Kapitola 4 - Zprávy

 

Dveře se znovu otevřely.

„Můžete vstoupit, královna vás přijme,“ oznámil nám velmož. Sundali jsme si klobouky a vešli do velmi pěkně zdobené místnosti. Přímo proti nám stálo vyvýšené křeslo potažené červeným sametem. Za ním visely obrazy královských předků. Po obou stranách místnosti se táhly dřevěné poličky s květinami a cennostmi. Vlevo před trůnem byl kulatý stůl, u kterého stála královna a zeměměřič. Královna měla na sobě bílo-oranžové šaty, na krku modrý kulatý diamant a na pravém zápěstí kromě stříbrného řetízku měla omotaný zcela obyčejný dřevěný růženec. Královna je totiž silně věřící žena a je příkladem vzorného křesťana. Zeměměřič měl na sobě hnědý měšťanský oblek. My s velmožem jsme zůstali stát u dveří. Královna ještě chvíli hovořila a potom poslala zeměměřiče pryč. Ten sroloval mapy, papíry, uklonil se a odešel. Panovnice se posadila na vyvýšené křeslo a velmož si stoupnul vedle ní.

„Přistupte blíže, nebudeme přece na sebe mluvit přes celou místnost,“ vyzvala nás.

Přišli jsme tedy blíže. Ona pokračovala.

„Co tak důležitého mi nesete, že to nesnese odkladu?“

Zvedl jsem hlavu, srazil obočí a pomalu začal: „Musím si stěžovat, královno.“

„Stěžovat? A na copak, mohu-li se zeptat?“

„Na jisté osoby, z nichž ta jedna využívá vaší pohostinnosti.“

„A to je?“

„Martin von Kreutzwiesser a Viktor Stormowitz.“

„Z jakého důvodu si na ně stěžujete?“ řekla královna překvapeně.

„Pokusím se vám to objasnit.“

Začal jsem setkáním v přístavu, pokračoval bitkou v hostinci a vše zakončil překvapením na lodi. Královna jen nechápavě kroutila hlavou.

„Tomu se mi nechce věřit. Oba jsou přece spořádaní lidé.“

„ Cccc,  prý spořádaní lidé,“ zamumlal si Artur pro sebe.

„To, co jste mi teď oznámil, sire Michaeli, je závažné obvinění. Nepochybuji o tom, že mluvíte pravdu. Určitě máte důkazy a svědky.“

Zakýval jsem hlavou. Královna vstala a začala se procházet po místnosti.

„Stormowitz má trochu výbušnější povahu, je to přece žoldák, ale vždy hájil mě a vlajku s respektem a se ctí.“

„Dovolte, královno, ale myslím si, že v poštvání žoldáků proti nám má Kreutzwiesser prsty taky.“

„Jaký by měl důvod?“

„Možná, že ten důvod včera se mnou tančil flamengo.“

„Jakže? To bych do něho nikdy neřekla. Ovšem víc mě trápí Stormowitz. Zdá se, že se od něj dá čekat mnohé…..“

Další královnina slova přerušilo zaklepání. Sluha stojící nehybně vedle dveří otevřel. My si stoupli bokem, abychom viděli, kdo přichází. V první chvíli mě napadlo, že je to někdo z lodi, protože se vyskytl nějaký problém. Do místnosti však vešly dvě služky v bílých sukních a halenkách. Každá nesla tác s cukrovím. Ucítil jsem sladkou vůni čerstvě upečených koláčků.

„Položte to na stolek vedle dveří,“ řekla královna a ukázala na malý dřevěný stolek. Učinily tak obě dvě. Když se ale otočily, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Jedna z nich byla Vernea Ryznerová. Na hlavě měla bílou čapku, zpod které vyčnívaly dva černé copy. Když se uklonila, spatřila mě a trochu se lekla. Chvíli nevěděla, co má dělat. Ale druhá, menší služebná ji chytila za ruku a trochu s ní trhla. Když odešly, sluha dveře znova zavřel. Překvapeně jsem se díval na královnu.

