Kapitola pátá - Přepadení

Plující mraky zakrývaly slunce. Bylo velmi příjemně. Hostinec u Kapulletého vypadal opuštěně. Alespoň se tak na první pohled zdálo. Nevešel jsem předním vchodem, ale zrovna jsem budovu obešel. Za hostincem se rozprostíral velký čtvercový dvůr obehnaný dalšími budovami patřícími k hostinci. Na pravé straně se nacházely stáje pro koně hostů, hned vedle seník a také sklad obilí a ovsa. Naproti hostinci se tyčily dřevěné přístřešky, pod nimiž většinou stály vozy. Nyní dvoru vévodil vůz s opracovanými širokými deskami. Vedle něj stály dřevěné kozy, na kterých ležely tmavé tenké desky. Také jsem si všimnul stolu přeplněného stolařským nářadím. Pomalu jsem obešel vůz, prohlížejíc si opracované široké desky. Mé kroky vedly k otevřeným dveřím. Byl to zadní vchod ústící do místnosti, kde se včera strhla bitka. U stolu seděli čtyři muži a jedli.

 

„Dobrý podvečer a dobrou chuť k jídlu,“ pozdravil jsem.

„Taky vám přeji dobrý podvečer,“ odpověděl jeden ze sedících a pokračoval, „koho hledáte, pane….? Hostinec je zavřený.“

„Hledám hostinského Luciuse, chtěl bych s ním mluvit.“

„Teď právě odešel. Ale musel jste ho potkat, šel dozadu do dvora pro nějaké nářadí.“

„Tak to jsme se patrně minuli,“ odpověděl jsem a popošel do středu jídelny.

„Lucius renovuje hostinec?“zeptal jsem se a prohlížel si nové obložení z tmavých tenkých desek.

„Celý ne,“ řekl muž, který mi odpověděl na pozdrav. „Jen tuto část. Prý se mu v hostinci včera strhla nějaká rvačka. Polámali stoly i židle. Ale nakonec se mu docela hodilo, že se chlapi vyřádili, protože to tu chtěl stejně opravit.“  Široké desky -  z nich budou jistě stoly. Místnost dostávala úplně jinou podobu. Ode dveří, jimiž jsem vešel, se ozval hlas: „Objevil jsem vzadu bednu s nářadím. Myslím, že tam najdete, co potřebujete. Nechám vám ji venku na stole.“ Byl to hostinský. Šel jsem tedy za ním na dvůr.

 

„Zdravím tě, Luciusi.“

„Buďte vítán, kapitáne. Co potřebujete?“ otázal se Kapulletý.

„Místo, kde bychom si mohli nerušeně pohovořit.“

„I tady kapitáne. Popojdeme trochu dozadu, ať nás řemeslníci neruší.“

Vzdálili jsme se od dveří a pomalu procházeli dvorem.

„Rychle jste se pustil do oprav, až se divím.“

„Je to tak. Naštěstí mám ve městě hodně známých a nějaký ten zlaťák se taky našel. Nechal jsem si něco na takové případy. Hostinec zatím vydělává slušně.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Podle toho, jak jsi včera lamentoval, jsem myslel, že jsi na tom finančně špatně. Dnes jsem byl u královny a řekl jí, co se tu včera stalo. Posílá ti pětset zlatých na opravy.“ Vytáhl jsem z náprsní kapsy váček s penězi a podal je Kapulletému. Ten se zarazil a s překvapeným výrazem ve tváři si vzal váček k sobě. „Vy jste to pro mě udělal, kapitáne?“

„Přece jsem ti to slíbil.“ Cítil jsem, že něco není v pořádku.

„Moc velkou radost z toho ale nemáš, co?“ promluvil jsem na Luciuse vážně.

„Upřímně řečeno, za ty peníze jsem velmi rád, ale že se to doneslo královně…..“

Jeho odpověď mne trochu vyvedla z míry. „Kdybych jí to neřekl, žádnou náhradu škody bys nedostal. A nezapomeň, že jsi chtěl jít za královnou sám.“

„Já vím. Už se nedá nic dělat, když se to doneslo ke královně. Jistě bude Viktora vyslýchat a ten bude pátrat, kdo si na něj stěžoval. Mám strach, že se Viktor bude mstít. Vám, mně, hostinci.“

Na jednu stranu má Lucius pravdu. Ale na druhou?

