Bitva u obce Slivice 11 - 12 května 1945

Zapomenuté dějiny

BITVA U SLIVICE 11. 5. – 12. 5. 1945

 

Adolf Hitler na začátku 2. sv. války zakázal používání bojových plynů na všech frontách. Důvodem bylo jeho částečné oslepnutí z 1 sv. války, kdy ho bojový plyn ,, YPERID“ zaskočil v zákopu bez masky. A však na vývoji nových nervových plynů se od roku 1938 pracovalo v Německu neustále.

Po zadu však nezůstával ani USA a Sovětský Svaz.

Velký tok financí Stalin věnoval vědcům na jejich výzkumy, aby se alespoň částečně vyrovnal svému pozdějšímu spojenci Nacistickému Německu.

Jak uvádějí kroniky, díky tomu byl útok na Rusko tak zničující, neboť rusové neměli peníze na výzbroj. Počátkem roku 1943, však Stalin velké sumy na experimenty pozastavil a všechno poručil převádět na válečné účely. Dohledem nad výrobou tajné látky, byl pověřen ,,Lavrentij Pavlovič Berija - sovětský politik jeden z vykonavatelů Stalinových čistek ve 30. letech, od roku 1940 je jako šéf vnitra řídil“ a částečně i Nikita Sergejevič Chruščov. Ten však po několika týdnech o vědce přestal mít zájem a vše vložil do rukou Berijovi. Stalin souhlasil, neboť v Berijovi viděl svého oddaného spolupracovníka. Kvůli sníženým dodávkám financí, plody výzkumu kapaliny ,,T,, byly patrné až v roce 1944.

Na přelomu let 1944 a 1945 byly účinky nového jedu potvrzeny na zvířatech a samotným Stalinem schváleny. Bylo také schváleno, že jed, který do jedné minuty ochromí tělo a zastaví srdce (vše testováno pouze na zvířatech), se bude plnit do nábojů, jenž používají členové NKVD.

Podle dochovaných záznamů byly náboje, v kovových krabičkách s nápisem ,, Speciální náboje,, dány do oběhu až 1.5 1945 tedy vlastně skoro až po válce, jak podotýkají dnešní vědci. Látka ,,T,, se však podařila dostat do nábojů pěchotních pušek Sudajev PPS-43 7, karabina Mosin-Nagant vzor 1944 a důstojnických pistolí Tokarev ráže 7mm. První svazky nábojů přebíral maršál I. S. Koněv až při osvobozování Prahy.

Vzpomínky maršála I.S. Koněva:

,, Auta přijela krátce po snídani. V dálce byly slyšet osamocené výstřely. V tu chvíli bylo jasné, že město je v našich rukách. Vojáci vyložili náklad. Bylo to dvanáct beden s nápisem SPECIÁLNÍ NÁBOJE. Vojáci se smáli řidičů, že přivezli munici až po válce. Náboje jsem nařídil přenést do skladu, protože v listu, který jsem obdržel od řidiče auta stálo, že se jedná o nový tip nevyzkoušených nábojů a mám je dát pouze určité skupině vojáků, aby byla možná kontrola. Papír jsem podepsal a všechno to hodil za hlavu. Přestal jsem na to myslet, protože se mi to zdálo jako naprostý nesmysl. A koneckonců….měli jsme jiné starosti.“

Maršál I. S. Koněv

 

Po osvobození Prahy 8. května 1945 maršál Koněv nařídil rozdělit munici mezi muže 25. gardového střeleckého sboru 7. gardové armády gen. M.S. Šumilova. Ten nařídil svým důstojníkům rozdat munici.

Důstojník Jurilov 25. gardového sboru takto hovoří o nábojích:

,, Na první pohled se mi zdálo, že hlavice náboje matně září. To bylo ale opravdu pouze na první pohled. Snad byly trochu těžší než obyčejné náboje do pistolí. Jinak na nich nebylo žádného rozdílu.“

V noci z 9. na 10. května, přišla zpráva, že jihovýchodně od Příbrami v oblasti Slivice – Milín – Čimelice, tedy na východ od demarkační linie, se nachází početné německé jednotky. Tuto mohutnou skupinu, která čítala na 7 tisíc němců vedl ,, SS-Gruppenführer Karl Friedrich von  Pückler – Burghaus, velitel Waffen SS v Čechách a na Moravě. Podle dochovaných záznamů,  Pückler – Burghaus, nechtěl padnout do sovětského zajetí a vyjednával s Američany od 8. května o kapitulaci. Američané však odmítli. Němci se zde opevnili a začali se dopouštět zločinů na místním obyvatelstvu. Výsledkem byly boje se sovětskými partyzány a členy hnutí odporu, které vedl sovět. Kap. Olesenskij. Došlo i ke střetu s předsunutými americkými jednotkami. Teprve úder sovětských vojsk v odpoledních a nočních hodinách 11 až 12. 5. zaznamenal definitivní konec bojů.

Vojska maršála Jeremenka a Koněva, dorazila do oblasti Slivice v odpoledních hodinách. Po rychlém předchozím průzkumu terénu, následoval přepad pomocí děl a kaťuší. Palebné pozice si Rudá armáda vytvořila mezi Svatou Horou a Háje, u Brodu přes Raděnice nedaleko obce Slivice.

Vzpomínky desátníka Jomkina:

,, Kaťuše odpalovaly jednu raketu za druhou. Museli jsme si zacpat uši prsty. Někteří si do uší cpali hlínu. Na ten rámus si někteří prostě nezvykli. Po smrtonosné palbě z děl a kaťuší, následoval útok pozemních vojsk.

My patřili k 25 gardovému sboru a na povel jsme měli zahájit útok. Naše skupina dostala nějaké nové speciální náboje. Mě se to netýkalo. Já měl Samopal PPŠ-41 (Špagin), tak jako větší část naší jednotky. Potom přišel povel. V předu utíkal nějaký mladý kluk s naší rudou vlajkou. Mnoho důstojníků si na tom potrpělo. Vítr foukal proti nám a donášel nám pach jak spálené země tak hustý dým, přes který nebylo takřka vidět.“

Záznamy německých vojáků, kteří se 12. května vzdali Rudé armádě, stojí, že granáty padaly mezi první a druhou linii zakopaných obránců. Obě linie poškodily jen v malé míře. Sovětští vojáci byli překvapeni velmi silným odporem.

Vzpomínky seržanta Karolova:

,, Najednou se někde před námi ozvala střelba z kulometů. Z několika kulometů. V tom hustém dýmu, který byl všude kolem nás, bylo dokonce vidět letící kulky. Každý se snažil někam schovat. Vojáka vedle mě zasáhla kulka a odnesla ho snad dva metry dozadu. Kdyby zády nenarazil do stromu, letěl by  ještě dál.“

První útok byl odražen. Sovětští vojáci si při tomto útoku skoro nevystřelili. Jediná 6. gardová tanková armáda gen. Kravčenka postupující od Příbrami a Dobříše, zaznamenala výrazný úspěch v tom, že německé obránce zatlačila do hustých lesů. Tanky zde byly ale odstaveny. Pěší útok rusů, němci ten den však odrazili.

Následovalo upřesnění palebných pozic a byla znovu spuštěna dělostřelecká palba. Poté byl znova zahájen útok pozemních vojsk. Mohutná převaha Rudé armády se nejdřív projevila ve směru od Obor a Dolních Hbit, pod vedením maršála Jeremenka. V tomto směru útočil i útvar 1 UF maršála Koněva a plnil zde speciální úkol(pronásledování vlasovců).

Kroniky se shodují v tom, že šlo o poslední velkou významnější operaci 2.  sv. války v Evropě. Nikdy se však žádný historik ani pamětník neodvážil promluvit o událostech, které se staly večer a v noci z 11. na 12. května 1945.

Z východu od Kamýka nad Vláří a Raděnic, kde útočily složky 25. gardového střeleckého sboru 7. gardové armády gen. Šumilova(to je jednotka, která byla vybavena novým druhem nábojů), dělostřelecké granáty nijak zvlášť neponičily linie německých rebelů.

Vzpomínky vojína Kulikova:

,, Žádná technika se sem nedostala. Museli jsme se spolehnou jen na svoje zbraně a své schopnosti. Byly tady mohutné smrkové stromy a terén, který nevyhovoval absolutně žádné vojenské akci. Němci dokonale tohoto terénu využili. Před námi byly vidět jámy od dělostřeleckých granátů. Stromy a krátery byly jedinou možností krytí. Tato linie dostala nejméně zásahů z děl a kaťuší.“

Dnešní vojenští technici se přou o to, jestli bylo navádění podáno správně, nebo šlo o špatnou zásobu raket. Mezi němci bylo mnoho zkušených veteránů. Využili bývalých zavodňovacích kanálu z okolích mlýnů a utvořili z nich přírodní zákopy. Dokonalý obranný val. Ale převaha sovětských vojáků díky zbytku 7. gardového sboru, donutila němce k ústupu.

Vzpomínky desátníka Jomkina:

,, Bylo vidět, že němci panikaří. A když jsme jim do zákopů naházeli několik granátů, začali utíkat. Stříleli jsem i v běhu. Dostali jsme se do zákopů a stříleli i do těch, kteří se vzdali. Nikdo nezůstal na živu. Část 25. sboru postupovala dál. My jsme zůstali na místě a začali se starat o raněné.

Právě tady, při procházení mezi mrtvými němci se stalo to, nad čím šla vědcům a historiků hodně dlouho hlava kolem.

Vzpomínky desátníka Jomkina:

Kousek ode mě se plazil raněný němec. Měli jsme sice nařízeno brát všechny raněné, ale takovéto případy byly většinou důstojníkům jedno. Jeden z našich k němu přiskočil a střelil ho do zad. Němec se sice zkroutil jako červ, ale hýbat se nepřestal. Voják do něho vypálil další ránu, ale ten němec prostě nezemřel. Všimli si toho i ostatní vojáci. Za malý okamžik se ozvalo dalších několik výstřelů a někdo zakřičel, že nemůžou dorazit raněné. Nikdo z nás tomu nemohl uvěřit. Byl to jako špatný sen. Potom ten němec, co se plazil kousek ode mě, chytil našeho vojáka za nohu, zakousnul se a vytrhnul mu z ní kus masa. Bylo to šílené. Naši vojáci nevěděli co mají dělat. Ani dávka ze samopalu je nezabila. Jednoho klečícího němce jsem ,,Špaginem,, provrtal jako cedník. Všude kolem něj ležely kusy masa. Ale nic. Nezemřel. Potom nějaký důstojník, snad náš kapitán už si nevzpomínám, zakřičel, že je máme střílet do hlavy. Lesem se ke vzdálené palbě, přidala i naše zoufalá střelba. Náboji nikdo nešetřil. Každému jsme prostřelili hlavu.“

Podle dochovaných zpráv bylo doloženo, že ožila asi 1/3 obránců zákopů. Dnes je již faktem, že byli zasaženi novým druhem nábojů tipu ,,T,,.

Asi ve 3. hodiny ráno 12. května, začali němci, ze svých už tak dost poničených pozic, vybíhat a ukazovat směrem ke svým pozicím. Přivolaný překladatel se od jednoho dezertéra dozvěděl, že je napadají jejich vlastní ranění. V pozdějších výpovědích bylo doplněno,  že zajatí němci mluvili o mrtvých, které přenášeli na jedno místo. Někteří z těch, které pokládali za mrtvé, znova ožili a začali je napadat. Němci počali ve zmatku opouštět své pozice a houfně se vzdávat Sovětů. Německý velitel, který prý nevěděl o těchto událostech, ještě nějaký čas odmítal složit zbraně. Nakonec však podlehl tlaku svých důstojníků a údajně ráno 12. 5. 1945 kapitulační akt podepsal. Záhy na to se pak v rakovické části Čemeřic u domku č. 99 poblíž silnice zastřelil.

Jelikož byly rebelující jednotky sevřeny v kruhu, nebylo tudíž možné, aby nakažení němci opustili obklíčení. Maršál Koněv ihned svolal poradu na níž ohlásil okamžitou likvidaci ,,pomatených,, němců jak je sám nazval. Kolem páté hodiny ranní, byly utvořeny skupinky po deseti vojácích v doprovodu jednoho němce, který skupinku vedl na místa, kde se vyskytovali oni ,,pomatení,, němci.

Výpověď vojína Kolečkova:

,, Němec nás vedl k místu, kam ukládali raněné. Po několika minutách chůze, jsme narazili na divně chodícího muže. Držel se za břicho, třepal hlavou a chraplavě hekal. Na výzvu nám neodpovídal. Místo toho nás nějak zavětřil a zamířil k nám. Náš voják do něho vystřelil dávku ze samopalu. Náš velitel na něho ale zakřičel ať míří na hlavu. Tak se i stalo. Každý s těch ,,pomatených,,němců zemřel ,až když jsme mu prostřelili čelo.“

V 6 hod. 30 min. byly z němců utvořeny komanda, které kopaly masové hroby pro své druhy. Obyvatelé okolních vesnic byli drženi ve svých domech. Podle jejich výpovědí ruští vojáci nebyli agresivní. Lidem řekli, že mají být schovaní kvůli přesunu zajatců.

V dopoledních hodinách byly mezi němci nahlášeny případy vysoké horečky. Podle lékařských zpráv horečka přesahovala čtyřiceti stupňové teploty. Všichni tito byli přesunuti do tří stanů, kde se o ně starali sovětští lékaři.

Výpověď jednoho z lékařů:

,, Horečka se nadala ničím srazit. Asi po půl hodině tři nemocní zemřeli. Byli prokazatelně mrtví a to potvrdili i další dva lékaři ,kteří zde byli přítomni. Ale za pár minut jeden z nich otevřel oči a začal chrčet. Chytil druhého doktora za ruku a kousnul ho. Přítomný voják toho němce udeřil pažbou pušky do obličeje. Za normálních okolností by byl člověk omráčen, ale v tomto případě ne. Museli ho zastřelit.“

Každý raněný voják, který toho dne dostal horečku musel být zlikvidován. Podle zprávy který se dochovala bylo zastřeleno na 40 desítek raněných.

Stejné případy vysokých horeček byly zpozorovány i ruských vojáků, kteří byli ,, nakaženými,, jak je vojáci začali nazývat, napadeni. A poté co se stejný incident opakoval s ruským vojákem, byly jednotky vyčleněny a zkontrolovány. Našlo se dalších 23 vojáků, kteří byli pokousáni, poškrábáni, nebo nějak jinak napadeni. Záznamy o těchto vojácích mlčí, ale spekuluje se o tom, že někteří byli vzati do SSSR na pokusy. Informace byly posílány nejvyššímu Sovětskému velení, které všechny zprávy hlásily samotnému Stalinovi. Považoval všechny za blázny.

Zbylých němců zůstalo na 6 tisíc. Byli odsunuti do zajetí. Podrobnosti však chybí, neboť část podkladů o zajatcích bylo zlikvidováno dva roky po válce. Podle všeho bylo oněch 6 tisíc zajatců zneškodněno na různých místech Ruska.

Ruští vojáci, kteří bojovali u obce Slivice, prošli během jednoho měsíce asi šesti lékařskými prohlídkami. Jak je nám již dnes už známo, maršál Koněv nařídil izolovat vojáky i pro obyčejnou rýmu.

Americké jednotky byly přítomny jen při podepisování kapitulačního protokolu. O tom co se na frontě dělo vůbec nevěděli.

Ještě v Československu byly na některých zajatcích prováděny pokusy. A tak jak většina důstojníků tušila, za vším byl nový druh nábojů. Kapalina ,,T,,.

Hned po incidentu u obce Slivice, byly všechny náboje staženy z oběhu.

Jak bylo již dříve zmíněno, Stalin všechny považoval za blázny.  A však přesvědčila ho, jak bychom dnes řekli, názorná ukázka.Stalin byl naprosto šokován. I Berija, který byl vývojem této látky, po odstoupení Chruščova, pověřen. Berija se snažil Stalina přesvědčit , že látka ve všech pokusech, subjekt zneškodnila. Ať už to byly laboratorní krasy, kočky, psi, opice, či hospodářská zvířata. Stalin však zdůrazňoval, že pokusy měly být prováděny na lidech.

Od této chvíle přestal Stalin Berijovi důvěřovat. Kapalina tipu ,,T,, byla vrácena zpět do laboratoří.

V roce 1950 se v tajných sovětských laboratořích začala kapalina T spojovat s radioaktivním zářením. Výsledky byly v roce 1952 neuvěřitelné. Smrt člověka během několika vteřin. Stalin byl novým objevem šokován. Po několika pokusech u kterých byl přítomen, začal s tajnou policii připravovat další hromadné vraždění. Na přání Berije(který však Stalinovi nemohl zapomenou křivdu z roku 1945) Stalin navštěvoval tajné laboratoře několikráte do roka. Berija lákal Stalina do laboratoří velmi často, i když bylo Stalinovo zdraví už velmi podlomené. A různé výpary a záření mu na zdraví taky nepřidaly. Berija realizoval svoji pomstu.

Jak bylo již uvedeno krátce před svou smrtí Stalin připravoval další vlnu teroru (patrně se mělo jednat o genocidu ruských Židů, ale úplně jisté to není). Krátce před smrtí vydal příkaz pro přípravu dalších „pracovních táborů“ pro čtvrt miliónů lidí. Pravděpodobně 1. března byl ale raněn mrtvicí. Další verze uvádí, že zkolaboval na následky velkého ozáření a vdechování jedovatých plynů v laboratořích. Tato verze však není úplně podložena neboť byly používány ochranné pomůcky. Přesný čas není znám, protože Stalin byl zavřen ve svém pokoji a jeho strážci se ho dlouho neodvažovali vyrušit.

Když o tom byli informováni ostatní členové politbyra, uložili Stalina na lůžko. Posléze, 2. března, zavolali Beriju, aby se na něj podíval a poradil jim, co mají dělat. Ten se v noci z 2. na 3. března dostavil, prohlédl nemocného, řekl jim, aby nepanikařili a lékaře objednal, ale až na dopoledne 3. března. Když ti dorazili, byl už na tom Stalin velice špatně: chrčel, zvracel a nepoznával lidi okolo sebe. Zemřel 5. března 1953.

K výše napsanému zbývá jen dodat, že Berija sice v té době představoval jednoho z nejmocnějších mužů SSSR a Stalinova osobního přítele, ale v posledních měsících se kolem něj začaly objevovat podezřelé příznaky (mimo jiné zatýkání jeho blízkých spolupracovníků). To bylo ve Stalinově Rusku obvykle předzvěstí útoku a likvidace. Není možné, aby si Berija nebyl této skutečnosti vědom. Nezbývá tedy, než brát jeho tvrzení o tom, že „Stalinovi je lépe a není důvod bezprostředně volat lékaře“, s velkou rezervou.

Za mnohem pravděpodobnější je historiky považována verze, že Berija úmyslně zdržel přivolání lékařské pomoci a napomohl tak Stalinově smrti. Podle některých spolupracovníků tuto verzi několikrát potvrdil v soukromých rozhovorech krátce po Stalinově smrti, v nichž se sebevědomým úsměvem několikráte pronesl větu: „Já jsem ho oddělal…“

V roce 2011 bylo Japonsko zasaženo velmi silným zemětřesením. Mohutné záchvěvy byly zpozorovány i v Moskvě. Starší druh kapaliny ,,T,, (verze, která byla vložena v roce 1945 do sovětských nábojů) se dostala na povrch. Ale to už je jiný příběh.