„Tváříte se překvapeně, kapitáne. Jistě jste čekal, že Vernea bude dcera některé urozené hraběnky?“

„No po pravdě řečeno…….“

„Pracuje v kuchyni tady na zámku. Je to nejlepší cukrářka z celého města. Můžete ochutnat.“

Když královna pořádá nějakou slavnost, pozve všechny. I služebné a sluhy. Podle ní by se měli oslav účastnit všichni. Nedělá rozdíly mezi bohatými a chudými. Trochu se mi to v hlavě začalo rovnat. Když Vernea slouží na zámku, určitě Kreutzwiessera dobře zná. Vždyť spolu tančili! Začalo mě napadat hodně věcí, ale musel jsem se vzpamatovat, a opět věnovat pozornost královně.

„Jak probíhá převoz podílu, kapitáne?“

„Dobře. Počítám, že do oběda budeme hotovi.“

„To jsem ráda. Podíl pro vaši posádku a posádku kapitána Bherdeho vám předá pokladník. Mluvili jste s ním?“

„Mluvili, ale o podílu nehovořil.“

„Tak se ho na to zeptejte.“

„A co ta záležitost, královno?“

„Kreutzwiessera jsem skutečně poslala jako doprovod k veliteli stráže. Až ho uvidíte, okamžitě ho ke mně pošlete. A se Stormowitzem si to taky vyřídím. Ještě něco?“

„Náhrada škody v hostinci u Kapulletého.“

„Ach ano. Řekněte pokladníkovi, ať vám vydá pětset zlatých.“

 

Uklonili jsme se a odešli. Když jsme šli ze schodů, Artur promluvil:

„Co když se nám bude chtít Stormowitz pomstít?“

„Jestli slouží královně tak oddaně, jak říkala, nemusíme se bát“, odpověděl Kelderek.

„Tím si nejsem tak jistý,“ pokračoval Artur, „ kdoví, co udělá Kreutzwiesser?“

„Tak možná, že si dají říct,“ doplnil Kelderek.

Dostali jsme se až do spojovací chodby a pokračovali směrem ke skladu. Pozoroval jsem dveře kuchyně, které byly zavřené. Co asi dělá? Mám se tam jít podívat? A stojí vůbec o to mě vidět?

„Kam se to díváš, Michaeli? Stýská se ti?“ pronesl do ticha Artur.

„Ty…“, dál jsem ale nepokračoval. Z druhého konce chodby vyšly dvě služky. Zastavil jsem se a pozoroval je. Byla to ona. Ostatní pokračovali v chůzi. Když spatřili, že stojím, zastavili se taky.

„Kdo tam je?“ zeptal se jako vždy zvědavec Artur. Chvíli jsem přemýšlel a potom se vydal k oknu, pod kterým stál květináč s tulipány.

„Běžte do skladu a počkejte na mě. Musím si něco zařídit.“

Artur služebné zpozoroval taky a začal se smát.

„To snad nemyslíš vážně? Co chceš dělat? Chceš jí dát nějakou květinu?“

„Přestaň žvanit a vypadni. Nemusíš být všude a všechno vidět. Počkejte na mě ve skladu a zeptejte se na ten podíl od královny. Morenso, máš moji plnou důvěru.“

