Setkání - Kapitola první

Dva sluhové otevřeli zdobené dubové dveře. Naskytl se mi pohled do obrovské, světlem prozářené a zkrášlené místnosti. Taneční sál byl obdélníkovitého tvaru. Okna byla pozdně gotická, vysoká, zakončená kruhovitou klenbou. Sál z obou stran lemovaly tři gotické sloupy, za kterými se pod okny pyšnily stoly naložené nejrůznějšími druhy jídel. Mísy ovoce, zeleniny, táce s pečenými selaty obložené zelenými listy. Vůně jídla mě udeřila do nosu, jakmile jsem vstoupil do místnosti. Bylo zde mnoho barevných lidí.

Kráčel jsem středem rozlehlé místnosti. Ze stropu visel honosný, kulatý, křišťálový lustr. Šlechticové a hraběnky jenom koutkem oka pozorovali mě a mé tři druhy. Někteří ani nezvedli hlavu od jídla či poháru vína. Všichni kolem voněli, byli krásně oblečeni a upraveni. Můj oděv nebyl nijak přepychový. Jako obvykle jsem si obul vysoké kožené boty, oblekl černé kalhoty, bílou košili, hnědou kazajku se stříbrným lemováním a stříbrnými knoflíky a kolem pasu jsem si připnul hnědý kožený plášť, široký pás s dýkou a rapírem s košem pro prsty. Korzáři nejraději kombinují hnědočernou a bílou. Vzal jsem si ten nejlepší oblek, který jsem na lodi měl, a vůbec mi nevadilo, že spolu se svým doprovodem patřím mezi nejzašlejší a nejtmavější lidi v sále. Po třech měsících znova na souši. Opět ve městě, v civilizaci. V ústrety mi vyšel silný, vysoký, vousatý muž v dlouhém tmavě zeleném obleku a s holí v ruce, která při každém dopadu hlasitě cvakla.

„Buďte nám vítáni, vzácní hosté z moře,“ zaburácel mužův hlas. Poznal jsem, že je to velmož, jež uvádí a představuje hosty.

„Vážení pánové, vznešené dámy,“ začal velmož. „Dovolte mi, abych vám představil našeho korzára ve službách královny, kapitána lodi Orfeus, sira Michaela řečeného též Boží čepel.“

Šlechtici, kteří o nás ze začátku nejevili zájem, nyní odložili své číše a začali tleskat. Přidal se celý sál. Nezbývalo nám nic jiného, než se poklonit. Necítil jsem se nijak dobře být středem pozornosti, ale nedalo se nic dělat.

Když jsem zvedl hlavu, naprosto jsem ztratil pojem o čase. Můj pohled padl na jednu dívku stojící opodál. Držela v ruce číši vína a rozmlouvala s jednou starší dámou. Oděv té dívky nebyl příliš honosný, ale krvavě rudé šaty mě doslova ozařovaly. Dívka byla snědší pleti s vlasy volně rozpuštěnými na ramena. Když se usmála, spatřil jsem dvě řady bílých zubů. Zřejmě ji vůbec nezajímalo, že sál navštívil nějaký korzárský kapitán, a bavila se úplně o něčem jiném. Stála bokem a já viděl jenom její profil. Usoudil jsem, že její tvář nebude jako tvář sochy Panny Marie, kterou jsem viděl ve Francii, a ani její postava nebude jako štíhlá břízka. Všiml jsem si jejích zaoblených křivek. Postava, která mě uchvátila. Obyčej snoubící se s krásou. Alespoň v jejím případě. Nemohl jsem od ní odtrhnout pohled. Napila se z číše a pootočila se směrem ke mně. Spatřil jsem její tvář a oči. Bože, ty oči. V tom se mnou někdo zatřepal.

„Prober se, Michaeli, kam se to díváš?“ Byl to můj zástupce Artur. Místnost zašuměla tichými hlasy. Ani jsem si nevšiml, že se už přestalo tleskat.

„Nikam,“ odvětil jsem Arturovi. „Děkujeme za přivítání, pane velmoži, avšak neslyším žádnou hudbu.“

Vysoký muž se uklonil a bouchl holí o mramorovou zem. Sál znova utichl.

„Hudba,“ zvolal velmož a pokynul na muže sedící v rohu sálu. Ti se obratně sestavili a počali ze svých nástrojů loudit příjemnou melodii. Lidé začali chodit sem a tam. Chvíli to vypadalo, jako by nikdo nevěděl, co má dělat. Postupně se ale ve středu sálu přímo pod lustrem utvořilo volné kolo, kde naproti sobě stáli pánové a jejich dámy. Každý měl na sobě jinou barvu obleku, takže to vypadalo, jako by se mezi sebou proplétaly stužky, nikoliv lidé. U stolů s jídlem se uvolnilo místo, ale jenom na chvíli. Hledal jsem očima dívku v rudých šatech. Stála u posledního sloupu. Číši stále držela v rukou a pozorovala tančící páry. Byla sama. Začal jsem si sundávat plášť. Hodil jsem ho Arturovi. To samé jsem udělal i s pásem, na kterém byla dýka a rapír. „Pohlídej mi to, Arture.“

Artur se na mě nechápavě díval. Něco mi dokonce i řekl, ale to už jsem neslyšel. Musel jsem se dostat až k ní. Vyhýbal jsem se lidem procházejícím kolem mě a opětoval jsem pozdravy těm, kteří mě zdravili. Jeden sluha se zastavil přímo přede mnou a nabízel mi pohár vína. Zdvořile jsem odmítl. Nechtěl jsem, aby z mého dechu bylo cítit něco takového. Alespoň ne tady u ní. Spěchal jsem. Dívka vypila poslední doušek z číše a spatřila mě. Mírně se natočila, jako by už věděla, že ji chci vyzvat k tanci. Lehce jsem se pousmál. Zvedla koutky rtů a sklopila zrak. Čekala.

Poznal jsem při svých cestách mnoho dívek, ale u žádné se mi srdce nerozbušilo tak jako před ní. Chybělo mi pár kroků, když se před ní objevil vysoký štíhlý mladík v sametově černém obleku, černých botách a černé kazajce se zlatými lemy. Jakmile ho dívka spatřila, usmála se a něco přikývla. Patrně na souhlas k tanci. Muž jí vzal prázdnou číši, položil ji na stůl a nabídl jí pravou ruku. Dívka mu na ni položila svou a nechala se vést do kruhu tanečníků. Všimnul jsem si, že se na mě koutkem oka podívala, ale hned se pohledem odvrátila. Připadal jsem si jako student na univerzitě, kterému právě roztrhali jeho nejoblíbenější knihu. Nevesele jsem se díval za oběma. Byl to snad její muž? Je vdaná? Nebo je to její budoucí manžel? Snad je to jenom někdo, kdo si s ní chtěl zatančit stejně jako já. Kdybych byl rychlejší, podobné otázky by si kladl on. A možná, že ne. Jestli se potkali již dříve, tak se musí znát. Naposledy jsem tady byl před čtyřmi měsíci a nikde jsem ji tu neviděl. Z přemýšlení mě vytrhnul Artur.

„Copak se stalo? Ulítly ti včely, nebo ti je někdo odehnal?“

„Odehnal,“ dodal jsem sklíčeně.

„Velký kapitán korzárů nedokázal kočírovat vítr, který mu odehnal mořskou pannu?“

„Hej. Nech si to.“

„Ty si to nech. Pán se chce bavit a já abych mu nosil jeho věci. Měl sis je nechat na lodi, když ses chtěl bavit.“

„Copak jsem mohl vědět, že tady budou mít slavnost? Plášť si vezmu, ale meč si nech u sebe, Arture.“

„Udělal jsem pro tebe hodně, ale tohle je vrchol drzosti, Michaeli,“ šklebil se Artur.

„Já vím,“ odpověděl jsem. Hudebníci právě dohráli kousek.

„Arture, jdi se zeptat hudebníků, jestli umí španělské flamengo.“

„Flamengo? Tady? Myslím, že hudebníci nemají ani ponětí, co to je. A jen tak mimochodem.... nezeptal ses ani na královnu. A to je jediný důvod, proč jsme tady.“

„Královna přijde. A jdi se už zeptat,“ odvětil jsem mu netrpělivě. Artur rázným krokem vyšel. Prvnímu sloužícímu, kterého potkal, vzal z tácu pohár vína a rázně se napil. Otočil jsem se na zbylé dva společníky a pokynul jim hlavou, ať se uvolní u stolu s jídlem a pitím. Ihned zmizeli v davu.

Artur se jenom otočil na podpatku a spěšně se vracel. Čekal jsem jen jedinou odpověď. Nikdy o tom neslyšeli a vůbec nemají ponětí, co to je za tanec. Ale již z dálky jsem viděl jeho široký úsměv zářící z jeho vousaté tváře.

„Lotři, mají štěstí. Prý ho znají.“

„Až ti dám signál, pověz jim, ať začnou hrát,“ řekl jsem, otočil se a zamířil k tanečníkům.

„Michaeli, Michaeli, dnes tě opravdu nepoznávám,“ dodal Artur za mými zády. Hudebníci se znovu opřeli do svých nástrojů. Melodie už byla rychlejší a někteří tanečníci odešli z kola. Většina ale zůstala a mezi nimi i dívka v rudém. Zase jsem přišel pozdě. Ale teď se už nedám odbýt. Nerad ustupuji, když jsem se už rozhodl. Musel jsem použít veškerý svůj šarm.

Na lodi šarm nepotřebuji. Mám rád svůj svět, ale změnu v obrazu téhle dívky chci využít. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem okouzlující. Vždy jsem vycházel ze svého přirozeného jednání. Za sebou jsem cítil Arturovu rozesmátou tvář. Ano, jsem jako zamilovaný student. Upravil sem si kazajku i plášť. Vstoupil jsem do volného prostoru pro tanečníky a zamířil jsem k vysokému černému mladíkovi. Mírně jsem se uklonil před dívkou, která byla o hlavu menší než já.

Zdála se mi tak krásná. Hlavu jsem sklonil i před mladíkem. On mi úklonu opětoval a tázavě se na mě podíval.

„Ano? Hledáte něco?“

„Kouzlo okamžiku v každodenní šedi“.

Mladík se pousmál. „Skutečně? A co kdybyste ho šel hledat jinam? Pokoušeli jsme se tančit.“

„Možná vy.....ona tančila,“ ledově jsem ho odbyl a nabídl ruku dívce.

Vysoký muž zvážněl a rychle se ztratil mezi lidmi. Zůstal však stát na kraji a upřeně mě pozoroval. Dívka mi vložila ruku do dlaně. Hebkost jejího dotyku mě propalovala do morku kostí. Měl jsem pocit, že se i mírně chvěla.

Udělali jsme půlkruh, potom jsme si vyměnili ruce a točili se na druhou stranu. Kroky mi byly známé. Z každého pohybu, který při tanci provedla, byla cítit ladnost a lehkost. Díval jsem se jí do očí. Nemohl jsem se od nich odtrhnout. Jejich barvu bych přirovnal k mahagonovému dřevu. Byly tak živé a jasné, zářily jako plamínky ohně uprostřed hluboké noci. Konce jejích vlasů byly zatočeny nahoru a při každé otočce se mírně zavlnily. Zapomněl jsem na zvědavé pohledy okolních šlechticů, Arturův posměšný výraz i černě oděného mladíka. Musel jsem se na ni pořád dívat. Vůbec mě nenapadlo zeptat se jí na jméno. Očarovala mě. Mé zasnění náhle přerušily tři rány hole o podlahu. Hudba ztichla, jako když utne. Všichni jsme se podívali směrem k dubovým dveřím na vysokého velmože.

„Přichází královna,“ zaburácel hlas sálem.

Velmož ustoupil stranou a hosté utvořili špalír, jenž vedl až k trůnu.

K vyvýšenému trůnu potaženému červeným sametem stoupaly tři schody. Stál jsem v první řadě a netrpělivě vyhlížel královnu. Potom jsem si vzpomněl na dívku. Jakmile jsem se však podíval na místo, kde před chvílí stála, nebyla tam. Hledal jsem ji vzadu, ale to se už ke mně tlačil Artur i dva druhové.

„Arture, neviděl jsi ji?“

„ Koho?“

„Tu dívku, se kterou jsem tančil.“

„Teď na ni zapomeň, Michaeli, jsme tady kvůli něčemu jinému!“ dodal a podal mi pás s mečem. Ten jsem si rychle připnul. Ještě jsem stačil spatřit úšklebek mladíka, ale to už můj zrak padl na postavy vcházející do sálu. V čele průvodu šla královna, oděná v blankytně modrých, přepychově zdobených šatech. Hnědé kudrnaté vlasy měla svázané do copu a kolem hlavy zlatou čelenku. Korunu si na takové slavnosti nikdy nebrala. Měla vlídný úsměv a kynula hlavou na pozdrav. Jakmile vešla do sálu, ozvala se slavnostní fanfára a všichni hosté sklonili hlavy. Z úcty jsem i se svými druhy poklekl na pravé koleno. Byli jsme jediní. Díval jsem se na podlahu a přemýšlel, kam asi zmizela dívka v rudých šatech, když v tom do mě jemně šťouchl Artur.

„Pozor,“ zašeptal. Zbystřil jsem a pozoroval, že blankytně modré šaty se otáčejí a zastavují přímo před námi.

„Korzáři vždy dbali na správné vychování vůči dámám. Je vidět, že ve vás gentleman stále přebývá, kapitáne Michaeli.“

„Zajisté, královno,“ odpověděl jsem se sklopeným zrakem.

„Povstaňte,“ pokračovala královna. „Nejsem jiný člověk než vy. Nechci, abyste přede mnou klečeli.“ Pomalu jsme vstali. Její oči byly také tmavé, ale ne tak jako dívky, se kterou jsem tančil.

„Máme pro vás nové zprávy, královno.“

„Jistě, kapitáne.“

Královna mi podala ruku a já ji něžně políbil. Usmála se a pokračovala v chůzi. Za ní šel tlustý muž v hnědém obleku a šedivým vousem, velmož a jiných deset lidí, zřejmě její osobní doprovod. Královna stanula před trůnem. Hosté konečně odtrhli zrak od země a upřeně se na ni zadívali.

„Vážení hosté, dámy a pánové. Je mi potěšením vidět vás, jak se při této slavnosti skvěle bavíte. Vždyť tato oslava patří vám. Každý člověk se může jednou za čas pobavit a popovídat si s přáteli.“ Královna uchopila pohár, který ji podali.

„Na vás, mí přátelé.“

Sál zaburácel mocným hlasem jako chrámový sbor: „Hééééj“. Každý z hostů, pokud měl číši, ji pozvedl až nad hlavu. Jiní tleskali. Všiml jsem si, že královna něco zašeptala velmoži. Ten třikrát uhodil holí o zem a zvolal:

„ Nechť předstoupí kapitán Michael a jeho družina.“

Sál znova utichl. Nejsem nijak zvlášť dokonalý řečník a to, že se na mě bude dívat minimálně dvě stě párů očí, mi na náladě taky moc nepřidalo. Rychle jsem vydechl a předstoupil před královnu. Artur a dva společníci se neobtěžovali ani odložit poháry s vínem. Všechno to zůstalo na mně. Vždyť oni mluvit nebudou.

„Jaké pro mě máte zprávy, kapitáne?“ otázala se vlídně královna.

„Přivezl jsem Váš podíl zlata, který jsme ukořistili pirátům.“

„Pirátům? Vždyť přece korzáři jsou považováni za největší piráty moří,“ odvětila s úsměvem královna.

„To je pravda, má paní, ale jenom naši korzáři se plaví na mořích pod Vaší vlajkou a odvádí Vám podíl. Napadneme jenom toho, kdo napadne nás.“

Královna se rozesmála: „Málem bych zapomněla. Vy jste vlastně jenom ochránci námořních hranic. Kolik je to tentokráte kapitáne?“

„Váš podíl máme rozdělen na dvou lodích. Zdržíme se tři dny, abychom mohli zlato vyskladnit.“

„Dobře tedy,“ pokývala královna hlavou. Pak vstala a třikrát tleskla.

„ Hudba.“ Následně opatrně sešla ze schodů a stanula proti mně. Usmála se.

„Darujete mi tanec, sire Michaeli?“

To jsem opravdu nečekal. Raději jsem si ten plášť neměl dávat. Teď ho musím zase sundat. Opět jsem ho svěřil i s rapírem Arturovi. Podal jsem královně ruku, jemně jsme se dotkli konečky prstů.

Hudba začala hrát pomalou melodii královniny nejoblíbenější písně. K tanci se přidali i jiní hosté, což mě trochu uklidnilo. Alespoň se nebudou všichni zajímat jenom o nás. Královna byla opravdu vynikající tanečnice. A nejenom to. Byla to jedna z mých krátkých lásek. Jednou večer, když jsem ji doprovázel přes park do zámku, začalo pršet a velmi se ochladilo. Schovali jsme se pod strom. Naštěstí to byla jenom přeháňka. Když přestalo pršet, nabídl jsem jí rámě. Ona odvětila, že jí bude na ruku chladno. Tak jsem jí řekl, ať mi dá ruku do kapsy v kabátci. Svou dlaň jsem nechal v kapse, a když tam dala svou, propletli jsme si prsty a já ji pevně držel. Nemluvili jsme. V zámku jsme se tiše rozešli. Scházeli jsme se pravidelně. Potom přišla zima a my byli nuceni zůstat ve městě. Snad poprvé v životě jsem byl rád, že někde zůstaneme. Pokaždé, když jsem se s královnou loučil, políbil jsem jí ruku. Jednoho večera mě ale zadržela. Náš zrak se spojil a ústa přiblížila. Rukama jsem objal její štíhlý, pevný pas. Polibek byl dlouhý a něžný. Pocity se přelévaly a vášeň neznala hranic. Když se naše rty oddalovaly, oba jsme se chvěli. Tu noc jsem nezamhouřil oka. Snad jsem věřil v pokračování. Jak jsem se však mýlil. Královna na týden odjela na své zimní sídlo, a když se vrátila, dala mi najevo, že náš vztah je u konce. Je to už dva roky a s odstupem času si myslím, že je to tak lepší. Nejsem významný šlechtic a můj vztah s ní by ji dostal jenom do problémů. To jsem si vybavil, když jsem s ní tančil. Je ale pořád okouzlující. Je vzorem dokonalé ženy.

Plně jsem se věnoval tanci a vůbec jsem si nevšiml, že se i Artur zapojil do tance. A kdo víc. I černý mladík s dívkou. Skoro jsem popletl kroky, když jsem to zjistil. Vůbec si mě nevšímala a já na ni myslel neustále.

Hudebníci dohráli kousek. Ozval se potlesk. Pokynul jsem Arturovi směrem k hudebníkům. Pochopil, co chci. Přitočil jsem se ke královně z boku a do ucha jsem ji polohlasně řekl:

„Nezkusíme něco trochu………..živějšího? Nebo si na to netroufáte?! Umíte španělské flamengo?“

„Flamengo?“ otočila se udiveně královna.

„Slyšela jsem o něm, ale tancovat ho neumím. Chcete jej nám snad předvést, kapitáne?“

„Pokud se najde nějaká tanečnice?“ řekl jsem sklesle. Právě jsem si na sebe ušil bič. Když ji neumí ani královna? Ta kousek popošla, třikrát tleskla nad hlavou a hlasitě promluvila:

„Můžete mi věnovat chvilku pozornosti?“ Všichni se otočili směrem k nám.

„Sir Michael mě požádal, abych si s ním zatančila španělské flamengo. Já bohužel tento tanec neumím, ale nechci kapitána zklamat. Najde se mezi vámi některá odvážná, jež by mohla kapitánově žádosti vyhovět?“

To je přesně to, co člověka odradí od takových rozhodnutí. Sál šuměl. Snažil jsem se nedávat na sobě vidět žádné rozpaky, i když jsem propadal panice. Co když se žádná dívka nenajde?

Artur se mi bude smát minimálně měsíc. Už jsem si chystal krizový plán, když v tom se vedle královny objevila dívka v rudých šatech. To snad ne. Ona? Dívka, která mi padla do oka, umí z  celého sálu jako jediná španělský tanec? Srdce se mi rozbušilo.

Hosté utvořili velký kruh. Všiml jsem si mladíka, jak se na mě vyčítavě dívá. Pravou rukou jsem pokynul Arturovi a chytil ruku dívky, která si bokem stoupla vedle mě. Hudebníci si vyměnili nástroje.

Díval jsem se přímo do jejích mahagonových očí. Zvuk nástrojů se začal linout sálem. Přitáhl jsem si ji k sobě. Udělala piruetu a padla mně do náruče. Chytil jsem ji levou rukou za pas. Hluboce se zaklonila. Držel jsem ji pevně. Potom se vzpřímila, provedla piruetu na druhou stranu a záklon se opakoval. Z pomalého začátečního tempa melodie zvolna zrychlovala. Dvakrát se rychle otočila kolem své osy. Rozdělili jsme se. Ustupovala dozadu a já šel proti ní. V rytmu hudby jsme dělali kroky a rukama naznačovali let labutě nebo spíš různé gestikulace podobné toreadorovi, který máchá proti býkovi červenou látkou. Tento tanec vlastně pochází od toreadorů. Stále jsme drželi rytmus. Chytil jsem ji oběma rukama. V rytmu jsem ji přitáhl k sobě a potom od ní odstoupil. Znova zaklonila hlavu. Nikdy by mě nenapadlo, že se tady najde žena, která se bude rovnat španělským seňoritám. Ta nespoutaná vášeň ve mně rozlila neuvěřitelné horko. Ohnivá tanečnice. Rozdělili jsme se. Znovu jsem šel za ní. Pomalu couvala a otáčela se v rytmu melodie. Podřepla, chytila si šaty, ale bleskově vstala a vykouzlila několik otoček. Levou rukou si držela sukni a pravou točila nad hlavou. Několikrát si přejela rukou po vlasech, protože ji padaly do očí. Upřeně se na mě dívala. Chyběla jí jenom rudá růže ve vlasech. Pojednou se přidali všichni hudebníci a sál zaduněl. Udivené tváře hostů nevnímaly nic, jen nás dva. V tu chvíli nikdo z nich ani nedýchal.

Pravou rukou jsem ji chytil za bok, přisunul k sobě a levou ruku jsem vysunul za sebe. To samé udělala i ona. Stáli jsme mírně bokem, ale obličeje jsme měli takřka u sebe. Měla mírně skloněnou hlavu a pootevřená ústa. Na její snědé šíji se houpal stříbrný řetízek a na něm malý křížek. Já sledoval jen její oči a vnímal hudbu. Točili jsme se dokola podél hostů. Potom jsme si vyměnili ruce. Jako bych cítil tep jejího srdce. Držel jsem její bok a vnímal její pohyby. Cítil jsem i palčivý pohled černého mladíka. Když jsem si ale na něho vzpomněl, usmál jsem se a ještě víc jsem si dívku přitáhl k sobě. Skoro jsme se dotýkali nosy. V zápalu mě odstrčila a provedla piruetu. Udělal jsem půlkruh stranou. Otočila se a zády se opřela o mou hruď, položila mi hlavu na rameno a podívala se na mě. Chytila mě za ruce a zvedla je. Tuto část jsem neznal, ale snažil jsem se to zakrýt. Vášnivě začala otevírat ústa a já viděl její bílé zuby. Znova mě od sebe odstrčila.

Ta obratnost a smyslnost, s jakou to udělala, se nedala srovnat se ženou, která mě tento tanec učila. A to byla pravá španělská tanečnice.

Kvůli zdržení dodávky jsme zůstali v jedné španělské vesnici celý týden. Tam jsem flamengo viděl poprvé. Dívka s opálenou pletí, s červeno-modro-bílými šaty, dlouhými černými kudrnatými vlasy mě týden učila tančit. Artur se mi celý týden smál. Jednou jsem po něm dokonce začal házet i kameny, protože jsem to už nemohl vydržet. Tanec mi vždycky šel. Mnoho hodin jsem strávil na tanečním parketu. Od té doby jsem flamengo tančil jednou nebo dvakrát.

Ale teď to bylo jiné. Cítil jsem víc než jen společný zájem. Snad jsem zabloudil ve víru svých představ, ale k tanci je třeba oboustranná vášeň. Byla tu, byla kolem, byla v nás. Poznal jsem, že se blíží konec. Hudba dostávala spád. Dívka znovu předvedla piruetu, chytila mě za pravou ruku, dala ji nad hlavu a počala se točit. Závěr jsem už poznal. V otočce jsem ji chytil za obě ruce, ona udělala dřep, stoupla si a já ji přitáhl k sobě. Zvedla levou nohu a přitiskla ji k mému boku. Já ji chytil pravou rukou a levou ji objal v pase. V pase se zaklonila prudce dozadu. V ten okamžik hudba ztichla. Po dvou vteřinách naprostého, a to skutečně naprostého ticha se sálem vznesl obrovský potlesk. Všechny číše byly pozvednuty nad hlavu. Vůbec jsem to ale nevnímal. Má tanečnice se pomalu zvedala ze záklonu. Pořád jsem ji pevně držel. Blížila se k mému obličeji. Rukou mě jemně pohladila po tváři. Cítil jsem její dech na svých rtech.

„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se potichu.

„Vernea Ryznerová“, udýchaně opověděla.

Stáli jsme pořád na stejném místě. Najednou se u nás objevil vysoký mladík. Pomalu jsem pouštěl dívku ze svého náručí. Mladík se příliš spokojeně netvářil.

„Sire“, procedil mezi zuby, „jste stejně dobrý šermíř jako tanečník?“

Probodl jsem ho chladným pohledem a odpověděl:„Mohu znát vaše jméno, ........pane?“

„Martin von Kreutzwisser, toho času vyslanec krále z rakousko-uherské říše.“

Znovu jsem se podíval na dívku a uviděl královnu, jak se k nám blíží. Spatřil ji i mladík. Tiše zasyčel, otočil se a odkráčel pryč. Stačil jsem jen zaslechnout výhružný příslib:„Ještě se uvidíme.“

Nebral jsem to vážně. Závidí. Královna přišla až k nám.

„To bylo úžasné. Připadala jsem si jako ve Španělsku.“

„No….tak nějak se dnes tančí v Madridu. Promiňte, královno, musím chytit dech. Nikdy bych nevěřil, že se tu najde někdo tak temperamentní.“

„Temperamentní? Díky, že jste tolik taktní,“ opáčila královna.

Já hlupák. Chtěl jsem zalichotit? Komu? Dívka v rudých šatech sklopila zrak a odešla z kruhu opačným směrem než vysoký mladík. Ne že by mě to potěšilo, ale za to, co jsem teď řekl, jsem měl chuť ponořit hlavu do korbelu. Urazila se a ani královna nebyla tak spokojená jako před chvílí. Nejraději bych vrátil čas. Jenže to nejde. Pocítil jsem chuť co nejrychleji zmizet. Najednou jsem si uvědomil, že jsem tady zbytečný

„ Královno? Budu muset odejít.“

„Odejít? Proč?“

„Musíme se připravit na zítřejší odvoz zlata.“

„Jistě. Jistě. Škoda. Zrovna jsem se začala bavit.“

Určitě. Člověk je jenom loutka v rukách někoho mocnějšího. Když ho přestane bavit, odhodí ji. Začal jsem moc přemýšlet. Uklonil jsem se a otočil ke dveřím. Z davu se vynořil Artur i se dvěma společníky. Poloprázdné číše přenechali hostům, kteří mi udělali průchod ke dveřím, a uklonili se. Masivní dubové dveře se zavřely a za nimi zůstaly jen překvapené tváře královských hostů.