„Když tady Stormowitz otravuje život slušným lidem, proč by se o tom neměla doslechnout královna? Aspoň udělá pořádek!“

„Určitě máte pravdu, kapitáne, ale Viktor není synem svého otce. Má svoje cíle, svoje plány a jde,“ Kapulletý se odmlčel, „přes mrtvoly. Musíte si začít dávat pozor. Koneckonců… vy jste byl u královny.“

„Jak to myslíš? Vždyť je to pro tvoje dobro,“ zvýšil jsem hlas.

„Já vím, ale mám strach, že to vyvrcholí nějakým ostrým konfliktem………. a já nejsem voják. Počítám peníze a obsluhuji hosty. Bojím se o sebe i o své živobytí.“

„Ani se ti nedivím,“ poplácal jsem Luciuse po rameni. „Dobře využij peníze. Zatím nashledanou.“

„Nashledanou, kapitáne, a děkuji za ty peníze. Až budete něco potřebovat….zastavte se.“ Podali jsme si ruce a já zamířil k vratům. Přemýšlel jsem nad tím, co mi říkal Lucius. Co měl na mysli tím ostrým konfliktem? Pokusí se nás Stormowitz se svými žoldáky napadnout? Když o tom královna ví, přece by se o to znovu nepokusil?  Kdoví, jak dlouho už Viktor využívá strachu obyčejných lidí. Určitě nastanou problémy, protože narazil na někoho, s kým nepočítal. Na někoho, kdo mluvil s královnou, na někoho, po kom Viktor půjde. A ten někdo se mu postaví, až nastane čas.

 

Zamířil jsem do středu města, jež se honosí rozlehlým náměstím. Každou sobotu se zde sjedou kupci, obchodníci, handlíři s koňmi, zbrojíři, kováři, platnéři a jiní řemeslníci. Je zde spousta stánků s potravinami, nádobím, keramikou, prostě se vším, na co si člověk jen vzpomene. Ani dnes tomu nebylo jinak. Jelikož už bylo pozdě odpoledne a mnoho lidí přišlo nakupovat hned zrána, dalo se mezi stánky volně procházet. Jeden kupec měl u svého vozu postaven stůl a nabízel různé sametové látky všech barev, druhý nabízel koberce, další poháry, talíře a misky, jiný pletl koše. Mistři kováři své umění s radostí ukazovali.  Dřevorytci se zase pyšnili krásně zdobenými pažbami pušek a pistolí. Dost lidí se zastavovalo v místech, kde se prodávalo jídlo. Vůni pečeného masa jsem ucítil již z dálky. Mé kroky směrovaly právě tam. Zastavil jsem se v místě, kde se nad ohněm pekly ryby. Neodolal jsem a koupil si hned dvě. Chutnaly výborně. Když jsem dojedl, vydal jsem se do kovárny. Chtěl jsem si nechat přebrousit rapír i dýku. Slunce pomalu, ale jistě klesalo. Přidal jsem do kroku. Kovárna, do níž jsem mířil, byla součástí náměstí. Před vchodem stál dřevěný stůl pokrytý plachtou a na něm ležely násady na kopí, podkovy, železné ozdoby na brány a jiné, připravené k prodeji nedočkavým zákazníkům. V kovárně sálalo teplo z pece, v níž se na žhavých uhlících rozehřívala železná násada. Z vedlejší místnosti vyšel vysoký a silný člověk se špinavou zástěrou. Ústa mu zakrýval velký černý knír.

„Dobrý den, pane. Co byste si přál? Překovat koně?“

„Ne, ne. Koně tu nemám. Chtěl bych vás poprosit kováři, mohl byste mi přebrousit můj rapír a dýku? Je-li to možné, počkal bych si.“

„Jistě, kapitáne, proč by to nebylo možné?“ Jeho oslovení mě překvapilo.

„Vy mě znáte?“

„ Ale ovšem. Vaše oblečení vás prozrazuje.“

„Hm. A já si myslel, že splynu s okolím.“

„To zajisté ano, ale já už mám čuch na takové lidi jako vy. Nemluví se tu o ničem jiném než o tom, že korzáři znovu ubránili naši zem a předali mnoho darů královně.“

„Skutečně?“ usmál jsem se.  „Já jsem zatím nic neslyšel.“

„Nebuďte skromný, kapitáne,“ řekl kovář otvíraje malou láhev s oranžovým obsahem.

Vytáhl jsem rapír a dýku. Kovář s jemnou pečlivostí navlhčil hadřík a natřel obě čepele.

 

„Simone,“ zavolal do vedlejší místnosti, „pojď sem. Budeš mi točit s brusným kamenem.“ Ihned přiběhl kovářův blonďatý pomocník. Mohl být stejně vysoký jako já. Kovář si na levou ruku nasadil rukavici, do ní uchopil rukojeť rapíru, čepel přiložil ke kulatému kameni, kterým pomocník otáčel, jako když točí flašinetem. Chvíli točil dopředu, chvíli dozadu. Já se zatím procházel po kovárně. Upoutaly mě další kordy a rapíry uložené v dřevěném stojanu.

„Čí jsou ty kordy tady?“ zeptal jsem se.

„Nechali je tu další zákazníci jako vy.“

Zaujal mě robustně vyhlížející dlouhý rapír s širokým košem a hruškou draka. Pomalu jsem ho vytáhnul. Nečekaně mi ztěžknul v ruce, i když už od pohledu mi mohlo být jasné, že se jedná o velmi masivní kousek. Majitel této zbraně nespoléhá na rychlost, ale na sílu. Potěžkal jsem ho v ruce a několikrát proťal vzduch. Byl čerstvě nabroušený. Právě jsem si prohlížel zdobení koše, když se za mými zády ozval ne příliš příjemný hlas.

„Hej, korzáre…polož ten meč.“ Trochu jsem sebou trhnul, ale nedal jsem na sobě nic znát a pomalu se otočil. U vchodu stáli tři muži. Žoldáci, jak jinak. Ten stojící uprostřed byl s Viktorem, když nám zastoupili cestu do přístavu.

„Říkal jsem, abys položil ten meč na své místo.“

Kováři ve své práci neustali. Chovali se, jako by se nic nedělo.

„Nebudu to opakovat potřetí,“ zařval netrpělivě žoldák.

„Neviděli jsme se už?“ promluvil jsem odkládaje meč zpátky do stojanu. „Asi to bylo v přístavu,“ pokračoval jsem, „stál jsi vedle Viktora Stormowitze.“

„Máš pravdu, korzáre. Marthynus Cevrus. Zástupce Viktora Stormowitze.“

„Aha. A co chceš ode mě…..žoldáku?“

„Mám ti předat vzkaz od Viktora.“

„Hm. Mohlo by to počkat až“…..,,  „Ne, nemohlo!“ rozčíleně soptil Cevrus.

„Půjdeš s námi.“

„Proč??“

„Abych ti mohl předat vzkaz od velitele.“

„Copak mi ho nemůžeš předat tady?“

„Je to důvěrné,“ odpověděl mile Cevrus.

„Nůž v zádech je opravdu důvěrná záležitost.“

„O tom nemůže být ani řeč. Takže nevzdoruj a pojď s námi. Než ti kovář nabrousí meč, budeš zpět.“

Jít s nimi ven neozbrojený mi přišlo velmi podezřelé. Naštěstí jsem si vzpomněl na pistoli, kterou jsem neustále ukrýval pod pláštěm. První šel Marthynus Cevrus, za ním šel druhý žoldák, potom já a poslední šel třetí žoldák.  Zavedli mě do široké, temné ulice, kam sluneční paprsky dopadaly jen mdle. Všichni tři žoldáci si stoupli proti mně. Cevrus se protáhnul a začal:

„Viktor Stormowitz ti vzkazuje, že jsi obyčejný panchart, nohsled a zbabělec.“ Servítky si teda nebral. „Když tě někdo klepne přes prsty, hned utíkáš za královnou, aby ti pofoukala bebí. Bojíš se postavit Viktorovi čelem? Kde je tvoje korzárská hrdost? Když chceš zbavit město toho špatného, té černé skvrny, jak sám říkáš, nedrž se královny za sukně. Neschovávej se za ženy. Velký hrdina na moři, velký zbabělec na souši.“

Snažil se mě vyprovokovat a donutit k boji.

„Bál ses zkřížit meč i s Kreutzwiesserem. Dnes tomu neutečeš. Hoď mu svůj meč,“ houkl Cevrus na žoldáka stojícího vpravo od něj. Ten mi ho hodil obloučkem. Chytil jsem ho ve vzduchu, potěžkal a párkrát promáchnul.

„Proč mi to osobně nepřišel říct Viktor?“ usmál jsem se.

„Má nějaké úřední jednání,“ odpověděl Cevrus  sundávaje si plášť a klobouk. Já si odložil jenom klobouk. Dal jsem si ruku pod plášť a pistoli si posunul až na záda.

„Budeš v nevýhodě…korzáre. Plášť tě bude zpomalovat.“

„Já jsem nikdy nebyl moc rychlý,“ prohodil jsem.

Pravou ruku jsem s kordem natáhnul tak, že se špičky jemně dotýkaly. Cevrus zběsile zaútočil. Vrhl se proti mně ihned, divoce a proti všem pravidlům, takže jsem neměl čas ani zaujmout pozici. Stočil jsem se, udělal krok dozadu a vložil mu do rány kord. Stáhl se a udělal výpad, který jsem odrazil na stranu, udělal otočku a pokusil se zasáhnout útočníka přes záda. Cevrus ale při výpadu vykročil dopředu, takže můj meč jen zasvištěl kolem jeho zad. Byla to chyba a tu by si žoldák neměl dovolit. Konečně jsem se postavil do základního postoje, pokrčil kolena a čekal. Cevrus se rychle otočil a zaútočil. Odrazil jsem jeho čistou ránu a snažil se hned využít toho, že se znovu nekryl. K mému údivu dokázal nádherně kopírovat a skvěle mi uhnul. A hned nato se znovu pokusil provést odpor, ale nepodařilo se mu to. Tu jsem zaútočil znovu a můj kord neminul cíl. Trochu jsem Cevruse poranil. Levou rukou jsem si za zády přidržoval plášť a pistoli. Cevrus se ve vzteku zapomněl, ustoupil a zase se nekryl. Postoupil jsem o krůček dopředu, když na to Cevrus udělal divoký výpad. Stačilo mi jen mávnout mečem a zbraň mu vyletěla z ruky. Bleskově jsem vytáhnul pistoli a zamířil. S údivem v obličeji a otevřenými ústy se na mě díval jak on, tak i zbylí dva členové jeho doprovodu.

„To jste zřejmě nečekal,“ promluvil jsem.

„Jste chytřejší, než jsem si myslel,“ zamrčel Cevrus.

„Nejste špatný šermíř, ale děláte zbytečné chyby….. Ustupte dozadu.“

Cevrus začal pomalu couvat. Pistolí jsem na něho stále mířil a kordem ukázal na žoldáka: „Ty, hoď mi svůj meč.“

Ten ho pomalu vytáhnul a hodil ke mně. Ze země jsem vzal oba dva.

„Vyřiď Viktorovi, aby si nedělal žádné iluze. Nechť si o mně myslí, co chce. Já se vyprovokovat nenechám.  To, co se stalo tady, si nechám pro sebe. Ale jestli se něco stane někomu jinému, koho znám……budete litovat. Vaše kordy si s dovolením vezmu. Těšilo mě.“

Vzal jsem si klobouk a rychle odešel. Několikráte jsem se otočil, nikoho jsem však za sebou nespatřil. Když jsem vešel do kovárny, rapír a dýka už ležely na stole. Tři žoldácké kordy jsem položil na stůl a sebral si své věci. Kováři jsem poděkoval a dal mu dva zlaté. Kovář mě však zastavil.

„Nechoďte na náměstí, třeba tam na vás někde čekají další. Kam teď máte namířeno?“

„Do zámku.“

„Tak to běžte raději zadním vchodem. Pojďte za mnou.“

Kovář mě vedl na opačnou stranu, než jsem přišel. Dovedl mě za kovárnu do úzké uličky.

„Když se dostanete na konec, zabočte doprava. Až uvidíte věž kostela, zamiřte k němu. Dál to snad poznáte.“

Poděkoval jsem mu a spěchal uličkou. Bylo to tak, jak kovář říkal. Zanedlouho jsem spatřil věž kostela. Ulice se stále ještě hemžily lidmi a slunce pomalu klesalo. Spěchal jsem do zámku. Obešel jsem hlavní bránu a zamířil k zadnímu vchodu do zahrady. Zahrada byla obehnána vysokým plotem, připomínajícím spíše plot z živých keřů. Byl totiž zarosten břečťanem, mechem a různými popínavými rostlinami. Dveře jsem našel snadno, i když nezasvěcený by řekl, že jde jenom o zarostený výklenek. Dýkou jsem obřezal tvar dveří a těžce je otevřel. Dýku mi kovář opravdu kvalitně nabrousil. V sadu se mezi stromy časem vyšlapala cestička, takže se tam klidně mohli procházet dva lidé vedle sebe. Zahradou se královna pyšnila. Z části se jednalo o sad jabloňový a z části o višňový. Na jaře, když stromy kvetou, zde královna tráví hodně času. Šel jsem směrem k zámku, opřel se o poslední strom a pozoroval dveře. K mému údivu se otevřely velmi brzy. Vernea vyměnila bílou zástěru za krajkové hnědé šaty a jako vždy jí to velmi slušelo.

„Myslela jsem, že jste zapomněl,“ špitla Vernea.

„Na setkání s Vámi bych nezapomněl nikdy. Mohu Vám nabídnout rámě?“

Vernea se usmála a o mé rámě se opřela. Naše kroky vedly po vyšlapané cestičce kolem zahrady.

„Jaký jste měl den, kapitáne?“ otázala se Vernea.

„V celku dobrý.“

„V celku? Jak tomu mám rozumět?“

„Převážení podílu není těžká práce…..snad jenom únavná. Je kolem toho mnoho povinností. Dokonce když jsem mířil sem, tak jsem musel ještě vybavit jednu naléhavou záležitost, která se mi postavila přímo do cesty“.

„Je těžké být kapitánem korzárů.“

„Život na moři je úplně jiný svět. Je to vír, slečno. Svět na moři se neřídí zákony na papírech. Svět řídí lidé. Ale tím Vás nechci zatěžovat.“ Ušli jsme několik kroků.

„Nikdy bych nečekal, že budete pracovat v zámku. Považoval jsem Vás za dceru nějaké urozené hraběnky.“

Trochu jsem se bál, jak zareaguje, ale Vernea se zasmála.

„To znamená, kdybych obsluhovala, ani byste si mě nevšiml. Je to tak?“

Chvíli jsem kroutil hlavou, ale nakonec jsem s ní souhlasil. Procházeli jsme kolem zarostlého vchodu.

„Mohu se Vás zeptat,“ odsunul jsem větev trčící do cesty, „kde jste se naučila flamengo?“

„Můj otec je obchodník. Když matka zemřela, začala jsem s ním jezdit po světě. To mi bylo pět. Často jsme jezdili do Španělska a tam mě otec dával do školy. Tam jsem flamengo viděla poprvé. Líbilo se mi, a proto jsem se ho naučila. Je to už hodně dávno, co jsem tančila naposledy, a váhala jsem, jestli mám na Vaši nabídku přistoupit. Sama jsem byla překvapená, že jsem to ještě nezapomněla.“

Chtěl jsem na toto téma pokračovat, ale Vernea mi položila jinou otázku.

„Odkud jste vy, kapitáne Michaeli? Jste od narození kapitán?“  dodala s úsměvem.

Chvíli jsem váhal, jak začít, neboť se mi na minulost nechtělo vzpomínat, ale nakonec jsem začal.

„Vyrůstal jsem na vesnici. Měli jsme malý statek…dvě krávy, slepice, mašíka, nic velkého. Měl jsem v tom pokračovat. Ten den, když mi bylo patnáct, se otec vrátil domů opilý. Zmlátil matku a potom i mě. Ještě ten večer jsem utekl. Dva roky jsem se jenom potloukal. V sedmnácti jsem se dostal poprvé na loď. Snad jsem k práci na lodi měl nějaké vlohy. Ve dvaceti pěti jsem se jako vážený důstojník dostal ke korzárům sloužícím pod královským praporem. O tři roky později jsem byl jmenován kapitánem. Mnoho námořníků o mně pochybovalo, ale snad jsem je přesvědčil o opaku.“

Blížili jsme se zpátky k zámku.

„Tak tomu se říká kariéra,“ s obdivem kývla hlavou Vernea. „Na jednu stranu jste vážený, ctěný, respektovaný a na druhou stranu máte obrovskou zodpovědnost.“

„Jak jinak,“ odpověděl jsem, „špatný rozkaz znamená ztracené lidské životy. Stále bych kapitánskou hodnost vyměnil za klidný život v  chaloupce s malým políčkem, krásnou ženou a kupou dětí,“ otočil jsem se na Verneu. Ta mi pohled opětovala.

„Myslel jsem, že patříte k Martinovi von Kreutzwiesserovi, když jsem vás viděl spolu.“

„Cože?“ usmála se Vernea. „V ten večer mi jen nabídl doprovod. Vypadalo to, že spolu něco máme?“ dodala veselým tónem Vernea.

„Tak na první pohled ano….. Je tady už dlouho?“

„Kreutzwiesser? Nevím. Možná týden, možná dva. Viděla jsem ho buď ve společnosti královny, nebo jsem ho zahlédla v chodbě. Poprvé jsem s ním mluvila, když mě oslovil den před oslavou. Jen díky němu jsem se dostala na ples.“

„Tak to bych mu měl vlastně poděkovat.“

Zastavil jsem se u místa, kde jsem čekal na schůzku.

„Víte…slečno Ryznerová, od prvního okamžiku, kdy jsem Vás spatřil….“

Mé vylévání citů bylo přerušeno rázným zabouchnutím dveří. Nebyla ještě tak velká tma, abych nepoznal rychle se blížícího Kreutzwiessera. Co ten tady chce? V jeho zaťaté pěsti a zamračeném obličeji se odrážela velká nenávist. Když se přiblížil až ke mně, napřáhl se, aby mě udeřil. Došlo mi to až v poslední vteřině a do rány jsem mu stačil vložit jen ruce, abych si chránil obličej. Jeho pěst jsem nezastavil. Naštěstí rukavice ránu utlumila, ale já stejně upadl.

„ Ty hnusná, prašivá kryso!“ vybuchl Kreutzwiesser.

Vernea vykřikla a chytila ho za rameno. Ten ji však odstrčil tak, že se musela zachytit stromu, aby neupadla. Já se rychle postavil proti mladíkovi, který na mě mířil se vztyčeným ukazovákem.

„Já jsem včera v žádném hostinci s Viktorem nebyl! A nebyl jsem s ním ani u vašich lodí. To, že ho tvůj pobočník urazil, neznamená, že jsem se s ním podílel na včerejším přepadení. Řekla mi to až královna, že si na mě stěžujete. Nemám s tím nic společného. Ano, byl jsem včera naštvaný, ale takovou věc bych neudělal. K čemu by mi to prospělo?“

„Abys zakryl své ponížení.“

„Ano, ponížil jste mě. Ale dnes to ponížení smyji!“ řekl mladík a tasil svůj kord.

Zaútočil na mě shora. Do rány jsem mu vložil svůj rapír. Jeho oči prozrazovaly ukřivděnost. Když viděl, že mě nepřetlačí, odstoupil a postavil se do výchozí pozice. Zaútočil z boku. Tak jako ve škole šermířů ukázkově pracoval zápěstím a přesně dodržoval kroky.  Posléze začal opakovaně dělat výpady. Měl jsem co dělat, abych jeho kord vykrýval. Věděl jsem, že se jeho ruka jednou unaví, proto jsem jeho kord vší silou odrazil, udělal otočku a sekl přes záda. To, co se mi nepodařilo u Cevruse, se mi podařilo tady. Odnesl to jenom jeho plášť, na kterém se objevila šikmo se táhnoucí díra.

„Přestaňte. Nechte toho,“ ozval se zoufalý hlas Verney.

„Co to děláte, pane Kreutzwiessere? Chováte se jako buran z nejnižší kasty. Kdyby vás viděla královna……co by vám asi řekla?“

Kreutzwiesser se po jejích slovech zastyděl. Zastrčil meč do pochvy, sundal ze sebe rozseknutý plášť a odešel stejnými dveřmi, kterými přišla i Vernea.

„Není Vám nic?“ přistoupila ke mně a pohladila mě po tváři. „Neublížil Vám?“

„Ne. Nic mi není. Asi mu to nevyšlo, tak jak by chtěl….Verneo….“

„Už je pozdě,“ skočila mi do řeči, „raději už půjdu. Dobrou noc, kapitáne, a dávejte na sebe pozor.“

Když za sebou zavřela dveře, chvíli jsem zůstal stát na místě. Je všechno, co se děje, předurčeno? Kdybychom se sešli někde jinde, řekl bych jí, že jsem se do ní zamiloval?  Teď jsem nenáviděl černého mladíka ještě víc. Mé kroky vedly ze zahrady k Malému Vlkovi. Šero přecházelo ve tmu. V zámku začali rozžíhat světla. Stráž mě pustila bočním vchodem a já stanul před vraty do skladu. Zabouchal jsem třikrát. Po chvíli mi přišel otevřít sám Malý Vlk.

„Á, dobrý večer, Michaeli. Přišel jsi sám?“

„Ano. Mohu dál?“

„Ale jistě. Jen pojď. Taky tě tu nechávám stát.“

Malý Vlk mě zavedl do své pracovny. Na stole měl rozloženy cennosti z truhlic, které jsme dovezli.

„Jak jde sčítání?“ řekl jsem sedaje si do křesla, které mi Vlk nabídnul.

„Pomalu. Je toho opravdu hodně a samé vzácné kousky. Musíš mi popsat, jak jste to všechno získali. Kolik lodí jste potopili, kolik bitev vyhráli,“ hovořil s nadšením Malý Vlk.

„Nepřátelé na moři, nepřátelé na souši. To není dvakrát příjemná představa,“ řekl jsem smutným hlasem.

„Proč? Stalo se snad něco?“

Vyprávěl jsem mu o incidentu u kovárny i příhodu v královské zahradě.

„Tak přece je v tom žena,“ ožil Malý Vlk.

„Žena. Žena je jenom chatrná záminka. Kdoví, co by se dělo, kdybych jí nikdy nepoznal.“

„Tak by sis našel jinou záminku,“ mávnul rukou Malý Vlk.

„To je dost možné. Když jsem Viktora potkal poprvé v přístavu, říkal, že procházíme jeho částí města.“

„Ano, to si pořád myslí,“ povzdechl si Malý Vlk a nalil si do vysokého poháru červené víno.

„Znal jsem jeho otce. Byl to dobrý voják. Dokázal dokonale vychovat vojáky, ale svého syna zkrotit nedokázal. Ve městě o Viktorovi kolovaly zprávy, že svého otce zabil, ale podle mě jsou to jenom fámy.“ Vlk se zhluboka napil a nalil i mně.

„Po jednom úspěšném tažení mu královna chtěla předat funkci správce přístavu a okolí. Nakonec ho ale nejmenovala. Od té doby se cítí být ukřivděný, a aby se královně alespoň trochu pomstil, rozsévá mezi lidmi strach. Nikdo si na něho nestěžuje, protože se ho každý bojí. A najednou jste tu vy a on čeká, že se ho také zaleknete.“

„Víš, co bych udělal?“ opřel jsem se do křesla.

„Co?“

„Vzal bych všechny korzáry a uštědřil bych jemu i jeho kumpánům malou lekci,“ bouchnul jsem pěstí do stolu, „korzárskou čest už pošpinili dost!“

„A co ti brání?“

„Co by si o nás pomyslela královna?“

„A zase do všeho pleteš ženu,“ zasmál se Malý Vlk.

„Až odplujeme, na všechno se zapomene.“

„Hm. Až odplujete, zajede vše do starých kolejí. Ba se situace ještě zhorší. Viktor se bude cítit nepřemožitelný.“

„Tak co mi tedy radíš…..Padre.“

Malý Vlk vzal ze stolu číši, napil se a chvíli přemýšlel.

„No to je těžká věc. Jak už jsi sám řekl, Michaeli, pošpinili korzárskou čest. Tak proč bys mu to nemohl oplatit stejnou mincí? I královně by se třeba otevřely oči……ale na druhou stranu? Budeš vážený, když se nedáš vyprovokovat. Toho si královna cení nejvíce. Tak a teď mi musíš vyprávět o té služebné, co jsi potkal na plese,“ zahulákal Malý Vlk tak hlasitě, až jsem sebou trhnul. Večer byl dlouhý, proto jsem mu všechno podrobně popsal. Od Verney jsem pomalu přešel k moři, k lodím a našim dobrodružstvím na moři.  Když mě Malý Vlk notně posilněn vínem doprovázel ke dveřím, plácal mě po rameni.

„Kdybych byl mladý jako ty, dvakrát bych se nerozmýšlel. Rozsekal bych prdel Viktorovi i tomu rakouskému špiclovi, vzal bych ženu svého srdce a utekl bych daleko, kde mě nikdo nezná. Kdo nepoznal válku, nepoznal Boha. A kdo nepoznal Boha, nepoznal lásku.“

Malý Vlk byl již hodně unaven. Myslím, že si zavzpomínal na své zážitky. Venku se už dokonale setmělo, proto jsem neotálel a za svitu měsíce kráčel do přístavu.

Ulice zely prázdnotou. Slyšel jsem jenom vytí psů a cvakání podpatků svých bot. Když jsem procházel širokou, měsíčním svitem osvětlenou ulicí, zaslechl jsem hlasy. V dálce přede mnou se objevily čtyři postavy. Ihned jsem si vzpomněl na žoldáky. Ti by ale tak na sebe neupozorňovali jako postavy přede mnou. Jednalo se zřejmě o nějaké opilce kráčející z hospody. I tak jsem pro jistotu zahnul doleva a úzkou uličkou se jim vyhnul. Dostal jsem se na vedlejší ulici nesoucí známky po dnešním trhu. Po krajích stály prázdné stánky, kryté i nekryté vozy. Dostal jsem se k náměstí. Cestu do přístavu jsem si přes náměstí mohl zkrátit, ale raději jsem se o to nepokusil. Najednou jsem za sebou uslyšel kroky. Zrychlil jsem. Přemýšlel jsem, jestli se mám otočit, když tu najednou na mě ze tmy skočila postava. Asi na mě číhala na voze, protože skok mířil shora. Byl to patrně urostlejší muž. Svalili jsme se společně na zem. Muž se odkutálel stranou a já se chtěl rychle postavit. Někdo mě však kopl do břicha. Následovala série dalších kopanců, před kterými jsem neměl šanci se ukrýt. Zůstal jsem ležet na kamenité cestě.

„Je to sralbotka,“ vyštěkl jeden z útočníků.

„Sralbotka? Sráč je to. Podrž sukně královny,“ dodal druhý.

„Myslí si, že je nějaký ochránce města, zmetek,“ zakřičel další a opět mě kopl. Převalil jsem se na záda přímo na koš rapíru. S námahou jsem ho zpod sebe vytáhnul.

„Koukněte se. On chce tasit. Vezmi mu ten žabikuch, než si něco udělá. A prohledejte ho. Třeba má u sebe něco zajímavého.“

Neměl jsem sil na to, abych se účinně bránil. Z pochvy mi vytáhli nabroušený rapír, dýku a dokonce i pistoli. Měl jsem štěstí, že nevystřelila, když jsem se válel po zemi. Když mi v náprsní kapse jeden z útočníků našel váček s penězi, jeho druhové počali být neklidní. Z úzké uličky, kterou jsem přišel i já, se vynořily další čtyři postavy. I když měsíc svítil jasně, nepoznal jsem, kdo to je. Viděl jsem v nich své zachránce a doufal, že mi přijdou na pomoc.

Z plného hrdla jsem zakřičel: „Pomooooc.“

Jeden z nich šel směrem ke mně, ale druhý ho zastavil.

„Pojďme pryč. Co je nás po něm. Ani nevíme, kdo to je…. Josephe, nech to být.“

Podle hlasu jsem poznal, že je to André a musí s ním být i další.

„André, Josephe, to jsem já, kapitán Michael,“ zakřičel jsem znovu. Odpovědí mi byl silný kopanec do břicha. Přestal jsem vnímat, co se děje. Bolest v břichu mě nutila zvracet. Do úst se mi vrátila pachuť ryby. Točila se mi hlava a bylo mi zle. Moc si toho už nepamatuji. Vím jen, že mě někdo zvednul, a znova položil na něco lepšího než dlažební kostky. Vnímal jsem jenom tlumené hlasy točící se kolem mě a ztrácející se někde v dálce.

 

Konec Páté kapitoly.