„Jak jinak,“ odpověděl Morenso a vyrazil chodbou vedoucí do skladu. Artur opouštěl toto místo velmi nerad, protože chtěl vědět, co se bude dít. Kelderek ho musel chytit za paži a vést pryč. Já jsem mezitím dýkou uřezal jeden červený tulipán. Napadlo mě, že by se více hodila růže, ale už nebyl čas ji hledat. Stoupnul jsem si k rohu chodby a poslouchal kroky, které se pomalu blížily. Hned na to jsem slyšel otevření a následné zavření dveří. Opatrně jsem se podíval za roh. Nikdo tam nebyl. Zase jsem promarnil svoji šanci. Zklamaný, že se mi zase něco nepodařilo, jsem vkročil do prostoru před kuchyňské dveře. Nemám tam jít a předat ten tulipán? Nebo si ji mám zavolat ven? Chodil jsem dokola a díval se do země. Když už jsem se odhodlal, že ten tulipán položím ke sloupu a odejdu, spatřil jsem na zemi ležet něco bílého. Byla to čtvercová látka. Asi utěrka. Vynikající důvod ke vstupu do kuchyně. Zabalil jsem tulipán do látky a odhodlaně zamířil ke dveřím. Než jsem ale stačil udělat dva kroky, dveře se znova otevřely. Rychle jsem se schoval za sloup a čekal. Jak jsem předpokládal, utěrku ztratila služebná. Šla chodbou a hledala látku. Dva černé copy mi prozradily její jméno. Otočila se a uviděla mě. Překvapením sebou trhla.

„Nehledáte snad tohle?“ ukázal jsem jí látku.

„Ano. Musela mi tady vypadnout.“

„Přesně tam, kde stojíte, jsem ji našel,“ řekl jsem a podal jí zabalený tulipán.

Všimla si, že v látce něco je. Pomalu ji rozbalila a uviděla dárek.

„To je pro mě?“ řekla udiveně.

„Zajisté.“

„To jste nemusel.“

„Musel. Chtěl jsem se Vám za včerejšek omluvit. Moje poslední slova nebyla příliš vybíravá.“

„To nevadí.“

Její obličej se rozzářil a na rtech se objevil úsměv.

„Červený tulipán?“

„Červený tulipán.“

„Musím ho jít dát do vázy, aby neuvadl. Děkuji.“

Pomalým krokem se vydala ke dveřím, ze kterých vyběhla. To už ji hledala ta druhá dívka, jež s ní byla u královny. Malá dívka s dlouhými světlými vlasy a velkýma modrýma očima.

„Verneo, kde jsi? Našla jsi tu….,“ zmlkla a uviděla tulipán.

„To je dárek k narozeninám?“

Vytřeštil jsem na služebnou oči.

„To nevíte? Dnes má dvacet.“

„Therezo,“ posmutně řekla Vernea, „nemusíš to každému říkat.“

„Právě naopak,“ kývnul jsem na malou cukrářku, „taková věc by se neměla skrývat.“

„Že? Já to taky tvrdím,“ přiskočila Therezie.

„Takže, slečno Ryznerová,“ otočil jsem se k ní , „přeji mnoho spokojenosti, radosti, lásky     - toto slovo jsem zdůraznil- Boží ochrany a lidí kolem sebe.“

Vernea naklonila hlavu a usmála se. Já vzal její pravou ruku a políbil ji.  Sklopila oči. Malá cukrářka se přitočila ještě blíž a potichu řekla: „Polibek patří na pusu, ne na ruku,“ a s širokým úsměvem vklouzla zpátky do dveří.

Já se zadíval do mahagonových očí. Náš pohled se spojil. Byl jsem rozhodnut jí tu pusu dát. Nevím, jestli ona byla stejného názoru, ale neodešla. Zůstala stát. Přikročil jsem k ní. Cítil jsem její dech na svých rtech. Najednou, ale hlavu otočila, protože se ozvaly hlasy z kuchyně.

„Kde je Vernea?“

„Na chodbě.“

„ A co tam dělá? Ještě nemá rozneseno cukroví.“

„Má tam návštěvu.“

„Koho?“ Dveře se s rachotem otevřely a do chodby vešel středně vysoký, tlustý muž. Měl na sobě bílý oblek a bílou kuchařskou zástěru. Když mě uviděl, zarazil se.

