Povinnosti - Kapitola třetí

Byl to sen? Myslím, že ne. Přece jsem s ní včera tančil. I s královnou. Ale nebylo to takové, jak se mi zdálo. Takže to byl sen. Škoda. Dívka v rudých šatech stála na skále, o kterou se tříštily vlny oceánu. Po úzké pěšině jsem stoupal až na vrchol. Z vysoké skály se mi naskytl překrásný pohled. Pode mnou se rozprostíralo do nekonečna se táhnoucí třpytivé moře. Přistoupil jsem k dívce. Neotočila se. Stále se dívala před sebe.

„Ano? Hledáte něco?“ řekla dívka jemným hlasem.

„Vás, má paní.“

„Nejsem paní, zatím slečna,“ pootočila dívka hlavu. Z její tváře vyšel úsměv.

„Pro mě vždycky budete…..má paní.“

„Nezatančíme si?“ řekla nabízejíc mi dlaň.

„Nehraje tady žádná hudba,“ odpověděl jsem.

Dívka se jemně dotkla mé levé líce a do ucha mi zašeptala:„Moře nám zahraje svou píseň.“

Uchopil jsem ji a oba jsme se postavili do tanečního postoje. Najednou se odněkud z dálky počal linout tichý zvuk. Vlny tleskaly do rytmu a vítr donesl cinkavé melodie harfy. Pomalu se s námi začal točit svět. Hudba zesilovala. Na vrcholu nebylo příliš místa, proto jsem našlapoval opatrně. Zčista jasna se nám ztratila půda pod nohama. Padali jsme. Chtěli jsme k sobě patřit i ve smrti? To už nevím. Za jiných okolností bych se probudil, protože pády mě ve snu vždycky strašily. To, co si pamatuji, bylo, že jsme se objevili, nebo spíš jsme dopadli do sálu na slavnost. Vůbec jsem nevěděl, co to znamená. Tančili jsme na královninu oblíbenou píseň. S tou výjimkou, že jsem netančil s královnou, ale s Verneou Ryznerovou. Točil jsem se do kola a nevěřícně zíral kolem sebe. Z rozpaků mě vyvedlo až pohlazení Verney. Opětoval jsem její pohled. Poté jsem se začal probouzet. Protřel jsem si oči a začal přemýšlet, jestli se něco takového na plese skutečně událo. Neudálo. Škoda.

Oknem do kajuty se dralo světlo. Když jsem jej otevřel, místnost se prosytila čerstvým mořským vzduchem. Protáhl jsem se. V místech, kde do mě včera narazila židle, mě trochu zabolelo. Vzpomněl jsem si na včerejší patálie a nálada mi trochu poklesla. Myslím ale, že není třeba stahovat kalhoty, když je špička kordu ještě daleko. A proč vlastně já. Vždyť ty kalhoty může stahovat někdo jiný a já můžu držet kord. Opláchl jsem si obličej vodou, kterou jsem měl připravenou v plechové míse a zasmál se nad svou novou úvahou o kalhotách. Na sobě jsem měl hnědé kalhoty a bílou pletenou košili. Otevřel jsem dveře kajuty a zamířil ke schodům na palubu. Předtím jsem ale navštívil doktora. Doktor Johanes seděl za stolem a něco zapisoval do papírů.

„Dobré ráno, doktore.“

„Dobré ráno, kapitáne.“

„Jak se daří Paulovi?“

„V noci se moc nevyspal, ta hlava ho dost bolela, ale teď už je to lepší. Můžete se jít za ním podívat, jestli chcete,“ řekl doktor a ukázal na plachtu oddělující místnost pro zraněné. Paul Chabiniok ležel v houpací síti. Přistoupil jsem k němu.

