Překvapení - Kapitola druhá

Slunce se tvářilo velmi unaveně, a co nevidět se chystalo ke spánku. I když se blížil večer, venku stále panovalo teplo. Nebo to teplo vycházelo ze mě? Ulice města byla jenom zčásti zaplněna lidmi, a čím více jsme se přibližovali k přístavu, tím lidí ubývalo. Vůbec jsem nepromluvil a jen mlčky jsem kráčel v čele své družiny.

„To bych od tebe nikdy nečekal,“ spustil Artur.

„I královně spadla pusa, jak se na vás dívala. Nevěděl jsem o tobě, že jsi takový milovník tance. Ty ladné kroky a to jak ses tvářil….“

„Přestaň už,“ okřikl jsem ho. „Tebe očividně baví mě provokovat.“

„No jistě,“ ušklíbl se Artur.

„Tak přestaň dřív, než se něco stane. Nemám teď náladu na tvoje srandičky,“ odvětil jsem chladně.

Nikdy jsem se k ostatním nechoval nadřazeně a ani jsem se nesnažil někoho urazit. Teď to bylo ale jiné. Pořád jsem si musel připomínat tu chvíli, kdy odešla dívka v rudých šatech. Vernea. Vernea Ryznerová. Jestli jsem ji urazil, měl bych se jí omluvit. Ale kde ji hledat? Odkud je? Je to jenom host? Nebo bydlí na zámku? Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy tak urputně přemýšlel a marně hledal odpověď.

Automaticky jsem zabočil do uličky vedoucí nejkratší cestou k lodím. Byla tmavá, protože slunce se sem přes vysoké domy nedostalo. Zamyšleně jsem kráčel ulicí. Po chvilce jsem však zastavil, neboť jsem slyšel cvakat jenom svoje boty. Otočil jsem se na Artura a své druhy. Jejich překvapené obličeje zíraly před sebe. Okamžitě jsem zjistil proč.

Na konci mezi domy stálo několik mužů. V jejich středu čněl vysoký, černě oděný mladík. Měl široký klobouk s perem a levou rukou držel hrušku svého kordu. Popošel jsem kousek dopředu, abych mu viděl do obličeje. Artur a druhové zůstali stát asi dva kroky za mnou.

„Slíbil jsem vám, sire Michaeli, že se ještě setkáme. Dovolte, abych vám představil svoje dobré přátele.“

„Nestojím o vaše kydy,“ rázně jsem vpadl mladíkovi do řeči. Mladík křečovitě sevřel rukojeť kordu.

„Myslel jsem, že jste gentleman. Vaše vystupování u královny bylo opravdu elegantní, ale teď mám takový pocit…..“

„A já mám takový pocit, že jste mně a mým mužům zabránil pokračovat v cestě. Račte ustoupit a nechte nás projít. Nemůžete přenést přes srdce, že jsem tančil se stejnou dívkou jako vy? Bojíte se, že bych vám ji přebral?“

„Co si o sobě myslíš?“ zakřičel muž, který stál po levé straně Martina von Kreutzwissera. Byl to vysoký, robustní chlap, široký v ramenou. On i ti ostatní mi připadali jako nájemní vrazi. Žoldáci, jež se nechají za peníze najímat na různé špinavé akce.

„Víš, kdo já jsem?“ zahalekal silný muž, který mi připadal jako velitel těch špinavců.

„Už jednou jsem řekl, že nestojím o vaše kydy,“ odpověděl jsem.

„Viktor Stormowitz a právě procházíš mojí částí města, zmetku.“

„Jak se opovažuješ takto mluvit s kapitánem, ty lůzo?“ přiskočil ke mně Artur a společníci.

„Kapitán má přízeň dvora i královny. A ty vzadu to moc dobře víš. Pokud se o něco pokusíš, budeš mít hodně nepříjemností.“

Černě oděný mladík k tomu neměl, co dodat. Ve tváři se mu zračilo, jak se snaží usilovně přemýšlet. Ostatní pouze stáli a tázavě se na sebe dívali. Neměl jsem chuť zaplést se kvůli takové záležitosti do roztržky. Nevím, co měl na mysli. Brání dívku svého srdce? Kdyby byla královna vdaná a měla takového manžela, mnoho hostů by se na slavnosti raději neukázalo. Byli tak bezradní a nemohli nic dělat. Artur jim dokonale vytřel zrak. Zvedl jsem hlavu a měl jsem se k odchodu. Žoldáci se rozestoupili. Když jsem byl až u Kreutzwissera, mezi zuby jsem procedil: „Budu se těšit!“ Ten jenom pohodil hlavou a pohrdavě se zašklebil.

Vyšli jsme z uličky a zabočili doprava. Byli jsme v přístavu. Nebyl velký. Vešly se sem pouze čtyři lodě. Tento přístav sloužil jen pro zásobovací a naše korzárské lodě. Další mnohem větší přístav byl asi pět mil odtud. Tam se vypravíme hned, jakmile to tady všechno dokončíme. Slunce se sklánělo těsně nad hladinou a jeho paprsky se třepetaly na klidně se vlnící hladině.

„Kdybys s ní netančil, neměli bychom problémy,“ prolomil ticho Artur.

„Kdyby, to jsou chyby. Copak jsem mohl vědět, že se z něj vyklube takový žárlivý tupec?“

„Takoví bývají nejhorší,“ dodal to této chvíle tichý Thomas.

Dorazili jsme k vlajkové lodi. Tedy, abych byl přesný, k lodi Orfeus, na které jsem byl pánem. Já byl vlastně pánem i na druhé lodi. Ta však měla svého vlastního kapitána. Plachty byly skasané. V přístavu jsem neviděl ani živáčka. Obě plachetnice vypadaly jako opuštěné.

„Héééj“, zavolal Artur. „To snad nemyslíte vážně, že tady nikdo nezůstal?“

Na nějakou odezvu jsme dlouho nečekali. Z paluby se vyklonil střelec Joseph Titr.

„Kdo je tam? „Kapitáne! Kde jste byli tak dlouho?“

Artur se už nadechoval k odpovědi, ale předběhl jsem ho.

„Kde je zbytek chlapů?“

„V podpalubí. Hlídáme bedny. A je tam aspoň chládek.“

„A kde je André?“zavolal na Josepha Artur.

„Ten je u Kapulletého v hostinci. Nechtělo se mu čekat. Vždyť jste byli pryč přes dvě hodiny.“

„To by ani nebyl André, aby někde čekal dlouho,“ řekl jsem si jen tak pro sebe.

„Dobře. Thomasi, běž za kapitánem Morensem a vyřiď mu, ať rozdělí stráže na lodi. Pak ať přijde za mnou do hostince. Arture, ty to zařiď na Orfeovi.“

Za pár chvil jsem zůstal pod lodí sám. Vydal jsem se pomalým krokem k hostinci. Pokaždé, když jsme se sem dostali, ubytovali jsme se u Kapulletého v hostinci. Je to sympatický a výřečný člověk. Má po ruce vždy originální argumenty a hlavně dokonalou obsluhu. Hostinec se nacházel kousek od kotviště. Měl dvě patra a byl na svou dobu dokonale zařízen. V přízemí se rozkládala jídelna vybavená ručně vyřezanými dubovými stoly, židlemi, lavicemi a kuchyní, odkud nosili jídlo. Kuchyň od jídelny odděloval pult. V prvním patře se nacházely ubytovací místnosti pro skromnější hosty a druhé patro se honosilo pokoji pro významnější návštěvníky.

Otevřel jsem dveře. Omámila mě vůně pečeného masa smíchaná s hořkými výpary piva a nasládlého vína. André de Casto, který pod mou vlajkou slouží už dva roky a jehož čelo nad pravým okem zdobí jizva protáhlá až k uchu, seděl u stolu a popíjel, podle mého mínění už několikáté pivo. Na klíně mu seděla jedna ze služek. Byla to Veronica Felluci. Tihle dva tvořili nerozlučnou dvojici. Porozuměli si hned od prvního okamžiku, kdy se setkali. Často se chovali jako děti. Děti, které udělají to, co vidí druhému na očích. Veronica měla zrzavé vlasy svázané do culíku. Několik uvolněných pramenů jí lemovalo jemně vyhlížející obličej. Malá zářivá očka, špičatý nosík a široká ústa, která se pořád usmívala. Už ode dveří na mě André hulákal:

„Kapitáne, zdravím vás, už vám držím místo. Luciusi“, zavolal na hostinského, „dones kapitánovi korbel piva.“

„Ne, děkuji“, otočil jsem se na Kapulletého, „raději něco na zub. A s mlékem prosím.“

„Mléko?“ podivil se André. „Tak si dej alespoň víno.“

„Ne, nechci. Dones mi to jídlo, Luciusi.“

Hostinský jen přikývl, položil na stůl dvě piva a odešel do kuchyně. Plášť jsem si pověsil na věšák a sedl si vedle Andrého. U stolu seděli i další chlapi z mé posádky. Anton Valcuk, malý podsaditý, ale zároveň silný a zábavný kasař plachet, a Paulus Chabiniok, malý dlouhovlasý kormidelník, který si již několik let pěstoval úhlednou bradku.

„Proč si nedáš pivo?“ zeptal se André.

„A proč si ty nedáš víno?“ opětoval jsem otázku.

„Protože mi nechutná.“

„Tak vidíš. Já ti mohu odpovědět to samé. Starej se raději o Veronicu.“

Ta se jenom usmála a dala Andrému ruku kolem krku. Hostinec jsme obývali jenom my. Nikdo jiný. Z kuchyně vyšla další služka. Luciana mi nesla v dřevěné misce jídlo a sklenici mléka. Tuto dívku rovněž nebylo možné přehlédnout. Vysoká postava, bujaré poprsí. Dlouhé kudrnaté vlasy, které měla přikryty bílou čapkou, červená líčka a milý usměv. To je Luciana Compostello. Když pokládala misku s jídlem a mléko na stůl, Anton a Paulus se zadívali na její hluboký výstřih.

„Abyste se nepobryndali, pánové,“ řekla něžně Luciana.

Chlapi ihned odtrhli zrak od šněrovačky a já si přisunul jídlo k sobě. Konečně se do mého žaludku dostane něco teplého a chutného.

„Kde jste byli tak dlouho?“ zeptal se André.

Zhltnul jsem sousto a chtěl jsem mu odpovědět. V tu ránu se ale otevřely dveře. Dovnitř vešel Artur, za ním kapitán druhé lodi Andromeda - Morenso Bherde, Thomas, kormidelník Peter Forest, jeho bratr Daniel Forest - střelec, Arturův bratr Kelnerek a další, kteří neměli službu na lodi. Vzal jsem jídlo a přesunul se ke stolu do rohu místnosti. Za mnou si sedl Morenso, Thomas, Kelnerek a bratři Forestové. Za chvíli se hostinec naplnil. Lucius Kapullet nechal vyvalit sudy vína a piva. Někteří námořníci se chopili hudebních nástrojů, které si přinesli, a zanedlouho se hostinec otřásal nepřeslechnutelným zpěvem. Někdo by mohl podotknout, že se jednalo spíše o řev nebo křik, ale my si to rozhodně nemysleli. Dokonce se přidal hostinský Lucius a ve skupince s Andrém a Josephem Titrem začal i tančit. Já jsem seděl v koutě a přemýšlel o zítřejším odvozu zlata. Kolik to bude asi vozů? Pošle královna stáže ve stejnou hodinu jako u předchozích odvozů zlata? I kdyby ne, je nás dost, ale královské barvy mají přece jenom větší autoritu.

Služky už dávno přestaly nosit pití. Daly se do tance. Veronica samozřejmě s Andrém, Joseph s Lucianou a Kapullet s kuchařkou Monou Jachs, která až dosud kmitala kolem plotny. Malá dívka s velkýma tmavýma očima, dlouhými hnědými vlasy a plnoštíhlou postavou. Připomínala mi dívku v rudých šatech.

Většina posádky seděla na stolech, tleskala do rytmu nebo bouchala prázdnými korbely od piva do stolu. I já jsem se přistihl, jak bouchám rukou do lavice. Zapomněl jsem, co se událo u královny, a plně jsem si užíval tohoto večera v kruhu lidí, se kterými mi bylo dobře. Vždycky jsem snil o tom, že budu cestovat. Ale byl to jenom sen. Ve skutečnosti jsem chtěl být doma. Tak už to ale bývá. Člověk míní a Pán Bůh mění.

Veselí v hostinci bylo přerušeno náhlým otevřením dveří. Zprvu na to nikdo nebral ohled. Když ale do místnosti vešel Viktor Stormowicz, hluk pomalu utichl. Stormowicz se nedůvěřivě rozhlížel po místnosti.

„Luciusi,“ promluvil na hostinského, „vidím, že tady máš plno. Našlo by se ještě místo pro jednoho starého přítele?“

„Za jiných okolností ano, ale dnes to není možné. Máme plno, Viktore.“

„Chceš mi snad říci, že mě vyhazuješ?“

„To jsem nikdy neřekl. Jen si nesedneš. Jestli chceš, můžeš stát u pultu.“

Viktor přešel až k pultu, opřel se a napil se piva, které před něho postavila Luciana. Pokusil se jí chytit, ale vysmekla se mu. Podle mého názoru ho tady neviděli moc rádi. Hudba se zase rozehrála ve velice klidném a tichém tempu. Celý hostinec, který byl plný našich lidí, se dal znova do pohybu. Už se ale netančilo. Tak jsem přemýšlel, jestli sem chodí pravidelně, nebo je to pokračování našeho setkání. Artur a André se spolu dali do rozhovoru a při tom si ukazovali na Viktora. Po chvíli André vstal a přišel až ke mně.

„Vy jste ho potkali, když jste šli do přístavu?“

„Ano. Byl tam s takovým vysokým černých chlapíkem a bandou nějakých žoldáků.“

„A ten černý to je kdo?“

„Nějaký vyslanec z Rakouska-Uherska.“

„A co se tam stalo?“

„Zasmál by ses, kdybych ti to řekl.“

Viktor se vzpřímil a rozhlédl se. Dával si záležet na tom, aby někoho nepřehlédl. Zrakem se zastavil u mě. Otočil se, postavil pivo na pult a odešel pryč. Hostinec se znovu ponořil do družného hovoru. André stál u stolu a díval se za Viktorem. Ten za sebou zavřel dveře.

„Měli bychom mu rozbít rypák,“ řekl André a zaťal pěst. Jenom jsem si oddechl a protáhl záda.

Náhle se rozrazily dveře a dovnitř se začali valit Viktorovi žoldáci. Poznal jsem je podle stejných ošoupaných obleků, které jsem viděl na ulici. První žoldák převrátil stůl, u kterého seděli Artur, Joseph a jiní. Pivo se rozlilo na sedící, kteří jen překvapeně zírali. Služky s křikem vběhly do kuchyně a Kapullet se přitiskl ke dveřím. André de Casto zareagoval nejpohotověji. Popadl ze stolu korbel s pivem a hodil ho po jednom z žoldáků. Ten se rozbil o jeho hlavu a žoldák se bezvládně sesunul k zemi. Vzpamatovali se i naši ostatní. Vzali převrácený stůl a hodili ho do útočníků. Hlasitý dopad provázely kletby a výkřiky bolesti. Z dalšího stolu skočil na žoldáky Markes Tankovic. Dvoumetrový mohutný chlap, který se stará o střelivo. Povalil tři žoldáky naráz. V hostinci nás bylo asi třicet. Žoldáků bylo určitě o něco víc. Malý prostor se ve vteřině zaplnil křičícími, máchajícími a nadávajícími lidmi. Sem tam vzduchem proletěl korbel.

Zrovna dnes a zrovna tady. Tak ten den krásně začal. Nikdy jsem nebyl aktivním účastníkem hospodských bitek. André a Joseph v tomto byli mistři. Jejich pěsti tvrdě narážely do špinavých a zarostených tváří. Nepřišli nás zabít. Přišli nám dát ponaučení.

„Právem koho,“ zakřičel jsem, ale můj hlas se ztratil v hluku. Odepnul jsem si pás s rapírem a vyskočil na stůl. Jednoho protivníka jsem kopl přímo do čela. Paula Chabinioka jeden tlustý žoldák zvedl nad hlavu a mrštil s ním do rohu místnosti. Paulus bezvládně zůstal ležet na zemi. Nejčastější zbraň, která se používala, byl kupodivu korbel. Nepřežil žádný. Thomasovi tekla po tváři krev a kapitán Morenso měl na levém líci šrám od střepu. Najednou do mě narazila židle. Ztratil jsem rovnováhu a spadl jsem ze stolu. Při tom jsem povalil Petera Foresta. Oba jsme se snažili zvednout, když se ozval výstřel. Zřejmě to byl signál pro žoldáky. Začali se hrnout ke dveřím. Někteří byli rádi a nechali je jít, ale jiní jako André, Joseph nebo Artur, který se držel za pravou ruku, utíkali za nimi ven. Já vyběhl taky. Bylo šero, ale já poznal muže na koni, kteří čekali opodál. Byli dva. Viktor a myslím, že ten druhý byl Kreutzwisser. Žoldáci utíkali k nim. Potom se všichni ztratili v uličce.

„Co když byli na lodích?“ ozvalo se zezadu.

„Tam by si netroufli,“ odpověděl André.

Pro jistotu jsem ale poslal Josepha a Daniela, aby se opatrně vrátili na lodě a přivedli doktora a další chlapy se zbraněmi. Vrátili jsme se do hostince proměněného v kůlničku, ve které zapomněli uložit dřevo. Luciana, Veronica a Mona už ošetřovaly zraněné námořníky. Na zemi leželi dva žoldáci v bezvědomí a Paulus, který měl rozbitou hlavu. Nějaký obvaz měl naštěstí i Kapullet, který nahlas lamentoval:

„Pakáž jedna lotrovská. Kde se objeví Viktor, tam se něco semele. To mi zaplatí do posledního stříbrňáku. Špína. I ta jeho verbež. Když není nablízku žádná válka, nevědí roupama, co dělat. Ne že by někdy nezaplatili úhradu v plné výši. Ale ten bordel, co po nich vždycky zůstal. A to co se stalo dnes. To je vrchol svinstva. Kdo mi zaplatí tolik škody. Teď musím zavřít hostinec, než se to všechno opraví. Ale… královna se to dozví. Hned zítra…“

„Hned zítra jí řeknu všechno, co se tady stalo, Luciusi,“ uklidnil jsem hostinského oprašujíc si kabátec. „Uzná, že se ti stalo bezpráví a posvítí si na toho velvyslance Kreutzwissera nebo jak se jmenuje.“

Ve dveřích se objevila plešatá hlava a náušnicemi ozdobené uši Marady Palenty.

„Už jsou tady, kapitáne.“

Vyšel jsem ven před hostinec.

„Jste tady brzo. Výborně. Doktore Johanesi, uvnitř máte práci.“

„Vám není nic, kapitáne?“ otázal se mě doktor.

„Ne, mně nic není. Kdyby mi roztrhli kabátec, bylo by to horší.“

Doktor se pousmál a vešel do hostince.

„Na lodích nebyli,“ začal André, „ale přivedli jsme Vanoreta a dvacet střelců.“

„A máme i nějaké nože,“ dodal Vanoret. Vanoret byl muž střední postavy, jemně hebké tváře, až by se člověk divil, že slouží na Orfeovi déle než André, a dlouhých vlasů svázaných do culíku. V rukou držel dlouhou mušketu a další měl na rameni. Za pasem mu visely dva kordy.

„Čekám na rozkazy, kapitáne,“ předstoupil Vanoret.

„Rozestupte se kolem celého hostince tak, abyste na sebe viděli. Jakmile se něco hne, křičte na poplach.“

Vanoret přikývnul a začal rozdělovat střelce. Já, André a Joseph jsme se vrátili do hostince. Artur mi podal pás s rapírem.

„Ti dva žoldáci se už probrali. Myslím, že bychom je měli vyslechnout.“

„To určitě. Doktore, jak to vypadá?“

„Naštěstí nic hrozného. Vyražené zuby, pořezané ruky, rozbité hlavy.“

„A co Paulus?“

„Dostane se z toho. Musí jen pár dní odpočívat.“

Žoldáci seděli u zadního stolu. Hlídali je dva námořníci. Jeden žoldák byl malý, tlustý a měl obvázanou hlavu, a druhý byl vyšší, ale stejně široký jako ten první.

„Co mi řeknete k tomu, co se tady stalo?“ Mlčeli a dívali se do země. Služebné zametaly střepy a vytíraly víno a pivo z podlahy. Vzduch byl jimi prosycen.

„Tak budete mluvit?“ zakřičel jsem.

Bylo ticho. Pomalu jsem vstal a otočil se na Josepha.

„Kudy jste se vraceli na lodě?“

„Po pláži. Voda trochu ustoupila, takže se dalo jít po písku.“

„V takovém množství tudy jít nemůžeme. Bořili bychom se do písku a navíc poneseme raněného. Vracíme se na loď. Svažte je a zavolejte Vanoreta. Vezměte desku od stolu a položte na ni Paula.“

Artur svázal ruce zajatcům a společně s Andrém je vyvedli před hostinec, kde se už scházeli i ostatní. Byla už skoro tma. Nebo spíš, už byla tma. Střelci se podělili o meče a muškety s ostatními, takže se před hostincem objevila asi padesátičlenná ozbrojená skupina. Kapulletému jsem slíbil, že mu pošleme peněžní pomoc a poprosil jsem ho, ať mlčí o tom, co se tady stalo. Rozloučil se s námi a zavřel za námi dveře. Od hostince to k lodím trvalo asi deset minut. Já, Morenso a Artur jsme šli v čele. Po bocích šli střelci a uvnitř houfu nesli Paula a vedli zajatce. Po levé straně stály vysoké stromy, mezi nimiž se linuly ne příliš široké uličky. Tady někde se ztratil Viktor, Kreutzwisser a zbytek žoldáků.

„Dávejte pozor,“ otočil jsem se k mužům za sebou.

Zbystřili, ale chůzi nezpomalili. Neušli jsme ani pět kroků, když se ozvalo koňské zafrkání. Skupina se zastavila. Pušky byly připraveny. Pravou rukou jsem chytil rukojeť rapíru.

„Kapitáne Michaeli,“ ozvalo se ze tmy, „máte dva naše muže.“

„Ano, máme.“

„Tak je okamžitě propusťte.“

„Tak na to zapomeň. A vylez, ty posero,“ ozvalo se z našeho houfu.

„Kroťte si ty muže, kapitáne, na takové jednání nejsem zvyklý.“

„Já ano a mám stejný názor, posero.“

„To stačí, vy mořské krysy, propusťte je,“ zaduněl hlas, který bezpochyby patřil Viktorovi.

Ozvalo se cvakání kohoutků. Naši protivníci nabíjeli. Pokynul jsem rukou a nabíjení se ozvalo i z našeho houfu. Tohle se nemělo stát. Proč? Kvůli čemu? Kvůli jedné dívce? Kvůli tomu, že jsem někomu nepadl do oka? Poštval na mě celou bandu vyvrhelů. Meč jsem nevytáhl. Stál jsem na místě.

„I kdybych je propustil,“ začal jsem pomalu a rozvážně, „královna se o tom stejně dozví. Když ne přímo z mých úst, tak z úst někoho jiného. Máme tady dvě stě mužů. Nejlepší korzáry z moře. Myslíš si, že některý z nich má strach?“ Byl slyšet jen dech mužů.

„Sloužíš Kreutzwisserovi a jednáš jeho jménem? Najal tě, abychom dostali strach? Komu se chceš odvděčit? Královně? Hraješ si na moc velkého hrdinu. Tímto jednáním nikomu nezalichotíš!“

„Ty bastarde,“ zavrčel Viktor, „tu urážku mi zaplatíš.“

„Zaplatím. I s úroky.“

Artur se ke mně přiklonil: „Kapitáne, slyšíš ty kroky? Co když jsou to další žoldáci? Raději je pusťme.“

„Taky jsem nad tím přemýšlel, ale máme důkazy. Nesmíme.“

Kroky se opravdu přibližovaly přímo proti nám. Čekal jsem, že se tam objeví další tlupa Viktorových mužů. Jak jsem si ale oddechl, když přede mnou zastavil Johan Byton. Střelec z lodi Andromeda a s ním přiběhlo dalších asi padesát námořníků ozbrojených až po zuby.

„Dlouho jste nešli, proto vám jdeme naproti. Myslím, že vhod.“

„To ano,“ oddechl jsem si.

„Vidíš? Co tomu říkáš?“ zakřičel jsem do tmy. „Odejdi, dokud je to možné.“

Do noci se ozvalo cvakání podkov a rychlé kroky, jejichž ozvěna se nesla mezi domy.

„Jsme pod ochranou královny, tak na to nezapomínej,“ zakřičel Artur.

„A pozdravuj svého pána,“ doplnil jsem Arturovu poznámku. Tím pánem jsem myslel Kreutzwiessera.

„Rychle na loď.“

Námořníci zajišťovali muškety a zastrkovali nože a šavle za opasky. Tak se mi ulevilo jak nikdy. Kdyby se tu do nás pustili, nastalo by zbytečné krveprolití. Takový nesmyl kvůli jednomu tanci a několika slovům.

Za chvíli jsme se ocitli u lodí. Kapitán Morenso a jeho lidé odešli na Andromedu. Zajatce jsem nechal zavřít do cely u nás na lodi. Hlídku si vzali chlapi, kteří s námi nešli do hostince. Paula přenesli do podpalubí. Jak byli chlapi rádi, když se dostali na loď, na nejbezpečnější místo v okolí. Posádka ihned ulehla. Dnes jsem se chtěl vyspat v hostinci u Kapulletého a myslet na dívku v rudých šatech. Takto jsem jenom lehl na tvrdou kapitánskou postel a přemýšlel jsem, jak zformuluji stížnost, kterou zítra přednesu královně. V hlavě se mi honily tisíce věcí. Přesto jsem ale usnul velmi rychle. Měsíc nesvítil. Bylo zataženo.

Probudilo mě silné bušení na dveře.

„Vstávej Michaeli, rychle. Slyšíš?“

Pomalu jsem vstal a protřel si oči. Venku byla ještě tma. Otevřel jsem dveře kajuty. Stál tam Artur s mušketou v ruce.

„Pojď rychle na palubu a vezmi si zbraň.“

Napadla mě jen jediná myšlenka. Kreutzwiesser napadl se svými žoldáky loď. Připnul jsem si pás s rapírem a vyběhl za Arturem po schodech na palubu. Stála tam už skoro celá posádka. Na vedlejší lodi Andromeda byli taky všichni vzhůru. Poznal jsem to podle pohybujících se světel luceren. Námořníci, kteří byli už ozbrojení, mi udělali uličku až k přídi. Loď sice nebyla napadena, ale to co jsem spatřil, ve mně vyvolalo pochybnosti.

U našeho korábu v přístavu stálo velké množství ozbrojených žoldáků. Mnoho z nich drželo v rukou pochodně, které ozařovaly jejich muškety a šavle. Na vyvýšeném místě stál Viktor Stormowitz. Díval jsem se, jestli nezahlédnu Kreutzwiessera, ale nespatřil jsem ho.

„Kapitáne,“ začal Viktor, „zajal jste dva mé muže a já je chci zpátky. Jestli je nevydáte po dobrém, půjdeme si pro ně sami. Špatně dopadnete jak vy, tak i vaši přátelé na druhé lodi. Pochodně se dají použít i jinak, než jen ke svícení na cestu.“

Měl jsem chuť dát rozkaz, aby na příď dotáhli pohyblivá děla, vypálit do nich dávku a ten zbytek rozsekat na kusy. Srdce mi tlouklo rychleji a krev se mi pomalu začínala vařit. Rozkaz jsem ale nevydal. Vedle stojící Joseph pohodil hlavu: „To zvládneme, ne?“

Jistě, myslel na to samé co já. Teď se to netýkalo jen mě, ale i ostatních. Naprosto zbytečný masakr. Jak jsem tak přemýšlel, prostě jsem nenašel jeden rozumný důvod, kvůli kterému tady v noci musím stát. Taková patálie nás musí postihnout zrovna teď, když máme loď plnou zlata patřící královně. V nevědomosti jsem někoho urazil a teď za to pykám? Není to snad práce Verney Ryznerové nebo samotné královny? Je pravda, že po tanci jsem nenašel zrovna vybíravá slova, ale tohle kvůli pár slovům?

„Tak co kapitáne,“ pokračoval Viktor, „začíná mě svrbět ruka a od toho stání začínám mít křeče v nohách. Počítám do deseti a potom….?“

Sehnul se a vzal si pochodeň od jednoho žoldáka. Jenom jsem zakroutil hlavou a pokynul Josephovi: „Propusťte je.“

„Ne,“ zatvářil se zaraženě Joseph.

„Propusťte je,“ přitlačil jsem.

„Opravdu?“

Tady jsem už změnil výraz v obličeji a srazil obočí. Titr odešel.

„Viktore,“ zakřičel jsem, „propustím je, ale zapamatuj si jednu věc. Draze zaplatíš za to, co jsi udělal mým lidem. A vyřiď to i Kreutzwiesserovi, té kryse.“

Viktor se jen pousmál. Dva námořníci přivedli zajatce, kteří po lávce sešli až na prkna přístaviště. Houf vedený Viktorem se pomalu otočil a odcházel do tmy. Za pár chvil už byla vidět jenom světla pochodní. Námořníci se začali rozcházet. Jenom André stál pořád na přídi a díval se upřeně před sebe.

„Až já ho příště uvidím, tak ho sejmu. To myslím vážně. Kdybychom na ně naskákali, tak by byli v prdeli.“

„Taky si myslím,“ přidal se Joseph.

„To je jenom neopodstatněná provokace. Až se najde vhodná chvíle, ukážeme jim, co korzáři umí.“

„Jistě, určitě,“ ozvalo se od námořníků, kteří mou myšlenku slyšeli.

„Počkejte. Všichni muži na palubu. Arture, nechť se mužstvo seřadí. Pohyb.“

Opřel jsem se o zábradlí na pravoboku a zakřičel jsem na druhou loď:

„Héééj. Slyšíte mě?“

„Ano, kapitáne.“

„Nechť se na mou loď dostaví kapitán Morenso Bherde. Ale bleskem.“

Nemuseli jsme dlouho čekat. Za pár chvil doběhl na palubu udýchaný Morenso.

„Co je? Co se stalo?!“

„Uvidíš.“

Na chvíli jsem se odmlčel.

„To, co se stalo dnes večer, zůstane jenom mezi námi. Další zbytečný rozruch nám může přivodit jenom samé problémy. Já a kapitán Morenso se postaráme o to, aby se královna všechno dozvěděla. Takže?“ zostřil jsem hlas, „nikdo si nebude pouštět hubu na špacír. Když se vás bude někdo ptát, proč máte pochroumané obličeje, najdete si nějakou výmluvu. Žádní žoldáci, žádní zajatci, žádný hostinec, žádná bitka. Zítra nás čeká práce, takže se pořádně vyspěte. Až si budeme s Morensem jistí, teprve začneme jednat. Rozumíte?“

„Ano, kapitáne,“ zaburácela posádka v odpověď.

„Mužstvo, rozchod,“ zavelel Artur.

„Morenso, řekni to samé i svým mužům. Ano?“

„Jistě kapitáne,“ odvětil Morenso a odešel.

Už nebylo zataženo. Mraky se začaly trhat a měsíční světlo se hrnulo mezi trhlinami. Byla příjemná noc. Lehnul jsem do postele a za chvíli usnul. Loď se jemně houpala na klidné hladině postříbřené měsíčním svitem.