„Omlouvám se, sire Michaeli, netušil jsem.“

„To nic. Jen jsem přál k narozeninám.“

Kuchař se pousmál a vešel do kuchyně. Vernea ho následovala. Chytil jsem ji za ruku.

„Kdy vás uvidím?“

„Dnes po západu slunce. V královské zahradě,“ odpověděla šeptem a zavřela za sebou dveře.

 

Konečně se mi začalo dařit. Viníci budou potrestáni a já se setkám s dívkou, která mi vklouzla do srdce. S pocitem štěstí a odlehčenou duší jsem vesele kráčel chodbou do skladu a pískal si. Když jsem se blížil k vratům, uviděl jsem vojáky, jak nesou bednu. Jestliže je tady vůz, musí tu být i Kreutzwiesser. Měl jsem pravdu. Mé kroky vedly přímo k němu.

„Pane velvyslanče, máte jít hned ke královně.“ Kreutzwiesser se na mě nevěřícně podíval.

„To myslíte vážně?“

„Smrtelně vážně,“ zněla má odpověď.

Mladík pobídl koně a odcválal ke konírně postavené na druhé straně zámku. Velitel stráže Mekenzie stál s koněm poblíž a všechno v tichosti pozoroval. Já se vrátil do skladu a vešel do menší místnosti, kde stál Morenso, Kelderek, Artur a Malý vlk.

„Tak co, Michaeli, jak to dopadlo?“ neodpustil si poznámku Artur.

„Nemusíš vědět všechno.“

„Ale no tak. Proč mi to nechceš říct? “

Já jen mávl rukou a přistoupil ke stolu, u kterého seděl Malý vlk.

„Padre, královna povídala o nějakém podílu pro posádku.“

„Ano, ano, právě vypisuji předací listiny. Tam v rohu v těch dvou bednách. Pro jednoho člena posádky je to dvěstě zlatých. Včetně Vás, drazí kapitáni a zástupci. Královna nikomu nestraní.“

„V penězích možná ne, ale v jiných věcech ano,“ doplnil Kelderek.

„Co? Cože?“ zvedl hlavu Malý vlk a zvědavě na Kelderka pohlédl.

„Nic. To nic,“ mávl jsem rukou. „Pánové, chopme se beden. Dáme je na vozy.“

„Ne. To ne,“ zastavil nás Malý vlk, „nebudete přece bedny nosit.“

Vstal od stolu, vešel do skladu a zavolal na své dva silné pomocníky. Ti obě bedny vynesli a naložili. Malý vlk mi podal předací listiny, klíče od beden a vyprovodil nás. My nasedli na vozy a ujížděli k lodím. Když jsme míjeli kostel, přijel ke mně Mekenzie a zeptal se:

„ Kapitáne, co je mezi vámi a Kreutzwiesserem?“

„Nic důležitého. Jen taková nezávazná pře.“Mekenzie se v sedle naklonil a popojel dopředu.

 

V přístavu pod lodí se všichni bavili. André trůnil na bedně a na pravé noze mu seděla Veronica Feluci. Další bednu obsadil Joseph a Luciana. Byly zde i jiné dívky. Z těch, co jsem znal, tam byla Marianna Faschark. Její vlasy měly ve svitu slunce červený odstín. Byla velmi milá, pihovatá v obličeji a ráda se smála. Dále zde byla kuchařka z hostince Mona Jachs a její sestra Verona Komska. Ta už se vdala. Její manžel je obchodník a spolu s ní procestoval mnoho zemí. Je nepřehlédnutelná svými až po pás dlouhými kudrnatými vlasy. Hlídky na lodi odložily muškety a nezávazně se opalovaly, nebo jen tak si povídaly opřeny o bok lodi. Když nás ale stráže uviděly, znovu si stouply na svá místa. Jakmile jsem uviděl služebné z hostince, vzpomněl jsem si na pětset zlatých, co nám slíbila královna. Zapomněl jsem se na ně ale zeptat. Nevadí. Ještě se s Malým vlkem uvidím.

„To se mi snad zdá.“ Stoupnul jsem si a na oko rozhořčeně jsem spustil: „Sotva velení opustí posádku, páchají se tu zvěrstva.“

„To musí být,“ ozval se Joseph s úsměvem v obličeji. Hned jak to dořekl, dostal od Luciany malý pohlavek. Titr schoval hlavu mezi ramena a zatvářil se jako neviňátko.

„Jaképak zvěrstva,“ promluvila Veronica vážně, „šly jsme jenom okolo.“

„No dobře, já to nemyslel vážně,“ sesedl jsem z vozu.

„Najdu večer Luciuse v hostinci?“

„Určitě,“ odpověděla Luciana, „má tam řemeslníky a končit budou až pozdě večer.

Mezitím se vozy otočily a připravily. Dívky se rozloučily, zamávaly posádkám obou lodí a ztratily se v uličce vysokých budov.

„Kolik to bude ještě vozů?“ zeptal se Artur. „Za chvíli je poledne a my se tu musíme pařit.“

„Tak jeden plný a něco. Ty obrazy a látky musíme vést samostatně, aby se neponičily o bedny,“ odpověděl André.

Bedny s podílem zanesli námořníci ke mně do kajuty. Kajutu zamkli a klíč mi donesli. Když tak učinili, znovu jsem sedl na vůz a čekal, až vyrazíme. Když vozy zastavily před skladem, všiml jsem si nějakých lidí, kteří šli květinovou alejí do zámku. Dále jsem jim nevěnoval pozornost a šel za Malým vlkem do malé místnosti.

„Padre, zapomněl jsem vám vyřídit od královny, že mi máte předat pětset zlatých pro hostinec u Kapulletého.“

„Proč?“

„Stala se nám tam malá nehoda, které jsme se zúčastnili. Malý konflikt se žoldáky. Ne ale naší vinou.“

„Tak proto je tam zavřeno. Říkali, že spravují jídelnu, ale z jakého důvodu, to už se nezmínili.“

„Včera jsme se pobili se žoldáky od Viktora Stormowitze.“

„Počkej. Opravdu?“

Kývnul jsem.

„Tak z toho bude víc než jen jedna bitka v hospodě.“

„Proč myslíš? Byl jsem u královny a ta řekla, že si to s ním vyřídí.“

„A ty si myslíš, že ji bude poslouchat? Znám ho již hodně dlouho. Proto ti říkám, dávej dobrý pozor, kam půjdeš ty nebo tví chlapi. Bojuje všemi možnými prostředky. Nechci tě vyhánět, ale musím všechno, co jste dovezli, přebrat a zapsat. Když přijdeš večer, pohovoříme si.“Rozloučili jsme se pevným stiskem ruky.

 

Když jsme se znova vraceli k lodím, řekl jsem, ať na mě nečekají a ať na voze jede někdo jiný. Já šel do své kajuty, zamknul se a odložil si věci. Když jsem otevřel první truhlici, málem jsem se vyvrátil. Bylo tam víc než pro posádku. Každý obnos byl v koženém váčku, na kterém se skvěl královský znak – bílá labuť v modrém poli. Druhá truhlice byla naplněna stejně. Pětset zlatých jsem si schoval do kabátce a lehl si na postel. To celodenní ježdění člověka unaví. Všechno jsem vypustil z hlavy a odpočíval. Pomalu jsem usínal, když mě probralo, jako vždy, klepání na dveře.

„Kapitáne, jste tam?“ ozval se Artur.

„Ano, jsem tu,“ vstal jsem a odemknul dveře.

„ Hotovo Michaeli,“ zubil se na mě Artur. „Co bude teď?“

„No tak v první řadě sem pošli kapitána Bherdeho a dva chlapy z jeho posádky. Až je uvidíš odcházet, tak sem pošli dva chlapy z naší posádky. Jasné?“

„Dokonale,“ otočil se Artur. Oba klíče ležely na stole. Po několika minutách dorazil kapitán a bratři Frestové.

„Kapitáne, pojďte dovnitř. Vy zůstaňte za dveřmi,“ ukázal jsem na námořníky.

„Morenso, vezměte si tu jednu bednu. Jeden váček, jeden námořník. Ale je tam víc, než kolik máš chlapů na lodi. Zbytek se dá chlapům, kteří teď na lodi nejsou, nebo se to dá na jídlo či opravy.“

Frestové sebrali bednu, kapitán klíč a odešli. Za chvíli přišel Artur, Valcuk a Palenta.

„Vy dva doneste tu bednu na palubu a ty, Arture, svolej všechny na palubu.“  Asi po deseti minutách jsme se všichni sešli. Já si stoupnul před kormidlo k zábradlí. Přišli opravdu všichni z naší lodi, včetně doktora a Chabinioka.

„Co jsme měli udělat, jsme udělali,“ zahájil jsem řeč.“ „Stálo to hodně úsilí, potu a krve. Děkuji vám jak já, tak královna, která vám na znamení toho, že jste všechno splnili do poslední tečky, posílá každému dvěstě zlatých jako odměnu.“ Mezi muži vypukla radost, až jsem je musel utišit.

„Artur dá každému z vás podíl. Jsou to vaše peníze a můžete si s nimi dělat, co chcete. A od této chvíle až do půlnoci máte všichni volno.“

Opět se ozval radostný pokřik. Artur otevřel bednu a počal rozdávat měšce. Já šel po schodech mezi muže.

„Běžte do města, kupte si boty, oblečení, osvěžte se dobrým jídlem a pitím, popřípadě navštivte něco jiného.“

Tím „něco jiného“ jsem měl na mysli dům s dívčí obsluhou. Příliš jsem to nepodporoval, ale ne všichni muži v posádce jsou zapálení křesťané, a tudíž jejich hodnoty jsou v něčem jiném. Několik měsíců bez ženy je pro některé doslova utrpením.

Když jsem procházel kolem Andrého, promluvil na mě: „Kapitáne, proč máme rozchod jenom do půlnoci?“

„Tobě se to zdá málo? Chci, abyste byli druhý den v naprosté kondici. Všichni se totiž budeme prezentovat královně a já si nepřeji, abyste byli jako mokré hadry.“

„A kdy je ta prezentace?“

„Ve tři hodiny odpoledne.“

„Co? Tak proč musíme….“

„Řekl jsem to jasně ne? Sám přece říkáš - pořádek musí být.“

André se podíval na nebe a zakroutil hlavou. Někteří se šli lépe obléci a s plným měšcem vyrazili do ulic, jiní si část odměny odložili do kajut, a další jako Lorenzo Lamas a Marada Palenta vzali měšce a vypařili se jako pára nad hrncem. Poslední byl doktor. Když se posádce měšce rozdaly, Artur chvíli nevěřícně zíral do truhlice.

„Michaeli? Nejsem si jistý, jestli to tak má být, ale dost peněz tu zůstalo.“

Vysvětlil jsem mu to stejně jako kapitánu Morensovi. Poté jsme truhlici odnesli ke mně do kajuty.

„Arture, taky sis vzal měšec?“

„Safra, nevzal.“

I já jsem si vzal váček a truhlici schoval pod postel.

„Půjdeš se podívat do města?“ zeptal jsem se Artura.

„Jistě. A ty?“

„Taky, ale až později. Teď si lehnu a pořádně si odpočinu.“

„Tak dobrou noc,“ zavřel za sebou dveře Artur.

Zůstal jsem sám. Jakmile jsem si lehnul, hned se mi zavřely oči a já usnul. Jeden můj kamarád vždycky říkal: „Michaeli, mohlo to být i horší.“ Na cokoliv jste se ho zeptali, jeho odpověď byla: „Mohlo to být i horší.“ A tak si to teď myslím i já. Pokaždé jsem se z toho dostal jak já, tak i mí přátelé. A pokaždé jsem si řekl: „Michaeli mohlo to být i horší.“

 

Probuzení bylo příjemné, protože mě konečně neprobudilo klepání na dveře. Protáhl jsem se, hluboce zívnul a opláchnul obličej vodou. Poté jsem vyšel na chodbu a vyrazil do kuchyně. Na lodi bylo jako po vymření. Ze sudu jsem si vzal dvě jablka a jen tak se procházel v podpalubí.  Prošel jsem sklad potravin, sklad střeliva a zbraní, prošel trupem mezi děly a skončil v místnosti pro posádku. Mezi dřevěnými sloupy byly nataženy houpací sítě. Až na pár zely všechny prázdnotou. Také jsem se stavil u doktora, který ležel na posteli a blaženě odfukoval. Chtěl jsem jít za Paulem, ale jakmile jsem udělal krok, podlaha pode mnou vrzla a doktor Johanes se vzbudil.

„Kapitáne?“

„Omlouvám se, doktore, nechtěl jsem vás vzbudit. Chtěl jsem jít za Chabiniokem.“

„Nevadí, nevadí. Já jsem stejně ani pořádně nespal.“

„Chystáte se někam, doktore?“

„Možná se večer půjdu na chvíli podívat do města. A vy kapitáne?“

„Já taky. Musím si stejně ještě něco zařídit.“

Doktor se pousmál.

Paul ležel v síti a při světle svíčky si četl knihu.

„Kormidelníku,“ promluvil jsem, „ty se nechystáš do města?“

„Ne, kapitáne. Doktor mi poradil, ať raději zůstanu na lodi. Já bych i šel, ale nebudu riskovat.“

Pokýval jsem hlavou a odešel.

Když jsem stoupal po schodech na palubu, musel jsem se chvíli zastavit, protože mě malinko oslepilo sluneční světlo. Vedle stěžně sedělo šest námořníků a hrálo karty. Mezi nimi Markes Tankovic, Paulus Zaremba, Anton Valcuk a jiní. Volali mě, ať se k nim přidám, já jsem však odmítl. Bylo po čtvrté hodině. Usoudil jsem, že je čas vyrazit. Vzpomněl jsem si na slova Malého vlka - Dávej dobrý pozor, kam půjdeš ty nebo tví chlapi -, proto jsem si kromě rapíru a dýky za pás vsunul i jednu pistoli. Do pravé náprsní kapsy schoval pětset zlatých pro Kapulletého a do levé svých dvěstě zlatých od královny. Natáhl jsem si černé kožené rukavice, na hlavu posadil hnědý klobouk a přes sebe přehodil hnědý kožený plášť. Hráči karet na palubě jenom vytřeštili oči.

„Vypadáte jako nájemný vrah,“ řekl Zaremba.

„Možná se jím někdy v budoucnu stanu,“ odvětil jsem procházejíc okolo nich.

Zamířil jsem k hostinci u Kapulletého. Původně jsem chtěl jít přímo do města, ale zbytečně bych se potom vracel. Předám peníze a půjdu.

Zobrazeno 1127×

Komentáře

Danielka444

hej je to úplně úžasné...už sa těším až sem napíšeš další kapitolu...pokud ju sem budeš psat:)

Michal Martinka (Sokolík)

Jistěže je sem budu psát. Přece to nevzdám, když už su tak daleko.

Danielka444

:)no eště abys to vzdal...:)

TaťkaŠmoula

a mňa by zajímalo, kde sem skončil já.. Kapitáne??

Michal Martinka (Sokolík)

Tak přece jenom nejsi ta Hlavní postavička. Objevíš se tam jenom sem tam.

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz