Kapitola šestá - Klid před bouří

 

Mé probuzení bylo klidné. Chvíli jsem přemýšlel, kde se jen nacházím. Jakmile jsem ale spatřil doktora Johanese, hned mi svitlo, že jsem na lodi.

„Bolí vás něco, kapitáne?“

„Celý člověk.“

„A hlava?“

„Trochu ano.

„Uvařím vám čaj. Ten vám pomůže.“
Dal jsem si ruku na břicho a přitlačil. Zabolelo mě.

„Jak jsem se dostal na loď?“ zněla má otázka.

„Donesl vás André, Joseph a další dva námořníci. Prý vás našli někde u náměstí skoro v bezvědomí. Víte, kdo vás přepadl?“

„Kdo jiný…… než žoldáci!“

Doktor Johanes připravoval slíbený čaj.
„Ti chlapi se na vás teda vyřádili. Máte štěstí, že vám něco nezlomili.“

To jsem si teda oddechnul. Mí korzáři přišli v poslední chvíli. Sednul jsem si na doktorově posteli.
„Doktore, kde jste spal vy?“

„Tady na židli a potom vedle v síti. V noci jste se ani jednou neprobudil, takže jsem měl klidnou službu.“
Vstal jsem.

„Kam chcete jít? Musíte odpočívat,“ řekl starostlivě doktor.

„Doneste mi prosím ten čaj do kajuty, Johanesi.“

Pomalým krokem osmdesátiletého staříka jsem se šoural po chodbě. Byl jsem přesvědčen, že bolavé svaly musím rozhýbat jenom pohybem. Své věci jsem našel v kajutě. Ale ne všechny. Chyběla zde dýka, rapír a váček s penězi. Co vlastně udělala královna, když jsem jí řekl o tom, co se událo v hostinci u Kapulletého? Jistě Viktorovi pohrozila a tím to všechno skončilo. Asi by nebylo špatné začít se bránit. Odpovědět žoldákům s kordem v ruce. Ale co ostatní? André nebo Titr jsou děti válek, avšak souhlasili by všichni? Nebo většina? Nebo nikdo? Mám pod sebou mnoho životů, které se chtějí po dlouhé době podívat domů. Je to můj boj. Mé ponížení. Ostatní s tím nemají co dočinění. Takové i jiné myšlenky mě provázely celou dobu, než se ozvalo klepání.
„Kdo je?“

„Artur. Nesu horký čaj od doktora.“

„Pojď dál,“ řekl jsem sedaje si na postel.

Artur vstoupil a položil pohárek na stůl.
„Máš to vypít horké,“ ukázal na kouřící hliněný pohárek. Potom se trochu sklonil a podíval se mi do tváře.
„Myslel jsem, že ti trochu upravili i fasádu.“

Chvíli jsem na něho mlčky zíral.
„Tak to bylo opravdu velmi humorné.“

„Já vím. Jiný být ani nedokážu,“ zasmál se Artur a pokračoval, „chystáš se na bohoslužbu?“

„Jistěže. Kolik je hodin?“

„Něco po osmé.“ Oddechnul jsem si. Bohoslužba začíná v deset. Vzal jsem si pohárek s horkým čajem a trochu si usrknul. Kromě pálení jsem na jazyku ucítil i různorodou směs bylin.
„Arture, řekni všem, že kdo bude chtít jít…..“

„To už je zařízeno,“ skočil mi do řeči Artur, „o půl desáté vyrážíme a všichni se musí umýt, ať nesmrdí jako prasata.“

„Ty chceš být asi brzo kapitánem, Arture, že?“

„No………..hm. Skromně po tom toužím,“ dal hlavu mezi ramena a čertovsky se usmál.
„Tak ještě jednu věc, budoucí kapitáne,“ opět jsem se napil, „když bude někdo z korzárů chtít někam jít, ať nejde sám. Kdoví, jak bych dopadl, kdyby se neobjevili naši.“

Chvíli ticha přerušila Arturova otázka, co se mi přihodilo. Artur se buď překvapeně díval, kroutil hlavou, nebo se smál, když jsem mu vyprávěl příhodu z královské zahrady. Poté, co odešel, jsem si vzpomněl na jeho poznámku o fasádě. Zrcadlo ale neprozradilo, že mě potkal nepříjemný večer. Už aby byl dnešek za mnou. Audience u královny, šperkovnice a tak dále. Když budu myslet na všechno, pukne mi z toho hlava. Klid. Znovu jsem upil trochu čaje a pustil se do čištění zaprášených věcí. Únava přešla a jemná bolest hlavy také. Otevřel jsem si okno, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. V moři kousek od lodi plavali námořníci. Hygiena půl zdraví, jak říká Markes Tankovic. Čaj mě posílil i zasytil. Hlad mě opustil a já vyšel na chodbu.

„Zrovna jdu pro tebe, Michaeli. Chlapi se již scházejí pod lodí,“ volal na mě z dálky Artur.
„To už je čas?“

„Budeš se divit, ale je.“

„Tak to ten čas ale rychle utekl.“

„Co jsi dělal? Spal jsi?“ otázal se Artur.

„Ne. Dával jsem si do pořádku věci. Dost jsem se válel po zemi.“

Kulhal jsem na levou nohu, která schytala mnoho kopanců. Plášť i pochvu rapíru jsem nechal v kajutě

„Jít v těchto dnech neozbrojen je velmi troufalé,“ pohodil hlavou Artur a bloudil po mně pohledem snažíc se zachytit alespoň náznak nějaké zbraně.

„Jedeme do chrámu Páně…to si musíš uvědomit,“ řekl jsem stoupaje po schodech na palubu.

Námořníci zůstávající hlídat loď propukli v radostný pokřik, který mi až vehnal slzy do očí. Bylo úchvatné vidět tak oddané korzáry, jež by pro svého kapitána i do ohně skočili. Radostné volání se ozvalo i od mužů čekajících pod lodí. Cítil jsem se zahanben. Elegantně jsem pokynul rukou a zamířil ke kapitánu Morensovi.

„Říkali, že se na nohy dnes nepostavíš, Michaeli,“ udiveně konstatoval Morenso.

„To jsem si myslel taky. Kromě hlavy mě sice všechno bolí, kulhám na levou nohu, nemám kord, dýku ani peníze, ale žiji.“

„No historka o tom, jak vás Titr a ostatní našli, se roznesla rychlostí blesku.“
„Pane zástupce,“ otočil jsem se na Artura, „můžeme vyrazit?“

„Myslím, že ano. Přijde ještě někdo?“ otočil se na námořníky.

„Už nikdo,“ ozvalo se z davu.

Pokynul jsem a skupina asi čtyřiceti korzárů zamířila do kostela Panny Marie Královny. Není to tak dávno, co kostel zaplnilo dobrých sto námořníků. Chodili však jenom z povinnosti, a to není správné. Já nikoho nenutím, tak jako jim nezakazuji navštěvovat kurtizány. Na moři se udržuje železná kázeň, ale na souši pouta povolují. Byl jsem pyšný na svoji loď i loď kapitána Bherdeho a na obě posádky………a na svoje boty, které se ve svitu slunce krásně leskly. Čistil jsem je asi hodinu. Já se od posádky lišil pouze kulháním a jiným oblečením. Korzárský stejnokroj byl černo-hnědý, kdežto já měl jenom bílou košili. Nevadí.
Lidé na nás pohlíželi jako na nějakou trestnou výpravu, která má za úkol vyrabovat několik měšťanských domů. Nechal jsem si k sobě zavolat Tankovice a pokynul mu, ať zazpívá. Tankovic se dlouho nerozmýšlel. Hlubokým hlasem začal:

 

„Bitvu ať oslavíme před bojem,“ my okolo se přidali, „z kalichu vína popijem, frátři ať požehnaj čepele, ať můžem umřít vesele, ať umřem vesele.“

I ostatní za námi zpozorovali, že se zpívá, a tak se dál městem ozývalo: „Děvčata, kterou z vás neláká potěšit před bojem žoldáka, nač je mu nadité tobolky, když chuť by neměl na holky, už chuť i na holky.“ Následovaly ještě dvě sloky.

Člověk by řekl, že ten kdo jde do kostela, bude mít jiné myšlenky. Když jsme skončili a navzájem se pochválili, oslovil jsem Tankovice:

 

„Markesi, nemohl jsi raději začít Bůh v nás?

„Hm………Mohl. Ale to mě zrovna nenapadlo.“

Naše kroky nás zavedly až před těžké dveře kostela, z něhož čněla jediná mohutná, barokně zdobená věž. Celý chrám je vlastně barokní stavbou, ale uvnitř lze spatřit původní gotické prvky. Když jsem prošel hlavními dveřmi, objevily se přede mnou první dva z celé řady sloupů podpírajících jakoby další patro kostela, nad nimiž se rozprostíral strop ve tvaru několikacípé hvězdy. V prvních dvou sloupech byly vytesány otvory, v nichž se třpytila svěcená voda. Sundal jsem si klobouk i rukavice, ponořil špičky prstů do vody a udělal kříž. Chrámovou loď vyplňovaly krásně zdobené dřevěné lavice. Kněžiště a oltář z bílého mramoru hrdě ozařovaly celý chrám. Za lavicemi vyhradili místo pro zpovědnice a pro ty, které nazývali „chudými občany“. Zamířil jsem na své místo v přední lavici na pravé straně. Královna zde byla již přítomna a modlila se s ostatními závěr růžence. Svatostánek se skvěl na zdi uprostřed kněžiště a nad ním se tyčila socha Panny Marie. Mši sloužil otec Karl de Jancak. Skvělý to člověk. Umí se zasmát, je vždy výborným společníkem a hlavně oddaným knězem Kristovým. Dokáže mluvit tak krásně a plynule, že se nikdo v kostele neodváží ani dýchat. A dnes tomu nebylo jinak. Cítil jsem se posilněn. Když jsme mířili k východu, uviděl jsem před sebou mistra Jordána.

„Kapitáne, zdravím vás,“ oslovil mě a podal mi ruku. „Říkal jste, že ten dárek má být do dneška hotov. Kam bych ho měl doručit?“

Čekal jsem, že řekne – Kdy si pro něj přijedete –
„Ve tři hodiny máme audienci u královny, takže do tří musí být v zámku.“

„Dobře. Jsem rád, že jsem vás zastihnul tady. Jinak bych někoho musel posílat na loď.“

„Taky jsem si, mistře, lámal hlavu, jak to s tím darem dopadne. Nakonec dobře. Děkuji, mistře Jordáne.“

„Já děkuji, kapitáne. Rád jsem pomohl. Spánembohem.“

Znova jsem namočil prsty do svěcené vody a vyšel z kostela. Stoupnul jsem si bokem, abych nepřekážel ostatním vycházejícím. Nasadil jsem si klobouk a pomalu začal natahovat rukavice. Po chvíli ze dveří vyšla dívka v tmavých šatech. Černé, dlouhé točené vlasy jí padaly na ramena a zakrývaly profil obličeje. Na schodech se zastavila, otočila a někoho vyhlížela. Měla tmavé oči a malý nos, který ji vystupoval z příjemně vyhlížejícího obličeje. Připadala mi povědomá. Kde jsem ji jenom viděl? Za chvíli k ní přiběhl asi šestiletý chlapec s krátkými, hnědými vlasy.

„Teto, teto,“ volal chlapec, „kuálovna už půjde.“

„Nekřič, Martínku. Ticho.“

Potom přišlo druhé dítě. Byla to asi desetiletá holčička. Dívka obě děti chytla za ruce a chtěla jít. Když mě ale uviděla, zastavila se a dívala se mi přímo do očí. Já její pohled opětoval.
„Neznáme se mi dva odněkud?“ promluvila dívka a přistoupila blíž.

„Mám takový pocit, že ano, ale nevím, kam bych vás zařadil.“

„Ty jsi přece Michael. Michael Martyn.“

Byl jsem zaražen. Už mnoho let jsem neslyšel svoje přímení. Celé svoje jméno. Dívka pokračovala: „Já jsem přece Janay Navarov. Chodili jsme spolu do školy. Posílal jsi mi básničky.“

Vzpomněl jsem si. Pocházela ze sousední vesnice. Nějaký ten rok jsme spolu chodili do stejné třídy. Byla to moje první láska. Školní láska.
„Už vím,“ plácnul jsem se do čela, „je to takových let. Tenkrát jsi zpívala v kostelním sboru.“

„To se nezměnilo. Zpívám pořád. Co tady děláš ty? Nikdy předtím jsem si tě tu nevšimla.“

„Objevím se zde jenom párkrát do roka, když přivezeme královně podíl z kořisti. Korzárský život je namáhavý život.“

„Snad nejsi ty ten kapitán, kterému Španělé říkají La Hoja del Dias?“ překvapeně řekla Janay.

„Ano říkají mi Boží čepel.“

„To by mě ani ve snu nenapadlo.“

Janay se sklonila k malému chlapci: „Martínku, to je ten velký korzár, který chrání naše království.“

„Ahoj,“ řekl chlapec a podal mi ruku. Jeho malá ručka se ztratila v mé rukavici.
„Čí jsou to děti?“

„Bratra. Před pár lety jsme se za ním přestěhovali do města.“

Malý Martin mě zatahal za kabátec.
„Až budu veliký, taky budu kouzáuský kapitán.“

„To rád slyším. Potřebujeme takové siláky, jako jsi ty.“

„A kde máš meč?“ zvědavě nakukoval chlapec.

„Na lodi. Do kostela se přece se zbraní nechodí.“

Náš rozhovor přerušil průvod vycházející z kostela. Průvod patřící královně. Na cestě pod kostelem se začaly řadit kočáry s dvěma páry sněhobílých koní. Kočáry byly celkem čtyři. Když se objevila královna, lidé se uklonili. I já sklonil hlavu a sundal klobouk. Královna si mě všimla.
„Přeji krásný den, kapitáne Michaeli. Doufám, že jste nezapomněl na dnešní setkání?“

„Jak bych mohl.“

„Těším se na vás, kapitáne.“

„Já rovněž, královno.“

Poté se královna vydala ke kočárům. Já i Janay jsme průvod pozorovali.
„Jsi u dvora asi vážený člověk, Michaeli,“ prolomila mlčení Janay.

„Vážený člověk s kupou starostí,“ odpověděl jsem a nasadil si klobouk.

„Odpusť, ale už musím jít. Jsem rád, že jsem tě po takové době viděl. I když jsem tě skoro nepoznal.“

Janay se zasmála: „Taky jsem ráda.“

Podal jsem ruku jí, Martinovi i malé dívence, a zamířil k mužům, kteří stáli na druhé straně ulice.
„No konečně. To byla doba,“ ozývalo se z hloučku. V čele stál samozřejmě Artur.

„Co to zase bylo? Královna, dívka v rudém a teď nějaká žena z kostela.“

„Je to děvkař,“ pronesl polohlasně Anton Valcuk stojící vedle Artura. Uštědřil jsem mu za to políček a dloubanec do žeber. Samozřejmě jsem věděl, že žertoval, přesto jsem ale promluvil vážně:
„Nějak vám povolila kázeň, bando. Je nejvyšší čas vyplout na moře a dát vás pořádně do latě. Ty si dovolíš říct kapitánovi, že je děvkař? Dej si pozor, abych tě nedal zavřít do klády a neporučil dvacet ran rákoskou na holá chodidla!!“

Valcuk i ostatní ztichli jako na povel. Chvíli byli ticho.
„Na co čekáme? Zpátky k lodím,“ zavelel jsem.

Po cestě se vypjatá atmosféra znovu uvolnila.
„Co ti říkala královna?“ zeptal se Morenso.

„Abychom nezapomněli na dnešní audienci.“

„Potkal jsi toho řezbáře?“ pokračoval.

„Ano. Šperkovnice bude ve tři hodiny na zámku. Alespoň o starost méně.“

„A v jakém stavu?“

„Já doufám, že ve výborném.“

Cesta uběhla rychle a my znovu spatřili lodě houpající se na hladině.

„Morenso, řekni všem chlapům na palubě, že do jedné hodiny mají volno. V jednu ať jsou zpátky. Po druhé hodině vyrazíme do zámku. Vyber deset námořníku, kteří půjdou s námi.“

„Deset s námi nebo deset bez nás?“ otázal se Morenso.

„Deset korzárů, plus ty a Kelderek. Jasné?“

„Úplně,“ řekl a odpojil se od naší skupiny.

Na lodi jsem nechal všechny nastoupit.
„Ve tři hodiny nás čeká audience u královny,“ spustil jsem ze svého kapitánského místa. „Do jedné hodiny máte všichni volno. Pokud se někam vydáte, tak jak už jsem říkal, držte se, pokud možno, ve skupince. Ve dvě hodiny budete všichni tady. Deset z vás půjde s námi na audienci a ostatní počkají na lodi, dokud se nevrátíme. Opakuji, dokud se nevrátíme. Všechno jasné? Ano? Rozchod.“

Námořníci se začali trousit do podpalubí nebo do města. Já šel k Arturovi a chytil ho za rameno.

„Arture, napiš mi seznam deseti korzárů. Je to na tobě.“

„Taková pocta. Myslíš, že to zvládnu?“

„Upřímně myslím, že ne, ale aspoň by ses mohl pokusit.“

„No zkusím to. Co jdeš dělat ty?“

„Já musím svoje zničené kosti v těle nechat odpočinout. Měl bys skákat radostí, že ti dávám takový důležitý úkol.“

„Hm. Tak důležitý. Hmm. Co jsem komu udělal?“ spílal a předstíral zoufalství. Artur je velmi vtipný člověk.

Zapadl jsem do kuchyně a najedl se. Kuchař mi donesl rýži a nějaké maso. Jak jsem polykal, uvědomil jsem si, že jsem dnes ani trochu nepomyslel na Verneu. Musím ji vidět. Tolik záležitostí mě od ní odlučuje. Počkám na ni v zámku…a dám ji růži. Hned jsem se cítil lépe. Poté, co jsem prázdný talíř vrátil zpátky kuchaři, vyšel jsem na palubu a lehnul si mezi smotaná lana. Foukal jemný vítr a slunce příjemně hřálo. Tento blahobyt však porušil stín, který na mne padnul. Cítil jsem, jak nade mnou někdo stojí.

„Michaeli, spíš? Mám ten seznam.“

„To už je tolik hodin?“ zeptal jsem se a zároveň si všimnul, že za Arturem stojí Joseph a André.

„Sedněte si,“ vyzval jsem je a poté se otočil k Josephovi a Andrému: „Zapomněl jsem vám poděkovat, chlapi. Díky.“

Vzal jsem si seznam od Artura. „Jak jste se tam tak najednou objevili?“

Titr spustil: „Vracel jsem se z hostince“….. „Že prý z hostince,“ vpadl mu do řeči André, „Černý kůň není hostinec, ale poloviční bordel.“

„To není pravda,“ strčil Joseph do Andrého, „tebe tam nepustili, protože jsi vypadal jako vandrák z ulice.“ André jen pokýval hlavou.

„Zkrátka, když jsem se vracel k lodím, potkal jsem tady toho,“ ukázal na Andrého. „Antona a Vaska Calla a že půjdeme přes náměstí. Když jsme se blížili k odbočce, spatřili jsme muže jdoucího proti nám, jak rychle zahnul našim směrem doprava. Vypadal jako žoldák.“

„A to jsem byl já,“ řekl jsem.

„Tak jsme se rozhodli, že půjdeme za ním a zjistíme, kdo to je. Jediný, kdo protestoval, byl tady ten.“
„Kruci, Josephe, nech toho,“ zvýšil hlas André. Artur se ušklíbl.

„Potichu jsme našlapovali, když v tom jsme uslyšeli hlasy a zvuk, jako když se někdo bije. Potom jsme už viděli někoho, teda Vás, jak ležíte na zemi. Když jste na nás nakonec zavolal, šli jsme Vám na pomoc.“

„Co udělali ti žoldáci?“ zeptal se Artur.

„Utekli.“

„Michaeli, to ti nestačí, abys jim rozbil rypák? Vzali ti peníze, kord, zbili tě. Vždyť si o tobě myslí, že jsi sketa a ne kapitán korzárů, kterých se každý bojí. Vždyť jim dlužíme ještě za tu hospodu,“ pronesl rozhořčeně André.

Chvíli jsem přemýšlel…. „A co kdybych se tedy rozhodl, že ano? Šli byste za mnou?“

„Jistě. Určitě. Zcela nepochybně, odpověděli sborově.

„A co královský dvůr? Co královna?!“

„Á. Té se to přece netýká,“ mávnul rukou André a pokračoval, „dáváme jí přece podíl za to, že jí sloužíme. To, co děláme potom, jí může být ukradené.“

„Jistě, máš pravdu, André, ale my jsme si vydobyli úctu a vznešenost. Chtěl bys to za jeden den ztratit? Kdybychom něco podnikli, určitě by se to královna dozvěděla.“

„Tak bys řekl, že jsme se museli bránit,“ promluvil Artur.

„Jasně,“ dodal Titr, „přece si začali oni.“

Všechno je to pravda. Mají pravdu. Ale boj by znamenal krev a lidské životy. Počal jsem číst seznam.
„Napsal jsi doktora Johanese, Arture?“

„Napsal. Mohl by si zkusit být korzárem a ne doktorem. Umí se šavlí ohánět stejně dobře jako skalpelem.“

Dočetl jsem a schoval lístek do kapsy.
„Seznam je schválen……A teď rozchod a nechte kapitána o samotě.“

Za pět vteřin jsem se ocitl mezi lany opět sám. Po nějaké době, kdy jsem si užíval klidných chvil, za mnou přišel Joseph.

„Kapitáne, mohu Vás vyrušit?“

„Jistě. Sedni si. Co potřebuješ?“

„Myslíte si, že Černý kůň je bordel?“ Popravdě řečeno, čekal jsem jinou otázku.

„Já tam nikdy nebyl, takže nevím. Ale slyšel jsem, že se jedná o podnik s dívčí obsluhou. Doslova!“

„Bordel to ale není!“ vzepřel se Joseph. „Jedná se o podnik s dívčí obsluhou, ale o podnik na vyšší úrovni. V okolí je zakázáno močit, zvracet a nahlas vykřikovat. Tak jako se dovnitř nedostane žádný opilec nebo otrhanec. U vchodu stojí dvě nabroušené hlídky. Dívčí hlídky.“

„Chceš mi říct, Josephe, že podnik nevede muž?“

„Ne. Nevede, ale jak to můžete vědět?“

„No, obvykle u vchodu hlídají muži. Tedy aspoň někde.“

 

Joseph pokračoval: „Hraje se tam na harfu nebo na housle. Prostě byste to musel vidět. Chtěl bych, abyste tam se mnou šel.“

Čím víc mi ten podnik popisoval, tím víc jsem se tam chtěl podívat.
„Snad bych i šel, ale…..budu rád, když si po audienci zase lehnu.“

„Chápu, kapitáne. Ale proč Vám to říkám. Víte…poznal jsem tam jednu dívku. Obsluhovala mě a já…..já se do ní zamiloval.“

Titr mluvil tak jemně a zkroušeně, že mi ho bylo až líto.

„Trochu jsme se Vám posmívali, když nám Artur řekl, že ta dívka, co jste s ní tančil na plese, peče cukroví v zámku. Teď už vím, že je jedno, jaké má kdo postavení a co dělá. Láska je přece jenom silnější zbraň než kord. I když ten je nám poslední dobou víc užitečný.“

Na souhlas jsem pokýval hlavou.

„A mají tam nejlepší víno ve městě,“ najednou ožil Joseph, „když se toho vína někdo přepije moc a začne vyvádět, nebo dávat příliš neslušné návrhy, okamžitě ho vyhodí. Žena, které podnik patří, u sebe nosí jezdecký bičík, a když se někdo takový najde, uštědří mu výprask do tváře.“

„Bičíkem?“

„Bičíkem!“

„Hmm,“ poškrábal jsem se na bradě, „kdoví, na co ten bičík ještě potřebuje?“ Zasmáli jsme se.
„První dvě nabídky mě lákají. Tahle mě trochu odpuzuje.“

Stoupli jsme si a přešli k zábradlí, od kterého jsem viděl, jak se na palubě scházejí námořníci.

„Půjdete tedy, kapitáne?“

„Nevím. Já jsem taková místa nikdy nevyhledával a ani nechci. Ale včera jsi mi prokázal službu a já bych tě teď nechtěl zklamat. Uvidíme večer.“

Slunce na obloze ukazovalo, že se blíží jedna hodina. Po malé chvíli přišel Artur a oznámil, že na palubě jsou všichni. Já vytáhl seznam a přečetl ho. Někteří byli rádi, jiní pokyvovali hlavou a dalším to bylo jedno. Když jsem sešel na dolní palubu, zastavil mě doktor Johanes.

„Kapitáne? Nemohu jít ke královně. Já ani nemám jednotný korzárský oblek.“ Mluvil velmi vážně.

„To je ta nejmenší starost. Artur Vám něco sežene.“

A tak se i stalo. Ve svém novém obleku vypadal doktor velmi dobře. Po druhé hodině se dvacetičlenná skupina vydala do zámku. Nikam jsme nespěchali. Před zámkem jsem si nechal zavolat Josepha Titra.

„Říkal jsi, že se k Černému koni nedostanou trhani. Co sis vzal na sebe? Korzárský stejnokroj?“

„Ne, ne. Koupil jsem si konečně nějaké nové oblečení do společnosti. Právě kvůli tomu jsem měl větší úspěch než André.“

Vojáci otevřeli bránu a my prošli květinovou alejí. Když jsme přicházeli k zámku, jeden voják vešel do dveří a druhý mě na schodech zastavil.

„Zatím musíte počkat tady….. Kapitáne? Zastavil se tady jeden člověk, představil se jako mistr Jordán a nechal tady nějakou zabalenou bednu nebo co. Že už budete vědět, co s tím.“

Hned mi bylo jasné, že mluvil o daru pro královnu.
„Ano, ano vím. Děkuji vojáku.“
Šel jsem k Arturovi a Morensovi.
„Šperkovnice je tady.“

„A kde?“ zeptal se Kelderek.

„No asi už je v zámku,“ podíval jsem se kolem sebe.

„Není to trochu divné,“ pokračoval Kelderek, „že musíme čekat venku?“

„Třeba ještě nemají umytou podlahu,“ prohodil Thomas Bherde.

Po nějaké době, čítající snad desítky minut, se ve dveřích objevil druhý voják a velmož, který se ani nesnažil potlačovat hněv.

„Vy hlupáci! Vy si říkáte královští vojáci? Jak můžete kapitána a jeho muže nechat čekat přede dveřmi? To nejsou žebráci, ale ochránci země. Sama královna je pozvala a vy je tu necháte stát??“

V mžiku se ale z rozzuřeného člověka stal opět ten milý velmož.

„Omluvte je, prosím. Královna vás čeká v sále.“

Poté se otočil na vojáky: „Hlupáci, to si ještě schytáte!“

Šperkovnici mistr zabalil do jemného modrého sametu a svázal bílou stuhou. Skutečný dárek. Celá šperkovnice byla položena na malém vozíku. Oba bratři Forestové se ho ujali a tlačili před sebou. Pevně jsem tisknul rukojeť půjčeného kordu.

Konec šesté kapitoly