Kapitola osmá - Hledání Josepha Titra

Tak jako už mnohokrát mě probudilo klepání na dveře. Ne klepání…..bouchání. Mé nervy se daly na pochod.

„To snad není pravda,“ zakřičel jsem z postele, „to nemůžu někdy vstát z postele bez takového rámusu?“

Rozčíleně jsem vylezl z postele a otevřel dveře.

„Co je? Proč si každé ráno děláš z mých dveří válečné bubny, Arture?“

„Titr není na lodi,“ pronesl s naprostou vážností Artur.

„Jakže? Kolik je hodin?“ zvážněl jsem i já.

„Sedm.“

„A kdo měl hlídku?“

„Nikdo z hlídkujících jej na loď neviděl vcházet.“

Sklopil jsem hlavu: „Hlupák jeden, říkal jsem mu, že odplouváme v osm. Počkáme do osmi.“

„Michaeli, neříkal jsi, že do tří hodin mají být všichni na lodi? To jsi ho tam jen tak nechal? Ten kdo vymýšlí zákony, je nejvíce porušuje?“ zasypával mě výčitkami Artur.

„Chtěl tam s ní zůstat trochu déle.“

„Kdo? S kým?“

„Joseph s jednou dívkou.“

„Aha. Tak ty jsi mu dovolil si užít! A co následky?“

„Já jsem odešel o půlnoci. Joseph měl stále dobré tři hodiny na návrat.“

Pořád jsme stáli na chodbě.

„A co žoldáci!?“ rozhodil ruce Artur. „ Co když si na něho počíhali?“

„To neříkej ani v legraci. Dozvěděl jsem se, že žoldáci tam nechodí.“

„Nechodí, jasně. Když vás sledovali, nesebrali tebe, ale Josepha, když ho viděli jít samotného.“

Člověk si důvod vždycky najde, pomyslel jsem si.

„Poslouchej, Arture, zachovejte klid. Počkáme do osmi hodin, a když se neobjeví, tak něco vymyslíme.“

Artur jen nevěřícně zakroutil hlavou a odešel. Já se zavřel v kajutě a naštvaně bouchal pěstí do stolu. Sakra, sakra. Byla to jenom moje vina. Představoval jsem si otřesné obrazy, co žoldáci s Josephem dělají. Tyto obrazy jsem však přemazával tím, že ještě leží s Christabelou v posteli a spí. Když mohl, kolikrát spával až do desíti. Určitě si užívali až do rána. Malinko jsem se uklidnil, přesto mě chmury neopustily. Trochu jsem pojedl. Bolest mých zranění přebil příval nových výčitek a nervů. Joseph se neobjevil ani v osm, proto jsem svolal na loď poradu. K těmto příležitostem se výborně hodila společenská místnost pro důstojníky nacházející se hned vedle kuchyně. V čele jsem seděl já. Dále zde byli Artur, kapitán Morenso, Kelderek, Marada Palenta, Lorenzo Lamas a André. Nikterak se mi nechtělo hovořit. Hrdlo se mi sevřelo. Nakonec mi však nic jiného nezbylo a po hlubokém výdechu jsem začal: „Jeden z našich lidí se nevrátil na loď. Jak už někteří z vás řekli, nebo si to jenom myslí, je to moje vina. Joseph zůstal v Hostinci U Černého koně a já pořád věřím tomu, že se tam stále nachází. Nechci, aby se naplnilo, co říkal Artur, tedy to, že nepřítomnost Josepha mají na svědomí žoldáci. Vypravím se k Černému koni a zjistím, jak se věci mají.“

„Půjdeš sám?“ ozval se Artur.

„Ne, půjde nás víc. Jestli mají žoldáci v přístavu špehy, určitě nás neustále hlídají. Můj plán je následující. Já, Artur, Palenta a Lamas půjdeme do hostince.“

„Do bordelu,“ poznamenal Artur.

„Do hostince,“ zdůraznil jsem ještě jednou. „Ve stejné chvíli za naší skupinou kapitán Morenso pošle nenápadně dva další korzáry, kteří budou dávat pozor, jestli nás někdo nesleduje.“

„A co když na někoho narazí?“ zeptal se Morenso.

„Tak ho nenápadně zneškodní a přivedou na loď,“ odpověděl jsem.

„Pochopitelně,“ rozhodil rukama Artur, „odvedou ho na loď. A co když si toho špeha všimnou až u hostince?“

„Tak ho zapíchnou a schovají do kanálu. Důležité je, abychom neměli svědky.“

Morenso jen pokrčil rameny.

„Další úkol pro Keldereka. Vezmeš tolik mužů, kolik uznáš za vhodné, a nenápadně je rozestavíš po přístavu. Někoho pošleš i ke Kapulletému.“

„To je přece nesmysl,“ vstal Artur, „na co si hraješ? Pokud v přístavu kotví naše lodě, všichni přece vědí, že jsme stále ve městě. Nemusíš se tvářit nenápadně, když nás každý stejně vidí.“

„Já se svým bratrem většinou nesouhlasím,“ vyklonil se Kelderek, „ale dnes má výjimečně pravdu.“

Protáhnul jsem si ruku, která mi během debaty ztuhla.

„Jistěže má každý z vás kousek pravdy. Plán je složitý. Zpět ale nevezmu nic. Ani to, že pokud bude potřeba, použijete kord. Za deset minut vyrážíme. Všichni se oblečte tak, ať nevzbuzujete příliš velkou pozornost.“

„A co zbraně?“ řekl Lamas.

„Žoldáci za rohem a ty se ptáš, jestli si vzít zbraň?“ hleděl nechápavě na Lamase André.

„Sraz na palubě,“ prohodil jsem ještě mezi zdvihající se posádku.

Zvolil jsem nenápadné oblečení. Tmavé, jak jinak. Nebral jsem si ani plášť ani klobouk.

Slunce prozrazovalo krásný den. Artur a André už čekali na palubě.

„To se nepovede,“ nevěřícně kroutil hlavou Artur, „chceš projít nenápadně sálem plných lidí.“

„Nekecej, Arture,“ přidal se André, „mně se to také nijak zvlášť nelíbí! Ale nebudeme tu přece tvrdnout jak plesnivý chleba. Musíme něco podniknout.“

André si odplivnul a poté pokračoval: „ Co když ho skutečně unesli žoldáci?“

„Potom mě nic nezastaví!“

„Určitě,“ odporoval mi neustále Artur, „ první věc, kterou uděláš, Michaeli, bude to, že poběžíš za královnou.“

„Jestli se vše stane skutečně tak, jak řekl André,“ zvednul jsem ukazovák, „na královnu už nezbude čas.“

Přišli i poslední dva. Marada Palenta měl přes sebe křížem dva kožené pásy obité ukořistěnými náušnicemi a cetkami mrtvých nepřátel.

„Marado! Já jsem říkal….nenápadně!“

„Musíme vzbuzovat respekt,“ zněla jeho odpověď.

Naše skupina vyrazila.

„Pánové! Jdeme pouze na procházku. Neotáčejte se a nedívejte se za sebe.“

Šli jsme stejnou cestou jako včera. Artur nezvykle ztichl. Cesta k Černému koni trvala asi půl hodiny rychlou chůzí. A my nespěchali. Joseph si možná přeje, ať utíkáme, my však dodržovali daný postup.  Konečně jsme uviděli hostinec. Zdál se mi menší než včera.

„To je ono?“ ukázal na budovu Lamas.

„Čekal jsem honosnější dům“ doplnil ho Marada.

I mně se teď zdál hostinec takový ošuntělý.

„Ovšem…vevnitř vypadá docela jinak.“

„Jako v nebi, Michaeli, že?“ neodpustil si rýpavou poznámku Artur a natáhnul si rukavice.

Cestou ke dveřím mě upoutaly tmavé skvrny rozeseté na dlažbě. To bude asi po tom chlapíkovi, co ho Lilian označkovala bičíkem. Ještě teď mi naskočila husí kůže.

Zabouchal jsem na dveře. Nic. Podruhé jsem přitlačil.

„Asi ještě spí po tak divoké noci,“ pronesl škodolibě Artur a setřepal si z košile neviditelné smítko.

Po třetím zabouchání se už za dveřmi ozvaly kroky. Otevřela starší žena. Měla zástěru a koště.

„Co chcete?“ spustila nevrle. „Je zavřeno! Otevírá se znova až večer!“

Chtěla zavřít, ale já mezi dveře a futra vsunul nohu a otevřel.

„Znáte Christabelu Janis?“

„Ne. Já ty děvky neznám jménem!“

„A Lilian Kurah?“

„Ta spí! Co vy vlastně chcete?“

„Probuďte ji a řekněte, že s ní chce mluvit kapitán Michael.“

„Nikoho nepůjdu budit!!“

„Jsme tady na rozkaz královny“, vložil se do rozhovoru Artur, „tak a teď půjdeš a vzbudíš tu Lilian Kurah!“ Žena změnila výraz a odešla.

„Kdo je to ta Lilian Kurah?“ otočil se na mě Artur.

„Majitelka hostince. Řádná ženská. Včera jednomu chlapovi, co se tady opil, rozsekala obličej bičíkem na koně.“

Od všech se ozvalo hlasité syknutí. Lilian Kurah přišla jak jinak než v černém županu.

„Kapitáne? Co se stalo? Co potřebujete?“

„Můj zástupce Joseph, který tady byl včera se mnou, se ještě nevrátil. Předpokládám, že je tady. S Christabelou Janis.“

Kurah se podívala na služebnou a řekla: „Poté, co jsme zavřeli podnik, jsem ho osobně celý prošla a v žádném pokoji nikdo nezůstal.“

„Viděla jste tady Christabelu po tom, co odešel kapitán?“ tázal se Artur.

Lilian se zamyslela: „Viděla.“

„A Josepha?“

„Sem chodí hodně takových pánů.“

„Víte, ve kterém pokoji s ním byla?“ pokračoval jsem ve výslechu.

„V šestém.“

S Arturem jsme se na sebe podívali.

„Čemu se divíte? Před začátkem jim rozdělím pokoje, aby nedošlo k nějakému nedorozumění.“

„Christabela je tady?“

„Ne. Bydlí v Dřevěné ulici…..Ano….Co se tak všichni díváte? Všechny domy jsou ze dřeva, proto se to tam jmenuje Dřevěná ulice…. Nezlobte se na mě, kapitáne, ale vy si myslíte, že jedna z mých dívek může za zmizení vašeho zástupce?“

Artur malinko zvedl hlavu: „To se právě snažíme zjistit.“

„Dovolíte, abychom se podívali do toho pokoje?“ promluvil jsem.

„Tam už je ale uklizeno,“ ozvala se rozčíleně služebná.

„Pánové si jistě dají pozor,“ upozornila nás majitelka a zavedla nás do pokoje. Jeho velkou část zaplňovala postel. Co taky jiného. Pod oknem stál malý stolík, za dveřmi skříň. Vzduchem se nesla příjemná vůně. Opatrně jsme začali pokoj prohlížet. Mé kroky vedly k oknu. Odsunul jsem stolík a okno otevřel. Pod ním stála nějaká dřevěná kůlna. Jelikož šestý pokoj byl poslední, střechu kůlny prodloužili až k rohu budovy. Myslím, že by nikomu nečinilo problém se odtud dostat.

„Arture, podívej se.“  Ten se nahnul a pohledem přejel střechu. „Začíná se potvrzovat tvoje teorie. Vezmi si Lamase a Palentu a jděte se podívat k té kůlně.“

Potom jsem si zavolal i Lilian Kurah.

„Ano, kůlna patří k hostinci. Bohužel. Celé to tu hyzdí. Mám v plánu ji odstranit.“

Pokýval jsem hlavou. Zanedlouho se pod oknem objevili moji muži.

Zavolal jsem na ně: „Podívejte se kolem kůlny až k tomu živému plotu. Jestli tady někdo byl, musí tam být nějaká stopa.“

Lamas se bleskově vyšvihnul na střechu. Udržela ho. A neměl by problém se dostat i do pokoje číslo šest.

„Michaeli,“ ozval se Artur, „ něco mám.“

„Počkej, půjdeme dolů.“

Zavřel jsem okno a přisunul stolek zpátky na své místo.

„Drahá paní,“ otočil jsem se k majitelce, „máme podezření, že jedna z vašich dívek pomohla žoldákům unést mého člověka. Je to sice pouze teorie, ale po jistých zkušenostech si takové tvrzení dovolím.“

Lilian změnila svůj pohled.

„Vy si myslíte, že se na únosu podílela Christabela?!“

„Celý večer s ním byla jenom ona! A jestli v tom máte prsty i vy…..běda vám.“

„Snad mi nechcete tvrdit, že jsem jí k tomu navedla?“ rozčíleně reagovala Kurah. „S žoldáky nic nemám. Hnusí se mi, jsou to obyčejní lháři a zloději. Vy stejně nevíte, co se stalo. Kdo ví, kde spí ten váš zástupce po včerejším flámu?“

Na jejím místě bych si taky bránil svoje. Má pravdu. Jenom hádám.

„Kde bych teda našel tu Christabelu?“

„Už jsem vám to řekla,“ odsekla Lilian.

„V té ulici je hodně domů.“

„Je to snad jediný dům, který má nový kamenný komín.“

Poděkovali jsme a odešli za Arturem. Ten mě vzal k zeleným keřům, které obklopovaly celý hostinec.

„Podívej se na tohle. Tudy, mezi těmito dvěma keři, někdo musel procházet a ne jednou. Vidíš jak je oškubaný? Lístky leží všude okolo. Marada je našel až tam u toho domu,“ ukázal Artur na budovu asi dvacet kroků od nás.

„Krucifix práce podělaná.“ Nezbylo mi nic jiného než klít. „Musíme najít Christabelu. Tohle se mi přestává líbit!“

Podle instrukcí a rad kolemjdoucích jsme se dostali až do Dřevěné ulice. Všechny domy tu byly skutečně ze dřeva. V této části města jsem se ocitnul poprvé. Snad se jednalo o nějakou vzpomínku na kolonizaci. Chudinská čtvrť. Lidé zde chodili v ošumělých a roztrhaných věcech. Pytlovina, hrubé záplaty a neskutečný smrad.

„Pánové, vidím dům s novým kamenným komínem,“ pronesl hrdě André.

„A já vidím, jak nás paní majitelka tahá za nos. Přece by si nevybírala holky z takových pajzlů?“ doplnil Artur.

V téhle chvíli jsem Arturovi přitakal, ale sama Lilian tvrdila, že právě takové „chudé“ zaměstnává. Uvnitř budovy jsme cítili hnilobu, která předpovídala pád všeho, co zatím silou vůle drželo pohromadě. Tedy pád celé budovy. Zabouchal jsem na první dveře. Otevřela stařenka bez zubů. Když jsem se zeptal na Christabelu, poslala nás do třetího poschodí. I tam jsem hlasitě zabouchal. Někdo se pomalým krokem blížil.

„Připravte se na to, že bude chtít utéct,“ zašeptal Artur a stisknul rukojeť rapíru. Zavrzaly panty a objevila se malá škvíra.

„Co si přejete?“ pronesl starší muž, kterého nebylo vidět.

„Hledáme Christabelu Janis. Je tady?“ promluvil jsem.

„Odešla nakoupit a vrátí se za chvíli. Kdo jste?“

„Přestaň žvanit a pusť nás dál,“ odpověděl nekompromisně André.

Jak jsem očekával, stařec chtěl dveře zavřít. Artur je však pohotově zadržel a společnými silami jsme je otevřeli. Proti nám stál středně vysoký vousatý muž v košili až po kotníky. Evidentně vstával z postele.

„Pánové, tohle je přepadení! Okamžitě odejděte nebo začnu volat o pomoc, “ zasípal muž.

„Kdybychom tě přepadli,“ promluvil André, „ jsi už mrtvý, starče.“

„Nebojte se, otče,“ promluvil jsem klidně, „potřebujeme mluvit s Christabelou.“

„Ta není doma,“ odpověděl muž.

„Ale jistě se vrátí brzy, když šla jenom nakoupit. Kdo jste?“

„Christian Janis. Jsem její otec.“

„Aha. Tak to mi tady na ni počkáme,“ vešel jsem do místnosti, které by se dalo říkat kuchyň.

„Jakým právem!? Co provedla? Já jsem nemocen a ležím v posteli, ona jediná se o mě stará.“

„Tak si tam zase lehni, otče, a neboj se. Zloději nejsme,“ uzavřel diskuzi André.

Rozmístili jsme se po pokojích. Byly tři.

„Mohlo uběhnout tak půl hodiny, když se ozval zvuk pantů a hlas dívky: „Otče, neuvěříš mi, koho jsem potkala. Toho starého kamnáře, který nám opravil,“ hlas jí ztichl hned, jak mě uviděla. Únikovou cestu ke dveřím jí zastoupil Marada.

„Co tady chcete?!“

„Přišli jsme se jenom zeptat, kde je Joseph?“ řekl jsem vstávaje ze židle.

„Nevím! Jak bych to taky mohla vědět? Nikam jsem s ním nešla!“

„To jsi ani nemusela. Oni si pro něho přišli, že?“

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Rád bych ti věřil, ale jsi bohužel poslední, která ho viděla.“

„Tak nezdržuj a vysyp to,“ vykročil rázně André a chtěl ji chytit za loket. Christabela se mu však hbitě vysmekla a uštědřila mu pořádnou facku. Druhou rukou rychlostí blesku vytáhla jeho meč a chtěla ho probodnout. Marada stojící za ní ji však objal silnými pažemi a nedovolil jí žádný pohyb.

„Ty jedna děvko z bordelu, tohle jsi přehnala,“ soptil naštvaný André a chtěl ji silně udeřit.

„Dost,“ musel jsem Andrého okřiknout. „Nechovej se jako bezmozek. Raději ji vezměte a přivažte k židli,“ pokynul jsem ostatním, „a ty, André, na ni bez mého svolení jednou šáhneš a já osobně ti vyryji nožem její iniciály na čelo!“

„Má v tom prsty. Prozradila se,“ hájil se André.

„To máš pravdu, ale mlátit…mlátit ji nebudeš. To si nech pro žoldáky.“

Vzal jsem židli a sedl si proti ní. Nohy i ruce měla přivázané ke stoličce utěrkami z kuchyně. André a Marada zůstali u dveří, Artur a Lorenzo si sedli vedle ní.

„Tak holubičko, nepovedenou předehru máme za sebou…ty víš, kam se Joseph poděl?!!“                                           Christabela mlčela.

„Mlčení je jistý druh přiznání,“ konstatoval Lamas. Souhlasně jsem pokýval hlavou.

„Kdo v tom má prsty? Žoldáci? Lilian Kurah?“ neustále jsem na ni dotíral.

Z vedlejší místnosti se ozval starý muž: „Nechte ji na pokoji. Nic neprovedla.“

André ho šel zklidnit a já pokračoval: „Tak už to vyklop. Kde je?“ Trpělivě jsem čekal na odpověď a hlas jsem nijak nezvyšoval.

„To si dřív plíce vymluvíš, než to z ní dostaneš, Michaeli,“ prohodil Artur.

„Své plíce zachovám. Ona promluví.“

Pomalu jsem vytáhnul nůž.

„Určitě jsi hrdá na svou krásu. Se škaredým obličejem bys u Černého koně jistě nepochodila.“

Nepřestával jsem si hrát s nožem před jejím obličejem.

„Ale kdyby se ti stala nějaká nehoda a ty sis zhyzdila obličej....kdoví, jestli bys v hostinci zůstala, kdoví, jestli by se o tebe vůbec někdo ucházel. Kdo by chtěl dívku s pořezaným obličejem?“ dodal jsem ledabyle a přiložil čepel na její líc. V jejich očích jsem četl zoufalství.

Hlas starého muže se ozval znova: „Chodí sem za ní nějaký muž. Má kožený plášť a široký klobouk. Jeho jméno neznám, ale je to….je to žoldák.“

Christabela smutně sklopila oči.

„Proklínám vás. Všechny do jednoho.“

„Uf. To jsou silná slova, avšak kletba by měla patřit jiným. My si nezačali a ani nikoho neprovokovali. Tak mluv, poslouchám, včetně jména toho žoldáka!“ zastrčil jsem nůž zpátky za pás.

„Ten žoldák, co za mnou chodí, je Marthynus Cevrus.“

Na chvíli se mi zastavil tep srdce. Christabela pokračovala.

„Patřím jenom jemu. Nikomu jinému, než jemu. Prozradil mi, že potřebuje chytit jednoho korzára. A když jsem mu řekla, že jsem si jednoho omotala kolem prstu, všechno šlo samo.           I když jste s ním ten večer šel. Přesvědčila jsem ho, ať se mnou zůstane v hostinci. Poté jsem ho uspala práškem ve víně a dala signál Marthynusovi a jeho mužům. Ti ho oknem odnesli pryč. Schválně jsem si vyžádala pokoj číslo šest, protože pod oknem je dřevěná kůlna, a díky ní se dá dostat až do pokoje.“

Několik minut vládlo v pokoji ticho. Já jsem jim vlastně poradil, jak je vyprovokovat.

- ,,Jestli se stane něco mně, nebo někomu, koho znám….budete litovat.“ –

„A kam Josepha ukryli?“

„To nevím, opravdu nic jiného nevím. Večer má za mnou přijít.“

„Kdo? Cevrus?“

„Ano,“ přitakala sklesle Christabela.

Stoupli jsme si.

„Co teď?“ tázal se Artur. „Tady jí nechat nemůžeme.“

„No….. to nemůžeme. Vezmeme ji na loď.“

Přistoupil jsem k posteli nemocného muže.

„To, co jste tady slyšel, si necháte samozřejmě pro sebe, otče. Jídlo tu máte. My se tady ještě dnes objevíme. A nebojte se, nikdo jí neublíží.“

Christabela si vzala plášť s kapucí. Šla mezi námi jako beránek na popravu. Poslušně a zkroušeně. V přístavu pod lodí jsme potkali kapitána Morensa.

„Jak vidím, měli jste úspěšný lov.“

„Dalo by se to tak říci. Co ty, Morenso?“

„Račte mě následovat na Andromedu,“ pronesl hrdě Morenso.

Palenta a Lamas odvedli Christabelu do cely a já s Andrém a Arturem jsme následovali Bherdeho. Ten nás zavedl do podpalubí k celám. Celou cestu se tvářil spokojeně, a zdálo se mi, že se dokonce i usmívá. Dvě cely byly obsazeny. V každé z nich seděl muž.

„Tvůj plán vyšel, Michaeli,“ pokýval hlavou Morenso a pokračoval: „Hned jak jste odešli, poslal jsem za vámi tři námořníky. Dva se za chvíli vrátili s jedním z těchto mužů. Ten třetí námořník by měl být už na lodi. A to není všechno, Michaeli. Půl hodiny po tom, co Kelderek poslal chlapy do přístavu, se vrátili zase dva a přivedli druhého špeha,“ ukázal do cely na muže.

„A ty něco máš, Michaeli?“

„Jenom to, že po vydařeném plánu unesli Josepha žoldáci. Viktor tu práci svěřil svému zástupci Marthynovi Cevrusovi.“

„A kam ho schovali?“

„To se dozvíme tady od těch……No….myslím, že je čas oběda. V klidu se najezte a za tři čtvrtě hodiny u mě na lodi. A,“ otočil jsem se k vězňům, „tyhle vezměte sebou. Zůstanou u mě. Morenso….jak svoláte všechny hlídky v přístavu na loď?“

„Jednoduše. Vztyčím vlajku.“

„Aha. Tak ji vztyčte.“

Měl jsem v hlavě plán. Určitě se mnoho mužů postaví proti, ale vybíral jsem to nejmenší zlo. Nechám si na lodi padesát nejlepších korzárů. Kapitán Bherde vezme zbytek na svoji loď a odpluje na místo setkání, kde oznámí, že se ve městě zdržíme ještě dva dny kvůli neodkladným záležitostem. Nechci budit pozornost dvou lodí.

Hned jak jsem přišel do kajuty, napsal jsem si jména padesáti mužů jak z mé, tak Morensovy posádky. Spěšně jsem do sebe hodil to, čemu by se dalo říkat „jídlo z podmořského světa“, a uvelebil jsem se na židli v místnosti pro porady. Jednalo se o velkou místnost, uprostřed níž stál elipsovitý stůl a dvacet židlí. Na dřevěných stěnách visely mapy moří a trasy našich cest. Na první pohled bylo patrné, že stěny se mnohokrát spravovaly, neboť tudy prosvištěla nejedna dělová koule. Na malém bočním stole stály makety našich lodí, Orfea a Andromedy.

Neuběhlo ani čtvrt hodiny a místnost se zaplnila. Kromě předešlé sestavy zde přibyli bratři Forestové, Markes Tankovic, Vanoret či doktor Johanes.

„Vrátili se všichni, kteří byli v přístavu?“

„Ano, všichni,“ zahalekal Kelderek.

„Dobře. Poslouchejte tedy moje rozhodnutí, i když se to některým z vás asi nebude líbit. Na své lodi Orfeus,“ opřel jsem se o stůl, „nechám padesát korzárů, které si osobně vyberu, plus dva doktory a kuchaře. Zbytek mužů se přemístí na Andromedu a s kapitánem Morensem odplují na místo setkání korzárských lodí. My tu vyřídíme žhavou záležitost se žoldáky a připlujeme za vámi. Počítám, že to potrvá tak dva dny.“

„Jsem proti,“ zvednul ruku Morenso. Přidal se i Kelderek a Artur.

„Největší blbost, která existuje, je rozdělit síly, Michaeli,“ dodal Morenso.

„My vlastně ani nevíme, kolik žoldáků je,“ přidal se Kelderek.

„Já bych tohle vůbec neřešil,“ založil ruce Artur, „ zůstaneme tu všichni a hotovo.“

„Omyl,“ opět jsem se narovnal, „v padesáti lidech se domluvíš rychleji a snadněji, než kdybys to měl rozesílat mezi dvě stovky.“

„Ale žoldáků může být klidně sto padesát…..a třeba i dvě stovky. Právě proto bychom tady měli zůstat všichni,“ trval na svém Artur.

„Dobře, tak se zeptáme posádky.“ Posadili jsme se.

„Vanorete? Řekni svůj názor.“

„Já jenom plním rozkazy a dělám to, co mi řeknete, kapitáne. Je rozdíl obětovat sto a padesát mužů, když je cíl vlastně úplně nejistý. Pravdu máte všichni, přesto se mi víc líbí rozhodnutí kapitána Michaela.“

„Já bych s kapitánem šel, i kdyby nás mělo být jen deset,“ bouchnul pěstí do stolu André, „vůbec by o nás nevěděli a všechny bychom je vykuchali.“

Přidala se k němu většina posádky.

„To je diskriminace,“ bezradně rozhodil ruce Artur, „nech nás hlasovat, Michaeli.

K mému velkému údivu hlasovali proti jenom Morenso, Kelderek a Artur.

„Takže pánové, je rozhodnuto. Kdo hlasoval proti, vrací se s Morensem.“

V tu ránu vyskočil Artur, jako když ho píchne šídlo.

„Tak to teda ne. Jsem tvůj zástupce a půjdu s tebou. A kromě toho jsem zvednul ruku jenom kvůli křeči.“

„To určitě. Jenom kdybys nekecal,“ pousmál se Kelderek.

„Takže věc je vyřízená.“

Sáhnul jsem do kapsy a podal Morensovi lístek.

„Tyto muže pošli ke mně na loď. Každý ať si vezme pušku, prach, střelivo, meč, nůž a hlavně……. korzárský oblek….. Arture, ty svolej všechny na palubu a oznam jim, kdo zůstává.“ Taky jsem mu podal lístek.

V kajutě jsem si nechal Andrého, Palentu a Tankovice.

„Vy tři samozřejmě zůstáváte. Běžte do cely, vyberte si jednoho z těch špehů a dostaňte z něho, kde je Joseph, popřípadě, kde se žoldáci schází nebo ukrývají. Jenom ho, prosím vás, nezabijte.“

Vyšel jsem na palubu, která se již zaplňovala. Arturovi jsem sdělil práci tří mužů v cele, aby je zbytečně nevolal. Všechno proběhlo hladce. Mnoho korzárů bylo potěšeno a mnoho ve svém nitru protestovalo. Naučili se však respektovat rozhodnutí svého kapitána. Další hodina vypadala jako zmatené stěhování národů. Vše ale mělo svůj řád. Korzáři z mé posádky opouštěli s truhlicí a věcmi loď, a jiní zase s mušketami a kordy přicházeli zpět. Všichni noví příchozí se ubytovali v podpalubí a posléze se vraceli na palubu. Já, Artur, Morenso a Kelderek jsme se sešli pod loděmi.

„Dobře doplujte a vyřiďte, že se brzy vrátíme. Všechno zvládneme,“ podal jsem ruku Morensovi.

„Kdybych měl jistotu, že to tak bude, byl bych klidnější,“ odpověděl Morenso.

Poté jsme se rozešli a vrátili se na loď.

 

Konec osmé kapitoly

Zobrazeno 3396×

Komentáře

Michal Martinka (Sokolík)

musíte šedesát dní počkat aspoň potom snad úryvek

Danielka444

ach nebe...:D

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz