaly kolem uší, ale naštěstí stačily utéct do lesa. Já sem ležala v jizbě na zemi, protože střely rozbíjaly okna. Jeden z Němců uprchl k Lačnovu, druhého partyzáni odtáhli do lesa a pak zastřelili. Při střelbě přišel o život mladý partyzán Josef Mikulín z Francové Lhoty.

Ještě před odchodem přišel jeden z partyzánů ke mně do jizby, vzal si dvě pušky po Němcoch a říkal, ať radši utečeme, že fašistom sa nedá věřit. To už sme tehda dobře věděli, jak sa dokážú mstit na pasekářoch, co ukrývali partyzány. Nebylo to ani 14 dní, 19. 4. 1945, co vypálili Ploštinu. Osum chalup tam zhořelo a za živa v ohni upálili 23 lidí. A v Prlově 23. 4. 1945 lehlo popelem 8 domů a do hořících chalup naházali 16 lidí, z toho 5 žen. Tři chlapy pověsili na jabloni „u Špéry“.

Rychlo sme začali svazovat peřiny, oblečení a živobytí do ranců a odnášali do hor. Syn Karel zatým pochoval mrtvého Němca pod chalupú ve smrkovině. Seděli sme v horách, byla zima, mlha a padal sněh. Ze súsedních dědin bylo slyšet muziku a všeci čekali na příchod Rusů. Po pěti hodinách čekání, když sa nic nedělo, kolem páté hodiny odpoledňa sme celí promoklí odnášali zase všecko dom. Zrovna sem nésla poslední peřinu, když slyším: „Halt!“ Paseky byly obklíčené německýma (a slovenskýma) vojákama. Měli kulomety a pancéřové pěsti. Vyptávali sa na dopolední přestřelku. Z chlévů vyhnali dobytek a chalupy začali zapalovat. Nás, co na pasekách pochytali, postavili pod našu střešénku. Hořelo celkem 8 chalup a dvě, keré pro velikú mlhu neviděli, zostaly ušetřené. Když hořela naša stodola, na střeše začal búchat eternit. Němci mysleli, že je to střelivo, a chtěli nás házat do ohňa. Strašně sme křičali a snažili sme sa jím to vysvětlit. Nakonec od toho upustili.

Celkem 14 nás pak lesem védli do Valašské Polanky (já, cérky – Vlasta, Božena a syn Karel, tetička Žídková s pěti dětmi, Marie Šopová s manželem Janem Polčákem a sestrú Růženú z Prlova, strýček – František Žák).

V Polance sme byli zavření v chudobinci a až do půlnoci vyslýchaní. Chtěli vědět, kde je ten německý voják a kde sú partyzáni. Pokud nic neřeknem, tak nás prý pověsí u silnice pro výstrahu. Celú noc sme nespali a báli sa druhého dňa. 3. května, v poledne, nám dali každém dva zemáky. Nás – matky a děti – nakonec zachránila německá farská hospodyně Aurelie Ludwigová, kerá prosila a nakonec přemluvila úředníky gestapa, aby nás pustili. Našeho Karla (19), Jana Polčáka (36), Františka Žáka (42) a Růženu Šopovou (22) pak odvedli do Hošťálkové, kde staříček Vaňků na vlastní oči viděl, jak jích mučili, že sotva na nohách stáli, potom jich donutili vykopat si hrob a nakonec jednoho po druhém zastřelili.“

 

Celý tento příběh je o to smutnější, že se stal 4. května 1945, tedy v den, kdy už byl Prlov osvobozený Rudou armádou. Určitě se nedají partyzánům upřít jejich zásluhy na osvobození republiky. Řada z nich při přepadových akcích zahynula, ale Vařákovy paseky byla jedna z jejich nejméně povedených akcí. Němci, kteří tenkrát přišli na paseky, neměli zlé úmysly, protože dali babičce homoli cukru pro děti. Bylo zbytečné na neozbrojené Němce střílet a bylo nezodpovědné nechat jednoho utéct. Mohli vědět, že Němci tento incident nenechají bez povšimnutí a přijdou se pomstít.

Pomník obětem na Vařákových pasekých

 

Skorzeny po válce tvrdil, že s masakry na Moravě v dubnu 1945 nemá nic společného, ještě před útěkem byl Skorzeny vyslechnut mjr. Staňkem z 5. oddělení Hlavního štábu (OBZ):

 

Otázka: Přikročme nyní k věci tzv. stíhacích svazů SS (Jagdverbände)!

 

Odpověď Otty Skorzenyho: ...V září 1944 jsem byl operačním štábem u generálního štábu wehrmachtu pověřen, abych rozšířil SS stíhací svazy... Tyto svazy měly vykonávat vojenské úkoly, které nemohly být splněny normálním řadovým vojákem... K tomu všemu jsem dostal dva tisíce důstojníků a poddůstojníků z bývalé zvláštní divize Brandenburg....

 

Otázka: Vypovídejte o vašich pobytech na území protektorátu!

Odpověď Otty Skorzenyho: V březnu 1942 jsem pobýval v Karlových Varech. Pak jsem až 10. dubna 1945 protektorátem projel. Byl jsem v hlavním stanu Schörnerovy skupiny armád. Se Schörnerem jsem poprvé a naposledy mluvil v jídelně. Hovořili jsme o celkové situaci. Jestli se fronta udrží nebo ne. V té době jsem obdržel zprávu, že je ohrožena Vídeň, a proto jsem se tam rozjel, abych se podíval, co je s mými lidmi od stíhacího svazu [Jihovýchod] a abych je případně mohl podle možnosti vyvést. V 15 hodin jsem odjel a ve 21 hodin jsem dorazil do Vídně. Jel jsem se svým pobočníkem přes Pardubice. Můj stíhací svaz byl však již mezitím přemístěn do Kroměříže. Prošel jsem ruskou linií do svého bytu v XIX. okrsku a vrátil se zase zpět. O protektorát jsem tenkrát neměl zájem...

 

Otázka: ,,Zúčastnil jste se na jaře 1945 protipartyzánských akcí na Valašsku?“

 

Odpověď Otty Skorzenyho: ,,Tam jsem nikdy nebyl.“

 

 

Otázka: ,, Takže nevíte o incidentu který se stal 23. 4. 1945 u osady Vařákovy paseky“

Odpověď Otty Skorzenyho: ,, Ne. O tom nic nevím.“

 

Další velitelé, kteří se podíleli na vypálení osad na Valašsku nemohli již být vyslechnuti, neboť 3. května spáchali sebevraždu.

 

O vojáku, který masakr přežil dnes již nikdo nic neví. Jedna z teorii tvrdí, že zemřel na zápal plic. Jiná říká, že byl poslán do léčebny pro duševně choré.

Dnes se neví ani to, kdo a jak sepsal výpověď tohoto vojáka a následně ji schoval v kapli Vizovického zámku.

 

Všichni, kteří se touto událostí zabývali se shodují na tom, že němečtí vojáci pouze trpěli halucinacemi ze strachu. Jednalo se prý o nováčky.

 

Je tu ale mnoho věcí, které nesouhlasí.

 

Nikdo tuto jednotku nepostrádal.

Nikdy se nenašla jména vojáků ani jméno velitele.

Nikdy se nenašly těla.

Jestli skutečně bytosti v lese bránily pasekáře, proč je nebránily i onen osudný den.

Nebo je to všechno jenom výmysl?

Až bude národu nejhůř, Svatý Václav a jeho rytíři národu pomůžou.