„Tak co kormidelníku, jak se cítíte?“

„Daleko lépe, kapitáne. Včera to bylo horší. Prý nás v noci poctila návštěva?“

„Taková malá výměna názorů. Bude to složitější, než jsem si myslel, ale…..my se s tím umíme poprat. No ne?“

„Samozřejmě, kapitáne.“

Jemně jsem poplácal Paula po rameni a vyšel z doktorovy kajuty. Na palubě bylo živo. Několik námořníků pod vedením André de Casta a Josepha Titra připravovalo kladky, které poslouží ke snadnějšímu spouštění beden se zlatem. Tedy abych upřesnil pojem zlato. Královně neodvádíme podíl jen z drahých kovů. Patří sem i vzácné dřevo, drahé látky a někdy i exotická zvířata, ale to jen ve výjimečných případech. Jednou jsme královně přivezli dvě lamy. Dlouho se ale v královských zahradách neohřály. Nějaký dobrý člověk si je půjčil a už nevrátil. Královna má nejraději kočky, ale zatím se nám žádnou nepodařilo lodí přepravit. Z podpalubí vyšel Artur.

„Ty už jsi tady, Michaeli? Byl jsem u tebe a nenašel jsem tě tam.“

„A co jsi potřeboval? Chtěl jsi mě vzbudit?“ škodolibě jsem se na Artura podíval.

„To také, ale přemýšlel jsem, že jsme se s královnou nedohodli na tom převozu. V kolik přijedou vozy, kdy se začne nakládat, jestli o tom ví královští….“

„Vždyť je to přece pokaždé stejné,“ skočil jsem Arturovi do řeči, „kolem osmé dorazí vozy s královským doprovodem, naložíme, odjedeme, vyložíme. Jednoduchá záležitost.“

„No tak jednoduché to nebude.“

„Já vím, že nebude, ale…..kolik je hodin?“

„Bude sedm.“

„Už?“ Trochu jsem se zamyslel. Informace o tom, že je už tolik hodin mě překvapila.

„Arture, vezmi si část chlapů a začněte nosit bedny a truhly na palubu.“

„Dobře.“

„A pozor na ten nábytek, ať ho neodřete. A pošli mi sem Valcuka.“

Artur se ztratil. Všiml jsem si, že na vedlejší lodi se objevil kapitán Morenso. Pozdravil jsem ho zvednutím ruky. Na Andromedě se už taky připravovaly kladky a vynášely bedny s cennostmi.

„Trochu výš,“ řídil Joseph námořníky, kteří vsouvali lana do kladek. „Nezapomeň to zajistit a hoď mi to lano dolů.“

Anton Valcuk přiběhl za chvíli.

„Dobré ráno, kapitáne. Volal jste mě?“

„Dobré ráno, Antone. Vylez do lodního koše a pozoruj přístav. Až uvidíš kryté vozy a jezdce, zavolej. Rozumíš?“

„Jistě, kapitáne.“

Ani jsem se nenadál a Valcuk už ručkoval v půlce stožáru. Dva námořníci vynesli první bednu. Visel na ní mohutný zámek tak jako u ostatních. Všechny klíče mám schované u sebe. Vlezl jsem do podpalubí a po cestě potkal Tankovice, jak nese jednu menší bednu sám.

„Je tam Marada Palenta?“ zeptal jsem se.

„Je dole. Přenáší sudy s vodou,“ odpověděl Tankovic.

Sešel jsem tedy do zásobovacího prostoru a spatřil Palentu s dalšími dvěma námořníky.

„Teď to nechte být. Na to je času dost. Palento, vezmi si čtyři chlapy, ozbrojte se a běžte na příď hlídkovat.“

Námořníci přikývli a odešli. Vrátil jsem se na palubu. Ta se mezitím začala zaplňovat okovanými bednami, obrazy a nábytkem. Odešel jsem na záď. Opřel jsem se o pohyblivé dělo, pozoroval mořskou hladinu a přemýšlel, jestli ještě někdy potkám Verneu Ryznerovou. Zavřel jsem oči a vrátil se do sálu. Jak jen se člověk cítí opuštěný, když je sám. Založím vůbec někdy v tomto životě rodinu? Vždyť ho stejně prožívám jen na moři. Má smysl se k někomu vázat? Někteří chlapi tady na lodi mají rodiny, někteří mají vážný vztah a jiní jen tak flirtují jako Joseph nebo Palenta. Například takový Lorenzo Lamas, kterého rodiče vyhnali z domu, nemá žádnou budoucnost. A možná, že je to pro korzára nejlepší. Nemít žádnou minulost ani budoucnost. Žít tím, co je. Žít tím, co nám do cesty postaví Bůh. Když jsem se probral z myšlenek, uviděl jsem Palentu, Lamase i další námořníky, jak s mušketami postávají u přídě. Lidé, kteří chodili přes přístav, se lodím začali vyhýbat, poněvadž věděli, že se chystá převoz podílu zlata královně. Částečně nám i usnadnili práci, protože se nám zbytečně nebudou motat na cestě. Bylo takřka bezvětří. Znovu jsem sešel do podpalubí, zavřel se v kajutě a začal se oblékat do honosnějšího oblečení. Vyčistil jsem si kožené boty, oprášil plášť a kabátec. Připnul jsem si pás s rapírem a na hlavu posadil široký hnědý klobouk. V malém zrcadle jsem zkontroloval obličej. Byl malinko zarostený. Ne však tak, abych se musel holit. Vrátil jsem se na palubu a stoupnul si před kormidlo na kapitánské místo. Opřel jsem se o zábradlí a pozoroval námořníky, lidi v přístavu, moře. Nad ničím jsem neuvažoval, jenom se díval.

Po nějakém čase se z koše ozval Antonův hlas: „Kapitáne, už je vidím. Dva vozy a několik jezdců.“ Sešel jsem na palubu a potom po můstku až na přístavní prkna. V čele jel velitel stráže Martin Mekenzie. Na hlavě měl přilbu španělského typu Morion, na hrudi kyrys, na nohou vysoké jezdecké boty a na rukou černé kožené rukavice. Byl oblečen do červeného kabátce, což se lišilo od ostatních, protože ti měli na sobě oblečení tmavě modré. Jezdců bylo jedenáct. Dva nesli královské prapory a ostatní v rukou kromě opratí svírali i krátkou jezdeckou mušketu. Velitel stráže dojel až ke mně a rukou dal signál k zastavení.

„Kapitáne Mekenzie, jste tady brzy.“

„Raději brzy než vůbec,“ řekl někdo místo kapitána.

Jezdci se rozestoupili a do popředí vyjel muž na koni. Na chvíli jsem ztratil dech. Černě oděný mladík se svým koněm zastavil vedle Mekenzieho. Až přehnaně mile se usmál. Nechápal jsem. Otočil jsem se k lodi a spatřil Artura ve stejně překvapeném postoji, jako jsem byl já.

„To snad nemyslíte vážně?“ vykoktal jsem ze sebe. „Vy se mi po tom všem ještě ukazujete na očích? Co tady chcete?“

„Byla to prosba královny,“ odpověděl Mekenzie, „aby pan Kreutzwisser doprovázel převoz podílu.

„Doprovázel? On i s několika dalšími je jenom černá skvrna na dobré pověsti tohoto města.“

„Pozor na jazyk, korzáre“, neudržel se Kreutzwisser, „slyšel jsi, jsem tady z pověření královny.“

Byl jsem hodně vyveden z míry. Jelikož ho doslova nenávidím, snažil jsem se mu alespoň gentlemansky vyjít vstříc a vykat mu. On na to, ale nebral ohled. Přistoupil jsem k veliteli stráže: „Jeden vůz a polovina jezdců ať jede k Andromedě a zbytek k Orfeovi.“ Martin Mekenzie rozdělil posádku. Kreutzwissera poslal s šesticí jezdců k Andromedě, neboť vycítil, že ho nemám rád.

Já se otočil a chtěl jít na loď. Mekenzie mě ale zastavil a zeptal se: „Je tady něco, o čem bych měl vědět?“

Krátce jsem se zamyslel a odpověděl: „Zatím ne.“

Znovu jsem se otočil a zastavil se až pod vysutou kladkou, kde se zdržovalo asi deset námořníků.

„Hej Arture, začněte vykládat.“

Artur přikývnul a zakřičel: „Jdeme na to. Nejdřív tu velkou bednu.“

„Ne,“ zvolal jsem, „nejprve tu šperkovnici.“

„Dobře.“

Vůz, ve kterém byli zapřáhnutí dva koně, opatrně nacouval až k lodi. Dva námořníci sundali z vozu plachtu. Jezdci se kolem nás rozestoupili do půlkruhu.

„Na tu šperkovnici opatrně. Spouštějte ji pomalu. Rovnoměrně,“ organizoval Artur vykládání. Šperkovnice byla asi metr a půl vysoká a půl metru široká krásně ručně vyřezávaná skříňka s mnoha malými i velkými poličkami, dvířkami a vysouvacími šuplíky uvnitř. Ve dřevě se skvěly malé barevné kameny. Nevím, jestli se jednalo o nějaké pravé drahokamy nebo jenom o bižuterii, zkrátka byla velmi hezká, ale už pochroumaná. Byly na ní oděrky a několik kamenů chybělo. Proto jsem ji chtěl nechat odvézt jako první, aby se na ni nějaký řezbář podíval a opravil ji. Chceme ji darovat královně zítra večer. To je v neděli. V pondělí totiž odjíždíme. Na vůz se kromě šperkovnice vlezly ještě čtyři velké truhlice. Když byly vozy naloženy, vyrazili jsme. Já si sedl za kočím na vůz. Po stranách jeli dva jezdci, vpředu praporečník a vzadu Martin Mekenzie. Takto chráněni jsme míjeli lidi, kteří nám na širokých ulicích ustupovali. Minuli jsme mohutný chrám Panny Marie Královny a pokračovali mezi vysokými domy. Najednou se před námi v celé své kráse objevil zámek. Byl perlou celého města. Před vchodem se rozprostírala krásná květinová alej zakončená železnou, zdobenou bránou, u níž stáli dva vojáci. My jsme ale zatočili doprava a vjeli do zámku boční branou. U této brány rovněž stáli dva vojáci, kteří vypadali stejně jako muži na koních. Tedy abych byl přesný….měli na sobě stejné oblečení a jenom místo pušek drželi dlouhé halapartny.

Pozoroval jsem okolí před sebou, ale nedalo mi to a naklonil jsem se přes vůz a podíval se za vozy. Poslední jel Martin Mekenzie. Věnoval mi jenom krátký pohled. Tak jsem si říkal, jak to vlastně bude dál? Chystá Kreutzwisser něco? Nebo je to skutečně jeho poslání doprovázet převoz? A jestli ne, co má v plánu? Nic tak závažného jako krádež zlata se mi nevybavila. Snad není tak hloupý, aby to udělal. Oba vozy zastavily u dřevěných vrat. Tento sklad cenností je součástí zámku. Má dva různé vchody. Jeden, u kterého teď stojíme, a druhý vede ze zámku. Seskočil jsem z vozu. To učinil i kapitán Morenso jedoucí na druhém voze. Martin Mekenzie pravou rukou držel uzdu svého koně a levou čtyřikrát zabušil na vrata. Po chvíli se ozvalo skřípění velkých pantů. Dva urostlí mládenci otevřeli vrata dokořán. Naskytl se mi pohled do velké místnosti zaplněné poličkami, bednami, truhlami a truhličkami a jinými zajímavými věcmi. Zde se nacházel sklad.

„Sesedněte a nanoste ty bedny do skladu,“ poručil velitel stráže svým jezdcům.

Ti sesedli, dali své muškety do kožených pouzder na sedle a začali odkrývat vozy. V sedle zůstali jenom muži s prapory a Martin von Kreutzwisser. Jak jsem tak pozoroval vojáky, uslyšel jsem známý hlas: „Přátelé moji drazí. Boží čepel a kapitán Morenso. To jsem rád, že vás vidím.“

Překvapeně jsme se i s Morensem otočili. Proti nám kráčel již starší, téměř šedesátiletý správce královské pokladnice, kterému tady nikdo jinak neřekne než Malý vlk nebo Padre. V životě si toho užil víc než dost. V mládí chtěl být knězem. Po několika letech v semináři, ale odstoupil. Poté vstoupil do armády. Dvanáct let sloužil u královského vojska, než bylo rozpuštěno. Poté se obrátil na tesařinu. Když ale vypukla válka o trůn, přidal se jako veterán starých tercií k otci naší královny. Boje trvaly šest let. Dostal mnoho vyznamenání za statečnost, chrabrost a odvahu. Mohl se stát generálem. Malý vlk však odmítnul. Raději se podílel jako tesař na přestavbě paláce. Poté požádal o přesunutí do královské pokladnice a již osm let zde dělá správce.

Radostně mi potřepal rukou: „Tak co kapitáne, kolik jste ke dnu poslal lodí?“

„Dost na to, abych přivezl podíl ze zisku,“ odpověděl jsem.

Malý vlk pokračoval: „Dobře, že jste tu oba, alespoň vás pozvu na pohár vína. Na uvítanou otevřu ten nejlepší ročník.“

„Snad později, Padre. Teď máme mnoho povinností.“

„Jistě, jistě chápu. Kdy odjíždíte?“

„V pondělí ráno,“odpověděl za mě Morenso.

„Už v pondělí? Hm. Dnes je sobota. To si na mě jistě čas najdete. Jsem rád, že vás vidím oba živé a zdravé,“ radoval se Malý vlk.

Vojáci začali pomalu vykládat šperkovnici.

„Tohle je ale nádherný kousek. Hm,“ obdivoval šperkovnici Malý vlk.

„Nebýt těch oděrek a vypadlých kamenů, řekl bych, že je to dárek pro královnu.“

„Psst,“vzal jsem ho stranou, „je to dárek. Jenom jsem se tě chtěl zeptat, neznáš někoho, kdo by to do zítřejšího odpoledne opravil?“

Malý vlk se na mě nechápavě podíval. „Náhodou znám,“ plácl mě po ramenu, „jenom chvilku počkejte.“

Vojáci nesli poslední bednu. Z bočních dveří vyšel spolu s Malým vlkem muž střední postavy, krátkých vlasů, zarostlého obličeje a obyčejného měšťanského oblečení.

„Toto je mistr Jordán. Řezbář. Můj pomocník a přítel. Bojovali jsme spolu za krále.“

„Zdravím vás, mistře Jordáne. Dokázal byste to opravit do zítřejšího odpoledne?“

Mistr řezbář si začal skříňku důkladně prohlížet. „Hm. Můžu to zkusit, pane.“

„Nevím ale co ty chybějící kameny,“ promluvil jsem na mistra.

„S tím si už nějak poradím. V dílně mám jednoho šikovného brusiče diamantů. Myslím, že tohle by pro něj neměl být problém.

„Výborně,“ zaradoval jsem se. Potom jsem se ale zamyslel: „Ale jak to dopravíme k vám?“

„Tak nejjednodušší by bylo dát skříňku na vůz a dovézt ji ke mně do dílny. Není to daleko.“

Vojáci tedy šperkovnici znovu naložili a zakryli vůz. Morenso Bherde, Mekenzie a ostatní se vydali zpátky k lodím s tím, že až skříňku vyložíme u mistra, vrátíme se k lodím taky. Cesta trvala opravdu jenom krátce. Kočí a dva pomocníci pomohli šperkovnici vyložit. Potom ji odnesli dovnitř do dílny.

„Mistře Jordáne,“ řekl jsem, „pokuste se ukázat své nejlepší umění. Je to dárek pro královnu ode mě a korzárů, a nechtěl bych, aby se to nezdařilo.“

Mistr ztuhl překvapením. „Budete naprosto spokojen, pane. Udělám všechno, co bude v mých silách. A s cenou si nelamte hlavu. Pokud je to dárek pro královnu, bude to dárek i ode mě.“

Mistr Jordán se uklonil, podal mi ruku a zašel do své dílny. Já si znovu vylezl na vůz. Vrátili jsme se k lodím. Druhý vůz byl již téměř naložen. Moc s tím nakládáním nespěchali. Čekali na nás, protože vozy musí jet pohromadě.

„No už bylo na čase,“ ozval se André.

„To určitě,“ doplnil ho Artur stojící na přídi. „Kde jsi zase byl?“

Já jenom mávl rukou a promluvil na námořníky stojící u beden, které byly již v přístavu připraveny:

„Můžete nakládat.“

Poté jsem po lávce vystoupal až na loď.

„Arture, obleč si nějaké lepší šaty. Jedeme ke královně.“

„Co? Teď? Proč?“

„Ty si nepamatuješ, co včera kapitán říkal?“ otočil se Titr na Artura.

„No ano, ale říkal jsi, že to vyřešíš s kapitánem Morensem sám,“ odvětil zaraženě Artur.

„To je sice pravda, ale bude to pro nás lepší už proto, že budeme mít svědky. A za druhé ty a Kelderek jste zástupci, takže vaše slovo platí dvojnásob.“

Artur se poškrábal na bradě, otočil se na patě a zmizel v podpalubí.

„Po dobu naší nepřítomnosti za loď odpovídáte vy tři,“ ukázal jsem na Andrého, Titra a Palentu sedícího rozkročmo na boku lodi. Poté, co jsem vydal rozkazy, jsem sešel lávku a zamířil ke druhému vozu. Kreutzwisser seděl na koni a upřeně mě pozoroval. Já přišel až k vozu a promluvil na Morensa: „Morenso, půjdeme ke královně. Zavolej Kelderka. Ten půjde s námi taky. Já beru Artura. A urči si někoho, kdo bude zodpovídat za loď po dobu tvé nepřítomnosti.“ Kapitán Morenso přikývnul.

K vozu jsem pospíchal, protože se stráže už začaly řadit. Vedle kočího jsem zprava seděl já, zleva Artur. Museli jsme se trochu zmáčknout, neboť u beden už nebylo místo. Koně funěli. Vezli těžký náklad. Cesta proběhla v klidu, jenom lidí na ulici výrazně přibylo. Když jsme vysedali u vrat, Malý vlk už netrpělivě přecházel po skladu a tvářil se velmi vážně. Jakmile nás ale uviděl, zajásal radostí.

„To snad ne. Artur a Kelnerek. Vůbec jste se nezměnili,“ třásl jim rukama a plácal je po ramenech.

„Ano. Abych nezapomněl,“ otočil se ke mně Malý vlk, „máte klíče od těch beden, které jste mi sem navozili?“

„Jistě, mám je v kapse,“ odpověděl jsem.

„Tak mi je dejte, ať můžu začít s tříděním.“

Trochu rozpačitě jsem sáhl do kapsy, protože jsem si nebyl zcela jistý, jestli je tam skutečně mám. Naštěstí tam svazek klíčů zarachotil. Podal jsem je Malému vlkovi.

„Padre, královnu bych našel v zámku?“

„Myslím, že ano. Dnes ji měl navštívit nějaký zeměměřič, který má prý za úkol zkontrolovat dolní hranice země. Běžte přes sklad. Zámek snad poznáte, že kapitáne?“

„Pokud si vzpomínám, tak velmi dobře.“

„Tak vidíte. V zámku se už na královnu zeptáte.“

„Díky vám, Padre,“ pokýval jsem hlavou.

„Ale, to nestojí za řeč,“ odvětil Malý vlk odemykajíc první truhlu.

Vydal jsem se i s  doprovodem ke dveřím do zámku. Sklad zabočoval doprava. Obrovská rozlehlá místnost zaplněná mnoha cennými věcmi. Vše bylo seřazeno, uloženo a přesně spočítáno. Hlavně umělecké věci jako obrazy a sochy. Někdo dokonce hovoří o tom, že pod skladem se nachází velký sál, kde královna nechává ze získaného zlata tavit a razit mince. Nikdy jsem se o tom nepřesvědčil na vlastní oči. Možná to ani není pravda. Spíš jsou to klepy. Na konci místnosti jsme zabočili doleva, vešli malými dveřmi a ocitli se v dlouhé chodbě. Na pravé straně bylo možné okny vidět květinovou alej. Pod paprsky slunce zářila do dálky. Zeď vlevo pokrylo množství obrazů. Občas se objevily dveře, jež vedly do pokojů, kde se nacházely ty nejcennější sbírky. Na konci chodby jsme narazili na dřevěné schodiště, které vedlo do prvního patra. My jsme ale pokračovali rovně. Ocitli jsme se ve spojovací chodbě. Byla to čtvercová místnost. Vlevo čněly masivní dveře, u nichž stály stráže. Tímto vchodem jsme včera přišli i odešli ze zámku. Mohutné sloupy, které podpíraly klenbu, vedly až ke dveřím sálu.

„Co teď?“ zeptal se Artur.

„Asi bychom měli najít někoho, kdo nás zavede ke královně,“ odpověděl Morenso.

„To je pravda. Možná, že bychom mohli….. cítíte to taky?“ přidal se Kelderek.

„Ano, cítím. Někdo připravuje oběd,“ řekl jsem.

„Hm. Spíš peče koláče nebo nějaké cukroví,“dodal Kelderek a pomalu se vydal za vůní.

Já se vydal za ním. Po pár krocích jsme už oba věděli, odkud vůně přichází. Vpravo od místa, kde jsme stáli, byly pootevřené dveře, jež vedly do kuchyně. Kelderek už natahoval ruku, aby si je otevřel, ale ozval se Arturův hlas: „Michaeli, je tu velmož.“

Já se otočil a šel zpátky k Arturovi. Kelderek mě následoval. Velmož přišel až k nám.

„Co si přejete, ctihodní pánové?“

„Potřebujeme mluvit s královnou. Je to naléhavé.“

„Královna má návštěvu, ale pojďte za mnou. Ohlásím vás.“

Šli jsme tedy za velmožem. Ten vešel do druhého křídla zámku. Po schodech jsme vystoupali do prvního patra. Velmož otevřel dveře a vedl nás přes místnosti. Poté nás zastavil a řekl:

„Tady počkejte, ohlásím vás.“

Velmož zaklepal na dveře. Ty se otevřely a on vstoupil. Dveře se za ním samozřejmě zavřely.

„Kdo bude hovořit?“

„To je trochu zbytečná otázka, Kelderku. Ty to určitě nebudeš,“ odpověděl svému bratrovi Artur.

„Tak kdyby mi chtěl kapitán předat slovo, nemohu přece odmítnout, že?“ sepjal Kelderek ruce.

„No já si myslím, že je to naprosto jasné,“ řekl Morenso.

Kelderek se pousmál. „Samozřejmě je. Kdo jiný povolanější by mohl mluvit s královnou.“

Všichni jsme se potichu od srdce zasmáli čekajíce na to, až nás velmož uvede ke královně.

 

Konec třetí kapitoly

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz